Evangelium pravdy

¹Evangelium pravdy je radost pro ty, kdo přijali od Otce pravdy dar poznání ho skrze moc Slova, které vyšlo z Plnosti a je v myšlení a mysli Otce.

²To je ten, koho nazývají Spasitelem – protože to je jméno díla, které musí vykonat pro vykoupení těch, kdo Otce nepoznali.

³Jméno evangelia je zjevení naděje, protože to je objev těch, kdo ho hledají – neboť všechno hledalo toho, od něhož vyšlo.

⁴Všechno bylo uvnitř něho, toho neohraničeného, nepochopitelného, který je lepší než každá myšlenka.

⁵Neznalost Otce přinesla hrůzu a strach. A hrůza se stala hustá jako mlha, takže nikdo nemohl vidět.

⁶Proto chyba zesílila. Ale pracovala na své hmotné látce marně, protože pravdu nepoznala.

⁷Byla v tvaru, který si vytvořila, připravovala se v moci a kráse, aby nahradila pravdu.

⁸To ale nebylo ponížení pro toho neohraničeného, nepochopitelného.

⁹Neboť hrůza, zapomnění a tvar lži byly jako nic, zatímco pravda je nezměnitelná, neotřesená, úplně krásná.

¹⁰Proto chybu neber příliš vážně. Protože neměla kořen, byla v mlze vůči Otci, připravovala skutky, zapomnění a strachy, aby oklamala ty, kdo jsou uprostřed, a učinila je zajatci.

¹¹Zapomnění chyby se nezjevilo. Nestalo se světlem vedle Otce.

¹²Zapomnění u Otce neexistovalo, ačkoli existovalo kvůli němu.

¹³Co u něho existuje, je poznání – to bylo zjeveno, aby zapomnění bylo zničeno a aby poznali Otce.

¹⁴Protože zapomnění existovalo kvůli neznalosti Otce, když ho poznají, od té chvíle zapomnění přestane být.

¹⁵To je evangelium toho, koho hledají – zjevil ho dokonalým skrze milosrdenství Otce jako skrytou záhadu, Ježíše Krista.

¹⁶Skrze něho osvítil ty, kdo byli v temnotě kvůli zapomnění. Osvítil je a dal jim cestu.

¹⁷A ta cesta je pravda, kterou je učil.

¹⁸Proto se chyba na něho rozzlobila, pronásledovala ho. Byla jím znepokojena, tak ho oslabila.

¹⁹Byl přibit na kříž. Stal se plodem poznání Otce.

²⁰Neporušil je, když z něho jedli – naopak, kdo z něho jedli, radovali se z tohoto objevu.

²¹A on je našel v sobě, oni ho našli v sobě – toho neohraničeného, nepochopitelného, dokonalého Otce, který stvořil všechno, v němž všechno je a který všechno postrádá, protože si v sobě uchoval jejich dokonalost, kterou nedal všemu.

²²Otec nebyl žárlivý. Jaká žárlivost by mohla být mezi ním a jeho údy?

²³I kdyby věčný bytost přijal jejich dokonalost, nemohli by se přiblížit dokonalosti Otce – protože ji uchoval v sobě, dal ji jako cestu návratu k němu a jako poznání jedinečné v dokonalosti.

²⁴On je ten, kdo uspořádal všechno, v němž všechno existovalo a který všechno postrádá.

²⁵Jako ten, o kom někteří nevědí, chce, aby ho poznali a milovali. Co všechno postrádalo, ne-li poznání Otce?

²⁶Stal se průvodcem, tichým a klidným. Uprostřed školy přišel a mluvil Slovo jako učitel.

²⁷Ti, kdo se považovali za moudré, přišli ho zkoušet. Ale on je zahanbil jako prázdné hlavy. Nenávist k němu měli, protože opravdu moudří nebyli.

²⁸Potom přišly i děti, ty, které mají poznání Otce. Když zesílily, byly učeny před tváři Otce.

²⁹Poznali a byli poznáni. Byli oslaveni a vzdali slávu.

³⁰V jejich srdci se zjevila živá kniha Živého – kniha napsaná v myšlení a mysli Otce, před stvořením všeho v jeho nepochopitelné části.

³¹To je kniha, kterou nikdo nemohl vzít, protože byla vyhrazena tomu, kdo ji vezme a bude zabit.

³²Nikdo se nemohl zjevit mezi těmi, kdo věřili v spásu, dokud se kniha neobjevila.

³³Proto byl soucitný, věrný Ježíš trpělivý byl ve svém utrpení, dokud knihu nevzal – protože věděl, že jeho smrt znamená život pro mnohé.

³⁴Jako u závěti, která ještě nebyla otevřena, je majetek zesnulého pána skrytý, tak i všechno bylo skryté, dokud Otec všeho byl neviditelný a jedinečný v sobě, v němž má každý prostor svůj zdroj.

³⁵Proto Ježíš přišel. Vzal tu knihu jako svou. Byl přibit na kříž. Připevnil otcovo nařízení na kříž.

³⁶Ach, jaké velké učení! Ponížil se až k smrti, ač je oděn věčným životem.

³⁷Odložil ty pomíjivé hadry, oblékl se do neporušitelnosti, kterou mu nikdo nemůže vzít.

³⁸Vstoupil do prázdné oblasti strachů, prošel před těmi, kdo byli svlečeni zapomněním – jako poznání a dokonalost, hlásal věci v srdci Otce, a tak se stal moudrostí těch, kdo přijali poučení.

³⁹Ale ti, kdo mají být poučeni – živí, zapsaní v knize živých – učí se sami, přijímají poučení od Otce, obracejí se k němu znovu.

⁴⁰Protože dokonalost všeho je u Otce, musí všechno vystoupit k němu.

⁴¹Proto kdo má poznání, bere si, co mu patří, a přitahuje to k sobě.

⁴²Kdo je nevědomý, je nedokonalý – a to je velká nedokonalost, protože postrádá, co ho učiní dokonalým.

⁴³Protože dokonalost všeho je u Otce, musí všechno vystoupit k němu a každý si vzít, co je jeho.

⁴⁴On je zapsal první, připravil je, aby je dal těm, kdo od něho přišli.

⁴⁵Ti, jejichž jména znal první, byli voláni poslední – takže ten, kdo má poznání, je ten, jehož jméno Otec vyslovil.

⁴⁶Kdo nemá jméno vyslovené, je nevědomý. Jak může slyšet, když jeho jméno nebylo vysloveno?

⁴⁷Kdo zůstane nevědomý až do konce, je tvor zapomnění a zahyne s ním.

⁴⁸Proč ti ubožáci nemají jméno, proč nemají hlas?

⁴⁹Proto kdo má poznání, je shůry. Když je volán, slyší, odpovídá, obrací se k tomu, kdo volal, vystupuje k němu a ví, jak je volán.

⁵⁰Protože má poznání, činí vůli toho, kdo volal. Chce ho potěšit, nachází odpočinek, dostává určité jméno.

⁵¹Ten, kdo má poznání, ví, odkud přišel a kam jde – jako ten, kdo se opil, vystřízlivěl, vrátil se k sobě a obnovil, co je jeho.

⁵²Obrátil mnohé od chyby. Šel před nimi na jejich místa, odkud odešli, když bloudili kvůli hloubce toho, kdo obklopuje každý prostor, zatímco nic ho neobklopuje.

⁵³Byl to velký div, že byli u Otce, aniž ho znali, a mohli odejít sami – protože ho nemohli pojmout a poznat, v kom byli, neboť jeho vůle ještě nevyšla z něho.

⁵⁴Zjevil ji jako poznání, s nímž souhlasí všechny jeho emanace – poznání živé knihy, kterou zjevil aiónům nakonec jako své písmena.

⁵⁵Ukázal jim, že to nejsou jen samohlásky ani souhlásky, aby je četli a mysleli prázdno – naopak, jsou písmena, která nesou pravdu.

⁵⁶Vyslovují se jen tehdy, když jsou známa. Každé písmeno je dokonalou pravdou, jako dokonalá kniha – písmena napsaná rukou jednoty, protože Otec je napsal pro aióny, aby skrze ně poznali Otce.

⁵⁷Zatímco jeho moudrost zůstává v něm, Slovo sestupuje a vrací se – jako světlo, které osvětluje temnotu, jako dech, který oživuje prach.

⁵⁸Všechno se vrací k němu, ten kdo je počátek a konec, kdo je plnost bez konce.

⁵⁹A tak končí zapomnění, začíná radost věčná. Amen.