KOMPLETNÍ GNOSTICKÝ ROMÁN AGNOSTOS THEOS – PROMLUVY V DĚSU

ROMÁN AGNOSTOS THEOS –

PROMLUVY V DĚSU

S hlubokou vděčností vzdávám hold Josefu Š., autorovi tohoto příspěvku, za jeho souhlas se zveřejněním jeho díla. Josefa Š. znám již dlouhou dobu jako otevřenou, avšak zraněnou duši. Náhle jsem se probudil. Pohled mi sklouzl k stropu a poté se rozletěl po okolí. Nepoznával jsem místnost. Oblečení, nábytek, knihovnu, a nakonec ani svůj vlastní obličej v zrcadle koupelny. Vnitřní i vnější zrak přestal fungovat, paměť se rozpadla, nic nebylo jako dřív. Byl to okamžik rozhodujícího zastavení v čase a prostoru. A čas se už zapomněl rozběhnout.

∎

ÚVODNÍ ČÁST KNIHY (1) NA POČÁTKU Možná ti někdo, někde a někdy řekne, že se rozhodl, že už nejsi člověk. Už se to stalo v minulosti mnohým lidem. Zbaví tě tvého lidství, tvé svobody, i tvé důstojnosti. Stát se to může kdykoliv a komukoliv. Mříže se otevřou před tebou do šedivé kobky a pak se za tebou navždy zavřou. Čeká tě buď věznění, nebo smrt, vybrat si nemůžeš, rozhodovat budou jiní. Staneš se ne -člověkem, proměníš se v čiré hrůze přítomného okamžiku v číslo na zápěstí. Mám nyní pocit, že tento úděl mne čeká také. Vlci temného věku Kal i Yuga kolem mne už začali vít. Proto přijmi tuto chvíli jako dar a vezmi knihu ve vleku osudu do ruky. Otevři ji právě teď, v budoucnu nebude čas, jen nyní. Vyděs se. Začti se. Opovrhuj autorem. Směj se mu, jeho nevědomosti a naivitě, a nakonec ho potup. Spal jeho dílo ve své mysli. To je tvá první možnost.

Nebo to učiň jinak, knihu si vezmi jako ryze osobní výzvu k poznání Nekonečna a čti ji, od začátku až do konce a pak znovu a znovu. Ona to tak chce, chce být vnímána jako živoucí bytost. Po přečtení budeš mít stovky a možná tisíce otázek, ale ze zásady zde nenajdeš žádné nezměnitelné odpovědi. A proto si napiš a zformuluj všechny otázky, které tě napadnou, a začni vést vnitřní dialog s živoucí knihou. To je ta lepší, druhá, smysluplnější možnost, jak s knihou zacházet. Varuji tě však upřímně poprvé pro tvé dobro na počátku, že tvé přímé poznávání bude narůstat, časem zahrne čistou skrytou moudrost i nevědomost celého vesmíru a půjde nakonec i dál, až za horizont událostí bez možnosti návratu. A musím vyslovit i druhé důležité varování – může dojít k tomu, že čím více budeš poznávat obsah knihy, tím více budeš schopen rychleji v souvislostech pochopit smrtící kruh. A ten tě dostane, rozloží, složí a vrhne zpět do nové osobní zkázy, znovu a znovu, v nekonečné smyčce. Budeš znovu a znovu recyklován. Možná jedna z tvých recyklací podle tvé volby dopadne jinak. Viděl jsem od počátku tvé upřímné touhy po přímém poznání za tebou v zjevení obrovského černého pavouka Smrti, viděl jsem, jak tká nekončící pavučinu. Chytí tě do ní. Společně s tebou chytí celý vesmír a zabalí ho do ní, do obrovské, lepkavé a smrtící. Budeš v pavučině zrát, a potom přijde poslední nadechnutí jako jediná skutečná životní jistota. Nemusíš se obávat, nejsi v tom sám, my všichni budeme na konci procesu snědeni zaživa společně v čase poslední večeře. Zatím udělej první krok, možná i dva. Stejně se nevzdáš a půjdeš cestou, jež tě dovede na konec. Je to naše jistota, naše mystické sjednocení, náš konečný úděl, jsme asi něčí potrava? Ale ty přesto utíkej, běž, nezastavuj se. Miř, získávej kořist, plivni Smrti do tváře. Strach ať si se Smrtí umře v hořícím jezeře. Běž, utíkej, nezastavuj se, kořist nikdy nečeká. Nakonec to přijde, zabijí tě za tvou jinou moudrost. Dočkáš se, nestrachuj se. S jistotou předepsaného, naprogramovaného osudu se nedá nic dělat. Běž, utíkej, nezastavuj se, miř. Zbývá ti jednoprocentní úžasná šance vysmát se Osudu a Smrti. Konečně aspoň v široširém vesmíru malá šance. Přesto vypusť psy války o svou duši!

∎

INSPIRACE V minulosti jsem se rozhodl napsat knihu, která by byla otevřená Nekonečnu, Moudrosti, Naději a Lásce, plnou vzletných myšlenek mířících do nebe. Tyto myšlenky by byly tak silné, že by je nikdo nemohl zachytit, dech života by v nich planul a nedal by se zastavit, zlomit ani rozbít. Nekonečno by chytilo zpívající duši a nechalo by ji letět svobodně, do nejzazších výšin oblohy a poté dál, až ke hvězdám. Umělá hranice tvořená lidským myšlením a možnostmi by zmizela, prostor pro poznávání by byl nekonečný. Tato kniha a její poselství by byla tím nejlepším ze všeho, s čím jsem se kdy mohl setkat. V tom úžasném snu se pro mne i druhé stala darem největšího pokladu, pokladu, kterým bych vynesl z hluboké jeskyně svého srdce na světlo to nejvíce důležité ze svého krátkého daru života. Dávám vše, otevírám prameny, plním studně poznávání, stačí se napít a osvěžit se.

Taková to měla být kniha, pokrývající skutečnost bez přetvářky, dílko, které by obrodilo ztracený svět. Tento dar světu by v mém snu otevřel oči ostatním poutníkům Ducha, který plyne, kam chce a nedá se svázat, a ukázal by cestu ke skutečné změně přicházející z nitra. A pak v tom snu jsem viděl, jak tento dar vpluje do mé vlastní i cizí duše jako proud chladivé vody, osvěží jejího Ducha a rozmetá vesmírnou Tmu a strach z ní světlem hořícím v nitru hvězd. A měla to být pro každého, kdo ji bude číst, ryze osobní osudovou volbou a ve svém smyslu by daroval jeho duši pravdě. Je nyní, když je čtena, živoucí Bytostí, které se právě čtením ve svém čase dotýkáte. Dělí nás totiž čas, prostor, nebo smrt, jemně proto obracejte stránky, abyste z tohoto pokladu přijali co nejvíce. Byl to jasný záměr, jasný cíl, jasný otevřený prostor k vnímání existence. A pak zcela přirozeně, pod tíhou Nekonečna a jeho důkazů i jeho přímých dotyků, jsem od záměru upustil, a to ne proto, že bych na tento úžasný nápad úplně zanevřel, ale řekl jsem si, že to všechno, co se děje, dělo a dít bude, bude jen v tu chvíli sepsáno až po přímém setkání s Nekonečnem, bez předem připravených scénářů, bez předem připravené cesty. Je to nikdy nekončící sen, sen o setkání s realitou. Sen o setkání s mystériem lidského ducha a jeho stínem i světlem. Pod vlivem přímého poznání jsem přestal hledat falešný a předem napsaný scénář i cíl, ale raději skromně oblečený jsem se odvážil na dalekou poutnickou cestu. Strach, Smrt, Prázdnota, hlasy Světla i Temnoty se střídaly s nadějí i beznadějí. Pochyby zabíjely rozum, prázdnota Smrti ve vesmíru plném prachu, jenž mi rozežíral duši, se mě chystal zastavit. Slyšel jsem rozporuplné hlasy. Jedny křičely – utíkej, bojuj, nevzdávej to. Nevracej se do rozkladu, co můžeš ztratit na cestě za pravdou? Postav se konečně všem svým Drakům, kteří ovládli Tvou mysl. Odvaha ta mizející kráska, ale hledala zadní vrátka. Další hlasy křičely, doženeme Tě, zabijeme Tě, nedožiješ se rána. Smiř se s tím, co máš, poslouchej, zařaď se, staň se součástí toho, co Ti bylo otrokářem připraveno. Nedal jsem na ty hloupé hlasy, na hlasy starého nepřítele, na hlasy Smrti a Strachu. Postavit se Strachu nebo být zbabělým jako častokrát před tím? V důsledku mého vnitřního rozhodnutí se moje cesta náhle přede mnou v tom mystickém, zdánlivě obyčejném čase zamlžila a já spatřil ve svých živoucích snech Josefa Š. Nikdo si kromě mě a Josefa Š. změny toku času nevšiml, nikdo nepoznal čas zastavení, čas p řicházejícího šamana. Slyšel jsem, viděl jsem, nikdo jiný ale nebyl svědkem. Často slyším a vidím to, co jiní neslyší a nevidí, nebo nechtějí vidět a slyšet. Provokuji sám sebe, kladu si otázky tak hluboké, jak mi má spoutaná mysl dovolí, nořím se chaoticky do hlubin svého netrpělivého Ducha a pak se ptám ještě více, znovu a znovu, v nekonečném kruhu. A tak jsem zjistil, že Josef Š. je tak právě nyní určen Nekonečnem být šamanem století číselných strojů a betonových skalních měst. On už Nekonečno našel a setkal se s ním naprosto nečekaně a zmateně uprostřed lidských sídlišť. V pokoře mi bylo ukázáno, že autentické setkání šamana s Nekonečnem v každém z nás nevyhnutelně vyvolá poslední konflikt. Tento konflikt je zároveň soustředěním na šamanský záměr, který je ryze osobní a představuje zcela nečekanou

a nepředvídatelnou cestu, jež odhaluje existenci v její nahotě. Čas Smrti skončil a nastal čas Života. Čas, prostor a mysl se tak najednou ocitly společně v Nekonečnu, bez jakéhokoli osudového vleku. Město začalo zářit a prameny šamanské síly a inspirace byly odhaleny. Kniha mohla být konečně zrozena jako největší dar svému psavci i čtenáři, který se jí nebude bát otevřít.

∎

PRVNÍ SETKÁNÍ V bezčasí mi Josef Š. začal vyprávět fascinující příběhy 21. století. S odhodláním jsem sepisoval jeho poznání současné doby. Čím více jsem s ním byl a prožíval jeho stále otevřený příběh, tím více jsem byl vtahován do jeho existence, která se odehrávala tady a teď, uprostřed země plné skrytých malých i velkých lží. Mezi lidmi, kteří mnohé skrývají, aby světlo nemohlo proniknout do jejich temných duší. Josef Š. mi o sobě prozradil mnoho. Řekl, že setkání s Nekonečnem ho vyděsilo, často se stal zbabělcem, zlodějem svých vlastních myšlenek. Měl touhu upravit své myšlenky podle temného Ducha doby, aby lhal jako ostatní, aby se přizpůsobil. Ale v něm hořel oheň posvátné existence z Nekonečna, takže přestal lhát, jednou provždy. Lež se tak spolu se smrtí a nenávistí staly jeho největšími nepřáteli. A tak se uprostřed tohoto souboje Tmy a Světla narodil neprorok, který nebyl poslán k nikomu z lidí, ale pouze k sobě samému. Takový je neprorok Josef Š., který svědčí své vlastní duši zbabělce, ale i odvážného, lháře i pravdomluvného. To vše ve vzdoru temnému Duchu doby, který obratně pracuje svojí falešností proti probuzení každého člověka. Temný Duch doby je lhář, není to někdo nový, ale stále tentýž, který se prochází s úlisným úsměvem všemi věky lidí. Lhář je zván různými jmény, výsledek jeho díla je stejný v každé době. Zkáza, zničení, rozklad. Vždy každého proroka, a i neproroka nebo i samotného mesiáše vyzývá k tomu, aby ukázal mocné skutky a stal se vládcem světa. Nic nového, nic překvapivého, nic, co již nenalezneme ve všech posvátných spisech i v obyčejných osudech všech lidí. Je to duch našeptávač, Zlý hlas, který vždy ponouká ke zlému a lživému. Je to onen Buddhův Mára, Jobův a Ješuův Satan, je to perský Ahriman a je to také každý člověk, který zaprodal své myšlenky Zlu, a to vědomou cestou. A Zlo, Zlo se tak často schovává za úlisným úsměvem, že najít a rozeznat ho není vůbec lehké. Josef Š. se tak často na své životní cestě spálil, že jen sepsat tyto omyly a zbloudění na cestu Zla by zabralo mnoho drahocenného času. Můžete stokrát sčítat jméno Zla podle posvátných textů, ale jak mi Josef Š. prozradil, každý člověk, každý anděl, každá stvořená bytost se může stát největším zlem sama o sobě. Nikdo není imunní, nikdo není odtržený od věčného a zlou cestou putujícího ducha. Proto také platí osobní zlaté vnitřní pravidlo Josefa Š., že Zlo, Zlo je vždy osobní, rozhodná, konečná volba. Následně mi pohlédl do očí a řekl, že i on sám se všemi nejlepšími úmysly často dobrovolně zaprodal svého ducha Zlu, a tak byl tedy nakonec Nekonečnem poslán svědčit vlastnímu duchu, ne lidem okolo sebe, ale jen výlučně sobě samému. Proto nic,

čím se Vás dotkne nepříjemně jeho Duch, nemusíte přijímat, stačí to odsunout a zapečetit jen pro Josefa Š. On Vás nebude k ničemu nutit, k ničemu nabádat, do ničeho přemlouvat. Žijte si a umírejte bez poznání, jak je Vám libo. Nebo ne, raději naslouchejte, hádejte se s ním, nenechejte jedinou nit suchou.

∎

ZROZENÍ Josef Š. se narodil na divokém, opuštěném severu, který byl posedlý strachem z vlastní minulosti. Ačkoli byl podle místa narození zrozen z hlíny sudetské a nesl v sobě prach této země, který se v pravý čas vrátí tam, kde má být, zůstával cizincem ve svém rodném kraji. Byl odkojen z věčného úžasného koloběhu vody, která procházela čistými horskými prameny z pískovcových skal kolem jeho domova. Tyto horské prameny zachytával důmyslný kamenný vodní systém, který objímal jeho rodné město, dar minulých obyvatel tohoto kraje. Bylo to vzácné, živoucí dílo z dob minulých. Ačkoli se zdálo, že je v lůně domova, Josef Š. byl novým člověkem, nikoli starým obyvatelem. Ta horská voda mu divoce kolovala žilami a dodávala mu téměř herkulovskou sílu. Sílil na těle i duchu v ohni nikdy nekončících zkoušek. Na počátku zrození byl novi cem, čistým příchozím, duší poslanou zpět na zem v nekonečném koloběhu. Potichu se v té krajině zrození šamana Josefa Š. říkalo v Sudetech, tedy vlastně raději neříkalo, nesmělo. Byl tu všudypřítomný plíživý strach, zákaz mluvit pod neurčitým rudým trestem, byl to strach z německých nápisů na neopravených starých domech, strach z německých náhrobků, strach ze všeho, co tu po sobě zanechali Oni. Vždy tu pro člověka budou nějací nepřátelé, vždy tu pro nově příchozí duši budou nějací Oni. Oni budou připraveni těmi druhými, těmi, kdo předcházeli a zničili si vlastní cestu i cestu života druhých. Oni tu musí být, aby nenávist, zloba a zápach zaplavily nově příchozí lidskou duši a uvedly ji na cestu vnitřního rozkladu. Je to zmijí jed vedoucí ke smrti. Konec čistoty, začátek nenávisti, šíleně zlý záměr, dar minulých generací, volba, nevolba pro nově příchozí duši. Kolik připravených cest zloby a nenávisti jste, čtenáři nebo čtenářko mých slov, dostali do vínku? V kolika svázaných příbězích vás našli, ti, kdo šli před vámi, vaše budoucí místo? Ve zvídavých dětských očích tu byly stále více nezodpovězené a nezodpověditelné otázky o historii této podivné krajiny zaniklých vesnic a podivně architektonicky postavených měst. A mezitím kolem Josefa Š. putovaly ve svůj temný čas plechové nestvůry ozdob ené azbukou a zanechávaly v prašných i asfaltových cestách hluboké, těžko opravitelné díry a v duších strach, který okupuje falešně ve starých i nových podobách naši českou zemi i duši dodnes. A stavby a města? Ty zatím ničil jako středověký mor realismus betonu, a tak pohlcoval krásu měst a vesnic čím dál víc v celé Labské kotlině.

∎

TICHO MINULÝCH STALETÍ V každém novém osadníkovi bez kořenů, jako byl Josef Š., nacházíme hluboko uvnitř podivně nepřítomné ticho minulých staletí. O Nich se tu moc nemluví, ještě pořád to v Češích hluboko spí, že Oni tu byli jako Ti vždy zlí, jako Ti, kdo nám jenom ubližovali, jako Ti, kdo nám vnucovali svůj germánský pořádek, právo a těžký jazyk lámající české

kořeny a kulturu po staletí, nesl se tak věčně přiživovaný mýtus o ubližovaném ztraceném českém, stále vzdorujícím národu. Po temném konci minulé velké děsivé války, po vyhnání těch původních dle nezpochybnitelného principu kolektivní viny, přišli jiní Oni, noví, rudí i nerudí bez kořenů, bez vztahů k místu, ke krajině, vysídlenci putující z různých končin s cílem nového začátku. Nepřišli vždy všichni v klidu, nesli si v sobě neklid z míst, která opustili, nesli si často své noční můry a zločiny nasbírané ve válce, aby je odevzdali v krajině, kam doputovali. A krajina tak začala nést nové stopy Zla. Zlo, nenávist a bída duše se tak přelévá z generace na generaci, z otců na syny a z matek na dcery v nekonečném koloběhu starého zla bez počátku. Podivné šachy s lidskými dušemi v průběhu posledních sta let v rodné krajině Josefa Š. Mezi příchozími byli i rudí bolševičtí dravci a zvěř v lidské podobě, a začali tak přetvářet města i krajinu k obrazu svého rudého nebe pod vládou jedné velké strany žijící v mýtu na věčné časy a nikdy jinak, nakonec padli i za nějaký čas a několik generací i rudobratři. A tak s obyčejnými lidmi doposud v tom kraji dnes žijí pospolu potomci betonových dravců, šizuňkové, lumpové, rudě zbarvené bestie, a v neposlední řadě i divocí nespoutaní potomci různých národů nyní bez vlastní rodné země a jsou často spojeni jen tím, že nemají žádné kořeny spojující je s minulými generacemi a s krajinou v níž žijí. A krajina jimi trpí. A tak to trvá podnes. Prolíná se zde tak germánská historie s historií rudého bratrstva i to co se děje a bude dít v době konzumu, doby oslavy spotřeby s božstvem volného trhu. Jenže při dobré paměti to temné období germánské se nakonec týkalo jen děsivých třicátých a čtyřicátých let minulého století. Ta doba je nyní tak nekonečně vzdálená a svědci tak rychle mizí pohlceni časem a Ti, kteří ještě žijí, většinou mlčí a neptají se. Co kdyby se vrátili a vzali nám vše zpět? Strach nebo bolest, nebo obojí? Všechno vezme časem pryč kafkovské zapomnění po vynesení poválečného Ortelu. A pak přišly přece konečně ty staré dobré rudé časy, a krajina plakala dále i se svým tvorstvem. Jenže taky tu bylo nejméně několik století českoněmeckého společného osídlení před tím, než kníratá zlá nelidská bestie sebrala ze života v českých Sudetech všechen smysl. A tak dnes, v Děčíně, zůstal jako očitý svědek minulosti tajemstvím a mýty v kafkovském duchu zahalený v mlze uplynulých staletí nádherný Zámek pánů z Bünau, v okolí staré zbytky osídlení a množství zaniklých rozpadajících vesnic uprostřed lesů, památky na doby společného života a také tajemná, temná místa síly, jež do sebe trvale připoutala všechny příběhy za celá staletí. Popraviště, kostely, zámky a zámečky, architektonicky vzácné domy, zahrady i pohřebiště, a podivně navěky ztracené staré cesty, které už nikam nevedou a končí uprostřed lesních hvozdů. A do toho podnes zůstává jako temná připomínka řada nápisů na domech ve staré germánštině, jenž doposud září po celém Děčíně jako připomínka jiné doby. I tyto nápisy postupem času zmizí a jednou, už v blízké době je v Děčíně nenajdete, zatím ještě na domech jsou, ale čas, čas je nepřítelem paměti dnů minulých.

Možná, pokud vidíte i dál jako Josef Š. a jako staří šamani zkoumáte místa síly, cítíte i příběhy, jež lidská paměť už raději vymazala, ještě že ty příběhy nevzala velká povodeň, ale jsou sepsány pro budoucí generace. Kolem města lesní zdánlivě nekonečně hluboké hvozdy, pískovcové skály, které ukáží rády člověku sílu starého moře. Šaman stráví mimo pobytu v betonové džungli i časem neuchopitelné hodiny bloudění v zeleni hluboké temnotě děčínských lesů. Při svém putování potká i nevyhnutelně zpívající majestátní Velkou řeku Labe/Elbe, jenž když Vás jednou uchvátí, už Vás nepustí. Josef Š. si ve svém trvale zmateném čase poznamenal do svého deníku, že toto místo je jeho krajem, zde je určen býti šamanem zkoumajícím existenci, tady je dočasně doma. “Až přijde můj čas a budu na spravedlivý příkaz z hůry odvolán ze světa živých, mé přání je být zpopelněn. Můj popel by měl být rozptýlen v řece Labi/Elbe. Prosím, nebudujte mi žádný hrob – to je můj poslední přání a testament.” Josef Š.

∎

"MĚSTO A PUSTINA V ŠAMANSKÉ VIZI DLE JOSEFA Š. Město. To je místo plné paradoxů. Sváže nás, pohltí nás, zaměstná nás, ale zároveň nás může vyděsit, zotročit a srazit na kolena. Nikdy nám však nedovolí ochutnat pravou svobodu. Jsem uvězněn v jeho sítích, svázán jeho nitmi a uvězněn tak hluboko, že jedin ou cestou k osvobození je odejít do Pustiny. Stejně tak mě to čeká, stejně tak mě to musí potkat. Nevyhnu se tomu, přijde čas odejít jako starý indián před smrtí do Pustiny, vyřešit otázky, najít odpovědi a pak začít znovu a znovu v nekonečném kruhu kola života. Svoboda se nakonec ve městě stává nekonečnou iluzí, stejně tak lidské společenství, stejně tak organizované náboženství a spiritualita. Kolik malých smrtí a malých životů po nových začátcích musím ještě odehrát? Město, zajaté v prokletí betonu. Děs a hrůza, křik, hluk, posedlost mamonem, posedlost prací, rodinou, kariérou. Přesně naplánované soukolí, které nás pěkně s úsměvem zbaví svobody a sváže do předem ustanoveného času, než budeme, pěkně dle plánu Vyšší moci popraveni za naši existenci. Jak jinak nazvat nemoci, stáří, a nakonec samotnou Smrt než otroctvím. Její smrtící vlákna jsou tak dlouhá, sahají až na rozhraní Duše a Ducha. Otroci, kteří si nepřipouštějí svou smrtelnost a užívají si iluzi života naplno, stejně nakonec budou dostiženi a svázáni. Kdykoliv, kdekoliv, nečekaně, bez varování. Město. Ničí mou duši, toužím utéct, odejít pryč, vyhnout se všem městům, vesnicím a vůbec všemu tomu lidskému shonu. Necítím se být člověkem, cítím, že někdo, někde asi zotročil mou duši a ducha a navlékl mi tělesné imaginární tělo, abych zde pro něho něco udělal. To velké Něco je divadelní představení a tou rolí je poslušná maškara, která bude tancovat v životě, tak jak je dáno a předepsáno. A když maškara odmítne, tak zasáhne Síla, jež vrátí člověka zpět a vymaže jeho získané poznání a zážitek skutečné svobody. Čas od času se ale stane, že se najde někdo, kdo nemůže být přepsán do předem určené role, kdo nemůže být přemazán vzpomínkami, které se nestaly a stále vidí to, co prožil v otevřeném a pravdivém pojetí. Je to osvobození nebo prokletí?

Mám úžasný objevitelský pocit, že jsem v minulosti už několikrát odešel do Pustiny. Opustil jsem město, odešel do Pustiny v pravý čas, v pravou chvíli. A pak jsem se otočil a vrátil se zbaběle zpět. A proto musím dnes, znovu a znovu řešit stejnou otázku. Cítím, že už se to stalo, cítím, že už jsem město opustil, cítím, že město už nade mnou ztratilo svou moc, ale nyní jsem zpět, zpět zotročen tím, kde musím žít a kde musím být. Jak dlouho, jak dlouho budu svázán civilizací, svázán městem, zotročen, hozen do vězení, které Duši a Ducha pohlcuje a vede je pokojně jako ovce ke své slávě a slavné smrti. Město. Radujme se, my otroci měst, my otroci lidských mravenišť, že jsme ztratili sami sebe, že jsme zotročili svobodu, volnost a prohráli jsme. Město nakonec zvítězí, sociální sounáležitost nás zotročí. A Pustina, Pustina nás nesvobodné, ale stále láká. Chci domů, ven z města, ven z otroctví. Tam pod hvězdami mám strach, strach se ale časem promění pod vlivem Jediného ve svobodu, jdi a zkus mně, Ty otroku měst, praví Pustina. Nebo se nikdy nepostavíš svému strachu?"

∎

DĚSIVÁ PŘÍTOMNOST Náhle se ocitáte zde, v děsivé přítomnosti, v uniformovaném městě. Město je architektonicky deformováno socialistickým realismem, který hledá obraz duše v panelu. Ve světle dnešní konzumní doby se k tomu přidal ještě kapitalistický volně tržní reformismus rychlostaveb bez ducha, účelový a často vrcholně podbízivý styl, který kombinuje staré a nové v děsivé disharmonii. A současný život je také formován demokratickým českým experimentem. Co se stane s českým národem po tomto experimentu, je stálou záhadou. J edni už teď vzhlížejí s klackem v ruce zpět ke zlaté nelidské minulosti totalit, jiní nadšeně budují kapitalistický dravčí nelidský systém. Je v něm ještě místo pro člověka? Vydrží naše opět těžce získaná svoboda dlouho? Nezničí ji sami zevnitř lidé dneška a nehrozí nám tak, že budoucí generace bude opět těžce bojovat za její získání v potu tváře? Vidím nyní v mlze, zastřeně, vidím mlhu zla, pomalu zaplavující českou zemi, vidím šibenice, jimiž si lidé v této zemi navzájem vyhrožují, vidím zlo, jež hájí pravé lidské zájmy proti živoucím neuniformovaným lidem. Děsivé, šílené, šibeniční, přítomné. A Vy tak dále v přítomnosti zůstáváte s Josefem Š. trvale pohlceni směšnou a zlou disharmonií socialistického realismu sídlišť zděděných po rudé bolševické lůze, a jelikož nemáte štěstí na chytrá osobní rozhodnutí i Vás tato moderní, nyní, dle platného nového řádu, demokraticky budovaná soukromovlastnická věznice za trest pohltí a pomalu jak se sluší a patří zabalena v demokraticko – volno tržně kapitalistickém hávu, asi utrápí. A tak se změnilo celé rodné město Josefa Š., chladný šedivý beton pohltil vše. Od starých náměstí, po nejkrásnější ulice, a jelikož nezapomněl i na lidská srdce tak se právě Vy stanete svědky doby, jenž se zve stoletím číselných strojů a betonových skalních měst. Je to děsivý materiál pohlcující lidské iluze, vražedná kombinace koncentrovaného Zla, jenž uzavírá masy lidí na jedno místo, smutně je poté deformuje uvnitř zbídačené mysli. Vítejte v 21. století, vítejte u mě doma, řekl Josef Š., vítejte uprostřed hrůzného výsměchu secesi, baroku a gotice i ostatním stavebním stylům, vítejte v hrůzovládě

architektonické jeskynní době rychlokapitalisticko využitelných staveb, jenž stojí jen a jen z rozmaru božstva volného trhu a neokapitalistické, jistě pravé, pseudovize. Jaká krása, spása a naděje pohřbená v době staveb deformující lidské domovy i duše. Tak se prosím s úctou zaposlouchejte do jeho příběhu, je to on Josef Š., jenž se prochází sám světem a stoletím číselných strojů a betonových skalních měst. Dále už bude hovořit jenom On, ten, který zabloudil, zastavil se a promluvil, jemně proto našlapujte spolu s ním, sledujte jeho kroky tam v moderních šamanských Sudetech.

∎

ZAČÁTEK ŠAMANSKÉHO PUTOVÁNÍ Byl jsem přenesen strojem, který mě pohltil na jednom konkrétním místě ve vesmíru a na druhém, záchytném bodě, mě propustil ven. Opakovaně jsem vystoupil z nekonečného kruhu v konkrétním čase a prostoru Všehomíra a vydal jsem se lehkým krokem do ulic směřujících k mému domovu. Na kraji betonového pralesa jsem spatřil sám sebe v mystickém zjevení. Viděl jsem se jako ztraceného šamana z minulosti, trvale osamoceného mezi dvěma extrémy: normalizovanými lidmi podle vzorů a nespoutanými, divokými lidmi bez plánu, žijícími v chaosu do by nepřizpůsobivě v hlubinách města. Byl jsem vhozen do jámy plné divokých neochočených zvířat a do světa číselných strojů z hlubin technooptimismu. Podivoval jsem se na první pohled děsivě zlé existenci pralesa, který mě začal obklopovat a pohlcovat. Na s obě jsem měl přehozenu vlčí kůži, přes hlavu položenu vlčí posmrtnou masku, která úplně zakryla mou lidskou tvář, a v pravé ruce jsem držel podivnou pokroucenou hůl. Pro okolí jsem tak byl bezejmenným, děsivě nebezpečným přízrakem z divoké minulosti. A přesto, i kdybych byl oblečen jako oni a nelišil se oděvem, moje divoké, nespoutané a stále široce otevřené oči by prozradily vždy mou jinakost, kterou svět uniformity vždy nenáviděl. Pak jsem v děsivé vizi století číselných strojů spatřil, že se kolem mě tyčí skály z betonu obývané pravěkými jeskynními lidmi. Ti se přetahují navzájem o potravu, kosti a družky, tlučou do sebe i svých dětí navzájem, šíříce křikem blahodárný hluk moderní a techno optimistické civilizace, aby přežili ti nejsilnější a ti nejhlučnější. Čím větší hluk, tím více civilizace pohlcuje Život a buduje betonové strojoopolidi. Skutečný Homo sapiens sapiens tak už asi zmizel. V mé děsivé vizi byli strojoopolidi závislí na všem, co dokáže člověka zbavit jeho osobnosti, jeho jedinečnosti. A svou betonovou džungli bránili a brání všemi prostředky.

∎

ODSOUZENÍ Jsem odsouzen k životu bez lidské společnosti v této době, jsem pravým monachosem – mnichem uprostřed strojoopolidí. Přestože se zdá, že jsem v klidu, jsem také předurčen být divokým, ale i osobitě přísným sám na sebe. Má existence je spjata s šamanskou stezkou srdce, která hledá cestu ke skutečnému místu, které bych nazval domovem. Monachos, pouštní ideál, lákadlo pro smysl existence, s očima otevřenýma k Věčnosti a Mocnosti, jež mne probudila ze spánku. Největší překážku pro mou stezku tvoří průchod pralesem obklopujícím šedivě Zlým chladným betonem můj dočasný domov. V denním putování mám dvě tak

naprosto odlišné role. Tímto mrtvým pralesem s divokým životem strojoopolidí procházím v první roli v spěchu jako živoucí bojovník, uvědomuji si, kým jsem a jak se liším, jsem ostražitý s očekáváním zuřivého střetu. V druhé roli jsem mrtvým chladně kalkulujícím šamanem pro přímé a blízké vnímání chladnosti světa, který mi nikdy nemůže být domovem, proto jdu obezřetně pomalu, uvolněně, s vědomím ostražitosti bezejmenného, který neztratil a nechce ztratit svou šamanskou čest lovce střípků skutečné existence a skutečné živoucí pravdy. Zdánlivě neslučitelné vnímání. Křičí, stále kolem mě křičí, řvou z betonových obydlených skal a já, po dlouhé stezce vinoucí se mezi betonovými skalními domovy nalézám po delším, obezřetném putování divokými cestami moji cestu do vlastního šamanského doupěte ve výšinách skalního dómu. Bydlím tedy s nimi, s dětmi tohoto věku, s dětmi století číselných strojů a mnohými skrytými i zjevnými bestiemi, i jejich obětmi uprostřed nich, v chýši z betonu, dívám se pečlivě a pozoruji všemi smysly tep života skalních dómů a vyhlížím orlím zrakem let ícího ptačího posla čistého znovuzrození, který mě zavede na cestu do šamanských říší nekonečna a nepoznatelna. A občas se jako volání blízké Smrti zjeví starý nepřítel hluk, který mě pohlcuje a zabíjí mě, i mé blízké víc a víc.

∎

A TAK TI MŮJ SYNU, A MÁ DCERO A tak Ti můj synu a má dcero století číselných strojů a betonových skalních měst předkládám drahý poklad, který jest pokladem, které zrodilo mystikovo srdce vlčího nespoutaného šamana uprostřed děsivě přeplněného města, proto opatrně postupuj stále vpřed a zachovej si dlouhý, hodně dlouhý odstup, nebo se se mnou ztratíš v hlubinách nebezpečného světa šedivě temné přízračné mystiky. A Ty můj synu, má dcero století číselných strojů a betonových skalních měst dívej se kolem sebe. Spatříš mě v nespatřeném, staneš se mým zrcadlem ve Stvoření, zrodím se v Tobě pro Tebe, abys nalezl a nalezla klid. Nakonec po děsivě dlouhém putování nalezneš čistý domov plný růží. Zjevil jsem se Ti už v minulém, zjevuji se Ti v přítomném, a skrze Tebe a pro Tebe chci naplnit cestu, která Tě zavede opět do mé blízkosti, do nejposvátnějšího a osaměle krásného místa v srdci bez hluku betonové civilizace. Jsem T vou Mocností, tím, kdo Ti ukáže rozklad této doby i Tebe samého, naslouchej, spěchej, přijímej a zpochybňuj mé výroky. A nezapomeň se mnou vést zápas, neztrať svoji odvahu, bojuj přímý boj. Nyní sice vidíš jako v mlze, bloudíš, ale věz, že ten čas brzy skončí. Tak zapisuj dál každou svou myšlenku, každý svůj sen, probuď tak svoji mysl, nenech usnout své poznání, já Jediný, k Tobě nepřetržitě s láskou hovořím. Zapisuj tedy vše a věz, že znovu budu mluvit právě k Tobě, nikdy jsem nepřerušil dílo Stvoření a Ty sám jsi toho důkazem, můj synu, má dcero. Právě teď, když tvořím s démantem smyslu existence v srdci, tak právě kolem mého betonového domova běhá a křičí jeden z těch, jehož betonová civilizace již zničila, šíří hluk a zlobu a nenechává otevřený průchod tichému a úžasnému podzimnímu večeru. Hluk, děs a znovu hluk, posel kazící posvátné Ticho mého života. Existuje místo bez hluku, nebo je to jen tajný sen mystika? Josef Š. mi ještě řekl

častokrát, jak nenávidí hluk, jak ho hluk pomalu dobíjí, jak mu ničí poslední zbytek sil a hluk, jako starý nepřítel tluče i tím zle na jeho vlastní nesmrtelné srdce.

∎

O ŠAMANSKÉM PUTOVÁNÍ Na samém počátku tohoto poselství je důležité uvést, že nejsem a nemohu být člověkem. Tato skutečnost je zcela zásadní. Bez ohledu na to, jaké pocity vám tato informace vyvolává, je to tak. A ty, který stále čteš toto poselství a máš odvahu pokračovat, věz, že riskuješ všechno a Smrt bude po celou dobu tvého ponoření do šamanského poselství tvým věrným průvodcem. Stejně jako je stále temným průvodcem pro mě. Nemůže tomu být jinak, ještě máš dostatek času odhodit mé nekonečné a životně nebezpečné vize. Nebo přijmi do svého nitra, že žijeme a dýcháme a rodíme se s cejchem Smrti, a jsme tak od našeho zrození celý život zatracováni a mučeni vidinou spravedlivého trestu Smrti, který si zasloužíme? Ale Smrt je tak jen výsměchem Životu, neskrývá v sobě žádné Tajemství, jen přízrak zničení a rozkladu a my abychom přežili, vymýšlíme kolektivní mystéria, jež nás mohou zbavit otroctví smrti. Někteří se na Smrt těší, někteří ji hledají, někteří v ní vidí příležitost na setkání s vysněným božstvem, ale já s mým pohledem vlčího nespoutaného šamana v ní vidím jen slepou cestu od Života. Slyšel jsem popis setkání se Smrtí, měl by to být muž v černém uhlazeném obleku, hubený, vysoké postavy, a když by vítr přišel, tak by s ním zakýval a on by se ve větru prohnul. Tento podivný, nezemský muž se stále dívá a těká očima po svých dětech Smrti jako by sledoval každý jejich krok a vhodný okamžik jeho úředně daného osudového díla. Podle popisu má tak Smrt bodavý ostrý pohled a tělo, jenž vítr ohýbá ve větru. Někdy se Smrtí mluvím přímo, jak při osobním setkání nebo při přijímání její zlé přítomnost i v druhých, děsím se jí, odmítám jí, považuji ji za hloupý exces na existenci. Někteří se sladkostí konzumují mystérium věčného rozkladu Smrti a těší se na ni, vysmívajíce se tak skutečnému, úžasnému Životu. Možná se mýlím, možná, že budu Smrtí donucen změnit pohled otroka Smrti a začnu jásat nad její krásou, jen vězte, že až to udělám, až se to stane, budu jen nástrojem Moci, jíž nemůžu vědomě vzdorovat. Budu tak otrokem, jenž byl za svoji troufalost spravedlivě z věčnosti potrestán. A třeba se opravdu mýlím ve všem a jen jsem zabloudil a Vy se jen stanete dalším slepým otrokem tohoto poselství, které se zrodilo v mysli šamana Josefa Š. Ale zatím věřím v poznání přicházející zevnitř, vzpomínám si na věci, které se nestaly, na věci, které se nemohly stát, vzpomínám si na život, který jsem nikdy nežil. Sním a vím, že prožívám miliony osudů, abych se posunul, pochopil a stal se plně novou by tostí, znovuzrozeným šamanem, nemusí to být ale nutně nový člověk, ale spíše bytost řadící se k posthuman rase, která jednou plně nahradí lidstvo. A pamatuj Ty, kdo jsi našel odvahu číst dál, že pokud je kniha nebo text napsán v područí temného ducha doby nebo v ostrém protikladu, vždy si najde svého čtenáře. Lidstvo ze všeho nejvíc přitahují vášnivé, divoké, zuřivě bojovné protiklady. Je nutné i pamatovat na to, že přizpůsobování textu je vlastností všech, kdo se vymezují ostře a vášnivě proti druhým. Ti hloubavější, otevřenější a toužící po živoucím poznání

zkoumají shody stojíce tak s Pavlem z Tarsu u oltáře Agnostos Theos – Neznámého Boha.

∎

NAKONEC JEHO MRTVÉ OČI ZŮSTANOU ZAVŘENÉ NAVŽDY Neměl jsem to asi slyšet a vidět, ale můj sluch a zrak se naráz bez varování změnili v mé podivné zjevení mimo čas a prostor. A v tom zjevení jsem spatřil živoucí obraz, viděl jsem dva slušně oblečené muže někde na konci vesmíru, na nějaké hodně vzdálené pusté pouštní planetě s červeným obzorem bez mraků. První muž, jehož jsem pojmenoval jako pána A, byl oblečen v tmavém obleku a měl hodně nepříjemný výraz v obličeji, tvář se zdála poznamenána dlouhým věkem a korunou mu byly šediny. Druhý muž, pán B, byl oblečen v krásném, bílém obleku, ozdoben chápavým výr azem a také ozdoben šedinami. Chodili spolu po neznámé, pusto prázdné planetě pod červeně ohnivým nebem a já mohl zaslechnout jejich podivný hovor z bezčasí: První promluvil pán A: „Musí se utopit ve svých myšlenkách, musí se vnořit tak hluboko, že už nenajde cestu zpět ke zdravému rozumu. Musíme ho v rámci chápání Universa a jeho pevného řádu nechat v jeho vlastním světě. Když se bude mýlit, budeme se radovat, když bude myslet, budeme z vnějšku opěvovat temné hlubiny myšlení a necháme ho bloudit, utopit v těch hlubinách, aby nenašel cestu zpět. Ať pěkně uchopí kosmickou hru života a myslí si naivně, že všechny myšlenky v jeho hlavě jsou jeho myšlenkami.“ Druhý promluvil pán B: „Vám se to líbí, že ano? Jak se topí a nikdo mu ve víru života nepodá záchranný kruh?“ Pán A dodal: „Ano, líbí, svět totiž nepotřebuje další probuzené, jedinečné, jediné, uvědomělé, a další, kteří touží přímo poznávat, a snaží se popřít a zničit námi daná pravidla kosmické hry života. A už vůbec nestojíme o Ty, jenž posunují hranice poznání. Lidstvu je souzeno Nejvyšším Obludným Úředníkem, dále jen NOÚ, býti potravou, domestikovat se, ne tvořit.“ Pán B: „Ale, on už ty myšlenky našeho přímého poznání šíří, už teď na konci června má minimálně čtyři jedince, kteří jsou vystaveni jeho světům a jeho vnímání, je to jako požár, je to jako záplava, je to jako rozzuřený hroch prohánějící se v opojné, nespoutané divoké zuřivosti africkou vesnicí. A chystá se ještě větší požár, ještě větší záplava a Vy, a Vám podobní to nikdy nezastavíte.“ Pán A: „Proč by to mělo být zastaveno? Je to nakonec součástí naší hry na Život a Smrt. A Smrt, naše věrná služebnice, ta si ho najde, a nakonec jeho mrtvé oči zůstanou zavřené navždy.“ Pán B: „Ale, má nějakou, byt sebenepatrnější šanci něco změnit?“ Pán A: „Na kosmickou, naši hru má šanci pane kolego, ale nebude to však v jeho režii, v jeho dokonale propracovaném scénáři a osudu hrajeme prim vždy My, a My určujeme, kde a kdy na něj spadne kamení života i kde a kdy mu pokvetou růže. Hlavně

aby se hrála kosmická hra Života a Smrti, aby bylo kde sát životní energii z nich, z lidí, aby bylo vždy čím se živit. Nezapomeňte, kolego, že ať trpí nebo se radují, živí nás stále.“ Pán B: „A právě proto, že už mě Ty Vaše hry nudí, jsem ho nechal poslechnout a zapsat náš rozhovor, což se Vám také vážený kolego bude líbit.“ Pán A: „Nechám ho, ať si píše, co chce, bude si tak myslet, že má vše pod kontrolou a taky si nyní myslím, že Vás předám převýchovné komisi, Světlý.”

∎

ÚVODNÍ SLOVO NOÚ – ZAKLÁDAJÍCÍ ÚŘEDNÍ ZÁZNAM (2) A ty, zmocněný úředníku sloužící NOÚ, pamatuj! Bedlivě, bez přestávky, na směny, vteřinu po vteřině sledujeme každý zápas, každou utajenou myšlenku v hlavě, každý písemný projev nepřátelského subjektu. Není to tedy jen subjekt, který by byl NOÚ lhostejný, je to nepřátelský subjekt! Z těchto důvodů jsou všechna slova a myšlenky důsledně zaznamenány. Pro úřední pořádek jsou následně, pro pozdější použití, informace o subjektu pečlivě střeženy v utajených svazcích v hlubinách Věčného úředního archivu. Nikdy nezapomeň na červené desky spisu! Sic! Je úřední pravdou, že tento jedinec, tento subjekt pozorování, svým myšlením a následným jednáním narušuje uspořádaný pevně daný řád NOÚ pro tento Kosmos, což je nepřijatelné. Myslí si, že když ve své hlavě spřádá tajné myšlenky, poté sepisuje poznámky o svých myšlenkách a následně své výsledné příběhy či články nezveřejňuje, že jsou snad utajeny. Ne, hluboce se mýlí. Ne, jeho vyjádření nemohou a nejsou utajeny, protože o každé myšlence, o každém příběhu nebo článku je veden přesný Úřední záznam, dále jen ÚZ, který bude, tam na konci věků, připraven k Poslednímu Úřednímu Soudu, dále jen PÚS, jako usvědčující důkazní prostředek k doložení jeho životního kacířství. Proto je založen tento úřední svazek z moci NOÚ, proto bude tento subjekt Josef Š. pečlivě, bez přestávky mechanicky sledován a pozorován. Není přípustné nechat sebemenší část skrytého jednání nepovšimnutou, NOÚ si osobně žádá všechny úředníky NOÚ nasazené na úkolu pracovat s robotickou přesností a pečlivostí! Nechť je pro každého varováním příklad úředníka B., který svojí nepozorností minulé ho nepřítele NOÚ málem osvobodil. Byl nutný konečný zásah. Nezapomeňte s důrazem na pečlivost, že tam na konci celého Procesu bude na základě Vaší práce a mé laskavosti subjekt vzdoru spravedlivě posouzen a odsouzen. Proces již tedy započal. Proces byl a j e nevyhnutelný a Ortel, Ortel bude včas vyřčen. Proto je každé slovo subjektu zaznamenáno a pečlivě, opravdu pečlivě analyzováno Komisí Cti, dále jen KC. Začít musíme stále aktualizovaným deníkem pozorovaného subjektu, do kterého si vytrvale popisuje vše, co prožil, a to ve vztahu k hledání pravdy – svazek č. 8471 Kde to všechno začalo? Deník je trvale sledován úředníkem A.

∎

ÚŘEDNÍ SVAZEK Č. 8471: KDE TO VŠECHNO ZAČALO? Po narození jsem netušil, že to bude začátek obrovského neočekávaného dobrodružství, které se nakonec jednoduše nazývá životem. Možná jsem se ještě před začátkem života s někým dohodl, že to zkusím tady prožít, ale opět ke své osobní

smůle nebo možná štěstí jsem na tu dohodu zapomněl. Paměť mi totiž nikdy nějak moc nesloužila, možná jsem se jenom prostě více napil z řeky Léthé. Zpočátku mi to moc nedocházelo, než jsem se začal probouzet a začalo mi vše pomalu docházet ohledně řádu Úředně Schváleného Universa, dále jen ÚSU. Trvalo mi to mým osobitým tempem bezmála třicet let a vlastně i hodně přes třicet let a trvá to v podstatě dodnes. O tom, kdo skutečně jsem a kde jsem přes všechnu zdánlivou nekonečnost uvězněn, mi ale nikdo nic raději neřekl. Ne, že by mi to říct nechtěl, ale kdo nebo spíše co by mi mohl kdo říci o tom, kde se všichni nacházíme. Vystihovalo to pouze to, že ve skutečnosti nikdo nic smysluplného a pravdivého neví a každý člověk si tak sází do loterie věčnosti při vlastním hledání na to, že se to jednou, až to bude někým dovoleno, možná dozví. Takto to chodí v naší, úplné, věčné totalitě. Je to s prominutím vězení, vězení, které je s láskou opečovávané, kde se mísí chléb a hry a kde jedinec je jen domestikovaným domácím dobytkem, připraveným s láskou, úředně dokonalou láskou na zdravou porážku. Cítím to tak, že dle úředního, pevně daného pokynu musí jídlo být chováno v lás kyplné atmosféře a pečlivě musí být o něj postaráno, pak je potravou čistou a výživnou. Občas, ale pro změnu a pro výživu emocemi pro úředníky Kosmu je dobré zasít zdravý nesvár pro pohyb dějin jedinců či národů. Občas mi sice někdo řekl, že jsem divný a jaksi jinde, schovaný ve svém podivně zbarveném mimo světě, ale to jsem jaksi neposlouchal, nebo lépe řečeno, bylo to moje osobní vnímání reality, co je stále pro mě podstatné a je to pro mne základ, takže jsem byl k takovým chytrým řečem ostražitý a nenechal jsem jim volné místo ve svém subjektivním světě. Proč bych to měl vlastně dělat? Kdo si za mne osobně bude klást otázky, které vedou k vědomě vnímajícímu životu, nekonečnosti, a ne ke smrti? Snad uhlazení pánové s tělem Herkula věčně se potící a slintající nad krásou již mrtvého těla, nebo třeba namyšlení vše znající lidé s náboženského nebo vědeckého totalitarismu bloudící v kruhu již předem uzavřeného myšlení? Stále mi v hlavě zní slogan – myslím to s Tebou dobře na konci každé promluvy do mé duše. Je to přece moje osobní věc, já chci pravdu vědět a chci znát také pravdivé odpovědi na nepohodlné a děsivé otázky, například na otázku, proč mám již od narození do každé živé buňky mého těla úředně zakonzervovanou genetickou Smrt, která se usadila v mé DNA a je tam naprogramovaná dle Úředně Schválených Zákonů Universa. Dále jen ÚZSU. Ano Smrt, tu nekonečně smrtelně, úředně danou Věc, kterou musím neodvratitelně podstoupit, neboť se to jeví nyní jako pravdivé a nezpochybnitelné. Tato Věc, tato předem domluvená a úředně daná věc se přece nedá zpochybnit. Každý můj krok, každá má myšlenka a každý můj čin je tak neodvratně spojen se Smrtí. Není to posedlost, je to přímý střet s realitou.

∎

MÉ MOŽNOSTI Přišel jsem na to, že existují jen dvě možnosti, jak se se Smrtí alespoň zdánlivě vyrovnat. První možnost je, že někdo, někde, a hlavně necitelně rozhodl o mém ukončení existence. Ať už si pro zdůvodnění mé Smrti vymyslel cokoliv, a ať jde o bytost vyššího řádu, žádný důvod z mého lidského pohledu ve finále neobrušuje hranu Smrti. Tato bytost vyššího řádu neumí pochopit z mého pohledu, čím prochází každý

jedinec sám za sebe, když se s touto nevyhnutelnou Věcí musí vyrovnat, byť jen ve vlastních myšlenkách, natož při posledním výdechu. Děsil jsem se, že jsem viděl Jediného, mou šamanskou Mocnost jako cynika, který mluví o smrti těch druhých ve všech posvátných textech. Slyšel jsem Píseň Vznešeného, který smrt bral jen jako zavanutí větru a pohrdal tak jedinečností a neopakovatelností každého člověka. Děsím se nadále však této myšlenky cynického nelidského obrazu božství, že netuším, jak to lépe ještě vyjádřit. Je to snad skutečný

DEUS IRAE?

∎

DRUHÁ MOŽNOST: JÁ A MÉ ROZHODNUTÍ Druhou možností, která se mi nyní jeví jako pravděpodobnější, je, že já sám, někde a někdy, se znalostmi, které mi nyní chybí a jsou mi zcela skryty, jsem rozhodl o

datu svého zrození i o datu své smrti. Nic z toho mě však neuklidní. Sám sebe bych musel nyní za toto rozhodnutí prostě udeřit, abych někdy, někde nerozhodoval o něčem, čemu nerozumím. Jak bych mohl před prožitým životem plně rozumět jeho skutečnosti? Ale i v tomto se mohu zmýlit?

∎

FILOSOFIE VLASTNÍ SMRTI Je hezké často filosoficky vést nekonečné, nesmyslné dialogy o smrti, s odstupem pro moderní optimistické myslitele o cizí smrti většinou. Tito myslitelé smrt prezentují v souladu se starými mysliteli tak, že smrt je v jejich filosofiích vždy jen přirozeným vyústěním života, zapadá to do úředně schváleného programu, který smrt pojmenovává jako přirozený konec ve vesmírném řádu. Co je nad to, je TABU. Není už ale rozhodně smysluplné vést dialog nebo úzkostný monolog o ukončení vaší vlastní existence. Tady končí jakákoliv snaha o zlidštění smrti, nebo zbožštění smrti jako prostředku k výšinám. Zkuste s někým vést otevřený dialog o jeho smrti, stanete se rychle nechtěným a nenáviděným prorokem v postmoderní západní společnosti pro níž je skutečná smrt tabu. Často se však všichni tváří a jednají, jako kdyby pochopili tajemství nesmrtelnosti a smrt jako ta podivná věc, že neexistuje a týká se jen těch pomalých, nemotorných a nepřipravených, co jí nedokázali včas utéct. Často jsem slýchal a slýchám “Och, ty pyšný. Sic, uvidíš, jak si naběhneš proti zdi, když se nezařadíš mezi moudré podle tohoto světa, podle temného ducha doby a jasných pravidel předem dané věrouky držené v normě uzavřeného kola dogmatu.” Dogma už ale zde v tomto pojetí není pevným základem, na kterém se dá stavět, ale pustým zchátralým domem bez dveří i oken. A v takovém domě ani dveře, ani okno pro svěží vítr ducha neotevřete. Ne, nebudu se vzdávat, jsem z hlediska současného vnímání sice jen pouhopouhá biologická umělá inteligence ve formě jedince, a právě proto půjdu do velkého ringu universa na největší zápas mého života, a to o samotný, pro smysluplnou existenci orientovaný život. A nesmím osudově taky zároveň zapomenout v každé chvíli, že o mojí smrti už někdo, někde, dávno úředně rozhodl, to pro mě ale nebude důvod proč přestat neústupně zkoumat tajemství života. Třeba tak objevím dosud neprozkoumanou cestu, rozhodně se o t o, ze všech svých zbývajících sil a daného úředně povoleného času k životu pokusím a budu doufat, že někde v budoucnu, můj text o mém smrtelném zápase pomůže někomu nalézt cestu k fyzicky skutečné, přítomné nesmrtelnosti. Ano ty čtenáři nebo čtenářko mých slov, ano, bojuji každou vteřinu se skutečnou smrtí. Bez romantického opojení vyšším řádem věcí, na smrt, na skutečnou smrt jsem jako každý vždy jen sám? Nevím a netuším. Možná v době, kdy toto budeš číst, budu už dávno vy mazanou vzpomínkou, synem zatracení. Ty staré hlasy mají vytrvalost křičet na mě, abych mlčel.

∎

VRCHOL LIDSKÝCH DĚJIN V současné době je přítomnost krajně nebezpečná, zdánlivě je vše v pořádku, zdánlivě jsme dosáhli vrcholu lidských dějin. Máme možnost si vybrat, do jaké ideologie se chceme zařadit, a za jakou ideologii budeme v postmoderní době

nasazovat své síly. Volba nám dává možnost jíst jenom čerstvá a kvalitně ošetřená, čti desinfikovaná, čerstvá jablka lidské moudrosti poskládané do encyklopedie za tisíce let existence lidského rodu jako skutečnou moudrost světa. Je to krásné, někdo pro nás pečlivě ošetřuje všechny informace a poté je úhledně zabalí do dokonale zpracované směsi. Vděčnost nadevše, za pečlivě selektované poznání! Zdá se tedy z optimistického pohledu, že strom poznání vyrostl v našem světě do nevídané krásy a my jen můžeme jako praví synové a dcery člověka 21. století jíst jen to nejlepší z nekonečného přílivu informací. Je tomu skutečně tak? Jenže já zde nezastupuji nějaké imaginární lidstvo, jsem tu jako jedinec a vše co popisuji nyní i dále v této knize se týká přímo mě, živoucího šamana uprostřed moderního industrializovaného města. A já vidím očima také temnou stranu našeho pokroku v procesu. Nakonec mě navzdory pesimismu, do kterého jsem se díky pečlivě vybraným informacím dostával, ještě napadla jedna podivná myšlenka, udeřila na mě jako blesk a ukázala mi opět nový směr osobního bádání. Napadlo mě, že Jediný nás vyslal do tohoto, podivného, zdánlivě zle zkonstruovaného světa, abychom mu sbírali jako lovci všechny myšlenky, zkušenosti, prožitky, protože sám, sám se už znovu, po všech návštěvách, které zde učinil, neodvažuje udělat odvážný krok za výzkumem do našeho světa. Jestli to byl můj oso bní nápad, nebo formující informace od mé Mocnosti dodnes netuším. Jsme tedy objevitelé, vyslanci s vnitřním paprskem světla věčnosti a zde objevujeme, hledáme, nahlížíme a vše co takto shromáždíme, na konci života odevzdáme jako dar. Moje důvěra ve skutečného Jediného, mou Mocnost je tak přímo následkem osobní, přímé, vn itřní, neopakovatelné zkušenosti, nevyplývá jen ze slepé důvěry v dogmata a pochybná lidská vodítka. Věřte, že skutečný život s Vámi vždy pohne svým směrem, a poté v nečekanou, dopředu nepřipravenou chvíli se stanete zranitelným zvířetem, jenž už sama sebe nikdy nenalezne schované v bezpečí.

∎

OSOBNÍ VELKÝ TŘESK A pak náhle v přesně nedefinovatelnou dobu v čase a prostoru přišel osobní Velký Třesk, a začala moje osobní šamanská cesta, a ta mě vedla minulostí, přítomností i budoucností. Ta cesta se propsala působením neznámého vlivu skrz čas i prostor. Pod vlivem p rožitých událostí doléhajících na moji mysl a zdravý rozum se časová posloupnost rychle proměnila následně v Nekonečno. Od té doby nevěřím v čas. Čas je od mého osobního Velkého třesku nyní pro mne nezachytitelný poutník, jemuž s odstupem naslouchám, je to proud rychlé řeky, který člověka ale ve své nespoutanosti stále nepustí, snad z nějakého mně neznámého zákazu, ke břehu věčnosti. Nejsem s časem už dál spojen do jednoho proudu, je dle mého úsudku určen pouze pro Ty, kdo nekráčejí šamanskou stezkou. Je to prokletí nebo dobrý dar? Ten osudový den jsem si tedy začal více všímat Velkého Tajemství Života, objevoval jsem jeho nekonečné kouzlo a hrál jsem si občas více s ohněm neobvyklých myšlenek ve fantazii. Hru jsem dobrovolně hrál i s příběhy a neobvyklými zkušenostmi z neznáma a nepoznatelna. Důsledkem mých her bylo, že jsem často slýchal a stále i

opakovaně slýchám, že kdo si hraje s ohněm, zvedal se varovný prst dobrých dohlížitelů a úředníků, se brzy spálí a bude pohlcen bolestí. Drž se předepsaného, živoucího a daného klidu usazených realistů a nehraj si s ohněm, o kterém nevíš vůbec nic! Co si dovoluješ pokládat otázky, na které neexistuje jednoznačná odpověď? Pokládej jen takové otázky, jež ti budou z úřední moci doporučeny jako ty bezpečné! Pěkně Ti tak uplyne Tvůj úředně vyměřený klidný čas až do krásy a mystéria Smrti. Jenže já jsem nikdy zdánlivé autority, jenž varují před zdravou cestou poznání nerespektoval, dokázal jsem, ale respektovat autority, jež vůči mne ukázaly vstří cnost a smysl k poznávání, pak jsem rád překročil vlastní stín věčného rebela bez příčiny a dokázal jsem poslechnout. Jaká skutečná autorita by mi mohla skutečně zakázat se ptát po Tajemství? A tak si hraji si ve svém příběhu, ne příběhu s ohněm v minulost i, přítomnosti i v budoucnosti i vlastně v Nekonečnu. A oheň, oheň mě občas popálí!

∎

ZAČÁTEK EXISTENCE Tato hra, jak jsem si uvědomil, se zrodila spolu se mnou, s mým prvním výkřikem do tohoto světa. S mým příchodem, jak zamýšlel Jediný, přišel také nový plamen pro lidskou cestu. Dovolte mi prozradit malé tajemství: s každým člověkem, pokud je skutečným člověkem vytvořeným k obrazu Jediného, proniká kousek životodárného plamene do tohoto světa. Tento věčný plamen zažehne cestu Světla, které ozáří zdánlivě neprostupnou tmu v našem t éměř úplně pustém vesmíru. Někomu může plamen zhasnout, někomu se rozzáří natolik, že jím rozbije černočernou tmu vesmíru, jež se jeví jako chladná, nekonečná, prázdná, mrazivá poušť. Někdo se svou osobní volbou natrvalo dobrovolně usadí v přesně stanoveném úředním pořádku a nechce si pokládat další otázky po smyslu všeho, nechce ani hledat skutečné odpovědi přes všechna nádherná slova, která říká. Ve skrytu duše moc dobře ví, že něco j e špatně, přesto toto hledání raději pro jistotu klidu nebo ze strachu nechává na věčných bláznech s neklidným duchem. Tito však ve světě, ve kterém žijí, stojí v mnoha variantách na začátku skutečného, smysluplného pokroku a vzestupu lidské civilizace. Př ijdou, zatřesou člověkem i lidstvem a posunou jako ohnivý Prometheus lidské dějiny vpřed. A čím více posunují svět dopředu, tím častěji končí ve vězení nebo na ohnivé hranici, což je dávný lidský zvyk. Přinesl jsi něco nového, dal jsi světu dar k životu, tak tedy jdi a zaplať. Potom zní smutná osobní otázka – čím se bude platit příště za posun lidstva do budoucnosti?

∎

KAM JSEM SE TO MUSEL PODÍVAT Tento příběh, ne příběh, začal onoho osudového dne, kdy jsem cítil, že se tam musím podívat. Nevěděl jsem proč, nedávalo mi to na první pohled dokonalý smysl, byl jsem jen nový učedník mistra slov Franze Kafky. Měl jsem touhu po vědění, a proto mě to do to ho pražského muzea přitáhlo jako do černé díry. Nemohl jsem odolat, neměl jsem klidu, a tak jsem šel. Ještě, že spisovatele a přítele Franze Kafky tedy Maxe Broda napadlo nesplnit Kafkovu poslední vůli spálit jeho dílo, pak bych nikdy do tohoto muzea nemohl vkročit. Nemohl bych se ani protloukat Procesem s Josefem K. a hledat cestu k Zámku s K. v proměně času a co teprve vynést Ortel a být Nezvěstný v hlubinách

obludné americké říše. I objevem Franze Kafky začala také moje osobní a obludná Proměna. Kdybych byl býval odolal, kdybych se bál překročit horizont událostí, mohl bych odejít, jenže jsem prostě cítil, že se tam musím podívat, nevěděl jsem proč, někdy prostě nemusíte vědět Proč?, ale táhlo mě to do toho neobyčejného muzea Franze Kafky v mé dok onale mystické Praze století číselných strojů a betonových skalních měst absolutně neodolatelně, nemohl jsem odolat mámení muzejní múzy, která mi nedopřála klidu. Pulsovalo to ve mně, utíkej, běž, nenech se obrátit zpět, bojuj, naslouchej, nevzdávej to. Když už jednou vykročíte na cestu, dopředu, nemůžete jen tak odejít a nezabývat se tím, nelze se vrátit, stoprocentně jsem věděl, že musím o svém Zjevení na výzvu mé Mocnosti napsat i přesto, že tímto osobním písemným Zjevením vypustím většinu těch draků číhajících na nepřipraveného poutníka, kterým jsem já v tom ne příběhu sám, couvnout prostě nelze, není cesty zpět. No tak se možná spálím, anebo taky možná objevím jinou a daleko smysluplnější cestu než nyní. Věděl jsem, jakou zaplatím finální cenu, nebyla mi utajena. Čas v tomto rozhodnutí nehraje roli, ten, kdo čte se mnou právě teď má slova, tak se vystavuje za plného vědomí riziku společně se mnou, pociťuji tak strach při četbě vlastních slov, a obdivuji Procházející, že se rozhodli podstoupit moji cestu. Přesto, že je toto osobní deník, to, co píšu je osobní otevřený dopis každému, kdo je ochoten naslouchat a kdo toto Zjevení někdy bude kdy číst s otevřenou myslí i srdcem tak se může vystavit i tomu riziku, že bude muset reagovat sám za sebe ve svém osobním příběhu odehrávajícím se v jeho čase a prostoru. Bude i Procházející po přečtení mých slov dále dobrovolně otrokem sil, jenž ho poutají do Tmy tak temné jako je v našich představách vesmír?

∎

MUZEUM Když jsem vstoupil do muzea, intuitivně jsem cítil, že na tomto místě objevím něco nepopsatelného, co mě inspiruje k dalšímu psaní a pomůže mi překonat bludný kruh. Otevřu svou osobitou vizi v knize a dokončím dosud těžce rozepsané dílo jako osobní cíl. Musím svůj deník bezpodmínečně dokončit a zveřejnit. Pokud to neudělám, dopustím se osobní zrady vůči sobě samému. A musím to udělat hned, protože Smrt, ta velká Smrt, stále obchází mou duši. Snad se mi podaří dokončit Magnum Opus včas. Toto dílo, můj osobní deník mystika, mé osobní Zjevení, je dosud rozepsáno v nespočetném objemu fragmentů. Myšlenky se do tohoto osobního Zjevení rodí každý den. Jsou to osobní prožitky, mystická gnóze a vlastně nejvýznamnější osudové okamžiky jednoho neobyčejného života. Je to v konečné fázi Exegeze roku 1999, která mluví sama za sebe. A ten rok, ten rok 1999, vlastně všechno spustil. Už v roce 1999 se v mé mysli začal mísit objevený transhumanismus, plná a živoucí křesťanská gnostická víra, přišlo i zajetí mysli kyberpunkem ve století číselných strojů a betonových skalních měst a podivně přítomného postpunku existenciální nevolnosti. K tomu se otevřela cesta do otevřeného chřtánu neviditelné, všude číhající Smrti. Začal jsem tak v reakci na vše kolem v extázi šamanské cesty nekonečně tančit

v divokém Urban šamanském vlčím nespoutaném tanci s pravdou, nadějí a duchem objevitele. Ten tanec mě pohltil svou úžasnou razancí, byl jsem tak úžasně pohlcen jako divoký derviš v jeho nekonečných obratech. Tančete, proto se mnou, divoce, nespoutaně, bez otroctví, v plné, nepředstírané radosti, přestaňte se klanět srdci otrokářů snažících se Vás pohltit do svých nesmyslných, ohavných vizí zbavujících Vás přítomnosti a vrhajících Vás do nesmyslné, nelidské, nehumánní budoucnosti. Jsem odhaleným Vlčím šamanem uprostřed betonového pralesa tančící svůj tanec svobody v nekonečnu a nepoznatelnosti právě teď a nyní. Stalo se to však skutečně, nebo se to nestalo? Neděje se to stále v nekonečném kruhu tance?

∎

DO HLUBIN Ocitl jsem se tehdy v podivné muzejní chodbě s černými stěnami, černou podlahou a černým stropem. Chodba se mi při prvotním pohledu jevila jako bez konce. Oči se v prostoru a čase více ztrácely, temnota mi zahalovala vhled. Ta divná černá chodba na mne i n áhle křičela hrubým hlasem slova o mém pohlcení, o nemožnosti dobrovolného odchodu, o mém věčném bloudění, které se pro mě stane světem Bardo thödol. A já budu touto chodbou bloudit za spravedlivě vyměřený trest, jako zpochybnitel Smrti a jako ten, jenž překročil Horizont událostí již za života. Křik se stupňoval: „Vstoupil jsi do mě, ocitl ses v mých nejvnitřnějších útrobách, splynul jsi s mými archivy, jsi zde vetřelcem. Nechtěný a nevítaný hoste, zmiz, uteč, nepleť se zde malý člověče, zde není Tvůj život vítán. Pustím Ti žilou, budeš krvácet z vnitřností, staneš se potravou. Zmiz, nepřekážej zde!“ A pak zase nastalo ticho. A Strach se plížil žilami, děs se zkoušel prodrat ven. A já křičel.

∎

KARTOTÉKA Po obou stranách chodby se tyčily plechové skříně, které na první pohled prozrazovaly úřednickou chladnou chodbu, odkrývající nekonečný Archiv. Archiv, nekonečný, obludný úřednický Archiv. Jak popsat něco takového? Přesto jsem byl nejdříve rád, že to vidím. Ze začátku jsem to bral s humorem, jako součást expozice, jako součást archiválií, následně mi ale zatrnulo, chlad jsem cítil až do morku kostí. Bylo to tou opakující se jednotvárností úřední kartotéky. Na jednotlivých skříních kartotéky jsem četl jména z Kafkových románů, Josef K., K., Herr Klamm, Frýda, a další jména, která jsem znal z četby, ale pak jsem si s zdrcujícím dopadem na mou mysl uvědomil, že přesně takhle si mnoho lidí představuje nejenom vesnickou zámeckou kartotéku Herr Klamma z románu Franze Kafky, Zámek, ale také kartotéku onoho Imaginárního Vševědoucího Totalitního a na člověka číhajícího ne Boha, který si pečlivě zaznamenává vše o člověku, aby to mohl jednou vše použít u PÚS s živou duš í člověka před jeho konečným a předem jasným odsouzením. Tento imaginární ne Bůh u mnohých teistů, ateistů i dalších (zařaditelných) -istů splývá s obrazem skutečného Boha. Takto pojatý Bůh v mysli lidí představuje děsivý obraz kartotékového úřednicky obludného ne Boha plně nahrazujícího skutečného Boha. Začal jsem mu ve svých myšlenkách říkat Nejvyšší Obludný Úředník.

Často je tento NOÚ v představách děsivě nahrazen živoucí Bůh právě kartotékovým ne Bohem a Bůh tak získal v důsledku této odporné představy vizáž NOÚ, nekonečně informovaného nejenom o každém našem činu, našem čase, každé události ale také o naší každé myš lence i třeba později v hlavě zavržené jako pouhý Klamm. A myšlenek, myšlenek nám proběhne hlavou velmi moc, spíše nekonečně a naše, naše osobní nejsou skoro nikdy. Před takovým NOÚ nic nemůžete utajit, před ním ztrácíte svoji osobnost a myšlenky, o svobodné vůli nemůže být tedy ani řeč. Je to ještě milionkrát horší než v románu o totalitním státě George Orwela 1984, tam mohl pronásledovaný jedinec úředník Smith alespoň zavřít oči a snít, tedy do té doby, než byl řádně převychován. I nás se tak snaží malí i velcí úředníci neustále převychovávat k obrazu svému, pohrdajíce tak skutečným Živoucím neopakovatelným jedincem a v konečném důsledku i tak pohrdají Živoucím Bohem. Věčně živé černé oči obrazovky nás sledují na každém kroku. Ta černá kartotéka, ten obludný Archiv nikde nekončil. Na každé černé plechové skřínce archivu se vždy ukazovalo jen jedno jméno, jméno, jež ukrývalo všechna tajemství v Archivu. Archiv byl obludný, byl jako mýtické zvíře z dávných časů mýtů a legend, jako dávný Leviatan z knihy Job, přesně vyjadřující pocit člověka před NOÚ. Stál jsem tam, se skloněnou hlavou a slyšel jsem ke svému utrpení, že jsem nestvořil Nebe a Zemi a že vlastně o Stvoření nevím nic. Cynicky, s projevem vzdoru jsem k Nebi zakřičel jen – No a Co? Na to abych mohl existovat, nemusím hned tvořit vesmír,

obludný, chladivě temný vesmír s jedinou modrou Živoucí planetou. Mám ještě aspoň svobodu hádat se s Jediným, nebo musím mlčet pod hrozbou nekonečného smrtícího trestu? A hádám se nyní skutečně s Jediným, nebo s jeho krutou a nepravdivou představou? Nejsem si moc sebejistý? Jak jsem se pohyboval Archivem dále, jeho starými černočernými útrobami, točila se mi více hlava, pohlcovala mě malátnost, pak se i roztočila podlaha i se mnou více a více, a nakonec se po nekonečné době jako nová záchrana na mě zazubil úřednický černý sta rodávný telefon, ze kterého zněly v němčině i češtině úryvky z Kafkových románů. Nyní jsem stál už zase ale pevně na černé podlaze muzea a uchopil jsem odvážně telefon. Malátnost, únava, vztek i mystický vzdor byly tytam a já poslouchal podivnou mě známou rozmluvu K. se Zámkem a rozmluvu Zámku se zeměměřičovými pomocníky - „Kdy může přijít K. na Zámek? Nikdy!“ K tomu jsem dodal svoje: „Kdy může Josef Š. položit NOÚ všechny otázky?“ A že Zámku, ze zámeckého telefonu se ozvalo ztichlým, sotva slyšitelným hlasem: „Nikdy. A nepřeji si, aby Josef Š. na Zámek vůbec kdy ještě volal!“ Proč jsem do toho muzea chodil? Jenom jsem spatřil živoucí Šelmu, jenž mi otevřela nekonečnou cestu strachu, cestu strachu z NOÚ? Byl to snad osud, bylo to naprosto připravené, abych se dostal dál a konečně v životě zastavil na červenou a zamyslel se. Možná jsem konečně narazil do pomyslné červené zdi určenou pro pyšné, jak mnozí předpovídali? Náhle jsem znovu zaslechl hlasy plné posměchu a zloby, jako přímou odpověď z hlubin času a prostoru: „Zapisuješ myšlenky, rozvíjíš myšlení u druhých, překonáváš naučené a dávno překonané stereotypy, boříš kolektivní iluze. Jsi parazitem, který budí mrtvé z jejich spánku, nedáš se nikam zařadit ani umravnit. Proč? Tvé skutky, tvé činy pro probuzení druhých nemohou zůstat nepotrestány. Každý, kdo se snažil probudit druhé, byl spravedlivě dehumanizován podle věčně se opakujícího vzoru.“

PROPAST

Jak jsem postupoval chodbou, na jedné z plechových skříněk, na hnusné kartotéce, jsem spatřil své jméno – Josef Š. Jak se dostalo mé jméno do expozice muzea? Jak to, že jsem součástí této kartotéky, když se přece žádná z postav Kafkových románů nikdy takto nejmenovala? Náhle jsem se ocitl v nekonečné smyčce, v živém snu uprostřed dne, v nekonečně trvajícím snu, kde už jsem se nenacházel v muzeu, ale ve své osobité pasti obludného Archivu. Čas se zastavil, muzeum zmizelo, já jsem se ztratil z reality a potác el jsem se dále sám jiným, děsivějším Archivem. Byl jsem tedy vypařen do jiného, obludného světa a nikdo si toho kromě mě asi nevšiml. Ze všech stran se hlasitě ozývalo, je chycen, chycen ve své naivitě, konečně zabloudil do našeho Archivu, sepíšeme na něj protokol. První myšlenka, panika. Proč jsem se tady ocitl? Co tu dělám a jak se odtud dostanu pryč? Po zklidnění přišla dětská hravá myšlenka, budu si tedy otevřeně hrát a objevovat, stejně mi to nikdo věřit nebude, to se přece v našem světě nestává, že se někdo – někam – zcela – neočekávaně nadobro – propadne. A – Já – se tam – opravdu – propadl. Mě se to ale skutečně stalo, čas, jak ho známe, přestal pro mě existovat a existoval nyní a snad i navěky jen osobní Archiv a já. Vždyť i teď, když to popisuji si

říkám, tomu nikdo věřit nebude, to se přece nikdy nemůže stát, jenže se to prostě v mém světě stalo, překročil jsem horizont událostí a byl jsem v černé, úřednické černočerné díře. Nestává a nesmí se to stát v materialisticky pevném světě, já jsem tam však byl a byl jsem navzdory temnému materialismu 20. století pevně chycen nemožností, i nekonečnem. A tak jsem se začal rozhlížet kolem a v tom živém snu, v té nekonečnosti jsem uviděl, že všechny úřední skřínky – archivy jsou najednou popsány jen mým jménem. Ve své čiré hrůze z neznáma jsem křičel kolem sebe. „Nevěřte tomu, nenechte se znepokojovat, stát se to přece nikdy a nikde v čase a prostoru nemůže.“ Přesto jsem tam skutečně byl.

∎

MIMO SVĚT (3) OSOBNÍ ARCHIV Zvědavost mě přiměla otevřít první náhodně vybranou skřínku označenou mým jménem. Tato konkrétní archivní skřínka se po otevření zdála být vnitřně nekonečně dlouhá, z ní na mě sálala podivná tma a viděl jsem, že obsahuje množství úředních svazků v červených deskách. Na svazcích bylo vždy mé jméno, pak také nic neříkající dlouhé číslo svazku a vždy tam byl také podivný nápis, co složka obsahuje. Bloudil jsem mezi složkami Archivu jako pomatené zvíře. Náhle jsem ustrnul – mám snad nyní otevřít jakýkoliv svaze k a číst ho, nebudu hned po otevření stráven pekelným plamenem Gehenny, protože jsem otevřel Archiv PÚS? Znovu jsem slyšel zlé hlasy v temnotě duše: „Otevři, shoříš, otevři, budeš ponořen do bolesti, otevři, zmizíš z vědomí světa“, pak hlasy, jak rychle př išly, tak rychle ustaly. Co když tedy nakonec mají skutečně pravdu Ti, kteří život vidí jen v souladu s úředními pravidly a tvrdí, že ne Bůh nás má všechny spočítané a vede si o nás nekonečné svazky přesných záznamů, aby je jednou proti nám použil a sprave dlivě nás odsoudil k věčnému trápení? Mnozí pečlivě zvažují tuto možnost, touží se, jakkoliv pojistit proti Pronikavému ostřížímu zraku NOÚ. Já jsem tomu nikdy úplně nevěřil, a tak jsem neodolal, sebral jsem všechnu zvědavou, hravou, dětskou odvahu a začet l jsem se do nadpisů různých náhodných svazků. Názvy byly víc než zajímavé a osvětlující: Svazek č. 1 Subjekt Josef Š. - Základní poznatky k dnešnímu datu, Svazek č. 2349 Josef Š. Sen a vina Josefa Š. - Ztotožnění se Šelmou, Svazek č. 1285 Josef Š. - Zjevení Archandělů. Který z nich mám otevřít jako první? Mám náhodně opravdu některý otevřít? Rozhodl jsem se nebýt zbabělcem jako v minulosti, kdy jsem před ozbrojeným nepřítelem odhodil několikrát v osobním souboji svoji plnou zbroj, chrániče, helmu i štít. Také jsem na místě zpravidla zanechal v těžké hanbě i svůj meč a utekl. Po nějakém čase js em se vždy musel postavit v osudové volbě stejnému nepříteli, který pro moji zbabělost z minulosti měl ve svých očích navrch a pohrdal mnou. A pak přišla osudová změna. Nyní jsem k jeho překvapení oblékl svou těžkou zbroj v plnosti a síle a s mečem v ruce jsem zaútočil jako první. Nepřítel padl, ohromen odvahou mého útoku. A já jsem věděl, že žádný střet už nemůžu vynechat, a tak přede mnou začali mí nepřátelé prchat, mnozí si rozmysleli napodruhé přímý střet se mnou, věděli totiž, že tentokrát už ustupovat nebudu. ANALÝZA SUBJEKTU Vzal jsem tedy odvážně nejprve do rukou svazek č. 1 s názvem Sledovaný subjekt Josef Š. - Základní poznatky k dnešnímu datu. Tenhle svazek byl středně objemný a obsahoval asi polovinu plných listů a hodně prázdných. Otevřel jsem h o a čekal jsem chvíli, když ale po několika minutách nepřišel ohnivý jazyk Gehenny, tak jsem se začetl: „K dnešnímu datu 21. 2.

2014, je veden aktuální, každou vteřinu aktualizovaný svazek na subjekt pozorování č. 1, v němž se seznámíme s osobou, tedy pozorovaným subjektem v těch nejzákladnějších formách popisu. Subjekt Josef Š. v rámci trvalého Úředního pozorování je nyní stár 47 let, je mírně zarostlý, prošedivělý a vymyká se davu. Všeobecně je vnímán jako divný ve všech lidských uskupeních, ve kterých působí, mimo těch, které sám organizuje.“ Pak následovala řada existenciálně nudných, přesně číselně zmapovaných popisů k mé osobě. Mnohem zajímavější mě nakonec přišel nadpis a následný popis přímé otázky Jedinému. PŘÍMÉ OTÁZKY Úřední hodnocení příslušného Úředníka: „Subjekt Josef Š. otevřeně pokládá své přímé otázky Jedinému, tedy Bohu v křesťanském pojetí. Tento subjekt však netuší, že Jediný je pouze jeho subjektivní představa Boha, která se, jak víme z přímé úřed ní nadčasové praxe, nezakládá na úředně pravdivé a schválené pravdě. Z našeho úředního pojetí a šetření vyplývá, že nejvyšším administrátorem, nejvyšším Úředníkem je samotný Nejvyšší Obludný Úředník, který stojí v čele našeho, úředně povoleného vesmíru. Ten má samo sebou také svého nadřízeného, ale v tomto, našem úředním Universu je Nejvýše postaveným Úředníkem. Kdysi, jen na zlomek měřitelného času, zde právě tento úředně schválený obraz narušil jistý Jezus, zvaný Kristus. Ale to byla jen krátká kapitola v úředně schváleném vesmíru. Jako každý, kdo narušuje celistvost Universa, byl následně dehumanizován za pomoci místní cesty fanatismu. Jen se bohužel vymkly příslušnému Pověřenému Úředníkovi, dále jen PÚ, jenž měl jeho případ na starosti, ty oplétačky s prázdným hrobem. Úředně dle římského práva s jistotou víme, že ho z hrobu vytáhli jeho učedníci a tím narušili posvátnost konce ne hrdiny, jenž mohl být rychle zapomenut. Čas se nám sice od té doby nějak zamotal, ale tuto záhadu řeší jiní, a vyšší úředníci výše v hierarchii. Každý přece ví, a já úředník č. 287989 to mohu potvrdit a zpečetit pečetí úřadu NOÚ. Když by toto někdo chtěl zpochybnit, ze strany úředníků, nechť se nahlásí dobrovolně do oddělení převýchovy, kde bude řádně převychován dle směrnic. Bohužel nyní a nevíme proč, následkem činů již zmíněných, nemáme udělenou kompletní moc nad lidskými jedinci. Zdá se, že byli po dobu života vyčleněni z naší pravomoci, ale po smrti, po smrti jsou nám plně k dispozici k PÚS, kde bude každý dohnán k odpovědnosti za své činy. Tedy i námi sledovaný subjekt Josef Š., jenž si dovoluje zpochybňovat nejzákladnější zákony Universa, tak úžasné, skvělé, úředně pravdivé zákony Universa! Kdo se jimi ale neřídí, ten bude zcela v souladu s Úředními postupy NOÚ následně potrestán. Vrátím se po svém spravedlivém rozhořčení zpět k sledovanému subjektu Josefu Š. jenž ve svých následujících přímých otázkách Jedinému pokládá otázky, jež neměli být ani vysloveny. Kdo na něm pracoval v době, kdy si kladl takové nemístné, nepovolené otázky, kdo na něm tedy spíše nepracoval, když Subjekt Josef Š. si mohl ve své hlavě a v úředním soupisu zde dovolit vypsat vše otevřeně? Podávám tedy zároveň se založením tohoto svazku návrh na potrestání příslušného Úředníka, jenž neplnil své povinnosti dohledu a Josefa Š. řádně nepřevychoval prostředky Universu

dostupnými. Níže je předložen samotný svazek k odbornému, úřednímu posouzení.“ Pro zpracovatele spisu – ihned odeslat v červené obálce na komisi Cti! NÁBOŽENSKÉ MYŠLENÍ Dodatek nazvaný “Náboženské myšlení” uvádí, že subjekt Josef Š. je nestabilní v předepsané úřední náboženské víře. Navzdory opakovaným snahám vychovatelů pravé cesty křesťanství stále hledá vnitřní pravdu u zdroje, u Krista a jeho příkla du, nikoli u námi pravdivě a jedině správně vybraných ctnostných křesťanů řídících se úředně schválenými vizemi. A vize, tj. nová modla křesťanouků 21. století! Tuto modlu, jako jednu z mnoha podobných, z nejvyšších kruhů úřednictva NOÚ podporujeme. Je to nutné, pro náš, vyšší princip! Je nutné, vzhledem k jeho budoucímu ukotvení v totalitní neautonomní verzi křesťanství schválené výnosem nejvyššího úřadu NOÚ zatrhnout, je nutnosti pro všechny pozorovatele, pravé, nejpravější křesťany z pravé úřednické církve nahradit jakýmkoliv způsobem u subjektu Josefa Š. jeho svobodné křesťanské myšlení křesťanstvím schváleným, úřednicky a totalitně poddaným. Apelujte tedy přes pravé, svobodné v našem duchu, úředně schválené křesťany na jeho přirozenou touhu po pravdě a osobní zaujetí pro naději a v pravý čas bude jeho myšlení otočeno, jinak hrozí selhání. Zatím je času dost, smrt je předepsána na pozdější datum v životě, viz úřední svazek 198989 Josef Š. - Plánované datum smrti. Dále si pamatujte, že svobodná vůle v křesťanství schváleného ve výnosu a v duchu Nejvyššího Úředníka nemá nic společného se skutečnou osobní lidskou svobodnou vůlí! Sic! K tomu pro každého Úředníka cituji vyjádření subjektu na obálce dopisního papíru v pr áci, obálku později založil subjekt jako záložku do knihy Franze Kafky Proces. K mé úřední nelibosti dne 28. 2. 2014 ji znovu nečekaně našel, připomenul si vlastní neveřejnou myšlenku a nyní jí používá jako záložku v knize Job od Henleina, kde jí snad jak doufáme, zapomene navždy. Spravedlivě tak tato myšlenka nakonec zmizí do propasti viditelných dějin subjektu pozorování a nebude tak moci kohokoliv ovlivnit nebo probudit. Sic! Subjekt pozorování uvedl 3. 3. 2013: „Ta nečitelnost víry, ta možnost – tisíce správných a pravých výkladů, ta možnost pojmout samotné základní pojmy a pravdy víry různým způsobem v sobě nutně nese a drží semínko chaosu, které se často takto jeví tomu, jenž nahlíží zvenčí. Ale ten, kdo je uvnitř vidí onu nit jemně spojující zdánlivě nespojitelné a zároveň stále zavírá oči nad stále přítomným semínkem Chaosu. Jako by snad neočekávaně Chaos inspiroval samotnou cestu Boží? Používá snad Bůh Chaos pro své stálé nepřerušené nevyzpytatelné Tvoření?“ Subjekt Josef Š. je tedy úředně nespolehlivým křesťanem, je nutný osobní dohled a neustálé dotírání otázkou po pravém – pravdivě pravém křesťanství plného evangelia a důrazná, často se opakující otázka – Jak jsi na tom duchovně?, snad časem změní myšlení s ubjektu. FANATISMUS Dále jsem byl zaujat řádky nazvanými Fanatismus – subjekt Josef Š. V těchto řádcích jsem se dočetl, že přes všechny snahy pracovně vytížených Úředníků a našich spojenců, těch úředně schválených křesťanů dle normy NOÚ se nepodařilo dopos ud Josefa Š. naočkovat i přes 19 let církevní systematické snahy černobílým viděním světa. Subjekt stále vzdoruje, nechce se učit soudit, odsuzovat, fanaticky nahlížet na vlastnictví pravdy a nechce být tím pádem ani vášnivým fanatickým bojovníkem za jedin ou pravdu. A dokonce nerozlišuje lidi na Ty venku a na Ty uvnitř mystérií, jak hanebné a hrozné! Sic! Přitom v maximální míře toto u náboženskosti člověka podporujeme jako nejvyšší ctnost!

Vždyť na vášni, fanatické bojovné vášni stojí všechny oblíbené lidské – ismy, věrouky, politické čachry a náboženské fanatické půtky, které NOÚ tak rád vítá jako zpestření hry života a smrti, vždyť zde jde přece o akci, povyražení, ideál existence v pohybu, o kosmickou hru, musí být alespoň z naší, vyšší perspektivy, na co koukat, aby se dal podle něčeho napsat protokol, a hlavně aby bylo na co se v kosmické prázdnotě dívat a neunudit se! Proč se Josef Š. dosud nevzdal svému odporu a nepodlehl fanatismu? Co mu dodává sílu k odporu? Mnozí nacházejí smysl v černobílém vnímání světa, a ideál úředního klidu a řádu je v této době plné neustálého chaosu něčím, po čem člověk přirozeně touží. Avšak jedinec, který se nechá takto chytit, již nevzdoruje, ale fanaticky brání svůj obraz pravé reality. Zde pak leží pole pro žně fanatického vidění světa, neboť z těchto rozhodujících voleb se rodí naši úředně schválení hybatelé dějin – vojevůdci, bojovníci, hrdí národovci, hrdí kazatelé všech věrouk nebo vědeckých názorů na svět. Hlavní je stále bojovat, nezáleží za co! Každý ideál si postupem času vyžaduje více bojovníků a více obětí podle vyššího principu. S fanatismem postupně přichází fanatická nenávist, odsuzování, a nakonec fyzická likvidace těch, kdo nejdou s námi – sešleme na ně oheň z nebe, Mistře! A pro úřední jistotu i na vše, co doposud vytvořili, rozmetáme jejich stavby na kameny, spálíme jejich knihy, vymýtíme jejich myšlenky až do zárodku i s nepohodlnými jedinci, kteří narušují ideál klidu a touží po pohybu, po poklusu, po procesu změny! Učiníme z nich znovu a znovu – Ne Lidi. Zde se nacházela nepovolená přeškrtnutá poznámka neznámého úředníka: „Jen zapomněli, že i kameny budou křičet.“ Částečně jsme na úřední poradě k subjektu pozorování kontrolovali příliv literatury, filmů a dalších podnětů a přímých střetů v životě subjektu, které ho přímo vybízely reagovat s fanatickou nenávistí a zlobou. Občas úspěšně zabere metoda neustálého pekeln ého několikahodinového přehrávání určitých situací v mysli subjektu, kdy mu je zároveň zevnitř předkládána možnost se konečně rozhodnout vydat cestou fanatismu a nenávisti, zapojit se, zařadit se, být schopen fanaticky a vášnivě nenávidět, ale také fanatic ky milovat, učit se, poroučet ostatním v pokušení moci a udělovat fanaticky dobré rady nejlépe s podtitulem bratře nebo sestro mám pro Tebe z hůry přímé vidění spojené s osobním pocitem sebeuspokojení s geniality a úředně schváleného prorockého daru, samoz řejmě vše vždy ve Tvůj prospěch, ctihodný NOÚ. Subjekt se ale brání pojmout své tzv. vlastní myšlenky za jediný obraz reality, a dokonce je nekonečně zpochybňuje, snaží se odlišit i ty myšlenky, jež mu úřednicky implementujeme jako jeho vlastní. Ačkoli je vše doposud platné, subjekt bude určitě napraven, čas dokáže pečlivě semlít na prach každého, stačí nasadit dle úředně schváleného postupu pravidelně se opakující masu tyranů - malých i velkých, dále fanaticky spolehlivě zaměřené čisto čisté křes ťany z pravé, jediné čistokrevné církve, kteří se krčí mezi ostatními v církevním prostředí stále v hojném množství vždy připraveni soudit, nenávidět pravdivě a evangelikálně s čistými úmysly pro pravdivý obraz své víry a hlavně hájících své vize vedoucí v důsledku ke ztrátě soudnosti i rozkladu a přirozeně tak směřovat k našemu úředně doporučovanému fanatismu. Subjekt Josef Š. se ale nechce nechat dobrovolně manipulovat, stále sleduje cestu mystického Kristovství Svatého Grálu, ve kterém při následování Krista není

možná cesta pro fanatismus, souzení a udělování dobrých rad. Proč je tomu tak? Stále čekáme na osudovou chybu, stále se snažíme otevírat nové a nové pasti a on se tvrdohlavě stále drží otevřenosti bez fanatismu. Proč? K 24. březnu 2014 stále není jasno v této otázce, ale čas, ten skvělý sluha, který hraje pouze pro nás, může proti subjektu nasadit nové zbraně hromadného ničení, aby konečně poznal sílu a krásu fanatismu. Když prozkoumáme staré úřední zápisy o subjektu, z jistíme, že v počátcích své nevyzrálé víry měl blízko k potlačování svých přátel i bližních. Vytrvale sledoval svoji osobní čistotu s takovou razancí, že u NOÚ byla pomalu uspořádána slavnost na jeho začlenění na cestu fanatismu. Avšak vše zkazila jeho touha poznat hloubku Krista. Když zjistil přímým osobním střetem a zkoumáním, že Kristus nikdy nebyl nástrojem pro obhajobu fanatismu čisté víry, a to z jednoho důvodu – že hledal život a ukazoval cestu, pravdu i život všem bez rozdílu a bez odsuzování. Tehdy se osudově zvrátila již dobře, úředně úspěšně započatá cesta fanatismu subjektu Josefa Š., a on tak nečekaně odbočil na cestu mystiky, na které setrvává až dodnes. Strašná úřední chyba. Proč? Byl již potrestán příslušný úředník? (Ne)kritické myšlení Sledovaný subjekt stále, a zdůrazňuji stále, není zařazen v kolonce – nekritické myšlení. Oddává se svobodně spontánní dětské tvořivé hře v myšlení a následkem toho posuzuje činy i myšlenky až na jádro. Ale brzy poctivě získané výsledky zase opouští a běží tak nespoután jako dítě dál. Není tak snadné ho proto zastavit. Z našeho úředního pohledu u těchto činů i myšlenek kriticky posuzuje jejich pravdivost takovým způsobem, že zatím nebyl stanoven účinný postup, který by ho od této cesty odradil. On se přímo koupe v moři myšlenek a hledá v nich útesy zapomnění a ty, ty odmítnuté úředně neschválené myšlenky znovuobjevuje! Nepřijímá nezpochybnitelnou starověkou moudrost lidstva a dokonce tvrdí, že se mohli předci mýlit úplně ve všem! To musí přestat! To není v souladu s myšlením a vizí NOÚ celého Universa! Dost, kritické myšlení nepřijímající rozkazy z myšlenek, od duchovních pomocníků a moudrých rádců musí být zastaveno! Toto se musí přísně léčit, nejlépe nasazením nových domestikovaných přátel. Výměna starých je nutná, stále ho inspirují nějakými Národními třídami a podobně. Nejlépe lze toto z úředního pohledu nedokonalé směřování řešit nasazením úředně dokonalé samičky, která Josefa Š. odvede pryč od zkoumání pravé povahy Universa, viz příklad z minulosti. Cesta smrti Subjekt pozorování má zvláštní uvažování o smrti, neztotožňuje se s běžným pohledem na ni, neočekává ji s vysvobozením od strastí života, tolik se přitom o to neustále snažíme lidstvo za každou cenu přesvědčit! On navzdory nám považuje tyto myšlenky za špatnou cestu, za odbočení z cesty existence, nevítá konec s nadšením jako mnozí na náboženské cestě. Smrt ve finále označuje přímo za slepou cestu Božího chaosu. O tom svědčí i jeho utajený zápis v deníku ze dne 2. května 2014. „Naše smrt je předem jasně daná záležitost, a někde v úředním protokolu je zapsáno naše přesné datum velké smrti, jako zcela neodvratitelný tah, jenž je proveden zcela bez naší vůle, bez jakékoliv možnosti změny. Smrt je tak v důsledku jen

neovlivnitelnou, nikdy dopředu neohlášenou událostí v životě. Smrt tedy nikdy nezná možnost odvrácení nebo prodloužení existence zde na Zemi jiným způsobem. Přesto zkouším věřit tomu, že ji lze obejít, nejen čekat co bude až po naší plánované likvidaci zde, ale zajímá mne, zda existuje možnost, byť sebe nepatrná, která mi umožní plně existovat ve fyzickém těle, v plné výši toho slova i jinak než v rozpadajícím se, rozbitém těle více než sto let. Lze vůbec vlastní konec vyzvat na osobní souboj, lze vůbec zkusit o tom uvažovat? Jak mám reagovat na to, že mám již od narození do každé živé buňky mého těla zakonzervovanou genetickou smrt, která se usadila v mé DNA a je tam naprogramovaná dle úředně schválených zákonů Universa!“ Nazývám to sám pro sebe jako komplex čistě zakonzervované smrti, kdy nevím ani dne, hodiny, minuty, vteřiny, kdy padnu k zemi a můj duch, či to co skutečně jsem, se posune někam dál. Ne, nelíbí se mi to, vytrvale křičím k nebi, s otázkou a odpovědí si však musím nyní poradit sám, je to jako tma, která mě pohlcuje tak setrvačně, že nejsem schopen najít smysl v něčem, co ve skutečnosti smysl dle mého subjektivního úsudku smysl nemá. Každý den mi smrt jako tma ukousne kousek světla života, bez sebemenší lítost i, bez naděje, dle úředního postupu, bez výčitek, bez svědomí. Spravedlnost? Děkuji, nevnímám to tak, musel bych předstírat a lhát. „Můj Bože, odkud v Tobě pramení myšlenka Smrti jako cesty pro člověka? Opravdu jsi to tak zamýšlel, nebo se Ti něco zvrtlo a vymklo se Ti to z rukou? Nebo snad jsi více otevřen Chaosu, než si dokážeme představit?“ Nyní vnímám, jak jsem sledován z neznámého místa a jak každá moje myšlenka je zaznamenána nejen mnou, ale také někým, kdo vede na mě úředně chladný spis, do něhož se zapisují všechny mé ‘zločiny’, které se měly začít ode dne mého narození do tohoto světového akvária. Kdo je ten, kdo mě a mé myšlenky vytrvale sleduje, kdo mi vidí do hlavy, dokonce i v okamžiku, kdy si myslím, že to, co je uvnitř mé hlavy, je jen moje? Každým okamžikem jsem přesvědčován mnohými, že smrt je neodvratným důsledkem mých osobních rozhodnutí a hříchů. Smrt je nezvratná a především zasloužená, protože „mzdou hříchu je smrt“. Pod vlivem této myšlenky, která je považována za nezpochybnitelnou, je obhajováno, že si zasloužím zemřít, protože jsem se stal zločincem již v okamžiku mého narození skrze dědičný hřích, který jsem dostal darem od svých předků, starého otce lidstva Adama a matky lidstva Evy. Co mi je do nějakého Adama a Evy, co mám osobně s polečného s jejich osudovými rozhodnutími? Vím, že nic, a přesto nesu jejich zhoubu. Spravedlnost? Dále se tedy opakovaně dozvídám, že už nenesu zodpovědnost pouze za své chyby, za své osobní nezdařené cíle, za své hříchy, ale nesu plnou zodpovědnost za hříchy svých předků. Samozřejmě i své rodiny, svého národa a vlastně jako člověk jsem odpovědný za každého druhého a tedy, že nejsem trestán pouze za vlastní hříchy, ale jsem trestán za všechny a za všechno, skrze dar prokletí lidského rodu. Je to zlá hra se slovy, zlá hra, která mi říká, že život jako takový ztrácí svůj smysl i dech, protože osudově někdo určil, kdo bude květem v Knize Života, nebo temným pekelným květem v knize Gehenny.

K tomu jsem dále našel citát, který jsem utajoval před cizíma očima a napsal ho do svých poznámek pro skrytý vývoj i pro mé osobní přemýšlení na začátku roku 2013, tady byl ale plně citován: „Zlobíš se na Smrt? Zlobím, moc se zlobím, je to hnida na existenci, připadám si jako kus hadru, kterým někdo zametá. Doslova nenávidím Smrt, považuji ji za příšernost, za výsměch životu. Chtěl bych říct Bohu, že to je to nejhorší, co dopustil. Se vším se dá bojovat, všemu se dá postavit, ale Smrt, ta děsivá dáma v černých šatech v podobě definitivního konce existence by neměla existovat. Nic mně nedokáže naučit, jenom bere, bere lidi, kterých si vážím a já jsem nucen Bohu pokládat ty nejhroznější otázky, které bych nejraději spolknul. Jenže nemůžu, s každým novým mrtvým člověkem kolem mě, s každým nemocným, který bojuje o život se zákeřnými nemocemi, s každým mrtvým zvířetem, které jsem viděl umírat v těžké bolesti, a nakonec když bojuji v myšlenkách s představou vlastní smrti. Snažím se tomuto tématu někdy cíleně vyhýba t, ale stejně jako Buddha nemůžu přehlédnout tuto hnusnou vynucenou konečnost existence. Komu to ale říct? Můžu si vůbec dovolit Bohu říct, že se mu věci vymkly s rukou a že Smrt člověka ničemu nemůže naučit. Všechno prázdné filosofování je v tu chvíli pryč, prázdnota a rozklad, chce mít vždycky

poslední slovo. Bude mě vůbec poslouchat, že se mu něco vymklo s rukou, při Jeho vševědoucnosti si přece nemůže uzavřít své uši?“ Mám rád upřímnost, děsí mě ale lidé, kteří přijímají smrt jako přirozenou věc, je to prokletý fatalismus, že je přirozené se vzdát existence, někdy mi nepomáhají slova svatých knih, že můj život, moje existence bude někde pokračovat. Nevím, jestli tomu mám věřit, jsem asi kacíř, ale Smrt mě opravdu nemůže naučit ničemu, jenom zoufalství. „Ta nejtemnější lidská mystéria říkají, že po Smrti budeme pozřeni bytostí větší, než jsme my a než si vůbec dokážeme představit, je to bytost, která polyká lidské duše jako potravu, je to ta samá bytost, která prostřednictvím létavců konzumuje lidské emoce a energii už za života lidí.“

∎

NENÁVIST Pod tímto titulem v úřední složce jsem narazil na zápis ze dne 7. 12. 2014, který se týká tématu nenávisti. "Josef Š., subjekt našeho pozorování, se neustále vyhýbá přijetí své role v nenávisti a místo toho dává přednost následování cesty z Nazaretu, na které nenávist nemá místo. Snaží se vytrvat a zbavit se jakékoliv formy nenávisti, kterou by mohl cítit v mysli, ať už je to ta zjevná, nebo ta, kterou si nikdo z lidí nemůže všimnout. Nenávist uvnitř je pro nás, pro naši výživu, velmi vhodným prostředkem stravy. Je to základ pro výživu statného a silného úřednictva NOÚ. Skrytá nenávist je pokladem, čerstvou manou, z níž se dá žít dlouhá, nekonečná léta. Ale subjekt Josef Š. se brání nenávisti v jakékoliv podobě a stejně tak se brání fanatismu, zkreslenému náboženskému myšlení, nekritickému myšlení a také všeobecnému fatalistickému přijímání smrti. Pro něj nenávist představuje totální zkázu, je to jako popřít vše čestné, vše smysluplné, je to výsměch rytířské cti. To je ale ve skutečnosti jen jeho hrubá a nepřijatelná teorie. Ve skutečném životě zápasí s naší pomocí s nenávistí každý den, každou hodinu, každou minutu i vteřinu. Je na nás, na úřednících NOÚ, připomínat a vsouvat nenávistné myšlenky subjektu neustále, nejlépe ho tak podsouvat do předem prohraných situací zbabělosti a prázdnoty, kdy se tak často obrací k nenávisti. A pak ho nenávist pohltí a postupně mu sebere duši, až zůstane jen lidská skořápka, kterou naplníme tím, co nám poručí NOÚ. U subjektu je tak nutné se zaměřit na jeho nejslabší místa, rodinu, přátelé, na něho samého, kdy vždy, podle zápisů v úředních složkách, padl pěkně do pasti a oblékl si nenávistný černý šat a pocítil touhu se konečně veřejně zařadit k těm, které jsme už na cestu nenávisti trvale uchytili. Ale zatím tomu k 7. 12. 2014 není, subjekt Josef Š. trvale odmítá přijmout tuto cestu, i teď, když to píše si říká, že tudy, tedy cestou nenávisti nikdy nechce jít. Kdyby se spoléhal pouze na sebe, tak padne, ale on se spoléhá na Boha a dává mu všechny skutky nenávisti v pokání a žádá ho o sílu vzdorovat nástrahám. To musí skončit, je nutné se zaměřit na jeho konec víry, ke kterému ho povzbuzujeme skrze mnohé naše sluhy, kteří ho povzbuzují hledat nepřátele nebo si je fiktivně vytvářet. Dále volíme z rozkazu NOÚ největší zbraň, a to neustálé přehrávání fiktivních situací v hlavě subjektu, kdy ho tak nutíme nenávidět uvnitř na základě smyšlených situací, jak často se už chytil a pak toho hořce litoval, jak často se z takových přehrávaných situací v mysli skor o zbláznil, jak často následně v těchto situacích v reálném životě v našem testovacím prostoru pro duše selhal.

Zatím tedy nenávist nepěstuje, nechce nenávidět své blízké, své přátele, své nepřátele, nechce a jak řekl, nebude nenávidět nikoho pro barvu pleti, vyznání, rozdíly v myšlení. Tudy prý dle vyjádření subjektu cesta nevede, ale tato myšlenka je z našeho, úředního pohledu směšná sama o sobě. Vždyť nenávist, čirá slepá nenávist je základem pro nejlepší výživný koktejl pro nás, pro úředníky. “Je to na Tobě, Ty jsi rozhodl o mé smrti, já nemůžu v tuto chvíli udělat nic, jen nenávidět smrt, to je jediná nenávist, jenž jsem ochoten přijmout, nemůžu nenávidět Boha nebo žádného člověka, ale smrt, jen tu smrt nenávidím.”

∎

VYSTŘÍZLIVĚNÍ Bylo by zajímavé dočíst se dále, ale jak jsem četl, příval nevolnosti mě přemohl. Někdo, kdo se nazývá Nejvyšší Obludný Úředník, zkráceně NOÚ, kontroluje každou mou poznámku a myšlenku a nechává o všem vést podrobné úřední protokoly. Existuje před nimi vůb ec únik? Tento Úředník vidí i mé soukromé poznámky, které si kamkoliv a skrytě zapisuji, a je schopen je použít jako důkazní prostředek. Po tomto zjištění ještě existuje pojem svobody? Archiv ve mně pulsoval nekonečným šepotem, tisíce hlasů křičelo o protokolu, který se právě píše a který mi zaručí Úředně Schválené Odsouzení, dále jen ÚSO. Nicméně moje zvědavost a touha po zcela novém druhu zkušenosti mě vedla k dalším svazkům. Taková příležitost nemusí přijít v životě dvakrát a já přímo vyhledávám krajní zkušenosti, které mě posouvají za hranice základního poznání až k Nekonečnosti. Vždyť jen skutečné hraniční skutečnosti z Věčnosti nás posouvají dále!

∎

DOPISY O CHYBÁCH V UNIVERSU (4)

∎

PRVNÍ SEZNÁMENÍ Svazek č. 1 jsem po odložení vrátil zpět na místo a ihned mě zaujal další – svazek s číslem 1285 nazvaný Zjevení Archandělů. Zde jsem se dočetl od úředníka v jeho úvodním záznamu, že sledovaný subjekt vytvořil korespondenci mezi postavami dvou přátel, do k terých se snaží zakotvit svoji údajnou mystickou zkušenost. A následuje úřednické – Sic! Úředník pracující na spise dále uvádí, že korespondence je ve své podstatě ohrožením, a to z toho důvodu, že ukazuje na chaos v Univerzu, který je v nesouladu s kontrolovanou realitou a platným řádem Universa dle NOÚ. Dále bylo ještě zdůrazněno, že takto nelze, bez náležitého úředního schválení komise Cti, myslet! Na závěr bylo psáno, že „tyto dopisy jsou nedokončeny, což je pro nás úředníky dobré a pokud nenaleznou do budoucna svého čtenáře, přivítáme to jako nejlepší možné řešení. Pro účely NOÚ jsou zatím ve zmatku pracovny subjektu uloženy jen v nulách a jedničkách. Zatím je autor jako nedokonalé dílo odsunul, tak jak je žádáno a vnuknuto do doby neurčité, ale to, co napsal, je zde! A je to nebezpečné, neúředně schválené a zasluhuje trest, který je již nachystán. Na konci byla ještě červeně napsaná poznámka – je n utné způsobit zásahem do světa nul a jedniček fyzickou likvidaci korespondence, nesmí se dostat dále mimo pracovnu.

∎

ÚVODNÍ ŘÁDKY PRO CLAUDIA Můj drahý Claudie, jsi jediný, komu mohu z lidí upřímně důvěřovat! A to díky našemu dlouholetému upřímnému hledání pravdy! Proto se k Tobě přímo ve svém dopise obracím, nechci se schovávat za slova a dělat, že je vše v pořádku! Nic není v pořádku, a to kvůli Zjevení, kterého se mi dostalo a které stále prožívám jako blízké. Jsem jím zděšen, jsem jím zatracován, jsem jím vyčleněn z lidského bytí. Stal jsem se Něčím! Děsím se toho všeho. To Zjevení je bílé i černé, jako bych byl loutkou v obou světech, v bílém světě dobra i v černém světě zla. Někdo se mnou hraje podivné šachy a já se hýbu podle vzoru! Zkusil jsem to už někomu říct, jenom naznačit něco málo z toho co Ti napíšu a bylo mi doporučeno, abych si vše nechal pro jistotu pro sebe, že nikdo o skutečnou pravdu nestojí. A čím víc Ti někdo tvrdí, že o ni stojí, už nikdy popravdě neřekne, že ji také vezme vážně pro svůj život. Vše, co jsem prožil, bylo autentické a přesahovalo mne to jako světlo supernovy světlo naší hvězdy. Mohu popřít to, co jsem přímo na vlastní kůži prožil? Cítím bolest z toho Světla. Otevírám nyní vše z bázní a třesením Duše jen v plnosti pro Tebe, k nikomu jinému nemám skutečnou důvěru. Pamatuj, že tento dopis i další dopisy zaplním upřímností, ukážu i na mou pouť neznámem. Není možné také minout můj osobní chaos po probuzení. Nirvána nebo věčné Zatracení? Má slova budou budit zděšení z chaosu, ale lhát a stavět naoko pořádek, když duší bouří rozpory vyvěrající ze skutečného poznání, jímž překročila práh z času do bezčasí je nepřijatelné. Všechno ve mně hoří! Moje slova, moje zápisky jsou tedy poselstvím mystika hořícího ohněm pravdy, jenž se nebojí poukázat na rozpory, skryté a zjevné děsy i běsy, ale zároveň i na krásu Života. Existenci samou vnímám jako nejdůležitější dar od Jediného. A pro Tebe i vlastně pro Jediného píšu upřímně. On ví, že lež by byla mý m prokletím. Je tedy čas na Zjevení, jež se mi dostalo, Zjevení, jenž jsem přijal jako dar. Nedržím se času, ten je v mých textech a životě zbytečný, protože čas je minulostí, přítomností i budoucností veden do stále se opakujícího kruhu nekonečnosti a čím dříve na to člověk přijde, tím lépe. A nekonečný kruh je věčným obrazem, jež mám před sebou, vidím starého hada z hlubin vesmíru požírajícího vlastní ocas. Je dvacáté první století, čas, kdy čas sám se sebou hraje podivnou hru. Kde tedy začít?

∎

CLAUDIOVO VAROVÁNÍ Nesmíš mluvit přímo Luciusi! Tvůj příběh se přece nemohl stát. Vše je přece jasné a světlé, stvoření proběhlo a probíhá zásadně podle scénáře Jediného. Jeho hlas je nesen Universem a nepodléhá změně! Kdo chce zpochybňovat Jediného a jeho pravá písemná uzav řená Zjevení dostane se mu už nyní odměny za života v podobě černočerné tmy a prokletí, samozřejmě cestou přes popravčí špalek, toť je jasný nepřekročitelný lidský zvyk.

Je sice jak víme dvacáté první století, svět je sice jiný, jiný naoko jen ve své podstatě a pro jinak smýšlející v něm není místo k životu! Chtěl bych Ti říct, ukryj se, ale Ty to neuděláš. Hlasy, které slyšíš, rozhovory, jímž nasloucháš, prázdnotu, jež zaplňuješ obrazy tak děsivými, musíš dát od sebe i druhých pryč. Nechtěj se k nim přiblížit, nechtěj otevřít vše, protože až to uděláš, nebudeš už člověkem. Tvé lidství se Luciusi propadne v prach, Tvá existence se stane mýtem a ten mýtus zažehne opět plamen jediné pravé víry. Ne nechtěj vědět více, nechtěj znát, co stojí za mýty, nechtěj zkoumat. Propast za mýty, ta hluboká propast tě pohltí, a Země, ta stará planeta se zatřese v základech. Dopředu vím, že mě neposlechneš Luciusi, že Tě Tvá nezkrotná touha po vědění pohltí, vidím to před sebou, vidím zrození nové věrouky, jenž pohřbí všechen starý čas a chatrné jistoty dnů našich otců a matek. Ale nic z toho Tě nepřesvědčí, Ty mlčet nebudeš! Jsi paličatý, nezkrotný, povýšený věděním. Nesmíš se stát novou Jitřenkou spadlou z nebeských výšin na Zem. A tak, nakonec ve svém zoufalství Tě prosím, sepiš vše, alespoň tak jak se přesně stalo, nepřiklašuj, byť jen jediné věty, pokud své svědectví podáš pravdivě, snad se nad tebou Jediný slituje a já Tě zkusím pochopit. Nic Ti však neslibuji. Ať Tě provází milost Jediného, neboť když ta pomine, Nebe i Země také pominou a vesmír se rozpadne v prach! Luciusi, poslední Synu člověka, vrať se v čase a mluv pravdu. Jinak bude nad Tebou proneseno, jako v dalekém čase minulém: „Sčetl jsem, sčetl, zvážil a rozděluji.“ Tvůj Claudius, přítel Jediného a Tvůj doposud věrný přítel.

∎

PŘÍMÉ SVĚDECTVÍ Claudie, nyní Ti popíšu, jak jsi si přál, co jsem zažil. Naslouchej mému kontrolovanému bláznovství. Píšu Ti upřímně a ve strachu, ale nemohu popřít pravdu. Zahynul bych skrytou lží. Takový je spalující oheň pravdy z nebe v duši. Lež je zradou na Jediném, a to nemohu dopustit! Zvaž a suď upřímně má slova o podivném prvním zjevení. Každá noc, mystická noc, dokáže pohltit lidskou duši tak, že se ztrácí tam, kam by se po rozumné úvaze nikdy člověk neodvážil. Jsem soudcem i souzeným. Soudcem, jemuž spravedlnost je vším a velmi přísně zvažuje vinu či nevinu u soudu pro uložení smysluplného trestu nebo osvobození. Jsem zároveň souzeným, který doufá ve spravedlivý soud. Zvažuj příteli tedy vše, zleva i zprava, nahoru i dolů. Noc s darem či prokletím spánku nikdy není možné ihned pochopit. To ráno, o kterém vyprávím, bylo ráno po těžké snové noci, v níž jsem byl pronásledován podivnými nočními můrami a bloudil nekonečnem. A poté jako dar přišlo vysvobození z hlubin snu. Uvítal jsem nový den s nadějí, běžel jsem k němu, s upřímnou nadějí v srdci a v prvních paprscích Jediného tak přišla radost. A tehdy na prahu nového dne, kdy ještě rozdíl času snu a času denní existence nebyl jasný, tehdy poprvé jsem v tomto bezčasí uslyšel rozhovor, jenž natolik až do dnešního dne zaměstnává moji duši. Pochop mě, stal jsem svědkem něčeho, čeho bych se nikdy o svobodné vůli svědkem stát nechtěl! Nevybral jsem si to, stalo se to, nechtěl jsem prožít to všechno,

ale tím si nejsem nyní tak jistý! Možná, že to tak mělo být, ale nevím. Možná jsem byl celý život připravován přijmout osudový okamžik Zjevení! V té podivné chvíli jsem se skutečně ztratil nadobro světu, jenž bych mohl nazvat světem Živých, světem, kterého se můžeš dotknout. Z domu jsem oknem v onom čase pohlédl do oblak, nebe se prudce rozsvítilo a já, pouhý to zlomek života hřející se v ranních paprscích Jediného uslyšel a uviděl jsem, co jsem nikdy dle mého mínění slyšet a vidět neměl. Kdo ale zná vůli Jediného, kdo za něj rozhoduje? Když On rozhodne, jak mohu mlčet a neříct co jsem prožil? Mám snad lhát anebo raději hůř – mlčet? Nemohu, byl bych spálen zevnitř jeho ohněm!

∎

DOTEK ARCHANDĚLŮ Svým pohledem jsem nejprve spatřil archanděla Michaela, jak přímo hovoří s archandělem Gabrielem. Dostal jsem strach, nechtěl jsem se dívat, ani poslouchat, vždyť doposud nikdo neslyšel a neviděl archanděly, aby nepadl s bázní a třesením na zem! A i já padl s pocitem viny v bázni! Někdo mě vzápětí zvedl, nevím kdo, a já znovu spatřil archanděly v ohnivých pláštích a naslouchal jsem jejich hlasům. Jejich jas i hlasy byly nádherné, v mystickém vytržení uchvátily mou duši, nesli ve své podobě podobu a krásu Jediného. Oni mě neviděli, nějaký podivný mrak mě skryl jejich ostřížím pohledům a já naslouchal: „Kdy naposledy jsi s Jediným Gabriele mluvil, kdy naposledy Ti Jediný řekl, že nastane skutečný konec dní?“ A ve svém podivném zjevení jsem spatřil dále, že Gabriel odpověděl Michaelovi v slzách: „já jsem už skoro zapomněl, jaké to bylo dřív. Ode dne zrady odpůrce, od té doby jsem Jediného cítil nablízku jen několikrát, ale stále tu s námi Jediný byl. To se změnilo od Kristova odchodu zpět do Nejvyššího Nebe, Jediný se ozval jen jednou, kdy mi řekl, že nastal černý čas, kdy budeme bojovat úplně sami. Sdělil i zlé Tajemství, že nyní jsou lidé, archandělé i andělé ve vyhnanství nekonečnosti iracionálního vesmíru a že pokud má vesmír i náš okraj přežít až do doby Úsvitu, musíme vytrvat. A pak přijde jednoho dne Úsvit, nečekaný, zpola zapomenutý! Byl to Jeho příslib a Jediný nedává prázdné sliby! Ptal jsem se Jediného tehdy, jak dlouho potrvá černá válka, jak dlouho budeme svádět boj sami proti Zlému, ale Jediný řekl jen, že doba bude nekonečná. Byl jsem tím ochromen, poté řekl, že musí nedobrovolně odejít tam, kde je Jeho věčné ticho. Což učinil a prázdným Universem se od té chvíle nese doposud podivný smutek ve všem živoucím. Od tohoto odchodu jsme tedy sami, vesmír se snažíme udržovat ze všech sil, jsme pracovití, znovu vesmír vytváříme podle původního plánu, ale z druhé strany Padlí andělé včele se svým králem obrací naši snahu do iracionálna. Den za dnem, noc za nocí proměňují trpělivě světlo v tmu a snaží se narušit naší práci na obnově původního plánu. Zdá se, že Padlí mají dostatek času, jako by vládli nekonečnou iluzí pokračování času ve stále stárnoucím vesmíru, až do úplného vychladnutí. Jediný zaslíbil, že bude jednat, ale mimo archanděly a anděly. Jeho cesta povede k lidem v čase naplnění a těch čas od času se dotkne paprskem spásy a otevře další cestu na Výšiny.“

Claudie, rozhovoru jsem naslouchal s vypětím sil a nedokázal jsem vstřebat vše, hlavně kvůli nadpozemskému jasu, ale byl jsem nucen Jediným. Tak jsem nuceně, nuceně jako otrok poslouchal a díval se dále. Já jsem neoslepl, ani neohluchl, neztratil jsem ani schopnost dýchat, to Jediný mě chránil před jasem v jejich tváři, zář Jediného zůstává na nich jen při plnění původního plánu Jediného. Kdo jsem? Spatřil jsem archanděly a zůstal jsem živ? A vše, opravdu vše, co jsem viděl a slyšel, jsem si zapamatoval a pamatuji pořád! Je to v mé mysli vypálené jako záře malého chlapce v městě smrti na zdi za mořem v zemi japonské, v zemi vycházejícího slunce. Zjevení, ale mělo pokračování: „Víš Michaele, mám neodbytný pocit, že Jediný z nějakého nám neznámého důvodu nemůže zpět. Něco mu tvrdě brání obnovit vše podle původního plánu, a tak je celé Universum zatím zcela nečekaně v našich rukou. My se musíme držet cesty, je to i naše zkouška, nesmíme rozšířit řady Padlých, naopak musíme plnit své úkoly. Zcela upřímně z hloubky srdce se obávám, že ztrácím sílu a vůli plnit plán Jediného, nedokážu donekonečna jen strnule poslouchat staré příkazy. Cítím podivnou touhu po vlastním Tvoření, nemůžu bez pochyb plnit původní plán Stvoření, protože jsem mu prostě přestal rozumět. Víme toho nekonečně mnoho více než lidé, ale občas, nevím, jak si to vysvětlit, ví některý z lidí o mnohem víc než my, a tak na ně někdy žárlím pro náklonnost a lásku Jediného. Nyní s Tebou mluvím proto, že jsem pocítil přicházet nedávno z Nejvyššího nebe paprsek Jediného, který opět probudil jednoho z lidí. Paprsek se nedal přehlédnout, cestou na Zemi pročistil i mne, a proto ho musíme nyní najít, m ěl by se vyznačovat tím, že hlas Jediného by vnímal více než my. Možná, že dokonce tento nový prorok slyší i náš rozhovor, možná, že v tuto chvíli píše, co slyšel a nemůže se s tímto zjevením vyrovnat.“ Gabriel náhle utichl, jeho hlas ustrnul a Michael vnímal hluboký povzdech, jenž pohnul i hvězdami na konci vesmíru. Oba na mě upírali svůj ostříží zrak, ale podivná clona jim bránila ve vidění. Byl jsem skrytý pod ochrannými křídly Jediného, mimo dosah jejich pohledu. Třásl jsem se, neboť zrak nebeských bytostí je čistý a pronikavý jako zrak ostříže, přesto mě nedokázal zachytit. Michael znovu promluvil: „Jak ho ale najdeme, když Jediný už nevydává přímé rozkazy svým nebeským dětem a mluví jen s vybraným prorokem? Jak máme poznat Jeho nový plán? Na druhou stranu ani jeden z nás nemůže uhnout před jeho původní vůlí. Oba jsme poznali Jeho dobrý plán, ale od té doby se změnilo vše. Jsme stejně jako lidé nyní zajatci času, který nás nemilosrdně láme. Mnozí z našich bratří už nevydrželi ten tlak a raději odešli na Zemi, aby mohli hledat odpovědi mezi lidmi. Musíme každého z nich kontakto vat, jestli se nestalo poslední dobou na Zemi něco zvláštního, jestli opět nezasvítil paprsek Jediného z hlubin Nejvyššího nebe. Do této doby nám tak zůstala pouze věrnost Jedinému a jiná cesta nemá smysl.“ Michael se poklonil Gabrielovi a on mu oplatil úctu. Oba si pohlédli do očí, které zažily bezčasí a byly odsouzeny do času. Oba nyní beze slov věděli, že musí plnit Původní plán, že nic jiného, než věrnost jim vlastně nezbývá. Ještě zbýval Světlonošův Pád, ale ten nikdo z nich neměl zájem podstoupit.

Když zjevení skončilo, Claudie, málem jsem oněměl strachem. Kdo vlastně jsem, že slyším a vidím a naslouchám archandělským obavám? Význam Zjevení mi nebyl tak jasný a rozum? Ten se nedal použít. Když už i archandělé pociťují obavu o smyslu původního plánu, co bude s naším světem a vesmírem? Oni nevědí a tápou. Nakonec Ti, drahý Claudie, na závěr svého dopisu píšu, co jsem v návaznosti na první zjevení hluboce procítil ve své duši. Mluvil ke mně tichý hlas: „Jen to klidně zapiš proroku Jediného, stejně tomu nikdo mimo Tebe nebude chtít uvěřit. Vesmír opravdu vznikl z lásky, ale První Stvořitel byl z něj Vaší vzpourou vypuzen. Svými dětmi vyhnán ze svého vlastního domu se ztratil do bezčasí. A vlády se ujal Druhý Falešný Stvořitel. Z bezčasí vede První Stvořitel svoji válku, andělská vojska pod vedením archandělů jsou jeho předvoj a vede je archanděl Gabriel a Michael. Gabriel a Michael bojují, od Kristova odchodu zpět do bezčasí, Gabriel nemá přímé spojení s Jediným, je bez nových rozkazů a vede válečné tažení proti Satanovi, vede je sám se svými bratry, ze své vlastní vůle, ze slepé vůle poslouchat Jediného, který nyní mlčí. Vesmír a čas se tak podivuhodně rozkládají, proměňují se z racionálna do iracionálna. A Ti, kteří vedou tento boj, to vědí. Ví to Gabriel, Michael i někteří další bezejmenní, které ani člověk neumí pojmenovat, ale oni za něj bojují, ale neví to Odpůrce. Starý Zlý Duch si ve své naivitě myslí, že se mu Jediný vzdal a opustil vesmír, proto Odpůrce bojuje, aby porazil všechny a ovládl tak celý vesmír. Jenže boj je to předem ztracený, protože příslib Jediného musí platit, příslib Jediného nemůže být změněn ani odsunut do nenávratna.“ Očekávám, Claudie, Tvou odpověď. Zatím chci vést rozhovor jen s Tebou, bojím se mluvit s lidmi o tom, čím žiju a chci, abys mi rozuměl. Věřím, Claudie, stále v jednoho vševědoucího, všemohoucího Boha, jenže jsem zachytil Jeho smutek skrze podivná přímá zjevení, je ztracený mimo náš vesmír, v těžkém vyhnanství, zděšený ze svého stvoření. Nemůže zpátky, je uvězněn ve svém Tichu a my jsme vězni zde. On nemůže k nám, my nemůžeme k němu, ztraceni ve svém těžkém vězení, chyceni do pasti iracionálního vesmíru, poh řbeni hluboko pod nánosem existence. Nemáme šanci prorazit do Jeho světa, jsme ztraceni, ale On nakonec nyní taky. Přesto zůstávám věrným a je to jen stanovisko víry, že On může s námi komunikovat a nyní si k tomu vybral právě mně. Možná, že Ti to připadá moc odvážné, moc troufalé Claudie, moc divné. Jediný už přece přestal dle mnohých dnes komunikovat, vše je přeci v Jeho knihách, ale nyní je dle mého vše jinak. A Jediný mne vyzval zapisovat všechny myšlenky, otázky, ale také nepochopitelná zjevení. Musím těmto zápisům vždy rozumět? Cítím tak nutkání hledat odpovědi a přijímám i to, že uslyším doposud neslyšené a uvidím nevídané. A věz, že je to těžké, oheň v duši pálí čím dál více. Zatím, ale mohu mluvit jen s Tebou a s nikým jiným, tak mi přímo řekl. Tak mi napiš co nejdříve Claudie, nebo se sám uzavřu do sebe. Být na takové Zjevení v samotě je otevřeným bojem o veškerý zdravý rozum, který mi ještě zůstal. S úctou Tvůj přítel Lucius.

∎

OTŘESENÍ Luciusi, Tvé slova mě hluboce otřásly. Možná si nedokážeš představit, jak jsi narušil klid mé duše. Nejdříve jsem Tě chtěl proklít, nadával jsem Ti do falešného proroka, který se zřekl Jediného a zbloudil. Pak jsem začal plakat, vzpomínal jsem na svého milovaného přítele a na jeho upřímnou touhu po pravdě, na jeho nekonečnou touhu pochopit příběh a cestu Věčnosti. Vždyť Tě znám, věřím ve Tvou schopnost milovat a ve Tvou nekonečnou touhu mluvit a žít pravdu! Padl jsem tedy v pokání před Jediného na kolena a modlil jsem se, abych dokázal rozpoznat pravdu od lži. Pak jsem znovu a znovu zkoumal Tvůj dopis a znovu a znovu bez přestávky hledal pravdu o poselství, které jsi mi předal ve svém Zjevení. Upřímně vyjadřuji, že ale pociťuji podivný strach, jenž mne rozež írá zevnitř. To, co jsi napsal, mě odnáší jako tsunami na samý okraj lidské existence, kde už jsi nyní i Ty. Pak mi to došlo, musím s Tebou mluvit, přemýšlet o podivném zjevení, které raději ve svém studu a bolesti posíláš pouze mně. Zamyslel jsem se nad sebou a nad Tebou a shledal jsem, že něco je jinak. Ten hlas ve mne, ten hlas Jediného mě ukázal, že mám dále naslouchat Tvým slovům a soudit mám bedlivě každé slovo, co ale projde sítem pravdy, nesmím dál zamlčovat. Nakonec jsem se málem zděsil, když jsem četl znovu a znovu o Archandělském rozhovoru, nedokázal jsem pojmout, že by Jediný mohl také být pryč z našeh o vesmíru, kdo ho ale pak drží svých dechem, když Jediný je jinde? My jsme vyhnanci a také On – Jediný dle Tvého zjevení je také vyhnancem, pro naši pýchu, pro naši zradu, pro náš děsivý způsob, jímž se snažíme vždy a opakovaně nositele pravdy, naděje a lásky vždy zničit. A zděsil jsem se znovu, začal jsem pomalu chápat obrovské nekonečné Ticho po odchodu Krista, to zamrznutí dějin, kdy ještě není konec a kdy už konec přijde. Rozevřené nůžky, čas bez času, nekonečné otroctví pro člověka. Kristus odešel před dvěma tisíci let y a nastal čas konce, konec ale nepřichází, čas zamrznul a znovu a znovu se děsivě opakuje v nekonečné smyčce. V čiré hrůze si vlastně namlouváme, že čas, ten starý poutník míří dopředu. Jak řekl můj oblíbený mystik, Římská říše nikdy neskončila. Přinesl jsi mi těžký neklid do duše Luciusi, a přesto Ti musím naslouchat. Nastal zlom, buď naslouchám Zlému a ztratil jsem tak sebe pro věčnost, nebo naslouchám hlasu Jediného, jenž prolomil dva tisíce let mlčení. Proto tě prosím piš mi, nenech se odradit mými vyznáními a stesky, nenech se odradit mojí upřímnosti na začátku, kdy jsem Tě stavěl do role, jež byla zlá, sám sebe se nyní bojím, strach obestírá moji duši, že v čas, v pravý čas Jediného přehlédnu novou pra vdu, jenž by moji duši posunula v poznání dál. Tvůj stále drahý přítel Claudius!

∎

NOČNÍ CESTA Přijmi nejprve můj pozdrav, miluju Tě a vážím si Tě Claudie, mohl jsi zamlčet svoji vzpouru a zlobu proti mně, ale neučinil jsi tak. Nelžeš, nejsi vůči mně neupřímný a věz, že já sám jsem z počátku myslel, že jsem se ztratil v osidlech šílenství, ale potom jsem před sebou opět rozložil poselství Jediného a musel jsem naslouchat světlu světel, jež naplno ozářila moji duši.

Ale již Ti nemohu tajit, co jsem prožil, a věz, že zatímco mé první zjevení obsahovalo světlo naděje, mé druhé Zjevení bloudícího mystika a temného proroka mě stahuje stále do temných hlubin. Musím mluvit pravdu, bojím se však upřímně toho, co mi napíšeš, až si přečteš mé svědectví. Tak tedy věz a naslouchej temnotě, jenž se probudila. Minulost, přítomnost i budoucnost prochází našimi dopisy, nehledej harmonii času, ta už dávno zanikla, já sám se potácím všemi obdobími najednou a nemůžu rozeznat co je ono nyní, proto se alespoň Ty neztrať v mé cestě Chaosem! V osidlech noci jsem zabloudil až na okraj planiny šílenství, bloudil jsem po ní a málem se nevrátil zpět! Kdyby tu nebyl Duch Jediného stal bych se jen dalším stínem v zemi nikoho, bloudil bych v nekonečných tmách!

∎

PRVNÍ ČÁST Claudie, v této mé zkušenosti nehraje čas žádnou roli, stejně tak moje chápání, můj vlastní rozum. Na této osobní cestě neexistuje matematická kalkulující logika. Je to krajní zkušenost, je to nekonečná, často se opakující noční cesta skrz krajinu zla. Je až neskutečné, jak taková noc dokáže pohltit mystika. Každou takovou noc bych nazval přehlídkou zvrácené bolesti. Znovu a znovu se starý nepřítel pokouší, v okamžiku mého odhodlání, probuzení i mého setkání s jádrem pravdy zabránit skutečnému poznání, je t o stále znovu a znovu opakující se scénář. Jako by tušil, že naslouchám Jedinému a chtěl tomu zabránit! Všechna logika světa je pohřbena za hranicemi noci, za hranicemi těžkého času mystické noční cesty. Nepřítel se stále opakuje, ve své směšnosti se pokou ší stále jako lev řvoucí obcházet moji duši a ničit ji. Nejsem ani schopen pojmenovat hloubku noci, nejsem schopen druhým vysvětlit cestu Velkou Nocí, jenž je pro Nepřítele představením pro moji duši, možná se na ni cítí být vítězem. Je to temná noc, temná cesta bolesti, až neskutečně syrové bolesti, skřípění z ubů, setkání s tisící podobou bolesti za hranicemi racionálního poznávání. Nevím, jestli je to moje volba, moje cesta, projít si nocí plnou bolesti, spíše je to čirá nenávist, pomstychtivost proti člověku, který chce smést všechny okovy a dojít ke svobodě za života. Teď už chápu plně varování mystiků, proč nikdo ze skutečných Mistrů, nikdo znalý mystické cesty nedoporučuje skutečnou duchovní cestu. Nyní vím, proč se snaží vědomě odradit množství následovníků, snaží se je uchránit před surovostí nenávisti, před spojením fyzické a duchovní bolesti, která nevyhnutelně čeká mystika na cestě domů až k prahu Jediného. Následovat mystickou cestu znamená překročit hranici času a prostoru, znamená vyvolat své vlastní stíny, utkat se s nimi opakovaně a pak s pomocí Jediného vykročit na cestu domů. Je to ale dlouhá, nekonečná cesta. Takové noci i dny prožije mystik v jádru bolesti, ve spojení fyzické a duchovní tyranie, kdy si musí projít skutečné pocity bolesti ve fyzické realitě snu, pocítit dotek místa bez času, místa bolesti zapovězeného vědění. Nebude to však jen otázka noci, bude to čas kdy den a noc se neskutečně prolínají. Překročil jsem častokrát znovu hranici, pocítil jsem skutečnou bolest, přesto jsem našel znovu smysl cesty bojovníka. Nyní už vím, proč jsem povinen

schraňovat energii do nočního boje na planinách bezčasí. Byl jsem až tam, kde zmizí rozdíl mezi dnem a nocí. Kde je práh bolesti mystika, kde se nachází ono bolestivé místo plné strachu a nepokoje duše? Bez Ducha Jediného bych nezvládl onen noční boj, moje duše by poznala jen strach. Bojovník na mystické cestě ale svojí touhou po skutečném poznání přichází do styku s touto zkouškou každý den, je skutečně jedno, zda je noc či den, je skutečně jedno kudy se mystik vydá, jeho cesta vede ke světlu, ne do tmy. Ukazatelem skutečného poznání, odhalení jádra pravdy, je setkání se syrovou realitou, realitou světa otroků, z něhož cítím povinnost utéct, v němž cítím povinnost zbavit se falešného poznání i domestikovaného otroctví, jenž mi nastražuje mnohá úskalí na cestě. Častokrát jsem přemýšlel, co se v těch nocích děje, co způsobuje dotek ohnivého pekla, dotek surové neskutečné bolesti. Nemůžu na to přijít Claudie, nemůžu se pohnout ani o kousek, nemůžu prohlédnout onu zvrácenou bolest, jíž jsem častován, je to Nepřítelů v osten, je to něco tak příšerného, tak bolestivého, je to hlavně mimo veškerý můj rozum a chápání, je to zkušenost, která jde až za krajní mez mého života. Někteří by poukázali na duševní zdraví, na jeho porušenost, ale to není tato cesta, zde se nejedná o žádné poškození, žádné definovatelné poškození dle duševního řádu moderního lékařství. Nemůžu se pohnout, překročit bolest. Nemůže tu být ani zmínka o nějakém daru, ani zmínka o zkoušce víry, ani zmínka o překročení sama sebe. Všechna lidská bláznovství, všechno lidské poznání selhává. V těchto chvílích je skoro nemožné se probudit, znovu a znovu mě Nepřítel stahuje do hlubin předpeklí, pokouším se procitnout a padnout na kolena, modlím se v těch snech za probuzení, modlím se po těžkém procitnutí, někdy se to podaří, někdy se nedokážu ani pohnout. Naprosto nepochopitelná je moc Nepřítele, když mě nechce nechat probudit do reálného světa, ta naprostá nemožnost se vzbudit z takového snu, to je tak intenzivní prožitek, který se nedá sdělit slovy. Nevím, co se děje. Nevím, kde leží skutečné hranice, kam až mohu jít, aniž bych ztratil schopnost vrátit se zpět. Nevím, zda se náhodou nesetkávám pouze se svým vlastním stínem, se svým temným já. Kdysi jsem jen tušil a četl. Nyní už to vím.

∎

DRUHÁ ČÁST Claudie, nedávno mi došlo, že nejméně třetinu našeho života prospíme. Každou noc přichází neskutečná síla, která nás odtrhne od reality a ponoří do světa, o němž mnozí jen spekulují. Pokud by upřímnost byla realitou, museli by mlčet, nebo šeptem mluvit o Nepoznatelném, Neznámém. I nyní, když toto píšu, jsem pohlcen onou silou, spánkem. Jsem lapen do sítě spánku tak neskutečným způsobem, že se to nedá popsat. Jsem nucen spát, abych načerpal ztracenou energii pro další den. Moje osobní vize je nesnesitelně temnější, sám mám z ní nepopsatelný strach, ale musím vyslovit to, co mnozí nedokáží ani vzdáleně pojmenovat. Tato myšlenka je jako živý drak, který se probouzí. A jsem plně přesvědčen, že nyní se probudí i skrze naše dopisy všichni draci, které skrývám a s nimiž bojuji! V bdělém stavu shromažďujeme energii pro přežití tam venku, někde v nekonečných tmách nepoznat elného, neznámého našeho alternativního já, uchopeného zuřivým snovým Pavoukem do vleku smrtelné agonie snu.

Ne, spánek není jistým vysvobozením z obyčejných těžkých dnů, je to cesta, je to bloudění a po probuzení jsme na tom úplně stejně, zase někam hozeni, do jinak vnímaného stupně reality. Bloudíme jako vyhnanci mezi sněním a bděním, a čím více se náš duch obr ací k nepoznatelnému, neznámému, tím více neshledáváme rozdílu. Spánek nepřináší jen úlevu, přináší i bolest, smrt v tisíci podobách, stejně tak přináší setkání s nejhlubšími zákoutími naší duše, která je každou noc vypovězena, vyhnána ven z těla. Duše v m ých vizích po nocích bloudí bez možnosti volby nekonečnými vesmíry. Jdu spát, jsem chycen, nemám jistotu ranního probuzení, nemám jistotu, že znovu spatřím skutečnost. A pak se znovu probudím z jednoho temného snu do druhého. Máš ještě mně chuť poslouchat? Máš chuť podívat se do nitra mojí duše, která není tak nepodobná tvé vlastní duši? Víš, příteli, já vlastně nechci spát, tělo to chce, já nemám žádný zájem se s tím nočním tyranem zase sejít, ale ta temnota noci je tak hluboká. Zoufale se cítím, když odolávám spánku, protože skutečně pociťuji strach usnout, nechci být znovu pohlcen démonem spánku, démonem, který mě okrádá o 24 hodin čistého bdění a krátí mi už beztak můj pobyt na cele Smrti na polovinu. A přitom jsem měl vždycky spánek rád, dnes se ho z důvodů, které jsem popsal, asi trochu děsím. Chci bojovat se svým nepřítelem pomocí slov, pomocí dopisů, které vlastně píšu nejenom tobě, ale také svojí vlastní duši. V tichosti koutku své duše doufám, že naslouchá i Stvořitel Nebe a Země, ne jako ztělesnění NOÚ, ale jako bytost skutečné lásky bez podmínek. A zatím vidím ve svém Zjevení, že z popela temnoty povstane nová zlá cesta. Nebude úplně nová, bude jen novým počátkem, toho, čím už svět někdy prošel. Tato cesta nebude v počátcích ztělesněním minulého zla, půjde však malými krůčky po cestě, kterou už před ní prošlapal minulý Pán Zla. A pak slyším hlas, který mi řekne tato slova: „A Ty člověče stále stojíš nerozhodnutý na rozhraní své duše, cítíš i osobní touhu ztotožnit se se Zlem. Nedokážeš znovu a znovu odolávat přívalu Zla do své duše, a tak nejsi pro falešnou jistotu ani studený ani horký. Jsi ve své nerozhodnosti roztržen na dvě části, rozseknutý mečem ve dví. Není z toho snadná cesta, je temnou otázkou, zda Ty sám chceš odejít z cesty Pána Zla a zda vůbec víš, že jsi na scestí? Bráníš se té myšlence, své osudovosti i falešnosti svých myšlenek, nakonec z pohodlnosti toužíš se stát jenom osudovým kolečkem, nahraditelným a vyměnitelným, v dějinách Tvého světa. Chceš jen zapadnout a stát se domestikovaným člověkem? Je to ale zhola nemožné! Už jsi překroči l osudově hranici! V nejhlubší části své duše hraješ jenom tvrdou hru se životem, brnkáš na temnou strunu své osudovosti. Jsi naplno pohlcený myšlenkami na osudovost všeho, chceš slyšet, že Ty sám jsi jen nástrojem v rukou Mocného a nic víc. Tvá cesta ale není předurčena, Tvá cesta je Tebou zvolena. I pasivita, i omylnost je Tebou zvolená cesta.“ Milý příteli, V poslední době mě stále více sužují temné myšlenky. Připadá mi, že lidstvo a člověk jsou jen mlhavé pojmy v nedohledné dálce. Lidstvo se jeví jako shluk oddělených bytostí, které se snaží najít útočiště před temnotou a ledovou prázdnotou vesmíru, jenž se zdá být nekonečný. Tyto myšlenky musím zaznamenávat, jako bych byl v zajetí, otrokem své divoké mysli, která se nedá zastavit. Je to jako mohutný příval vody, nekonečný proud z nekonečnosti času a prostoru.

Rád bych přestal, rád bych zůstal tichý, protože stejně nikdo nebude poslouchat. Ta nelidská, zlá síla, která nás nutí k otroctví v našem umělém světě, stejná síla, která v lidech probouzí strach, bolest a další emoce pro pobavení těch tam venku, mi stejně nedovolí mluvit. Nebudou uši k slyšení, nebudou oči k vidění. A přesto nemůžu přestat mluvit, jsem zajatec v zajetí tisíců důležitých slov. Snažím se ze sebe dostat to podstatné, to, co musím vyslovit, to, co nemohu zamlčet, to, co nemohu ukrýt. Musím si pokládat otázky, které vedou k životu, ne otázky, které vedou ke smrti, té nekonečné, úředně dané jistotě, kterou je těžké zachytit v každodenním shonu. Na závěr svého dopisu ti prozradím tajemství tak temné, tak neuchopitelné, že nevím, jaká přesně zvolit slova. Proto se pokusím alespoň, tak jak to nyní cítím, to sdělit. Věz, že na planinách temnoty jsem potkal tvory, jejichž podstatou nebyl život, ale byla to temnota. Tito tvorové se jevili jako černé stíny a když jsem je pozoroval, zjistil jsem, že se živí našimi emocemi, ať už kladnými nebo zápornými. Nasávali je jako houba, bobtnali ve své temnotě, jásali a radovali se nad všemi emocemi bez rozdílu, sáli naši energii a pojídali ji jako potravu. Pak jsem viděl, jak rozpoutávají v lidských životech těžké i radostné situace a čekají na příval energie, kterou do těchto situací odevzdáváme. Bylo jim jedno, jaké situace a emoce to jsou, z těch temných emocí měli ale jakýsi slastný lepší pocit, jenž je nesl vstříc k dalšímu shromažďování potravy a člověk tak byl pro ně jen potravou chovanou jako slepice v kurníku, nebo jako prase na porážku. Ale já jsem je uviděl při svých toulkách na planině bezčasí, spatřil jsem je, živící se na našich emocích a energii, málem jsem tam zůstal, jejich temnota byla tak hmotně okouzlující, že mě lákali stát se jedním z nich, abych mlčel a neprozradil jejich tajemství o skutečné lidské existenci. Včas jsem ale odešel, bohužel ale od té doby je často vídám i v denní čas, jak se stravují lidskými emocemi a energií a učí své mladé, kteří po nich převezmou dohled nad stádem dobytka. Zdaleka není člověk na vrcholu potravního řetězce! Raději píšu tento dopis jen Tobě Claudie, s nadějí, že alespoň Ty budeš obdařen láskou a porozuměním k mému těžkému zjevení! Tvůj Lucius, bloudící mystik! Milý příteli, Tady končí svazek číslo 1285, alespoň prozatím. Ty dopisy, které jsem kdysi začal psát a nedokázal dokončit, jsem uložil do svého elektronického úložiště nul a jedniček. Střežil jsem je před světem, jako bych měl v ruce meč. Přesto se k nim dostal tento Úředník s velkým Ú. Jak je to možné? Nelze snad utajit naše myšlenky, naše úvahy, naše díla, která jsou určena pro náš dialog s tím skutečným Jedním? Nikdy jsem je nezveřejňoval, nikdy jsem nechtěl ohrozit cizí víru. Jen jsem si ve své hlavě tvořil složitou sondu, můj tajný g nostický výzkum, jak by to mohlo skutečně být. Bylo to mé osobní zjevení, určené nakonec pro mystickou cestu. A přesto se tyto tajné dopisy ocitly v rukou nějakého NOÚ, který, jak jsem pochopil, mě bude soudit u PÚS s mou duší. Co vlastně najdu dál?

∎

TĚŽKÁ CESTA K PROBUZENÍ (5) Tento svazek je jako celek nepřijatelný. Autor, tedy Josef Š., otevřeně mluví o cestě na Výšiny, o své těžké pouti mystika a o svém jiném pohledu na realitu. Z hlediska NOÚ je naprosto nepřijatelná ta část, kde mluví o svém přímém dialogu s Bohem. Jak je možné, že používá slovo Bůh nebo Jediný a nemyslí tím NOÚ? To je naprosto nepřijatelné, nestandardní a úplně mimo veškerou realitu povoleného filosofování v rámci daných pravidel NOÚ. Je zřejmé, že tento pamflet nazvaný Těžká cesta k probuzení a na něj navazující Třináctá komnata jen vzbudí pohoršení a zcela jednoznačné odsouzení. Začátek cesty Přicházíme na svět, který je jako pavoučí síť, svět, kde podle Castanedy Orel mává svými křídly a nechává své oko dravce bdít. Svět, do něhož jsme se narodili, je jako otevřená past, pečlivě a důkladně připravená, s ostrými bodci na dně. Svět má své dějiny, filosofie a náboženství, politické systémy, přesně stanovené podmínky pro život člověka, přesný seznam toho, co se od nově narozeného očekává. V naší osvícené postmoderní době je zvykem neustále mluvit o svobodě, o překročení hranic dogmatického nebo fanatického vnímání světa, tedy o zničení okovů dědictví minulosti. Navzdory mnoha slovům člověk přichází do již hotového myšlenkově i ideologicky uzavřeného světa, ve kterém se stává jen figurkou na šachovnici ve hře, kterou rozhodně nebude řídit. Narodíte se tedy do svázaného, zotročeného světa, kde vám lidé předají své vlastní pravdivé pojetí chápání reality, tedy svoji hotovou, dokonale uzavřenou vizi světa, kterou také zdědili. Přicházíte možná s nevinnou tváří, ale brzy vás zahrnou pocity, co smíte, co nesmíte, co je třeba přijímat, co odmítat. V každé zemi, v každém národě, v každé rodině jste zahrnováni jiným správným pohledem na věci kolem vás. A čím více vášně, fanatismu, od danosti a ochoty se podrobit kolektivním lžím projevujete, tím více stoupáte na vrchol sociální existence v dokonalé hypnóze. Je vám neustále zdůrazňováno, že svět má své dějiny, svá náboženství a filosofie, svou pravdivou vědu, kdy tento destruktivní tanec kolektivní hypnózy pro člověka začíná od dětství. Ať se ocitnete v jakémkoliv prostředí, budete dostávat dávky pravdy ve velkých porcích, tyto pravdy budou většinou žít svým vlastním životem bez ohledu na to kdy a za jakým účelem, i nekalým, byly stvořeny. Dávky kolektivní moudrosti jsou monotónně předávané z generace na generaci, had z ráje se zde stále směje časté naivitě člo věka. Už se nepotřebuje plazit, radit, podbízet se a zpochybňovat, člověk sám se rozhodl svět klamu přijímat a lži tak udržovat dobrovolně a z pozice své síly jej i rozvíjet! Je také pravdou, že si generace lidí předávali a budou dál předávat množství polopravd a lží, tisíce dogmat zapsaných v posvátných knihách náboženského, politického a vědeckého poznání jen ze zvyku, jen z laciného důvodu, že to tak dělaly generace před nimi a moudrost předků je zkrátka dobrou cestou i pro nově příchozí.

Situace je vážná, kritická, není cesty zpět, svět a lidský čas žije tragicky se zvyku, z nostalgie, z tradice, je tedy podivně svázán divným a šíleným Pavoukem a jeho smrtící vlákna se táhnou všemi směry. Pokud budete mít ale trochu čistého štěstí a dostanete druhou šanci od Jediného, tak se jednoho dne můžete probudit a prohlédnout lidskou maškarádu, divadlo s maskami prapodivných názorů, o kterých se nesmí přemýšlet, dogmata zakotvená a předávaná z generace na generaci. Postupně vám dojde, že slova mají pro každého jiný význam, že světem vládne těžké lživé předstírání, lehce nazývané ovoce života ve smyslu reality. Tam se ubere, tam se přidá a vytvoří se pravdivý, upravený odvar reality, a je připraven plně k servírování pravdy. Ochutnáte také následně svoji dávku frází, kterou vám předají ve své Vysoké škole života. Zní to zvláštně, ale slova nemají tu skutečnou moc, nedokáží pravdivě předat pro každého člověka stejný význam. Každá myšlenka, která je vyslovena člověkem, je jen subjektivním vyjádřením vnitřní pravdy, podložená sice vnitřním postojem, přesto vznikla za určitých neopakovatelných podmínek, ale je jí hrdě dán ve Vysoké škole života název absolutní a nezpochybnitelná! Pokud se ale čistou náhodou shodne více lidí na jedné takto vyprodukované pravdě, stává se tato základem pro více jedinců a je postupně přijat a každým již domestikovaným člověkem. Nárok na reklamaci subjektivních pravd je ale pro další generaci těžké přijmout, dědíme přece nenarušitelnou moudrost předků a ta v zájmu zachování duševního zdraví domestikovaného jedince musí být nesena další generací vpřed a hrdě! Po probuzení v živoucím biosystému, v matrixu, se náš pohled na svět mění. Přichází znechucení nad zjednodušenými odpověďmi na složité otázky, které nás provází od prvních zkoušek dospělosti. Stále nás láká klást nové otázky, stále toužíme pochopit, proč j sou odpovědi na složité otázky tak zjednodušené a účelové. Proč v těchto chvílích nikdo nevěnuje čas našim otázkám a raději nás odkazuje na slovníky, encyklopedie, staré knihy plné moudrosti, na učitele ve škole, na moudré osoby z našeho okolí, příbuzné a nejbližší? Existenciální nevolnost se však nedá odstranit ani zaplašit do nenávratna. Znovu a znovu nás zaplavuje v dalších vlnách a my hrdinně před ní často utíkáme do bezpečných vod našich zděděných odpovědí. Vždyť tváří tvář atomové době, schopné vymazat člověka i hned ve vteřině z povrchu Země, se existenciální nevolnost pouze skrytě nebezpečně šíří a udeří vždy nečekaně. A stále slyšíme a vnímáme to jako úder kladiva na kovadlinu, že ti všichni moudře vyjmenovaní vzorní učitelé v součtu by měli něco vědět, a knihy by měly obsahovat vše, a proto moudrost předků nás musí něco naučit. Zařaď se, poslouchej příkazy i rozkazy, uč se jen bezmyšlenkovitě opakovat a přestaň vzývat kreativitu! Jsme opakovaně a důsledně přesvědčováni, že všechny naše zkušenosti již před námi někdo měl, že na stejné otázky se už před námi někdo ptal a nic originálního již není možné prožít. Život člověka je tedy dle Zlého ducha doby přece zdařile podařenou recykla cí předchozích lidských životů, život člověka se dá přesně nadefinovat do životních okruhů, do uzavřených a předepsaných pořádků. Vše je přece opakováním téhož.

V určité životní fázi se ale musíte naučit rozhodovat, můžete se samozřejmě rozhodnout usnout v předepsaném postoji do světa, který se řádně, s noblesou a strnulou organizovaností světa přichystal na Váš příchod a zabydlet se v něm. Je třeba přijmout celou podivnou směs rozporů, přetvářky, vědomých a skrytých lží, spokojeně zavřít oči, číst encyklopedii světa, přijmout starý a ucelený pořádek, usadit se, svoji duši uvést slavnostně do soukolí reality. Už budete přece uspořádaně součástí světa, najdete si své dogmatické postoje ve víře, náboženství, různých – ismů, v politice, v rodinných hodnotách, v politické vyzrálosti, vědecké činnosti, a nakonec v usazenosti v tomto reálném světě. Budete pracovat pro dobro společnosti tím, že svojí ušlechtilou prací s nejlepším úmyslem se odevzdáte pro ukojení svých základních sobeckých potřeb, které vás budou vždy časem ospravedlňovat ke lžím a kompromisům. Budete také studovat pravdy a vytvářet no vé hodnoty ve starém plášti pro lepší svět Vašich budoucích dětí, a v tomto důsledku se zjednodušeně někam konečně zařadíte. Zamícháte kartami života, třeba si vyberete originální cestu mimo společnost, stanete se podivíny, najdete si svůj svět, zařadíte se mezi svoji subkulturu a schováte se tam s vírou v lepší časy? V tomto zajetí Vám hezky uplyne čas až do důchodu a smrti, jenže Smrt, ten starý nebezpečný protivník může být blíže, než si vůbec myslíte. Dobré je vědět, že ale také nemusíte zahazovat svoji vědomou touhu po smysluplných odpovědích na složité otázky. Můžete se také stát bojovníky proti zjednodušení, můžete hledat hluboko skryté těžké odpovědi napříč životem až na dně Mariánského příkopu lidské zkušenosti. Můžete chybovat, vracet se zpátky, opakovaně bloudit, napravovat přehmaty a tím se zbavovat každého otroctví, do kterého Vás bude chtít nějaký velmi přátelský malý i velký tyran myslící to s Vámi jako vždy dobře nenásilím nebo násilím dotlač it do správného směru pro něj. Můžete nečekaně pro druhé zpochybňovat zaběhnutý řád světa, můžete se mu vědomě postavit, vybírat z polopravd a zkreslení kousek po kousku pravdu a skládat ji do zajímavé mozaiky bojovníkova života. A pak začít třeba znovu, jít po jiné cestě a nezastavit se až do své smrti. Jenže pokud půjdete touto cestou, nakonec uniknete pohledu Orla, toho starého, vychytralého úředníka střežícího Váš nezachytitelný život. Na této cestě ale musíte zpřetrhat pouta spojení s tímto světem, nev ěnovat přílišnou pozornost starostem každodenního života. Ačkoli jste součástí světa a fungujete v něm, nepatříte do něj. Nesdílíte stejné starosti a zájmy s lidmi, kteří procházejí životem ve spánku. Nestaráte se o svoji sebereflexi, nemůžete se už vědomě zaplést do pavučiny sociálních vztahů a umělých problémů, které svazují moudré a rozumné. Co lze sdílet s těmi, kteří zapomněli vydat se na další cestu? Lidství? Význam tohoto slova je také pro každého subjektivní. Ve skutečnosti s nikým nic nesdílíme, hrajeme si pouze s neskutečným a umělým odrazem skutečnosti. Stačí odmítnout hrát hru podle pravidel Spících a svět se začne rozpadat, už nikdy nic nebude jen tak moci zapadnout do sebe, jedno ozubené kolo nikdy už nez apadne do druhého. Slyšte velkou pravdu a velké Tajemství, tak to musí být, aby se svět pohnul dopředu, tak se vždy mění dějiny, tak je to přirozené, ale lidé, lidé raději spí, než skutečně bdí.

Co bude ve Vašem životě na této cestě důležité? Především počítat život na hodiny, minuty a vteřiny, protože co do intenzity může bojovník za hodinu prožít tolik, jako někdo za celý život. Stezka bojovníka je totiž velmi nebezpečná tím, že je přímo opačná životním situacím moderního člověka, nelze sdílet stejné nasměrování k trvalé domestikaci člověka. Bojovníci žijí po boku smrti, a právě z poznání, že Smrt je stále s nimi, čerpají odvahu postavit se čemukoli. Kdo z nás zná obsah příští minuty, kdo ví, co bude mít smysl za vteřinu? Třeba Vám zlá nemoc za minutu vezme vše a budete malým dítětem, které se učí znovu mluvit?

∎

BOD OBRATU Na cestě ke skutečnému probuzení nemůže duchovní bojovník přijímat instantní, zjednodušené pravdy, nemůže pravdu konzumovat, což je zlozvyk moderního člověka 21. století. Tato anti -konzumace reality a zkušeností v ní je základním předpokladem na skutečné d uchovní cestě. Existuje totiž pokušení zhoubnější než všechny smrtelné hříchy. Je to určitý zlý duch doby, určité vnitřní prokletí každého nového věku. Kdo už je na duchovní Cestě, ví, že čím více se něco nazývá nové, tím ve skutečnosti více opakuje starý zavedený otrocký řád v novém falešně se lesknoucím hávu. Pro duchovní cestu je to dvojnásobná zhouba, stačí se podívat do lidské historie podléhání stávajícímu myšlenkovému řádu. Pokud tedy někdo křičí svoboda! Vysvobození! Nebo křičí jinak, budou za něj mluvit skutky! Jsou knihy, které mě stále inspirují na cestě bojovníka, není to jen otázka jednoho přečtení, není to jen jednorázový zážitek. Knihou, ze které budu v druhé části těžké cesty k probuzení hojně citovat, je kniha Forresta Cartera o indiánském bojovníkovi Geronimovi, která se jmenuje: Odvedu Vás do Sierry Madre. Vypráví příběh indiánského bojovníka, válečného šamana a duchovního vůdce Geronima. V jedné části je citován rozhovor, který vede indiánská bojovnice Chocole s neznámým mužem, tento rozhovor se odehráv á na pozadí skutečnosti blízké smrti, kdy Chocole s neznámým mužem vede rozhovor o smyslu cesty bojovníka. „Ne, to ne,“ řekl zamyšleně muž, „posilovat ducha není snadné. Cesta je těžká. Většina lidí si vybírá snadnou cestu a jejich duch je pak malátný a chabý. Každý má možnost volby, víš?“ Kdo vyjde na duchovní cestu, kdo se stane hledačem Absolutna, komu je dán dar Cesty, ten se nemůže vrátit. Otočit se a jít zpět není možné, ten, kdo by se k tomu rozhodl, zničí svoji vlastní duši k duchovní smrti. Toto vykročení, tento obrat, je v každé skutečné duchovní cestě vystižen v konkrétním příběhu, konkrétní situaci. Když už se jednou rozhodneš přejít Jordán, když už vyjdeš jednou z Egypta, když už jednou opustíš dům svého otce a matky, když už se jednou otočíš proti vůli davu, předků, proti vůli různých ucelených instantních pravd, nemůžeš tuto cestu opustit. Už není možné se zařadit zpět do davu, nemůžeš už být nikdy součástí otroků na široké cestě, ostatně není k tomu žádný důvod, jsi pozván na úzkou Cestu. Orel se stále dívá, čeká na tvoji chybu, jeho drápy se při otočení zpět na cestě bez soucitu zatnou do Tvé šíje. Je to osudový bod obratu, bod setkání s Absolutnem, vykročení na cestu. Je to setkání Pavla z Tarsu se vzkříšeným Kristem, je to odchod

Buddhy z domu, kde z pozemského hlediska nic nechybělo, je to setkání na Nejvyšší úrovni. Tak důležitý je to bod v lidském životě, že minout tento bod obratu znamená vybrat si modrou pilulku od Morfea a tím zabít sám sebe v blahobytu snového světa matrixu. Svět je vězením, vězením pro lidskou duši, bod obratu je ale východiskem na Cestu z tohoto vězení. Bod obratu není instantní odpovědí, není to přijmutí jediné ustálené pravdy, je to start k novému životu, životu na cestě k hledání Absolutna. Kristovci se setkají se vzkříšeným Kristem a jsou vysvobozeni z hříchu, buddhisté objevují hlubokou cestu k probuzení, Súfijové Ti staří nádherní Derviši v radosti tančí při setkání s absolutní láskou v Jediném, šamanský bojovník konečně vidí možnost rozbít okovy svého otroctví, nachází možnost jít cestou svého srdce a proklouznout kolem Orla. Ale tím vším cesta teprve začíná. Jak ale máme zachyceno v Arijaparijesanasuttam, kde Buddha mluví o bodu obratu: „Tu mi přišlo Mnichové, na mysl: Objevil jsem tuto hlubokou pravdu, tak těžko zřetelnou, těžko srozumitelnou, tak tichou, vybranou, nepřístupnou pouhému rozumování, jemnou, pou ze pro zasvěcence: libé pocity ale hledá toto pokolení, slastných pocitů miluje, libé pocity si cení.“ Je to začátek Cesty, jeden z pilířů na Cestě, východisko k dalšímu podivnému putování, a nakonec cesta z otroctví. Je přece jedinečnou volbou, zda zůstat otrokem, nebo se stát bojovníkem. A na tomto je pak položen jiný základ pro skutečný život. Na těžké cestě k probuzení se setkáme i s podivnými nástrahami: „Jak jsem Ti říkal,“ pokračoval muž lehkým, důvěrným tónem, „máš silného ducha. Odolala jsi mocichtivým vládám, které se vydávaly za bohy a žádaly po Tobě, abys je uctívala, neboť Tě živí a pe čují o tvoje hmotné tělo. Tvůj duch se držel vyšších zákonů Víry … ale,“ zamračil se, „… někdy mě napadlo, jestli jsi vždy bojovala jenom proto, … nebo zda to nebylo tak trochu ze msty.“ Máme skutečně možnost volby. Cesta víry, cesta bojovníka, nás vezme daleko okolo uctívačů, kteří jsou ochotni pro své bohy zabíjet a ničit druhé. Nemusíme se podvolovat hloupému řádu jednoduchých instantních pravd, nemusíme jít cestou otroka, který podléhá vyššímu řádu zděděnému po předcích, nebo od společnosti, v níž nás zastihlo povolání na cestu. Máme možnost se držet vyšších zákonů víry, být bojovníkem, zbavit se všech pout, vzbouřit se proti falešnému zákonictví panujícím v životech neprobuzených. Nesmíme ale zapomínat na to nejdůležitější a to, že bojovník si nesmí všímat lidí kolem sebe, posuzovat, soudit, dělat si názor. Jde totiž po cestě bojovníka, ne pozorovatele. Musíme, opravdu musíme bojovat s každou nasazenou maskou a falešnými představami o sobě, se svou pošetilostí, pýchou na duchovní cestu, zbabělostí, leností. Bojovník nesmí ztrácet čas mimo sebe, potřebujeme energii přijímat, ne odevzdávat jako oběť mnoha božstvům vysávajícím jeho energii. Je nutné se postupně zbavovat vláken Pavučiny tohoto věku, odstřihnout se od zdroje otroctví. Tyto zásady jsou na cestě bojovníka důležité, můžeme druhé lidi, ty, kteří nejsou doposud bojovníky, inspirovat, ukázat jim cestu, ale nemůžeme za ně jít cestou z otroctví ke svobodě. Je důležité vědět, že: „Nízké zákony, jimiž se řídí, brání jejich duchu vystoupit výš. Proto se musí znovu narodit do hmotných těl. Jejich potomci jsou zase jen oni

sami, a tak sklízejí, co zaseli. Jak oni říkají, dějiny se znovu a znovu opakují. Někteří z nich v dalším životě odolají, jiní ne. Mají pochopitelně možnost volby.“ Neexistují zkratky, zjednodušené odpovědi, falešný pocit uspokojení z uchopeného konečného poznání. Bojovníkovi je cesta otroctví odpornou stezkou, nechce být myší lovenou Orlem, zároveň je mu vrcholně odporné do duchovního otroctví uvádět druhé. Od toho pryč, to je zkáza bojovníkovy cesty! „Tak, tak,“ řekl muž, „každý obvykle lituje, když opustí své hmotné tělo a vidí, jak je jeho duch slabý. Kdysi… nemusel jsem to dělat… kdysi jsem se vrátil do hmotného těla, abych lidem ukázal, jak v každém člověku probíhá neustále boj mezi nízkými a vyššími zákony. Dokonce jsem dovolil jedné z těch mocichtivých vlád, aby mé tělo usmrtili… dost bolestivě, abych ukázal, jak duch může zvítězit, když odolá pokušení nízkých zákonů. Ale… jejich kněžské úřady to většinou nesprávně vykládaly. Oni mají rádi moc, víš, … zavádějí rituály, kde se prý duch může lehkými čárami a kouzly dostat přímo na Výšiny. Ale ve skutečnosti existuje vždycky jen Volba mezi nízkým a vyšším zákonem.“ Bojovníkova stezka ve světě Matrixu Co můžeme skutečně dědit a jakou roli můžeme v životě zaujmout? Dědíme od sudiček rozdělení na rasy, náboženství, pohlaví, společenské řády i neřády. Jsme dědici veškerého poznání a zkušeností předchozích generací. Je nám tak naloženo mnoho, často mnoho šp inavého smetí ve formě zvyků, zlozvyků, společenských pravidel, dobrých příkladů ctnosti! Podle platného chápání pak vlivem zaběhnutého řádu přijímáme všechna tato civilizační moudra od dětství, učíme se tedy jen přijímat a nepoznávat. Proud řeky nás strhá vá sebou. Při vstupu do tohoto zaběhnutého řádu nám však někdo zapomněl říci, že přijímáním falešné pravdy se zvyku se naše duše propadá do stavu hlubokého otroctví. Přesto se toto vše rádo honosně nazývá stará moudrost lidstva! Nemusíme tedy brát vážně, ba více než smrtelně vážně předepsané ctnosti, vlastnosti a vlastně celý zaběhnutý řád duše, jež pomyslně dědíme po těch předcích, které jsme možná ani neznali. Máme dvě možnosti, jednou z nich je cesta otroka předstírajícího, že není otrokem a druhou možností je odvrhnout zaběhnutý řád a přestat se schovávat za poznání předchozích generací. Jít novou cestou, nabrat odvahu mít uši k slyšení a oči k vidění. Málokdo se odhodlá, málokdo dojde, proto je cesta vždycky hodně úzká. Na počátku života je možností maska materialisticky orientovaného člověka, k tomuto postoji nás vychovávají moderní výchovné ústavy všeho druhu. Tito jednotlivci schovaní obvykle v davu vnímají náš svět zcela reálně, střízlivě, nedovolí si zpochybnit jeho realitu, smiřují se s podmínkami k otrockému životu a zabydlují se v něm zcela otevřeně pod heslem – jezme, pijme a užívejme si všech slastí života, dokud nás smrt nesebere. Smrt a věci kolem ní jsou tabu, stejně tak jakékoli otázky po smyslu života, zde se nehodnotí, nehledá, přijímá se falešné poznání druhých a člověk se tak stává často zvěstovatelem cizího poznání bez špetky vlastního přispění. Zde není otevřená žádná možnost k hledání toho, co nás přesahuje, maximálně materialista vede oblíbené hovory o Nepoznatelném Nekonečnu s dopředu jasně uceleným, logickým názorem, nemajícím praktický vliv na jeho skutečný život. Může tak aniž by se vystavil

skutečnému procesu poznávání mluvit nekonečně dlouho bez inspirujícího obsahu. Vést rozhovory s uzavřenými lidmi je tak prázdná cesta, je to vždy ztráta času, a to z toho důvodu, že takový člověk už do svého logického pohledu nic nepřijímá, je završený a zcela usazený v matrixu. Nesmí být rušen blázny a podivíny, kteří nemyslí logicky v jeho uzavřeném světě. Dále jsou tu duchovně založení lidé se střepinou v hlavě, kteří už okusili zkušenost z překročení krajní meze, a proto se lehce nedokáží smířit s podstatou světa a s podivnou otrockou realitou svého života. Tito lidé odhalili své otroctví, ale vyměnili ho za jiné otroctví v orientaci na život budoucí ve světle neurčeném, nebe, nirvánu, nebo soustředěním na duchovní cestu pouze podle duchovních jedinečných, nezpochybnitelných, dokonale pravdu předkládajících svatých knih a poselství. Jejich cesta vede dále než cesta materialisticky zaměřených lidí, berou vážně život i smrt, ale pokud podlehnou kouzlu jasné odpovědi na všechny důležité základní otázky života, stávají se jen opakovači minulosti, přijímají poznání předků a se strachu, že by se mohli mýlit, zahazují skutečný hluboký význam svých svatých spisů i poselství a usazují se v realitě světa. Zůstat v této pozici je už příjemnější, vyvolává to dobrý pocit, že něco děláme, že jsme se snažili o poznání. Oproti materialistům je už duchovně zaměřený člověk o h odně dál na cestě k probuzení, ale zůstávají zde také osobně stanovené hranice, kam až může dojít. Usadit se v zemi Egyptské je příjemné, ale pak je možné přehlédnou naléhavou výzvu Stvořitele k opuštění domu otroctví a vydat se do pouště daleko od faraóno va dozoru na cestu do neznáma. Nemyslel to nakonec Faraon s Izraelem taky vlastně dobře? Při pozorování lidí kolem sebe si uvědomuji, že se nacházejí pouze v polovině své cesty a již nechtějí, nebo nemohou pokračovat dále. Jsou to ubohé ztracené duše, které jsou ovládány strachem z Boží pomsty. Tyto duše se pak potácejí životem mezi absurditou chybějících odpovědí na skutečné otázky života a smrti a zakotvením v tradicích a věroukách, kterým ve skutečnosti nerozumějí, nebo naopak rozumějí až příliš. Přesto jim vyhovuje být tam, kde jsou. Je to smutné. Často žijí v pastech strachu, a přesto vás budou falešně ujišťovat, že žijí svobodně, a lákají vás jako sirény na svůj ostrov pravdivých rozkoší. Co ale zbývá mně? Pro svoji duši jsem našel pouze jednu cestu, a to cestu bez dozoru duchovních dohlížitelů, starostlivých kněží, cestu stopaře a snivce. Pokud se tedy nějakým způsobem odlišíte od skupiny duchovně založených lidí se střepinou v hlavě, bude to pravděpodobně z toho důvodu, že střepina ve vaší hlavě bude větší, a tudíž vaše touha po skutečných otázkách a odpovědích bude větší než obvyklá. Naučené fráze a instantní odpovědi vás budou nudit. Dokonce se budete těmto učitelům smát, odmítajíce svazující logiku odpovědí těch, kdo již došli až k úředně vymezené hranici všeho vědění a dál už nic nepotřebují na své cestě v otroctví. Jako stopař a snivec určitě půjdete jinudy, budete zpochybňovat ustálenost instantního poznání a stanete se stopařem a snivcem, který přijímá pravdu bez ohledu na to, kde ji najde. Stopař bude sledovat fakta, zpochybňovat každou maličkost, drtit všechny učitele světa svou nekompromisní až nelidskou snahou vystopovat tajems tví skutečného života, s vytrvalostí malého dítěte objevujícího podivný svět kolem.

Čím více budete pátrat, tím více otázek budete mít, každá odpověď bude zároveň vytvářet tisíce nových otázek a budete se pohybovat dopředu i dozadu v čase. Zpochybnění se stane vaším principem, budete sledovat život v jeho neskutečné podobě. Stanete se pro instantně moudré skutečným rebelem bez příčiny, vždy v opozici, a tajemným mystikem provokujícím čas a prostor. Stopař a snivec je nezachytitelný ve svých myšlenkách, je hned tu, hned tam, nedá se svázat do zjednodušených odpovědí. Stopařem a snivcem je mystická duše plná odvahy bloudit a pak po poznání o bludné cestě se vracet se zpět na rozcestí. Stopař a snivec je také plný touhy hledat, zpochybňovat ustálené, dogmatické odpovědi, ale také duše plná vděčnosti Jedinému za každý nalezený střípek pravdy, za každou stopu vedoucí ke ztracené psí kosti, kdesi hluboko zahrabané a zapomenuté. Stopař a snivec se nezabydluje v tomto světě reality, stopaře a snivce v jedné osobě nehledejte mezi dokonalými lidmi v dobré společnosti, je to cesta mystické samoty v zajetí podivných subkultur, jimiž bude normální svět asi většinou pohrdat pro jejich neuctivost k reálnému světu. Kudy se ale chcete vydat Vy sami, pečlivě se rozhodujte a pak rozehrajte svoji osobní hru s ohněm, nebo oheň v sobě, ten posvátný plamen Jediného zadusíte.

∎

TŘETÍ CESTA Po první fázi probuzení máme možnost zvolit si různé cesty. Je pravděpodobné, že zpočátku zabloudíte, možná z touhy poznat pravdu. To je v pořádku, protože až se vrátíte z cesty poznání pravé pravdy, budete skutečně hledat pouze jednu cestu, cestu srdce. Následně pochopíte, že pojmy jako “pravá” nebo “nová” cesta se často používají v moderní době k omezení duše. Budete také opatrnější vůči zjednodušeným pravdám, vůči poselstvím, která vám přinášejí naprosto jasné poznání skutečnosti. Proto pečlivě zkoumejte všechny učitele, všechny svatosvaté muže a ženy s bílými vlasy, kteří vyzařují klid, živou moudrost a duchovní poznání. Otevřeně zkoumejte jejich ikony i ikony úředně schválených světců. Čekají vás podivná zjištění a často jejich utajená temná minulost. Na stezkách srdce můžete zvolit i stezku po známých cestách různých vyznání, můžete se jí dokonce držet po celou dobu života. Jediné, co je podstatné, je to, že tato cesta vás musí zavést na mystickou cestu, na cestu srdce. Pokud se tak nestane, ztratíte svoji vlastní duši. Pokud se necháte zastavit a přijmete dogmatická omezení, ztratíte svoji duši v otroctví jasných pravd. Jako příklad předkládám křesťanskou cestu, která volí mystickou osamělou cestu Parsifala, cestu rytíře za nalezením Svatého Grálu. Tato stezka přináší do života následování Krista v osamělém putování, cestu, na níž padají všechny masky a na které se řídím svými osobními pravidly, základy, které mi dodávají odvahu k hlubšímu sebepoznání. Jste tedy na cestě, jste stále bojovníkem, a kde se tedy vaše cesta srdce zastaví? Na to si musí každý odpovědět sám, nikdo za vás v zastoupení jít nemůže. Rychlé a zjednodušené odpovědi stejně dlouho neobstojí tváří v tvář skutečnému nepříteli. Můžete také jít jinými neobvyklými cestami, cestami starých nebo nových spiritualit. Můžete hledat napříč všemi směry, pravda se přece nedá uchopit instantně do vašich rukou; vždy, když si myslíte, že stojíte, můžete padnout a váš pád bude veliký. Je to al e nutnost pro hledače Absolutna. Pád může nakonec znamenat návrat na

přímou stezku. Cesta srdce je totiž úzká, nesnese odkladu, stále je potřeba měnit své vlastní nezávislé pohledy, a hlavně nezůstávat v pokušení jasných odpovědí. Mezi extrémy, mezi zjednodušenými pohledy existuje náročnější cesta, cesta, která vede za pravdou navzdory našim názorům, předpokladům, i předem připraveným odpovědím. Co nás může zastavit? Jsou to lákavé odpovědi, instantní odpovědi, které nevyžadují od č lověka zpochybňování všeho, hlavně chladného přehodnocování. Nenutí vás k závaznému kroku na duchovní cestě k setkání s Absolutnem ani k setkání s draky uvnitř vás. Kdo nás ale vyzve k vykročení na střední cestu? Kdo to udělá, když ne my sami? Je to ale da r, ne samozvaná, předem vymyšlená cesta, je jediným smysluplným darem z nebes od Jediného. Tato střední cesta je cesta stopaře a snivce, cesta stopování každého nepatrného zrnka pravdy, vyžadující celoživotní hledání, ne očekávání instantní odpovědi. Je to cesta snění, kdy vidíme pravdu v její skutečné podstatě s dopadem na náš reálný život, nen í to cesta odtržená od všedního dne. Je to cesta srdce v každé neobyčejné minutě i vteřině. Stopař a snivec mají vnitřní povinnost vzít vážně objevená zrnka pravdy a pak v pravý čas zase utíkat dál, než budou svázáni Orlem do dalšího dogmatického systému nezpochybnitelných pravd. Dejte si však pozor, ne vždy se setkáte s příjemnou zkušeností, cesta bojovníka je hodně trnitá. Těžká cesta k probuzení zahrnuje cestu až na dno vlastní duše, denní cestu nalézání a zpochybňování, těžkou cestu lemovanou každodenní zkušeností ze setkávání s druhými lidmi, setkávání se situacemi, na které nebudete nikdy dopředu připraveni, na cestu setkání se svým vlastním a často omezeným já, kterého v rámci jungiánské tradice rád nazývám Stínem skutečné duše, který nás stále doprovází. Stín je okamžikem iracionality, který nás má obrovskou moc dostat z falešnosti. Čím více skutečné mystické iracionality, tím více nalézáme skutečnost v její pestré barvě a jsme proti černobílému vnímání světa. Není to lehká cesta, nepomůže ani uzavření se do vlastní náboženské komunity, nepomůžou ani čtyři stěny vaší mnišské cely. Cela v tomto kontextu může symbolizovat vaše ego, vaši starou bojovnickou identitu za svatou pravdu. Může to být také jakákoli bariéra, kterou si postavíte mezi sebou a skutečným denním setkáním s realitou. Moje volba je jasná: každý den znovu a znovu začínat, každý den znovu a znovu vidět věci jinak, včas sundat ty růžové nebo černé brýle, které si tak rádi nasazujeme za všech okolností. Věřte, že pokud si dovolíte setkat se s realitou každodenního života, pokud vyjdete na bojiště každodenního života, vaše poznání, vaše cesta se musí změnit. Setkání s realitou každodenního života je často nejlepším učitelem. Už nebudete schovaní za řádky moudrých knih a poselství, budete připraveni obstát tváří v tvář denním radostem i starostem a také k tomu sestoupit až na dno své duše a potkat své stínové draky. Tuto třetí cestu Stopaře a Snivce nemůžete projít bez přímé zkušenosti, bez praxe v každodenním životě, kde všechny vaše masky, i falešné předpoklady, co jste dosud na duchovní cestě dokázali, všechny knižní teorie budou jen prázdnými slovy, pokud neuděláte první krok. Třetí cesta je nejnáročnější ze všech cest, je to cesta do nitra duše bojovníka, je to cesta, která je nakonec tím nejlepším darem pro bojovníka.

Je až neskutečné, jak lidé milují fráze a přísloví, jak se snaží definovat každou stránku lidského života. Jak jsou schopni reagovat ve frázích, uvěznit každou lidskou zkušenost do již jednou prožitého. Nejhorší noční můrou je dostat se do reálné situace, která má šanci nás zničit, definitivně smazat. I pro duševně silného a asertivního jedince nastane okamžik, kdy přijde do jeho života těžká krize, která má šanci ho zastavit, obrátit ho k minulému, rozbít okovy současného poznání, zničit jasně definovaný logický přístup k životu nashromážděný na cestě životem. V takovou chvíli všechny fráze, přísloví a duchovní rady jsou pouze překážkou na cestě, a prázdnotou na cestě dopředu. Právě zde přichází třetí cesta, právě uprostřed krize opravdu ověříme, co je frází, které učení má smysl. Právě teď, když píšu, mám před sebou řešení takové mezní, krizové situace. Situace, která nevznikla náhodou, situaci, kterou jsem si sám na sebe v reálném denním světě svojí hloupostí dokonale připravil jako past. Jak ji vyřeším, jaké další fráze, myšlenky, duchovní neměnné pravdy neprojdou se mnou dál přes skutečnost? Jaké hodnoty ztratím, kde zase zabloudím? Dokážu se postavit jako bojovník tváří tvář prohře?

∎

TEMNÁ NOC DUŠE Po letech hledání prorok konečně nalezl knihu. Byla to Živoucí kniha skutečně posledního Proroka. Prorok si knihu přečetl, promyslel, zameditoval a pak ji hodil do plamenů ohně. Když se ho ptali, proč to udělal, když měl v ruce takový poklad, odpověděl: „T ato kniha byla opravdu živoucí, přinášela do lidského srdce energii, naději, vedla ke konečné odpovědi, ukazovala cestu.“ Po chvíli se odmlčel a dodal: „Nicméně neobsahovala nic, co by se nestalo v duši každého hledajícího mystika, pokud opravdu udělá prvn í krok na cestě.“ Prorok se uklonil ke zklamanému davu hltajícímu každé jeho slovo a povzdechl si nahlas: „Většina z vás by raději chtěla slyšet konečné odpovědi bez celoživotní námahy, pro takové nemám Nic, a i Nic je pro vás dobrým darem.“ Dav zahlučel nazlobeně a prohlásil ho za falešného Proroka hodného kamenování. A tak později, po opuštění davem, prorok mluvil v osamocení, jako pravý monachos, raději ke hvězdám: „Na počátku těžké cesty k probuzení jste povoláni být Prorokem sami sobě. Nemáte žádnou kvalifikaci k probuzení druhých, protože sami spíte. Nedělejte to! Vaší povinností je pouze navnadit ostatní na sladkou cestu poznání, ale nebuďte je, je to jejich volba a věřte, že každý dostane jedinečnou šanci miliony způsoby od Jediného! Znovu a znovu, takový je zákon Jediného! Věřte Jedinému, že jeho cesta neskončila po sedmi dnech Stvoření a že Jediný tvoří dál, Jediný tomu, ale na rozdíl od nás, dokonale rozumí! To je ta nejdůležitější věc, spíte, uzavřeni ve svém vlastním otroctví. V okamžiku probuzení toto už nejsou prázdná slova, ale realita, je to tak těžká přít omná realita, že vzít vážně tato slova znamená v konečném důsledku probudit se. Jste ale připraveni na probuzení, jste připraveni se opravdu postavit tváří tvář skutečné pravdě? I kdyby ta pravda byla ve svém poselství jiná, než jste si za roky svého putov ání po cestě srdce vysnili? Jste ochotni se vzdát svých představ, předpokladů, své mystické cesty, svého dosaženého vzdělání, jste vůbec ochotni se pohnout dopředu?

Stojím jako poutník na začátku temné ulice, je to tak napůl osvětlená ulice, zle černá ve svém polostínu. Ulice, která asi někam vede, já ale nevidím na konec cesty, nevidím mezi domy, stojím, čekám, bojím se vykročit. Nyní mám ještě nějakou jistotu, nyní ještě mohu odejít. Ne, už nechci jít po oné ulici, už nechci probudit svou duši uprostřed hry stínů, setkat se svou vlastní doposud do hloubky neprozkoumanou třináctou komnatou. Nakonec, ale vím, že tam stejně musím jít, i přesto že jsem už několikrát utekl jako malé dítě. Přiznávám si svoji opakovanou zbabělost, jen to mně posune dále k životu v pravdě. Každý návrat do třinácté komnaty duše bude těžší a těžší, jednou už nemusím najít odvahu podívat se do své duše. Co tam najdu? Mám opravdu tolik cítit strach z nahlédnutí do neprozkoumané části své duše?“ Prorok se uklonil k hvězdám, poděkoval jim za to, že alespoň někdo mohl vyslechnout jeho vnitřní poselství, poselství, jenž není určeno lidem mimo cestu srdce. Takové poselství by se duším lačnícím po duchovním poznání moc nelíbilo, takové poselství by je odradilo, mnozí chtějí raději duchovní pravdy předložené v instantní podobě. A pro takové nemá Prorok žádnou výhodnou nabídku.

∎

ATOMOVÁ MYSTIKA PRO POKROČILÉ DUŠE Aby se člověk dostal blíže k pochopení reality, musí v rámci subjektivního vnímání důkladně znát svoji historii, svoje kořeny, i svoji možnou perspektivu v rámci přiděleného času, který mu zbývá. Při psaní těchto řádků si uvědomuji, že mám možná už za sebo u polovinu času, který mi byl určen buď slepým osudem, nebo nějakým božstvem. Možná pro své čtenáře už jsem dávno mrtvým mužem, jehož popel je dávno vysypán do jeho rodné řeky. Smrt jako rádce, jako dokonalý průvodce hledače absolutna, se tak stává nejvyšší jistotou, která nám v naší poušti reality zbývá. Jsme totiž vrženi proti zdi naší vlastní smrti, podle filosofického pocitu buď našeho konce, nebo našeho nového začátku. Nikdo se s Vámi už nikdy nebude bavit o nesmyslnosti smrti, je to přece v rámci totalitního myšlení dokonale připravený konec jedince. A právě proto, nikdo, kdo ještě cítí svoji lidskost, sám sobě nemůže lhát, a to i přesto, že lidé rádi předstírají, zatloukají, mlží a skrývají všechny své nepohodlné myšlenky. Netýká se to jen těch bez zakotvení v různých – ismech, ale mnohdy i těch moudrých, k pravdě veřejně odhodlaných, věřících v Boha nebo Bohy nebo klanící se vlastnímu přeludu, které povýšili na vládce vesmíru. Před lhaním, manipulací, před klaněním se lži o sobě neunikne nikdo z nás. Lhát sobě? Umíte to, jde Vám to? Je lež skutečně jen otázkou volby nebo návyku? Po skutečném probuzení to valný smysl nemá, nic nepředstíráte sami sobě, ničím si neomlouváte vlastní selhání a vlastní bludy a řešit je bez diskuze musíte řešit každý den v drtivé retrospektivě, která Vám jediná umožní vidět sebe sama v čistém světle. Řešení jsou pak různá, jedna s možností je to, co zjistíte řešit v skrytu s Bohem nebo Bohy, ve které věříte, ale ne ve veřejném představení zodpovědného o dláždění hlavou bijícího hříšníka. Druhou možnost dává prostor k osobnímu přiznání sami sobě v plné bdělosti. Obojí řešení ale spojuje touha vlastní selhání a bludy neopakovat a najít jinou otevřenou osobní cestu ke skutečné změně. Na tuto cestu musíte chtít vykročit sami, nikdo Vás na ní nepřinutí jít a nikdo nám nemůže dát univerzální recept.

Tuto těžkou cestu k probuzení lze naplnit jen tím, že necháte probudit všechny spící draky historie své osobní, ale i historie kolektivní a poté, jedině poté můžete hledat možnost, jak draky v sobě přemoct a vykročit na jinou, úplně jinou cestu. Máme k tomu jako jedinci, jako druh, jako podivné, ke smrti už v lůně narození odsouzení jedinci odvahu? Nebo se ztotožníme s nesmyslným opakováním všech lží, jenž jedinci i lidstvo shromáždili ve své údajně čisté jedinečné historii na cestě od zlého věku po ten zlatý? Ne nebude to lehké, každý sám za sebe si musí tuto cestu vykonat pro sebe. Musíte učinit a tomu se nevyhnete, hlubokou sebereflexi ve světě spících draků i slepých proroků a uzavřené mysli. Kdo se toho ale odváží, kdo podstoupí cestu k probuzení, která ho bude stát všechny síly? Pokud se rozhodneme neprobudit se, nepoznat smysl nebo nesmysl všeho, uplyne nám čas přece jen do předem jasné, naprosto osudově jasné smrti, tahle cesta je ale cestou živé lidské zombie, která se utápí v každodenní realitě bez poznání reality. 21. století je zde, staré století i tisíciletí pominulo, odešlo do propadliště dějin a nové, mnohem temnější 21. století se už bez ptaní zabydlelo mezi námi. Euforie z vyjití z Egypta, tedy z konfliktního 20. století je pryč, zůstala jen euforická vzpomínk a na něco, co vlastně ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Mýtus poklidného konce 20. století, ale provází mnohé euforisty až podnes, ale ve skutečnosti oněch posledních deset let, tedy od roku 1989 do roku 1999 bylo jen krátkým zastavením v dravčím světě. V oněch údajně poklidných devadesátých létech 20. století mnozí zapomněli na to, že ve dvacátém století se naplno zrodil úplně jiný svět, který v sobě nesl dvě světové války, které jako mor požíraly svět a jejich odkaz mnohé naplňuje a inspiruje dodnes, posedlost válečné mystiky už není v souladu se studiem historie, ale o posedlosti válečnou mystikou na vlně strachu. Dvacáté století přineslo také vzestupy a pády totalitních režimů, které člověka rozumného, degradovaly na naprosto bezvýznamného. Jedinec byl rozprášen, zničen, spálen. V totalitních systémech byl často vymazán z historie různými násilnými prostředky. V historii totalitních velmocí se jedinec stal něčím zbytečným, bezvýznamným. Ale nemylme se, i v tzv. demokratických zemích se jedine c stal jen pouhým zrnkem písku v moři saharské pouště. Je úplně jedno, kde se jedinec nalézá, někde je prostě možná větší šance na život, ale pokud máte štěstí a narodil jste se mimo totalitní tábor různých – ismů, semele Vás na prach totalita ekonomická. Před touto totalitou zaznělo mnoho varování, ale i s těmito proroky chaosu, kteří se neklaní volnému trhu, nakonec volný trh ekonomické totality dokázal zatočit, aby jejich varování nikdo neslyšel a oni skončili v zapomenutí mimo oficiální dějiny. Dvacáté století je tedy temným vzorem hromadné likvidace nepohodlných osob. Byla tu i snaha vymazat celé národy nebo jedince z historie, ale tato důkladná snaha přece jen napodobovala předešlou historii. Jak snadné je zapomenout na důkladnou likvidaci mnohých národů a jedinců tzv. dnes již civilizovanými národy po celou lidskou historii. Historie je vždy jen v rukou těch, kdo píši konečné dějiny a tato snaha i po světových válkách pokračovala dál a pokračuje až do dnešních dnů. Jak říká skrytý prorok ukrytý v příběhu Equlibrium: „Lidé jako bytosti žijící na Zemi vždy inklinovali k válce, proto se snažíme napravovat ne příznaky, ale samotnou nemoc. Vyhledali jsme individuality a nechali je přizpůsobit. Nahradili jsme je

jednotvárností, jednotou, která umožňuje každému muži, ženě i dítěti žít v této společnosti stejný život. Pojetí stejné životní konstrukce vede každého z nás do každé situace s vědomím, že už byla prožita.“ Po konci druhé světové války se zrodila do hypermoderní doby doba atomové radioaktivní mystiky, která začala také hromadným vymazáním obyvatelstva ostrovní říše vycházejícího slunce. Jako lidstvo rozumné jsme dokázali vymazat obyvatele dvou měst, abychom pokročili do doby nesmiřitelného a krutého atomu, jenž nám tak zrodil atomovou mystiku všemocného velkého třesku. Časem jsme sice dokázali sílu velkého třesku zkrotit a uzavřít, ale hvězda zvaná Pelyněk ve 20. století a hvězda Fukušima ze země vycházejícího slunce v 21. století nám zase připomněli, že smrt může být plíživá a neviditelná. Postpunkoví mystici jsou tedy na světě, spící drak nám jasně řekl, že k vymazání všeho lidstva tak nyní stačí pustit atomového draka ze řetězu a stačí na to atomové kufříky pouhých dvou pánů na planetě. Vítejte v pokroku Vy, kteří žijete v atomovém věku mystiky velkého třesku! Vítejte Vy, o nichž Druzí rozhodli, že už nejsou a nebudou lidmi!

∎

DÉJÀ VU, REÁLNÉ ZLO A DRAVCI Nečekejte souvislý příběh v lidském životě. Proč byste měli? Různých příběhů je napsáno nekonečně mnoho a mnohdy jsou ve své podstatě lživé. Hrdina nebo hrdinka mají vždy před sebou těžký začátek, těžký boj a nakonec, jak se sluší a patří, přichází radostný konec. Ale co život? Ten je reálně jiný. Jak říká stará moudrost Euripida: “Možná že je smrt životem, a na onom světě považují život za smrt. Kdo ví?” Ve svém vlastním příběhu jsem pozorovatel, oběť, šelma i hrdina. Život je ve skutečnosti film, který běží za vaší účasti, film, který jednou někdo nespravedlivě ukončí. Existenci si musí podle Věčného práva a pořádku projít každý člověk, postupně prochází všemi rolemi, tam i zpět v nekonečných smyčkách, v nich dokážeme být bestiemi, obětmi i proroky. Psát příběhy, fejetony znamená postupovat podle určité osnovy, prožívat životní drama znamená často nekonečné nesmyslné hodiny křiku do prázdna, do života, do smrti. Nikdo se tomu nevyhne, nikdo neunikne, nekonečné smyčky pohltí každého, hrdiny i oběti. Nekonečné smyčky opakujících se Déjà vu, nesmíte je přehlížet, stačí jen pozorovat. Zkuste to! Situace se opakují, v nekonečných smyčkách, děsivě, šíleně, připravené dle scénáře. Stejná slova, stejní lidé, stejně se odehrávající předem nahrané připravené smyčky, jen kulisy divadla se občas změní. Déjà vu pak není jenom pojem ve filmu, není jenom prázdným slovem v knihách. Stačí jen pozorovat a vydat se na cestu, vím, že má slova vzbuzují strach, ale to je právě cílem objevení třinácté komnaty, po temné cestě k probuzení objevit naději. Je to jeden z mnoha paradoxů naší doby. Chceme znát odpovědi na mnoho otázek a v rámci rychlejšího poznávání chceme ty odpovědi hned. Mnohem těžší je ale přiznat si, že důležitější je položit si otázky, které se mnozí bojí vyslovit. Je příjemné a jednoduché si pokládat otázky, které nás nic nestojí, je jednoduché diskutovat hodiny a hodiny o něčem, co se nás reálně v obyčejném denním shonu lidského života vůbec

nedotkne. Vyslovovat těžké otázky, na které neexistuje jednoznačná odpověď, je nebezpečné, můžeme tím probudit spícího draka čekajícího na vhodný okamžik. A právě náš věk je právě takovou dobou, dobou, kdy se postupně probudí nečekaně a naráz všichni spící draci. Probudí se proto, že žijeme v poušti naší reality, v poušti 21. století, v době, kdy vše, co bylo doposud řečeno, ztrácí svůj potenciál inspirovat nové generace. Staré odpovědi selhávají úplně ve všech oblastech lidského života, lži a polopravdy v lesklém hábitu minulých generací nedokáží tváří v tvář krutosti naší doby a drsné pseudorealitě probouzet dostatečné množství novodobých optimistů. Ony odp ovědi nemají totiž k tomu žádný živoucí inspirující mýtus, žádný skrytý potenciál! V této naší době tak nutně v reakci vznikají nové mýty, nová a často temnější spiritualita i její instantní otrocké náhrady. A tyto nové, temné mýty budou postupně pohlcovat staré prázdné vědění z časů minulých a nahrazovat je. Bouřlivá doba, staré padá, nové se těžce rodí! V tváří tvář hrozbě okamžitého a zničujícího potenciálu zániku v post atomovém věku nemůžeme skutečně reflektovat zkušenosti předchozích generací, jejich náboženství a mýty bez důkladného přezkoumání. A to, co má z těchto mýtů a náboženských pravd smysl, je nutné převzít a rozvíjet, to, co ale jenom smrdí kadidlem lži a polopravdy, musíme odhodit do řeky zapomnění. Kdo se totiž bojí položit si otázky, které ho zavedou do třinácté komnaty, kdo se poddá strachu z neznámého, aniž by důkladně a důrazně hledal odpovědi, pohybuje se v říši Draka požírajícího vlastní ocas. Náš post atomový věk je nyní věkem, kde stačí najednou člověk ve svém vteřinovém rozhodnutí zabít statisíce i miliony lidí pouhým stisknutím jednoho tlačítka. Tváří v tvář atomovému věku 21. století je Sodoma a Gomora jen drobkem spadlým na zem. Radujme se, člověk jako Umělá Biologická Bytost je schopen sám sebe vyčistit z povrchu Země, už k tomu nepotřebujeme Boha, jsme schopni se odhřešit sami spálením v atomo vém slunci tisíce sluncí najednou. Prach si a v prach se obrátíš, v atomové výhni se to jen urychlí až do základů hmoty. A prach nakonec pohltí celou Zemi a zůstanou jen vypálené stíny na rozpadajících se zdech.

∎

ZLO Je to pouze abstraktní pojem? Je to něco bez jasné definice? Zlo může mít abstraktní význam, ale většinou je přítomné v reálném životě s destruktivní silou dopadu. Může nás překvapit kdekoli, za jakýchkoli okolností, nepřipravené, zaskočené. Nemluvím o nějakém abstraktním pojmu, mluvím o reálné zkušenosti člověka po jeho příchodu, po jeho narození do pouště naší reality. Se zlem se setkáme sami v sobě, v druhých lidech, v situacích, které mají šanci nás srazit až na dno. Nikdo těmto situacím neunikne, nikdo se jim nevyhne, ani největší tyran, který je většinou i největším zbabělcem, neunikne realitě. Lidé vnímají zlo v okamžiku, kdy je narušena jejich svoboda, kdy je narušena jejich představa, kdy je narušeno jejich růžové nebo černé vnímání rušného světa. Ve světě, který je pouze odrazem skutečnosti, ve světě, který je kolektivním zlým snem, kolektivním vězením, lze zlo považovat za hlavní nástroj mučení pro vězně. Je to náš svět? Mnoho lidí s nadšením sledovalo zábavné pořady reality show z uzavřených společenství, rozebírali uzavřenost prostředí a nástup obrovské agresivity mezi jejími

účastníky. Bavili se uměle vyprovokovanými konflikty, spiknutími a trapnými účelovými pomluvami účastníků navzájem, bavili se nekonečné hodiny poslechem absurdních hovorů o ničem, hovorů o mnoha obrovských hloupostech. Divák venku se ocitl uvnitř jen tím, že sledoval účastníky pomocí televizní kamery. Ti movitější si mohli připlatit i za kamery soukromého očka. Jaká neskutečná absurdita, jaká troufalost myslet si ve 21. století, že my jsme na tom o něco lépe, že my venku nejsme také uvnitř nějakého podobného uzavřeného prostředí, v nějakém akváriu, pro pobavení někoho tam venku. Možná se někdo venku baví tím, jak si jdou lidé v našem reálném světě po krku, jak je člověk opravdu od dětských let vystaven stále přicházejícím dopadům reálného zla. Je to náš svět? Když si sundáte brýle klamu, když vidíte svět takový, jaký skutečně je, nenajdete v něm moc smyslu pro skutečný rozvoj, pro skutečný smysluplný vývoj lidského jedince. Lidé mohou vymýšlet neskutečné důvody pro smysluplný obraz skutečné reality, mohou si malovat svět podle sebe, ale destruktivní síla udeří na každého, na někoho náhodně dříve, na někoho náhodně později. Po dopadu destruktivní síly se už

nebude jednat o abstraktní pojem, bude se jednat o úder rovný dopadu atomové bomby na nepřipravené město plné života. Někteří duševně vyzrálí lidé se rádi s uspokojením a nadhledem dívají na ty, kteří nevydrželi tlak našeho světa a skončili v blázinci nebo s nějakou duševní nemocí, neschopni obstát v poušti naší reality. Mnohým to dělá dobře, stávat se pro druhé v rámci boje o první místo v Darwinově světě šelmou, tygry trhajícími hrdlo. Jsou to dravci, odhodlaní bojovat se svým bližním destruktivní silou, šplhat a ničit. Můžete si myslet, že takoví lidé kolem nás nejsou, můžete naivně věřit jenom v dobrého člověka.

∎

MYŠLENKY DRAVCŮ Myšlenky Dravců jsou prosté, cílem je vnuknout lidem jejich vlastní pohled na svět. Generace lidí oddaně věřily ve smysluplnou budoucnost, zatímco své vlastní životy odevzdávaly slepé víře vysněné budoucnosti, která ale nikdy nemohla přijít, ani za jejich generace, ani za generace budoucí. Vždy totiž platí přísné pravidlo tady a teď. Žádná budoucnost, žádná falešná víra v nějakou smysluplnost v lidských dějinách. Falešná očekávání budoucích věcí nenaplnila generace lidí před námi, stejně jako nyní pod rouškou temné vlny nenaplňuje nás ani ty, kteří přijdou po nás. Bez účelu, bez řádu, ve falešném soukolí dějin mířících ke zkáze skutečného člověka. Nečekejte budoucnost, je mrtvá, vaše vlastní přítomnost je mrtvá v temném soukolí. Budou vám neomylně tvrdit, že jste jen nepodstatným nahraditelným kolečkem v hodinovém mechanismu, a že váš vlastní život je jen součástí plánu a hry někoho jiného. Sami to musíte znát, kolika plánům jste podřídili svůj život, kolika vizím jste za celý život podlehli, v kolika cizích viděních světa jste se dokonale utopili. Věřte, že Dravci na to čekají, že přijmete jejich vidění světa a dobrovolně se stanete otroky. Dravci jsou ale vždy o krok před vámi, ale jen do bodu zlomu, do bodu skutečného Satori, které je Dravcům nedostupné. Naše doba je dobou probuzení, dobou, kdy Dr avcům pomalu a jistě docházejí prostředky, ale nemylte se, jsou silní, silnější než my. Mají svoje psychopatické způsoby, vždy připraveni zamést další probuzené do smetiště života, zbraní je hodně, způsob obrany je jenom jeden. Chcete ho poznat? Chcete se skutečně probudit, chcete probudit spící stínové draky ve svém nitru? Nečekejte, že to bude zadarmo, nečekejte, že budete ochotni obětovat vše. Lidé rádi bojují falešnými hesly a vysněnými hrdinskými činy proti abstraktnímu zlu, ale proti skutečnému zlu je to jinak, limitem je vždy jejich vlastní sobecký život, jejich míra svázanosti se systémem, jejich vlastní paranoidní uvědomění. Znám pravdu, poznat ji do hloubky, znamená překročit vlastní šílenství a postavit se Dravcům tváří v tvář ve skutečném boji o skutečnou svobodu. Stejně jako ji znáte vy. Paranoidní uvědomění v poušti naší reality, tato existenciální nevolnost, je pramenem na cestě za skutečným poznáním, za skutečným, z knih nevyčteným Satori. Je 21. století, je tady a teď, je to umělá realita stojící jako hlavní zbraň Dravců proti Satori.

∎

ZAHRADA STVOŘENÍ SVĚTA „Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země byla nesličná a pustá.“ Procházel jsem se na počátku času v zahradě Stvoření. Tato zahrada kvetla všemi květy a můj obdiv patřil Tvůrci všeho. Cítil jsem mír v duši, i když jsem věděl, že nadešla chvíle návratu. Návrat tam, kde získám možnost učit se a prohloubit své lidství, možnost poznávat a radovat se, ale také poznat slzy, jak padají z očí, když budu cítit osamělost a smutek, strach a zmar. Být člověkem bude skvělé, ale mám na to? Znovu se vrátit a hledat, zkoumat a učit se? Věděl jsem, že s Ním o tom budu hovořit, že v Něm budu hledat i odpověď. Otázek přibývalo a já jsem se jen soustředil na to, jak začnu. Věděl jsem, že On o všem ví a moje modlitba letěla jako prudký šíp do Jeho lásky. A čím víc jsem se na N ěj soustředil, už jsem se ze strachu vzdával. Proč bych z Boha měl cítit strach, proč by On byl jiný, než ho znám, je dobrý, a to jsem měl v srdci už věčnost. Čekal jsem příchod Krále Stvoření, setkání s Jeho láskou a pak skutečně přišel. Jeho královská vznešenost a moudrost zasahovala tak hluboce, že jsem cítil touhu nechat téct slzy. A potom jsem se odhodlal k hovoru: „Víš, čeho se bojím nejvíc? Že až přijmu úděl znovu se narodit, že nedokážu hledat Tebe, že ve mně tělesná mysl zvítězí a já život, který je darem, jenom promarním a nebudu se schopen nic naučit, a hlavně se nesetkám s Tebou. To nedokážu v sobě potlačit. Bojím se těch obyčejných všedních dnů, toho svého černého i bílého proroka v sobě.“ Sklopil jsem hlavu a bál se mu pohlédnout do očí, tolik jsem podléhal naučenému strachu. V nebi a bát se, kde na to ten člověk chodí, ale co je špatného na zdravé bázni? Ani ve věčnosti jsem neztratil nic ze své upřímnosti. On odpověděl: „Ten tvůj smutek plně chápu a neboj, i když mě na čas ztratíš, ta skutečná láska v Tobě bude probuzena. Myslíš, že mohu zapomenout na jednoho jediného člověka, který se ztratí z mé lásky?“ Pak se mi podíval do očí a já jsem pochopil, naposledy, když jsem se vracel ze své po uti, jak se tady říkalo životu, jsem cítil to samé, ale Jeho světlo mě přivítalo a já, s pláčem v duši a s tím, co jsem viděl za sebou, jsem se nemusel bát, byl tu stále a láska byla něčím, čím Jeho srdce přetékalo, nedalo se mu stanovit hranice, ne, On byl vždy v lásce a moudrosti první, byl přece prvorozený všeho stvoření, obraz Boha neviditelného a neznámého, podstatou lásky i jejím pramenem. Nelze stanovit hranice Boží lásce, bez ohledu na to, co si lidé namlouvají. Jeho moudrost vždy přesahuje naše chápání. Ježíš Kristus je tím vzácným úhelným kamenem bezpodmínečné lásky a skutečné svobody. Znovu jsem se pokusil, trochu nesměle: „Víš, nejvíc se bojím sebe a svých možností. Jak snadné je jednou špatně odbočit v životě a zabloudit navždy. Někdy jeden jediný nepromyšlený čin ovlivní celý život a toho se bojím, sám sebe!“ On se na mě podíval a neodpověděl hned. Z Jeho srdce beze slov plynul chápající proud lásky, který neměl konce. A i když nic neřekl, ta láska mluvila přímo a jasně – „Jak jinak by ses chtěl naučit být člověkem? Vždyť i milión lekcí někdy nestačí a ty chceš v srdci zažívat dobrodružství, učit se lásce a poznávat a existovat, vždyť i v nebi ses učil.“ Pak skutečně dodal: „Neboj se, cesta domů je vždy volná a mimochodem, až Tě znovu najdu a Ty mi odpovíš, potom zažiješ opět moji lásku naplno. Miluji Tě a jsi mi drahý každý den, jak říkají Čerokiové, příště to bude lepší.“ A pak jsem s e zhluboka napil z řeky Léthé a vkročil dobrovolně, nedobrovolně rovnou do těžkého života.

V době mého zrození jsem svět ještě nevnímal, ale svět, svět už začal vnímat můj příchod. To nebude tak jednoduché, povzdechl si doktor, a v srdci a mysli se mu zračila únava. Bude to zatraceně těžký porod. Ta žena už byla v nemocnici pátý den, a nově příchozí člověk schovaný uvnitř se ne a ne narodit. Tak malé stvoření už by mělo jít na svět, přišel jeho čas. Náhle sestra Andělka přišla a řekla: „Je to tady pane doktore, už půjde na svět, maminka má prudké bolesti.“ Doktor Semerád neváhal ani vteřinu, na sále bylo rušno a chlapík v maminčině bříšku ne a ne ven, jako by se zadrhl. To dítě se dralo na svět jako drak, ale vnitřní komplikace hrozivě překvapily doktora i sestry. Porod trval dost dlouho a hrozilo, že syn i matka zemřou oba. Nikdo to ale nevzdal a než čas stačil dvakrát přestřihnout svoji jemnou nit, dítě spatřilo podivný svět. Byl to Boží zázrak, zrozené dítě, dotek věčnosti. Doktor ten den už odpočíval a moc se mu do dalších úvah nechtělo, přesto pořád musel myslet na toho malého bojovníka, jak chtěl na svět, jak se hrnul do světa a bojoval, aby tu byl. Snad mu to zůstane! Pak se doktor pořádně zamýšlel nad matkou, tak prudká bolest, ale dítě pro ni znamenalo vše, i ochotu umřít. Jak posvátná je úloha matky a jak vzácný cit, pokud je nepokřivený, může matka mít. Láska matky ke svému dítěti se přece rodí v matčině srdci celý život, a i když jsou děti mnohdy slzami, má smysl pro ně dát vše; mateřská láska je citem, který se nedá shrnout jednou větou, je citem, který vyvěrá ze Stvořitelovy péče o člověka, hluboká láska bez konce. „Vzpomeň si nyní, Temný Proroku Boží, na naše setkání. Tehdy před léty jsi byl na dně svých sil, plakal jsi nad životem, plakal jsi nad trápením, nenacházel jsi cestu k životu, trpěl jsi pod zloději a lidmi, které jsi považoval ve své důvěřivosti za přátel e. Tehdy poprvé, tehdy jsem za Tebou přišel a Ty ponořený do mého světla, do mé přítomnosti, jsi byl šťastný, poznal jsi dosah mé lásky. Stejně tak si vzpomeň na naše setkání v nemocnici, kdy si prožil moji záchranu ze smrti, vzpomeň si na Anděly, které jsem poslal pro Tebe, abys nezahynul, ano, probudil jsem Tě světlem mé přítomnosti na nemocničním lůžku, té noci na nemocničním lůžku jsi pocítil mou přítomnost až na rozhraní duše a ducha. Potřetí jsem se Tě navštívil, když jsi byl doma, v mém světle ses modlil, cítil si posvátnou bázeň, ze které cítíš sílu dodnes. Vzpomeň můj synu na tyto zázraky a nemlč na svědectví své duši. Vyvol si tedy život místo smrti a věz, že jsem s tebou po všechny chvíle Tvého života. Ty, proroku, opusť svou moudrost. Nikdo nikdy neměl srdce otevřené pro přijetí pravdy. Nikdo Tě stejně neuslyší, vždyť Ty sám se ze strachu bojíš uvěřit, že Jediný s Tebou komunikuje. Bylo již tolik falešných učitelů, mudrců a proroků, že když skutečně uslyšíš hlas Jediného, zdráháš se uvěřit. I nyní se bojíš a Tvůj strach dosahuje až k nebi, stejně jako tehdy v zahradě před vstupem do kola života, které, jak jsi tehdy říkal, Tě semele na prach. To byla Tvá obava, to byl Tvůj strach, že se se mnou nesetkáš, že strach a bída tohoto světa ovládnou Tvou duši a Ty se schováš do nejhlubší propasti a budeš doufat, že já Jediný nepřejdu místem nad Tvou skrýší a Ty sám ve tmě a bolesti přečkáš nějak Poslední soud. Tvé vlastní srdce je Ti svědkem. Ptáš se ve svém srdci, co máš dělat se svým strachem, co máš dělat, abys znovu pocítil mou přítomnost? Jsi ale připraven se se mnou skutečně setkat? Jsi vůbec ochoten mi upřímně říct, co cítíš? Ano, nyní pláčeš, protože ses natolik stal otrokem svého vlastního uzavřeného myšlení, že nedokážeš rozpoznat pravdivé od nepravdivého. Strach Ti bere odvahu znovu začít. Jsem přece Světlo, prožil jsi mou přítomnost, slyšíš, byl jsi tam, můj dotyk jsi cítil v bezčasí, ne,

nebyl to sen a Ty to v srdci víš, jenom se bojíš vzpomenout, protože tam to tehdy začalo, tam jsem Ti ukázal mnohem vzácnější cestu, cestu domů. I teď, když píšeš, je moje láska s Tebou, myslíš, že píšeš, co chceš, bojíš se svých vlastních slov, bojíš se jejich dopadu na svou duši i na druhé. Znáš v mnohém více, než je dáno druhým, cítil jsi dotek Jediného a stejně Ty sám nejsi schopen pochopit jen setinu z toho, co Ti bylo řečeno. Skrytou smutnou pravdou je strach z Neznámého, strach z toho, co není možné vnímat jako skutečné. Na cestu srdce si vyber jen jednu hvězdu, hvězdu Smrti. Před ní padne všechno lidské mudrování, před ní padne na kolena při cestě do Neznáma každá duše. Ano, před branami Smrti, tam selhávají všechny Vaše lidské filosofie, lidská spiritualita, jinak cenná v mnoha projevech. Před touto hranicí selhává, ale také vše, co jste si nashromáždili za svůj krátký život. Můžeš slyšet tisíce příběhů o Smrti a jejím prožívání, můžeš slyšet a přijímat i toho Jediného, který se ze Smrti skutečně vrátil, ale pokud Ty sám neprojdeš Smrtí, jak chceš o ní mluvit? Jedinou Tvou odpovědí musí být mlčení, smutné, dlouhé mlčení. Ale je Smrt skutečně koncem a život životem? Kdo z lidí mimo toho Jediného, který se vrátil ze Smrti, může o ní skutečně mluvit?“ Kolo času se točí, řeka dál pospíchá tisíce mil na svojí jedinečné pouti, aby se znovu a znovu vracela v kole času znovu a znovu v nekonečné smyčce. Život se také v nekonečných smyčkách vrací znovu a znovu, v kole času se stále opakuje vše. Kdo zná cestu z uzavřeného kruhu, kdo zná cestu z této nekonečné smyčky? Kdo z lidí poznal, kudy se vydat? Kdo dokáže otroky vyvést z cesty nekonečného koloběhu Smrti a života? Smyčky se stahují kolem lidského hrdla, smyčky filosofií, náboženských nauk, lidských výmyslů se stále stahují a vytvářejí místo lidí svobodných nové otroky. Kdo si ale může dovolit mluvit o Jediném, kdo mu nahlédl od Jeho posledního příchodu do Tváře, kdo poznal skutečně v tváří tvář slunce všech sluncí, kdo se skutečně jako přítel hřál v paprscích Jediného? "Ano, ty sám se nacházíš na poušti, proroku. Bloudíš sem a tam, hledáš cestu do země svobody, kde nebudeš muset předstírat, kde naplno prožiješ vše, co si přeješ. Tvá cesta v poušti reality bude trvat mnohem déle než cesta těch, kteří šli před tebou. Této cestě se nevyhneš, nevyhneš se jejím nástrahám, nevyhneš se zraněním nohou o těžký kámen života, nevyhneš se ani kamenům, které ti moudří a filosofové tohoto světa hodí do tváře. Kdo se moc ptá, ten dostane dávku kamení od přemoudřelých tohoto světa. Ptáš se, kde najít poznání, kde poznat smysl všeho? Neptej se davu, neptej se těch, kdo se snaží nalákat ovce do nepravého ovčince, neptej se těch, kdo organizují svým bližním duchovní život, neptej se nikoho, kdo ti místo otázky, která vede k životu, předloží odpověď vedoucí ke smrti. Jedinou cestou, která vede k hoře Jediného, do záře Jeho paprsků, je cesta po stezce vlastního srdce, stezka, na níž nehoří plameny hranic pro ty, kteří s tebou nejdou stejnou stezkou. Jedinou cestou je stezka srdce, ta vede až tam, kde paprsky Jediného vyléčí všechny tvé rány a zbaví tě falešného zlata, které si shromáždíš za celý svůj život, tam, před hranicí smrti, tam, na prahu neznáma, očekávej setkání s Jediným. Tam padnou všechny tvé otázky na úrodnou půdu, tam dospěješ k poznání vedoucímu k slzám, k slzám otroka, jenž se stal svobodnou duší. Milostivé sedmé léto přichází do tvé duše, raduj se duše lidská, raduj se kosti mých kostí, raduj se duchu mého ducha, neboť tehdy poznáš, jak jsi mi drahý.

Člověk si na své cestě vykoval mnohé okovy, těžké okovy. Říká jim svoboda, svazuje se ale do svých vlastních spirituálních cest, ukazuje druhým jejich špatnou cestu. Je to špatná stezka, není to stezka srdce. Kdo jde po stezce srdce, zbavuje se falešných obrazů a ikon Jediného, zbavuje se nánosů a špíny, které lidé říkají podle svého pocitu cesta života. Jak si můžete o mně vytvářet falešné obrazy a tvořit v mém jménu nové ikony, před kterými byste znovu a znovu padali? Co vás pudí k tomu vytvářet obrazy Jediného a svazovat bližního svého nezlomnými pouty smrti? Kde se vzala v člověku odvaha bližního svého svazovat do představ a falše? I nyní se zdráháš uvěřit, v bolesti raději mlčíš, než bys udělal krok dopředu, cesta je tolik těžká, tolik kamenitá. Proč ale nevěříš v moji ochranu, proč se zdráháš přijmout milostivé léto a zbavit se otroctví? Ne, nevzdávej se, život je posvátný, ty musíš dál zářit v mém plánu stvoření. Nejsi sám, zbav se strachu. Ptáš se jak? A není to spíše tak, že se bojíš uvažovat o svém osvobození? Chceš ho přijmout, chceš vzít vážně mou cestu, chceš se znovu hřát v paprscích Jediného? Chtěl bych, říkáš i nyní, ale co ti tedy brání, co si myslíš, že stojí mezi mou láskou a tebou? Tvé vlastní hloupé představy? Všechny ty ikony, které sis za život připravil a uvěřil jim? Vzdej se jich, začni znovu, posuň své poznání dál, vždyť je psáno: Poznání, to bude překonáno. Chceš ustrnout, zabalit vše a přestat se ptát? Ne, tomu sám nevěříš. Zapaluji v tobě plamen, jako tehdy před tvým posledním zrozením, ne, nechtěl jsi tehdy do tohoto světa, chtěl ses hřát v paprscích Jediného. Tehdy v té zahradě, tehdy ses chtěl schovat, ale pak jsi pochopil, nyní si chceš vzpomenout na svůj skutečný život, ale napil ses z řeky zapomnění příliš moc. Myslíš, že ti mám otevřít oči, myslíš, že to mám opravdu udělat? Cítíš strach, nebuď si tak sebejistý, že to nějak zvládneš, i teď odhazuješ svoji nedůvěru v hlas Jediného tak opatrně, po všech těch letech, kdy věříš ve mne. Jsi si jistý, že to chceš vědět, opravdu chceš vědět věci, které ti doposud byly utajeny, chceš se posunout dál na cestě poznání? Piš tedy, co ti říkám, piš a nemudruj, piš o naději, o životě, hledej dál a já ti v pravý čas zjevím to podstatné z věcí minulých i příštích, je to ale psáno jen pro tebe, nesmíš to předat dál, dokud tě můj plamen nevyvede z řeky zapomnění. Tak tedy, vidíš město mezi čtyřmi řekami, město obklopené zahradami. V těchto zahradách tě tedy nyní čekám, přijď za mnou. Nevíš jak? Já sám tě povedu do všeliké pravdy, já jsem a dám se ti poznat ve svůj čas. Bude to brzo, nyní nad tebou rozjasňuji svoji tvář, nyní tě očišťuji a tvé hříchy a chyby od tebe vzdaluji a činím tě čistým. "Vidím do hloubky tvé duše, můj příteli, až do té utajené třinácté komnaty. Vidím za všechny tvé starosti, smutky i obavy, vidím tam, kam se sám bojíš podívat. Piš dále, neboj se, zapomeň na strach, zapomeň na bolest, na všechny předsudky a vzpomeň si na tu nádhernou zahradu, na zahradu ráje a na Strom života uprostřed. Z toho jsem ti dal ochutnat v plnosti své lásky. Neboj se a jez, život je přece určený k věčnosti, nezkoušej se tedy schovávat jako ve své básni do nejhlubší jeskyně, kam mé oko nedohlédne. Ne, nejsi padlý anděl, já dokážu vyléčit tvé rány. Chceš přestat psát, chceš přestat vnímat můj hlas, chceš konečně poznat. Mám pro tebe překvapení, dar lásky, nech se tedy překvapit do příštích dnů, Pýthiin synu. A bylo jitro, den první. Je tu další čas, čas těžké zkoušky, máš strach, že tam půjdeš sám? Ne, nepůjdeš tam sám, říkám ti to stále, neboj se. Je tak těžké se modlit,

zkus to na kolenou hned teď. Nepohrdám tvou modlitbou, mám tě rád, jsi mi drahý. Modlil ses, chceš být upřímný, stojíš na rozcestí mezi hradem smrti a hradem života, vyvol si tedy život a já ti ukážu mnohem vzácnější cestu. Zbav se pachuti smrti, zbav se předstírání, zbav se vlastní hlouposti; říkáš si, že je to moc práce, že tvá cesta je už teď tvou vlastní hloupostí hodně těžká, ale věř, že Jediný, jehož jsi přítelem, tě neopustí. Už jsem ti to řekl tehdy v zahradě, už jsem k tobě mluvil, tehdy jsi mě nak onec objal a já tebe. Tehdy slzy padaly jako ranní rosa, tehdy jsi nakonec pocítil touhu po životě, i když jsi viděl všechny své neúspěchy a bloudění, všechny své falešné zkratky do nebe a všechnu tu špínu, co jsi v životě dostal v plné dávce. Ne, neboj se, mluv přímo k sobě, zapisuj každé slovo, věz, že Boží slovo je ostré jako dvousečný meč a rozetne tvůj strach. A nyní jdi spát, aby ses probudil do nového dne, plného změny, uvnitř i vně tebe. A bylo jitro, den první. Pláč a skřípění zubů, bolest a smrt, to všechno máš za sebou v tisíci podobách. Prošel jsi hlubokým lesem, ale nedokážeš se od černého lesa zrůdných nástrah stále ve své mysli odpoutat. Na co čekáš? Kde si myslíš, že musíš začít znovu? Říkáš, že nevíš, ale kdo jiný by to měl vědět, kdo jiný by si měl začít klást otázky, které vedou k životu, místo poslouchat odpovědi, které vedou ke smrti? Odpustil jsi sám sobě? Myslíš si, že ano, ale máš jistotu? Pokud ne, nezoufej, ta chvíle přijde jako mohutný plamen, jako příval vody v divoké řece, jako rozběsněný slon v africké buši." Je to Boží dílo, ta milost, která ti odhalila sedmé léto Milosti. Nezapomínej na Dárce. Nyní přestaň psát, vydej se do noci a vyjádři vděčnost. Je čas. Ten plamen, můj příteli, přináší zapomnění do tvé duše. Nastal čas probuzení, zvol si tedy cestu dlouhého vnitřního mlčení. Ale nyní také přišel čas sdělit všem, co cítíš, co prožíváš. Vím, že jsi ztratil důvěru, ztratil jsi směr. Cesta se zdá být zlá, na první pohled nikam nevede. Ale druhý pohled je pohled z věčnosti, pohled naděje, pohled člověka, který se probudil z beznaděje. Ty už ale nejsi člověk, tvé lidství je minulostí, jsi plamen z řeky Zapomnění. Jsi řekou, po které poplují jiní, aby se setkali se mnou. Čas pomalu nastává, poznáš ho v pravý čas. Nyní je nutné mlčet.

∎

POSVÁTNÝ KRUH MYSTIKA (6) První cesta v kruhu Jsem prorok, který naslouchá. Tichý hlas, jemný jako vánek, promlouvá do mé duše, zatímco sedím v hlubokém osamění. „Ale já nejsem člověk a asi mi chybí lidský pohled na věc. Stejně jako na celou řadu jiných věcí.“ Sedím, snažím se porozumět, ale nerozumím. „Ale slíbil jsem vytrvat. A budu muset ujít míle a míle cest, než si budu moci odpočinout.“ Kde naleznu pravdu, kde ke mně promluví pravda tichým hlasem? A jaká je vlastně ta pravda? A ten tichý jemný hlas mi říká, že ta živoucí pravda je podobná letícímu listu ze stromu v podzimním větru, list se lehce vznáší, poletuje si zdánlivě bez cíle ve větru, a navzdory všemu prostě letí. Vítr je mocný král, nese drobný list, kam se mu chce a já se s ním mohu také radostně vznášet. Ne, skutečná pravda nevychází z bojechtivého srdce, ale ze srdce, které se nechvěje a neděsí, ze srdce, které nepodléhá strachu, ze srdce, které netouží vyhrávat, bojovat proti těm, kdož se hlásí k různým obrazům lidství. Znovu a znovu slyším jemn ý hlas, znovu toužím zvolat tiše, jemně a statečně: „Ale já nejsem člověk a asi mi chybí lidský pohled na věc. Stejně jako na celou řadu jiných věcí.“

Druhá cesta v kruhu Mé srdce nevidí cestu člověka uchyceného v osidlech otroctví materie jako cestu pro mého ducha, nehlásím se k tomuto lidství, protože se není k čemu vlastně hlásit, nechci být jen dalším ozubeným kolečkem v hodinovém strojku, který se vlastně ubírá jen ke konci, přesně podle svého nejupřímnějšího předem daného účelu od počátku až do konce. Ale já prostě nevěřím ani v počátek, ani v konec, čas se totiž nikdy nezdál skutečný a ani nemůže být, vždyť nic nemá počátek, nic nemá konec, nic nikam nespěje, vše se stále v nekonečném kruhu vrací zpět, opakuje se s neúprosnou přesností stále znovu a znovu a vystoupit z tohoto cyklu znamená jen jedno – vzdávat se v každém novém kruhu lidského dění své příslušnosti k předstíranému lidství. Znovu a znovu, stále v kruhu si připomínám to posvátné, to nekonečné: „Ale já nejsem člověk a asi mi chybí lidský pohled na věc. Stejně jako na celou řadu jiných věcí.“ Třetí cesta v kruhu Častokrát už jsem poznal smrt, a tak jsem jí jednou nevyhnutelně potkal v tváří tvář. Smrt přišla vždy nečekaně, překvapivě, někdy ve staré tváři, někdy v čerstvém mládí, někdy v dětské tváři, ale vždy jako nejhorší nepřítel. Byl jsem tedy navyklý strachu, nejdříve jsem jen viděl hroznou, zlou babu, temný přízrak oblečený v černé hnusné kápi, slyšel jsem její zlý smích a viděl jsem hrozné vykotlané a žluté zuby. Skřehotala na mně, že se jí směju a že mně jednou doběhne, že každý člověk musí zemřít, že to je odvěké právo a povinnost existence. Stokrát mi hučela do hlavy, že si pro mě jednou dojde, že mně jednou, v nečekaný okamžik dostihne, vyhraje svůj závod, jako vždy a nad každým člověkem z Adamova pokolení, skřípěla u toho zuby a smála se vítězně. Prudce jsem se na ni otočil, stál jsem poté zpříma proti ní, a s klidem jsem jí odvětil, že nejsem člověk a nikdy jsem jím nebyl a pro koho si tedy chce vlastně přijít? „Máš pravdu,“ smutně odvětila, „nikdy jsi nebyl člověkem a nikdy jím nebudeš, Ty se bát smrti nemusíš. Nepatříš mezi ně, narodil si se mezi nimi, vypadáš jako oni, ale nikdy jsi nebyl součástí lidského, jsi od narození vyloučen z jejich středu, nežiješ jejich životem, jsi odsouzen být jejich černým svědomím, nepatříš duší do lidského rodu. Zdolal jsi mne a přemohl, a i když jednou tvé tělo padne k zemi, ty sám nemůžeš odejít, nejsi a nikdy jsi nebyl člověkem. Tak kým tedy skutečně jsi?“ Otočila se a odešla, od té doby jsem jí nepřestal znovu a znovu potkávat, jen rychle vždy odvrátila tvář a já nezestárnul ani o jediný den. Stále mi zní v hlavě její hlas, tak kým tedy jsi, když nejsi člověkem? Čtvrtá cesta v kruhu Ve snovém světě mě často navštěvuje stín, přízrak, který se zahaluje do tisíců tváří. Používá bolest a znehybnění jako zbraně, aby mě znemožnil bojovat přímo. Přízrak se obává přímého střetu, nasazuje temné masky a využívá bolest k rozbití mé reality. S ča sem jsem ho začal považovat za nepřítele. Bojoval jsem s ním jako gladiátor, ale on pokaždé slábl. Při střetech jsem si uvědomoval, že jsem v tomto snu pronikl do jiné reality, že jsem překročil tajemnou hranici mezi snem a skutečností. Často jsem cítil více bolesti než vítězné ovace, často jsem ten boj raději vzdával a po probuzení z temnoty černé mystické noci jsem volal k Jedinému, aby zkouška byla přerušena.

Po probuzení a s odstupem času si ale uvědomuji, že nebýt přízraku, nebýt cesty do neznáma, nebýt poznání bolesti převyšující vše, co znám z našeho snového světa, nikdy bych neuvěřil, že tajemství černé noci bude jednou překonáno. Často se snažím podívat se přízraku ve snu do tváře, jsem si plně vědom, že uvidím čisté zlo, rozbuší se mi srdce strachem, přesto ale budu muset jednou sundat přízraku jeho temnou kápi. Napadlo mě, že se vlastně bojím, že v kápi, až ji sundám z hlavy nepřítele – přízraku bude můj vlastní odraz. A přesto všechno, musím se přichystat na finální souboj i přesto, že vím, že překročím hranice bolesti a krutosti temné prázdnoty přízraku. Přízrak nemůže vyhrát, je si toho vědom, a tak obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pozřel. Pátá cesta v kruhu Někdy se může zdát, že po dlouhé noci přijde probuzení, noční sen slavnostně skončí a nastane příležitost vnímat po snové noci reálný svět, který svojí intenzitou zaútočí na všechny moje smysly. To jsem si kdysi myslel, to jsem považoval za přicházející krásu, ve které poznám smysl všeho. Z pomatených snů se vrátím k čistotě reality, tak mi zněla jako nová píseň do uší píseň nového rána. Považuji nyní za nutné sdělit, že kdysi, to nepříjemné slovo kdysi již není mojí novou realitou, ale tím, co musím překonat. Po snové noci přichází snový den a rozlišit fantastické sny noci od méně fantastických dnů je velmi těžké. Noc je jako den, den je jako noc. Nevidím v nich rozdílu, nevidím v nich onu přirozenou posloupnost, den se stává mnohdy neskutečnějším než samotná noc a noc bývá se svojí snovou podstatou skutečnější než samotný den. Děkuji tedy Jedinému za probuzení noci v hloubi dne.

∎

DIGITÁLNÍ TAJEMSTVÍ V SRDCI FILMOVÉHO MÝTU (7) Je pravdou, že sledovaný subjekt dokonale pochopil, že doba pokročila a že dnešní rozumný člověk je vnímavější vůči mýtu sdělovanému skrze filmový příběh. Konečným cílem NOÚ je na konci digitálního věku zahltit těmito mýty lidstvo tak, aby už nedokázali vn ímat poklad ukrytý v příbězích. Je tedy nezvratitelným kolektivním osudem lidstva být na konci všech věků vtaženi jako domestikovaný dobytek do otroctví dokonalé virtuální reality. Podle našeho úřednického zhodnocení je každé slovo, které vyslovil subjekt v této sérii článků, dost nebezpečné a povede u vnímavých jedinců k probuzení! Toto je ale neschválený, nepovolený způsob. Probuďte se, lidský, konzumovatelný dobytku, ale ne moc, a už vůbec ne mimo daná pravidla NOÚ. Neúplné probuzení vás tak zavede dle pravidel NOÚ do sladkého spánku Smrti. Tyto pamflety sepsané sledovaným subjektem vedou však opět k odsouzení autora, slučujíce se pod jeden závažný trest. A je to nebezpečné a neúředně schválené chování a zasluhuje trest, který je již nachystán.

∎

STÁLE NA ÚTĚKU Zrcadlo, které před nás postaví seriál nebo film fantastického námětu, ukazuje skryté obavy, myšlenky, utajené představy, i bolesti skryté hluboko v archetypu naší vlastní existence. A tyto skryté stíny jsou námi často pro jistotu klidu vytěsněné do

skrytého nebytí. Stíny se ale dle dávné moudrosti vždy vrací dříve či později zpět z azylu a stávají se tak nastaveným zrcadlem nám samým. Jsou také hloubkovou sondou do naší vlastní třinácté komnaty, často i do třinácté komnaty celého lidstva. Někteří mohou namítnout, že seriál nebo film nemůže představit skutečné lidské osudy, skutečné lidské chování v mezních situacích. Je to ale chyba, kvalitu každého seriálu nebo filmu, jeho skutečné vnitřní poselství, jeho jádro sděluje předkladatel námětu, je to jeho kvalita práce, která může předat modernímu člověku vnitřní mýtus, vnitřní poselství schopné transformovat, kultivovat a tvořit divákovu mysl. Není možné tvrdit, že moderní doba nemá svoje vlastní proroky, svoje vlastní vizionáře, svoje myslitele. Pravdou je, že dnešní vizionář je často povolaný ukázat pomocí filmového příběhu vlastní jedinečnou vizi a nastavuje tak pro diváka skutečnou tvář mýtu moderní, nejlépe vnímatelnou formou. I v naší době je ale dobré předat to podstatné, stejně jako v dobách minulých zásadně pouze v podobenství, skrytém v příbězích. Kdo poctivě hledá, tak nalézá, kdo se spoléhá na instantní obsah, nenajde ani svůj vlastní stín. Ten, kdo skutečně naslouchá, nemůže přehlédnout náznaky, události, připomínky, příklad lidského rozhodování ať chybného nebo správného. Je to o konfrontaci, o přijmutí postav příběhu za svoje vlastní alternativní ega, je to i o reálném splynutí a prožití s kutečného příběhu. Vždyť jen tímto plným splynutím se stáváme účastníky takového příběhu, rozhodujeme se a žijeme s postavami od začátku až do konce příběhu, hledáme paralely a vyhodnocujeme. A pokud má příběh takový dopad na nás, jsme konfrontováni a musíme jednat ve svých vlastních životech podobně. Příběh seriálu Battlestar – hvězdné lodě Galactica začíná smrtí, setkáním lidstva s útokem nenáviděných umělých robotů – Cylonů, stvořených původně lidmi, kteří v genocidě vyvraždí skoro celé obyvatelstvo dvanácti kolonií. Někteří uniknou, jejich počet je podstatný, protože počet přeživších je po celou dobu jedním se základních předpokladů k novému začátku, je v samém jádru mýtu o budoucí záchraně umírajícího lidstva. Lidé unikají Cylonům, bojují s nimi o přežití při nekonečné rutině denních činností nutných k jejich záchraně, musí být také neustále připraveni na vnitřní boj o holý život projevující se lidskou zradou o dosažitelnou skutečnou moc. A lidská snaha o získání skutečné moci je vražedným virem napříč celým příběhem. Co je horší v dějinách lidstva, vnější nebo vnitřní nepřítel? Zrcadlo seriálu ukazuje také příběh lidově zatracovaného politikaření, ukazuje pozadí života skutečných vůdců, kteří mají jediný úkol navzdory zradě, navzdory neustálého vnitřního i vnějšího tlaku nepřátel vést lidstvo k přežití. Musí stále hledat a vytyčovat krátkodobé i dlouhodobé cíle a držet se touhy i naděje k nalezení místa pokoje. Je nutné hledat mýtickou ztracenou planetu Zemi, jenž je ztracenou třináctou planetou a kolébkou lidstva. Ti osudem či božstvem určení musí také inspirovat, mít živoucí vizi, schopnou formovat Ty, kteří vizi nemají a ztrácejí naději. V tomto moderním příběhu potkáváme skutečné, zdánlivě obyčejné lidi s jejich chybami, ale také s odvahou jim čelit a zachovat si tvář. Nemineme také jejich prohry i nečekané výhry. Nemůžeme minout a ani nechceme postavy revolucionářů, odborářů, soudců, lékařů, pilotů bojových strojů – Wiperů, a nakonec i skutečné zrádce.

Svět seriálu Battlestar Galactica je naprosto jedinečným otevřeným světem. Porozumět tomuto světu znamená splynout s příběhem, ponořit se do strachu z přežití, prožívat skutečné příběhy skutečných lidí, reagovat na situace, rozčilovat se, hledat, kde je pravda v příbězích o zradě, kdo je hoden obdivu a zatracení a v neposlední řadě poznat sama sebe v některé z postav příběhu. Nejvíce mi v hlavě zůstává postava zmateného, destruktivního proroka Gaia Baltara. Pro mě je to asi nejvíce rozporuplný, ale zároveň skrytý prorok celého příběhu. Svým způsobem mám rád i další postavy, ale můj vnitřní mýtus je ztotožněn s postavou Gaia Baltara. Možná by se zdálo, že jsem už vyčerpal to podstatné v seriálu, že už nezbývá nic důležitého. Omyl, byl by to skutečně omyl, hrubý a neskutečně zjednodušený pohled. Co ale tedy zbývá, co si můžeme ještě zapamatovat do naší reality, jaký mýtus je nám tím příběhem předáván? Chci si odpovědět, třesu se na odpověď, těším se na ni. Tím nádherným mýtem, předávaným v celé příběhu, je náboženský mýtus – filosofie o věčném návratu, věčném opakování. Je ostnem, který nás nenechává usnout jen na okraji příběhu, je ostnem, který nám ukazuje obrovskou inspiraci, kterou mají naši poutníci k Z emi hluboko v duši. Náboženská víra Dvanácti kolonií Kobolu, kterou více či méně vyznávají postavy v seriálu, je polyteistická víra inspirovaná nejvíce řeckou a mayskou mytologií. Z nichž ukazuje určitou část staré mytologie v důrazu na takzvanou filozofii věčného návratu neboli kruhové plynutí času – známé také jako věčný návrat, nebo věčné opakování. Nejlépe je to vystiženo ve výroku: „Pokud věříte v Bohy, věříte v kruh času, kde všichni hrajeme své role v příběhu, který se neustále opakuje napříč věčností.“ V protikladu stojí ale víra Cylonů v jednoho, jediného Stvořitele, který určuje každý záměr a neměnný osud pro všechny. Tento Bůh Cylonů postupuje dle pravé věrouky se svým záměrem celými dějinami v protikladu proti náboženské víře Dvanácti kolonií. A z toho vyplývá i střet, osudový střet v seriálu. To je také mé konečné slovo, můj skrytý pohled na svět, který mě inspiruje a který nemohu jen odsunout do již viděného. Stále se tedy budu vracet k příběhu hvězdné lodě Galactica, stále budu hledat v inspiraci svůj vlastní jedinečný příběh.

∎

HRANICE KONSTRUKTU Když jsem si přečetl knihu Joshua Clover: Matrix, narazil jsem hned na začátku na podivný název, který jsem si vypůjčil do názvu druhého dílu svého neúnavného hledání náboženského a spirituálního poselství, mýtu hluboko schovaného ve filmové tvorbě naší doby. Tento výraz, Hranice konstruktu, zahrnuje filmy, v nichž hrdina nebo hrdinové se setkávají s umělou virtuální nebo konstrukční realitou a jsou uvězněni v podivných světech. Psát o těchto filmech a jejich poselství je pro mě známou cestou, cestou, kterou jsem s hrdiny šel v osamocení svého osobního hledání. Znám je a oni znají mě, znám je a inspirují mě i v současné době. Stali se mými přáteli, bez ohledu na jejich, údajně umělou, existenci. Nejsou daleko, stále s nimi vždy můžu přímo hovořit. S každým filmem navštěvujeme tak alternativní svět, který existuje sám o sobě.

Na první cestu do virtuální reality mě zavedl v devadesátých létech 20. století film Trávníkář, se kterým jsem poprvé vkročil do světa za zrcadlem, do světa, kde bylo možné úplně všechno. Měl jsem rád hlavního hrdinu, nenáviděného zahradníka s menší inteligencí, opovrhovaného svým okolím. Chápal jsem jeho nadšení a viděl jsem sám sebe na jeho místě při splynutí s virtuální realitou. Objevil jsem nový svět, svět, který přichází, svět pohlcující virtuální reality. Tento virtuální svět jsem v devadesátých letech jako fanda do scifi s napětím očekával, těšil jsem se na virtuální realitu, která brzy pronikne do našeho údajně reálného světa. Vnitřní poselství filmu je inspirující stále a vede k překonání osobních hranic, ale také k rozbití umělého a omezeného obrazu světa, k vykročení na cestu ponoření a splynutí s realitou za našimi smysly. Byl to mystický obraz cyberpunkerské budoucnosti, který se mi tehdy přiblížil na dosah ruky, stále jsem trpělivě čekal a doposud če kám na zazvonění od nového panovníka virtuálního prostoru. To zazvonění přišlo o mnoho let později s filmem Nirvana, který mě zavedl na trochu jinou cestu, na cestu podivné budoucnosti světa s lidmi, kteří hledají jakoukoli zábavu, aby se odpoutali od nepříjemné a trpké reality prázdné budoucnosti přelidněného totalitního světa. Vždyť jsem nakonec zjistil při tomto druhém zazvonění od pána virtuálního prostoru, že už jsem přímou součástí tvrdého kapitalistického totalitarismu. Byl jsem tehdy pracovně i osobně definitivně v zajetí neúprosných čísel technického materialismu, který mě vrhnul do osidel oné technické virtuální budoucnosti. Soudobá mechanická společnost lidských mravenců se stala pro své obyvatele – otroky společností, která je obklopuje od ranního probuzení do večerního usnutí. Občas nám dovolí odejít z řízeného otroctví a to tehdy, když nám skončí

pracovní doba, tak nás na okamžik, na zlomek času pustí domů. Jsou to hodní páni. To byla nakonec ta pravá chvíle na přijmutí poselství filmu Nirvana. Od prvního okamžiku mě Jimi, autor virtuálních počítačových her pro Okosama Star, nenechá vydechnout, od prvního okamžiku zní cyberpunkerské pocity z podivného světa budoucnosti. Autor počítačových her Jimi, úspěšný programátor, v osamělosti tráví celé dny zavřený mezi čtyřmi stěnami svého bytu v uzavřené čtvrti pro bohaté. Nic z toho, ale už pro něj nemá význam, zůstal sám bez své milované přítelkyně Lisy, která ho nedávno opustila bez vysvětlení. Je sám, hluboce sám se svými myšlenkami ve svém digitálním prostředí. Vše pro něj ztratilo význam, nachází se v poušti naší reality. Jeho pocity, jeho první slova se prolínají s dalším podivným příběhem, který právě nyní začíná: „Vždycky jsem se z toho nějak dostal, tentokrát jsem v duši neměl ani jiskřičku naděje. Možná že ten pocit neznáte, vzbudit se ráno s přáním, aby Vás zpátky pohltila bezesná noc, nebo ještě lépe, nevzbudit se vůbec. Nevím kde, kdo z Vás zrovna teď je, představte si, krev Vám zřídla, je řídká jako voda, každá myšlenka padá k zemi, jako padlý pták, dechu se nedostává. Celé Okosama Star může jít do háje. Připouštím, ztratil jsem se a teď se tu potácím. Počítač rychle polyká data společně s mými neodbytnými vizemi, sedím tady v tom hotelu a čekám. Indický virus ještě nebyl zapojen, vím, že by to mohl být můj konec, ale jsem docela klidný, vlastně jsem pořád na dálnici, nikdo ještě nelítá, pokoj 717 Hotel Chelsea. Zítra jsou vánoce, je neuvěřitelné, že to všechno začalo teprve před dvěma dny.“ Po začátku Jimmyho se setkáváme s druhým hlavním hrdinou, detektivem z Jimmyho nové hry Nirvána, která vás psychedelicky dovede až na okraj společnosti a plně pronikne do vaší mysli. Postupně zjišťujeme, že něco je jinak, něco není v pořádku, zvláště když detektiv hned na začátku umírá podivným způsobem. Okamžitě se vracíme k Jimmyho vzpomínkám, k jeho lásce Lise. Právě si přehrává její vzkaz zanechaný na videopásce: „Musím odejít, Jimi, pro nás oba to bude lepší. Život je příliš rychlý a já už neudržím kro k. Jimi, jediné, na čem mi kdy záleželo, bylo tvé štěstí, ale teď se ptám sama sebe, kdo jsem a proč?“ Lisa je upřímná, upřímná ve svém osamění uprostřed světa, uprostřed jeho rychlosti. Ten, kdo má obraz krásy v srdci i hlavě, ví, že je dobré se občas zastavit. Někdy ale zjistíme, že neudržíme krok s během tohoto světa a co je nejvíce kacířské, ani nechceme udržet krok s robotizovanou kapitalistickou urbanizovanou společností. Je to věk pracovních robotů, věk nepříliš vhodný pro člověka, je to věk kyborgů, nelidí vždy ochotně zapojených čtyřiadvacet hodin v pracovním procesu. Je to příběh taxikáře a dealera RR610, který bojuje čtyřiadvacet hodin o jakoukoliv pracovní příležitost a vystihuje ho slogan: „Kdybyste něco chtěl, pane, všechno udělám“. Jim se pod vlivem tekuté marihuany pomalu vrací do pracovního procesu pod termínem, který mu hrozí ostře vypadnutím z tempa společnosti. Zapíná znovu hru Nirvána a snaží se opět být zapojen. Detektiv Soulo, který už má jméno a není už neznámý pan Nikdo, se znovu ve hře probouzí do nemilosrdného, naprogramovaného světa hry a tentokrát se snaží přežít. Znovu kontaktuje svoji kurtizánu Marii v digitálním světě a vydává se na průzkum do divného světa herního prostředí se slovy: „Je to divné, je to zkažené.“ Jim i zapíná hru, pozoruje detektiva Soula a dává příkazy. Detektiv zpočátku reaguje, ale pak se stane něco neočekávaného. Přestává přijímat rozkazy od

příkazce tam z venku a přichází otázka, přímá a nebezpečná, otázka schopná změnit život: „Kdo je tam? Ukaž se, kdo jsi?“. Hra je zkažená, hra je zničená, celá Jimiho práce je vniveč. Detektiv už není poslušnou ovcí, má vlastní vědomí. Jim vypíná hru, snaží se pochopit, co se stalo, snaží se vzbudit z podivného snu a vzbudí ho z něj samotný detektiv Soulo: „To budeš sedět a mlčet, mluv, vidíš, jsem tady, jsem snad prase? Co jsem zač? Já vím, že jsi tam, no, musíme to probrat.“ Jimi se naposled pokouší vzít pevně situaci do svých rukou: „Vezmi ten revolver“. Detektiv ale odmítá se už podílet na své postavě, už není ovladatelnou loutkou, už se probudil. Nastane neuvěřitelná situace, Jimi a Soulo se seznamují, překračují hranice virtuální reality. Probuzení Soula asi způsobil počítačový virus, pro tentokrát skutečný dárce života. „Co se stalo? Kontrola šla přes procesorovou jednotku tvého počítače, obávám se, že je tam vir, Jimi. Tak mi řekni, kolik škody ten vir nadělal? Infikoval hlavní postavu hry, dal mu nějaké vědomí, umožnil mu hrát, aniž by přijímal od někoho rozkazy, jako kdyby existoval.“ Soulo reaguje po svém, jako živá osoba: „Hrál si někdy ve hře, která z tebe někdy nadělá kousky, musíš mi toho hodně vysvětlit, probereme to.“ Rozhovor pokračuje a Soulo chce ven, ale sám pochopí, že cesta není. Jedním způsobem je zničení hry Nirvána před zařazením hry do prodeje. Poprvé zazní i otázka, která je hlavní otázkou celého příběhu i naší osobní otázkou: „Vybral sis správně, Jimi, vedeš skutečný život? Rozhlédni se kolem, jistě máš leccos, krásné věci, nádherný dům, ale co když to vlastně neexistuje, co když je to jako tady? A ty jsi jako já, víš, co jediné tu nemůžu udělat, nemůžu přestat hrát, ale ty můžeš, přestaň hrát, Jimi, dokaž, že jsi svobodný, vymaž mě, Jimi.“ Jimi se podívá Soulovi do očí, vidí, že není svobodný, že svět, jak ho znal, není stejný, že někdo posunul hranice. Cítí se být najednou součástí něčí umělé hry, myslí zase na Lisu v předvánoční atmosféře divného světa. Vydává se na poslední cestu bez návratu, hledat Lisu a zničit hru, ještě neví a netuší, že cesta se nedá dopředu připravit. Následuje podivný vzkaz od Lisy: „Jako kdybys mě zavřel v jednom ze svých světů, chtěl jsi mi udělat radost, ale ty žádnou nemáš, jsi svázaný a unavený, já se ztrácím, Jimi, už nemůžu déle čekat, odejdu, odejdu do Marrákeše za Joystickem, snad je na stejném místě v hotelu El-Rashid, je to tam trochu drsné, ale chci to zkusit, přinutí mě to mít oči otevřené, ne, prosím tě, nehledej mě, Jimi. Nikam neutíkám, jenom neunesu to zajetí.“ Lisa poznala, co je to dno, poznala zajetí moderního robotického života, poz nala uzavřenost v umělém světě, ve kterém se lidskost ztrácí. Jimi ale neuposlechne, vydává se na divokou cestu bez jistoty návratu, na místa, kam by včera nikdy nepospíchal, žene ho touha, touha prožít smysluplně aspoň jeden jediný den. Stává se tak další m vyhnancem ze systému umělé reality konstrukce úspěšného moderního programátora. Další postavou na cestě do neznáma je cyberpunker Joystick přezdívaný Slepý Anděl, který mu může za úplatu, Jimi mu totiž slíbí peníze z tajných fondů společnosti Okosama Star, nacházejících se ve virtuálním prostředí vedle hry Nirvána, zničit Nirvánu.

Společně začnou hledat způsob, jak toho dosáhnout. Jimi vidí zase o kousek dál, potkal někoho, komu Lisa důvěřovala, setkání s Joystickem mu ji znovu připomene: „Občas jsem si říkala, že bych se chtěla rozpustit ve vodě, aby mě to teplé horko pohltilo, vrátíš se, uvidíš vanu plnou vody, vytáhneš špunt, a jak voda udělá glu, glu, odtékám s ní.“ Lisa se ale u Joysticka moc nezdržela, odjela dál do Mumbai City za indickým guruem, další stopa na smutné cestě. Zatímco Jimi vysvětluje své poslání i způsob, jakým Joystickovi hodlá zaplatit, pohlcuje mě vždy jejich okolí, zní tam v pozadí hlavního děje podivná směs hudby a zvuků, a ještě divnější reklama: „Ahoj děti, jak se máte, tady je Váš šťastný Jack plavící se na drogové scéně. Mám úplný náklad všeho svinstva, co se tady dá sehnat na dalších pár let, syntetická kolumbijská tráva, je to legální, je toho hodně a nedělá to neplechu, vymývání mozků, to je tak legální.“ Jimi i Joystick se stávají v podivném cyberpunkerském posttotalitním světě štvanci, utíkají před firemním psychologem a nalézají společně řešení na otázku, jak proniknout k penězům, zároveň běží i příběh detektiva Souly v neustálé herní smyčce, znovu a znovu umírá, je rozebrán Lovci orgánů bez možnosti volby a pak se vrací zpět. Nakonec se Jimi a spol. po dramatickém útěku skrz společenství Padlých andělů – cyberpunkerů zaprodaných totalitnímu systému, a po krádeži auta setkávají s Naimou, jedinou skutečnou cyberpunkerkou žijící ve svém vlastním podivném světě svázaném silným zrnk ovým kafem a počítači. Naima je svobodná, svobodná jak ve svém poslání, tak ve své duši. Dokáže inspirovat Jimiho i Joysticka, nachází přirozená řešení, je mystičkou v podivném světě bez smyslu. Příběh se zdá na první pohled jednoduchý, jenže není to tak, je to příběh příběhů, odehrávající se zároveň, v dokonale naladěné symfonii. Sledujeme dál Jimiho a Joysticka a Naimu na cestě, v online putování světem zítřka, světem ukazujícím zuby na beznadějnost situací na útěku. Naima je bezelstná, přirozená a praktikuje karmu, královskou jógu: „Chci ti něco říct, potřebuji sice peníze, ale dělám to i z jiného důvodu. A to?“ ptá se Jimi. „Karma jóga, činy, znáš to, vždycky dávat víc, zvládat i nemožné pro lepší svět.“ Naima na první pohled působí naivně. Je zdánlivě beránkem mezi tlupou lvů toužících po kořisti. Ale zdání klame. Samou podstatou vítězného boje je přece to, když jste vaším soupeřem podceněni a považováni za slabocha. O to víc se pak předem jasný vítěz diví, kam se to nakonec dostane. Naima zavede naše hrdiny na další cestu, neočekávaně na cestu do Mumbai City, kde prožijí další dobrodružství s Avinashem a získají ničící virový program za záchranu života gurua. Jimi se zároveň dozví smutnou pravdu o Lisině smrti. „Na útěku pronásledován tygrem se muž dostal na pokraj propasti, chytne se kořenu a visí na něm. Jeho pach dojde až k tygrovi, přivře oči a dívá se, další tygr, který se dívá. A když visí nad propastí, krysa a lasička mu hryžou zápěstí a pak, když se rozhlédl kolem, najednou uviděl jahodu vedle své tváře, jako růži. Přiložil k ní svá hladová ústa, byla sladká a šťavnatá.“ Naše putování je skoro na konci. Tady přichází chvíle, kdy je čas plnit sliby. Jimi, poté co naši přátelé přežijí útoky od zabijáků s Okosama Star a Slepý Anděl následkem boje oslepne úplně, musí nečekaně projít virtuálním světem sám skrz těžký antivirový systém schopný rozežrat mozek hackera Jimiho a zničit jeho šanci na splnění slibu.

Jimi prochází virtuálním světem, bojuje sám se sebou, s nástrahami systému, se svými nočními můrami, se svými radostnými stránkami. Každé zdržení, každé otočení zpět může hackera Jimiho stát život. Nakonec se dostane nejen k penězům, ale i ke smazání hry Nirvána. Antivirový program se uměle přizpůsobuje každému pohnutí mysli a cíleně, strojově směřuje pouze k jedinému cíli, zničit háčkaře Jimiho. Což je nakonec jeho největší slabostí. Onen jednoduchý cíl ho prozrazuje od počátku. Jimi se loučí s přáteli a čeká po rozloučení s detektivem Soulou na poslední střet, poslední cestu. Splnil své sliby, může umřít s čistým kontem a vydat se na cestu zpět? Mám v hlavě stejně jako Jimi jeden z posledních rozhovorů Jimiho s detektivem Soulou: „Víš, jaké to je, když zemřu? Sedím tam a čekám, až zase začnu. Je to ubíjející, to napětí, ten strach zase začít znovu, bez touhy, jen se tak potácet mezi životem a smrtí. Je to asi stejné jako smrt ve vašem světě. Dostanou pořádnou ránu a pak se dívají, jak život uniká. Už jsou líní, víš jakoby svázaní, pak ztratí vůli začít znovu. Je to pryč. A tak, jak pěkně pomalu život ustává a jejich myšlenky se obracejí jinam, nenacházejí už žádný důvod zůstávat tady, znudění k pláči, tak musí nabrat novou sílu, odhodlat se a začít nový život. To bys měl udělat, najít sílu osvobodit Lisu, pustit ji.“ Nirvána je daleko složitější film, než se někomu může po prvním zhlédnutí zdát. Vracím se k němu znovu a znovu, poslouchám myšlenky, vnímám plnost slov, prožívám splynutí s postavami příběhu. Jsem jeho součástí, znám nazpaměť všechny dialogy a monology, dr ží se mě a provázejí mě. Proč putovat online s Nirvánou? „Protože surfování je hra bez návratu, je to napořád.“

SETKÁNÍ S MODERNÍM OTROKEM

Ne, není to jen film. Ani patnáct let poté (léta přibývají – už je rok 2023, takže od roku 1999 uteklo už 24 let) a nebude ani jen filmem 20 let od natočení. Je to poselství, které zavede člověka hluboko do králičí nory. Co když je ale Matrix přímým odraze m skutečnosti? Odrazem plným chladu a kruté reality? Co když je to svět, kterému na vaší existenci nezáleží? Psát o Matrixu, psát o jeho poselství, znamená znovu vykročit na cestu do neznáma. Matrix ale není jen mýtem, jedním z mnoha mýtů, které časem zapadnou. Je to gnostický megamýtus, schopný zrodit nové myšlení a nové schopnosti a otevřít tak přímou cestu všem drakům v nové dračí době. Někomu se může zdát, že je to už stokrát, tisíckrát prozkoumaná cesta. Tolik článků, recenzí, tolik sepsaných knih, kterým dal mýtus Matrixu šanci spatřit světlo světa. Tolik nadějí a očekávání, tolik podnětů a otázek, které Matrix vyslovil. Jsou tu skutečné a nepříjemné otázky. Dají se najít na ně skutečné odpovědi? Je ještě šance najít neobjevené vnitřní poselství filmů série Matrix a Animatrix? Je vůbec důležité jít za příběh Matrixu jako za pouhého komerčního filmu? Matrix se ale nedá odehnat pryč, nedá se říci, že už po vzoru mnohých filmů odešel do filmového důchodu. Tento film se na rozdíl od jiných filmů stal určitým novokultem. Druhým významným přínosem je také to, že se stal hlubokým poselstvím pro dost významný počet lidí – pro které je zdrojem poznání, gnóze vycházející z hloubky pocitů na temné spirituální cestě. Je zdrojem pro cyberpunkery, kteří oddělili komerční

jádro filmu od vnitřního poselství, které motivuje jejich jednání a vnímání v Poušti naší Reality. Co když nám známý svět není tím, čím se zdá, ale pouze nápaditou a důmyslnou hrou, která nám má zabránit vidět krutou pravdu, že lidstvo je jen v tomto temném mýtu zdrojem potravy pro skryté neznámé bytosti, které ovládají všechny naše myšlenky, touhy a činy? Že sdílená realita je pouhý snový svět, tvořený už skoro osmi miliardami názorů, které se všechny víceméně shodují na tom, že je to svět skutečný? Matrix je Neovým reálným světem konce dvacátého století. Je to svět, kde Neo prožívá svůj život. Je to zároveň i náš konec dvacátého století tak, jak ho známe my sami. Svět, který je odrazem přítomné kruté reality. Svět podivné směsi vlastního uspokojení. Svět, který nezná dopad 11. září 2001. Svět žijící v klidu, jenž byl tolik pohodlný na konci dvacátého století. Svět euforie z dočasného období klidu a období světa bez války. Neo žije ve světě před bouří Reality, kterou jsme poznali později. Systém se rád, jako živoucí organismus, ptá: „Co mu tedy vlastně chybí?“ Neo je dokonalý vzor cyberpunkera, uzavřený před světem tam venku jako Noe ve své lodi přežití, za svým osobním rozhraním PC. Je to posel hluboké samoty uprostřed světa plného zdánlivě živých lidí, který žije v Poušti naší reality. Stejně jako Neo, i já jsem pracoval v podobných pracovních boxech. I já jsem byl svědkem dravého prostředí moderních firem. I já jsem byl často vyzván, abych se konečně zařadil! Proto Nea chápu. Prostředí telekomunikační dravé firmy mi ukázalo přesně tu re alitu, kterou Neo prožíval! Seděl jsem tam, pracoval, v dravém, zlém prostředí plném záště a orientace na výsledky, na způsoby života dravce. Svět obchodu, svět peněz byl na prvním místě. Jen síla mojí svobodné mysli byla po čase zdolána. Byl jsem jen stro jem na peníze, najatou Umělou Biologickou inteligencí v zajetí světa otroků. Neo i my žijeme často ve světě, kde originalita, nápad, jedinečnost, rozdílnost jsou udušeny v suchopáru kybernetické pouště. Je nepřípustné se lišit. Je nepřípustné vyslovovat nové myšlenky. Narušování není také povoleno. Spánek je součástí snového světa. Ničím jiným vlastně Matrix ani není. Je to svět snů. Z pohledu Nea je Matrix světem, který dusí skutečný život. Je to svět nařízení, zákazů a příkazů. Je to také svět předem připravených životů podle vzorce: narození, dětství, škola, střední škola, vysoká škola, škola života, falešné vztahy, naprogramovaná partnerka či partner. Dále dobře vychované, domestikované děti dle vzoru poskytujícího další optimistickou orientaci na život a ignorující tak chvíli, jen pouhý zlomek času Smrt, před kterou se údajně schováme a překonáme ji věčně v genech našich dětí. Čeká nás celoživotní otrocká práce až do padnutí na dlažbu. A také nemůžeme v orientaci na tento realistický život minout ani manželství i pomalou vnitřní smrt z existencionální nevolnosti. To jsou snad ukazatele skutečného života? Výsledkem tak je vyměřen á jasná neporušitelnost celistvého směřování, uzavřeného koloběhu myšlení. Odbourávat rutinu v myšlení, narušit ji, být jiný? To už vyžaduje vysoký stupeň odvahy. Musíme mít na paměti, že červená pilulka nás bude stát všechny iluze, jasně definované moudro, falešné a dogmatické vidění světa.

Otrokářem v Matrixu je na první pohled jasně definovaný nepřítel. Máme rádi přece jasně definovaného nepřítele, nenutí nás to myslet sami za sebe a na naše chyby. Naším nepřítelem je přece v Matrixu A. I. - Umělá inteligence zastoupená především agentem Smithem. Bohužel ale pouze na první pohled. V hlubším pohledu je totiž otrokářem, Dravcem sobě samému jenom a vždy v tom nejtemnějším mýtu sám člověk neboli Biologická Umělá Inteligence. Tohoto myticky zlého člověka ztělesňuje v příběhu Cypher, který opakuje starý a známý příběh zrady. Pokud vnímáme život v určité osudovosti, stejně nás samotné nemine příběh Cyphera – Jidáše, znovu a znovu. Takto se to stane v podivném opakujícím se scénáři i v Matrixu, tímto opakujícím se motivem se Matrix stává moderním filmovým podobenstvím čerpajícím z určitého archetypu osvědčených postav a vlastností v příběhu. Výhodou je, že Matrix zpodobňuje toto podo benství takovou formou, že je opět možno vnímat vnitřní zlaté jádro již tisíckrát prožitého příběhu z naší lidské historie. Člověk je v reálném prostředí Dravcem schopným v rámci udržení fungování světa ochotně spolupracovat na vlastním otroctví. Je to náš svět falešných otázek a odpovědí. Vybočit z tohoto světa znamená vybočit z normality, odejít ze systému a jasného řádu věcí, narušit status quo. Je to téměř nemožné, neboť jsi částí celku a na každém jednotlivci závisí chod celého stroje, jak říká stokrát opakovaná lež, jenže opak je pravdou. Tak zní upřímné a tvrdé poselství Matrixu, je to svět slovy Morfea, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok, Neo. To jádro, to zlaté jádro příběhu, nám sděluje obrazně s drtivým dopadem, že tento svět je jenom světem iluze, světem, kde je člověk pouhou potravou (Castaneda) a nabitou baterií (Matrix), nebo i mozkem ve skleněné láhvi, a tedy ve finální verzi nahraditelným otrokem v bezúčelném světě. Příběh nám také mimo jiné ukazuje, jak nejsme schopni sami o sobě bez podnětu, ze světa tam venku přijmout narušení našich smyslů. Morfeus tvrdě atakuje Nea a jeho vnímání, jeho smysly, aby mu otevřel oči v přijetí světa, který vidí kolem sebe jako nepříje mnou a svazující iluzi. Ne, nechce se nám vidět, ani nemůžeme, naše smysly, naše vnímání není tak jednoduché narušit. Je to jako kvadratura kruhu, je to jako gnostický had požírající svůj vlastní ocas. Můžete tomuto narušení po zhlédnutí filmu věřit, nebo nemusíte, ale to neznamená, že na vaší životní energii někdo skrytě za temnotou umělého světa nečeká a nesaje z vás vše, co vás činí někým více než jen Umělou Biologickou inteligencí proměnou v tužkovou baterii Energizer! Pokud je Matrix světem, který nás vysává a odebírá naši životní energii, jestliže je to tvrdá, naprosto nekompromisní pravda, je čas reagovat. Odsuňte tento megamýtus pryč, ale to vám nepomůže přestat být jeho součástí. Nelze odejít od filmu a zůstat chladným, že nás se přece tento svět netýká. Pokud nejste slepí, sami známe svět kolem nás s jeho neskutečnou psychopatickou chutí udusit nás třeba v pracovním procesu, ve vztazích, známe skrytý svět, který je schopen nám nenechat místo pod sluncem, cokoliv, s čím se setkáme v jádru naší existence se přece svým osobitým způsobem živí na naší energii. Nakonec je ale vize Matrixu a Neovo probuzení z nicoty Matrixu, džinem vypuštěným z láhve.

Můžeme se tak podívat, jak se reálně v Poušti naší reality žije, stačí se přece pořádně rozhlédnout. Jenže nevědomost, jak je řečeno v Matrixu, je tak sladká.

CIT JE NEPŘÍTEL

„Ale já jsem nuzák, mám pouze své sny. Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy. Našlapuj lehce, neboť šlapeš po mých snech.“ William Butler Yeats Equilibrium není jenom film, je to nepříjemný, mrazivý obraz jedné z možných budoucností, je to obraz ukazující na nejhlubší lidské Tajemství, schopnost cítit emoce. Hlas Otce nás provází od počátku příběhu. „Na počátku XXI. století vypukla III. světová válka, Ti z nás, kteří přežili, věděli, že další válku by lidstvo nikdy nemohlo přežít. Naše vznětlivé povahy nemohly být déle tolerovány, proto jsme vytvořili novou armádu zákona – Grammaton Cleric, jejíž výhradní povinností je vyhledávat a vymýtit zdroje vzájemné lidské krutosti, schopnost člověka cítit.“ Lidé, kteří válku přežili, museli změnit všechno, museli najít lék, museli najít cestu, jak přežít. Zrodil se svět, nový svět Librie pod vládou Tetragramatonu, Otce a kleriků dohlížejících na právo. Tento svět vidíme očima jednoho z kleriků Johna Prestona, jednoho z těch, kteří bojují se spodinou, rezistencí, opozicí uvnitř i vně totalitní země smrti a ničí důsledně pozůstatky dávno mrtvé civilizace, ve které vládly emoce. „Librie, gratuluji Ti, konečně zavládl v srdcích lidí mír, konečně je válka jen slovo, jehož význam se ztrácí, konečně jsme všichni doma. Libriané, v srdcích lidí existuje choroba, jejímž příznakem je nenávist, jejímž příznakem je hněv, jejímž příznakem je zuřivost, jejímž příznakem je válka. Tou chorobou je lidská emoce. Má Librie, já Ti gratuluji, protože na tuto nemoc je lék, za cenu ztráty výšin lidských emocí jsme potlačili jejich otřesné hlubiny a Vy jako společnost vlastníte tento lék: Prozium. Nyní žijeme v míru a lidstvo je konečně sjednoceno, válka je pryč, nenávist je vzpomínkou, nyní jsme svým vlastním svědomím a je to svědomí, které nás emocionálním obsahem vede k označení EC10 všech věci, které vedou k pokušení znovu cítit a zničit je. Libriané, Vy jste vyhráli! Navzdory osudu a Vašim povahám, Vy jste přežili!“ John Preston není rebelem, on je vykonavatelem vůle Otce Tetragrammatonu, on je nástrojem, jenž ničí vše označené EC10 – hudba, knihy, film, umění, cit v jakékoliv podobě, včetně jeho nositele. John Preston nepochybuje, je bez emocí, zcela pohlcen lékem Prozium II. a svojí naprostou oddaností vládnoucímu režimu. Na začátku filmu ho určitě nechápeme, dokonce ho i v rámci příběhu nenávidíme za zničení originálu obrazu, jenž ukazuje staletí podivnou krásu jedné krásné ženy, obraz Mony Lisy. Věřte, že v této sc éně jsem ztuhnul, originál Mony Lisy, barbarské zničení tohoto obrazu, poslední úsměv ženy, jež staletí přinášela podivný nepokoj pro umělecké duše. Librie je podivný svět, pronikne Vám pod kůži, jeho absolutní klid, žádný spěch, jeho okouzlující atmosféra absolutní tolerance mezi lidmi. Takový je přece svět, po kterém toužíme, svět, o kterém nám vyprávěli v různých mýtech jako o čisté, tolerantní budoucnosti. Zdánlivě je vše v pořádku, zdánlivě je vše jasné, stačí si vzít Prozium II. Prozium II. tento dokonalý lék likvidující emoce a poté můžete žít v tomto ideálním světě. Jenže drak schovaný pod krásnou tváří své zuby jistě ukáže. Errol Partridge, kolega Johna Prestona, už týdny neodevzdává žádné zabavené knihy. Kniha jako nositel existence, citu i inspirace je trnem v patě totalitním vládcům po staletí.

John Preston se vydává do spodiny, do místa zatracení a rozkladu, kde nachází Errola uprostřed četby básně Williama Butlera Yeatse “He wishes for the Cloths of Heaven”. Chtěl bych mít nebem vyšitý šat, Opředený rozbřesky zlata a stříbra. Modrý, matný a tmavý šat Ze tmy a světla svítání. Chtěl bych rozprostřít pod tvé nohy. Ale já, jsa nuzák, mám jen své sny. Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy. Našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech. Právě zde přichází zlom. John Errola nemilosrdně zabíjí jako nepřítele společnosti. Dostává nového kolegu, ambiciózního, který ho chce následovat, ale zatím netuší, že John už vykročil na cestu přímého poznání. Něco se v něm zlomilo, něco ho uvnitř hluboce nenechává v klidu a postupně se dostává do krize. Tuto krizi si nese s sebou do práce i domů za hlasu z televizních obrazovek dokonale digitálního vysílání. „Pozdní XX. století zažilo náhodný simultánní vzestup dvou součinně působících věd – politické a p sychologické. Je naprosto nevyhnutelným faktem, že lidstvo se mnohem více sjednotilo vidinou války než ve snaze o získání míru.“ Zlom přichází pozvolna, krize identity pokračuje, setkání s prázdnou realitou světa bez emocí, připomínka tragické smrti vlastní ženy obviněné z citového zločinu a krutě popravené ve spalovací komoře městské spalovny, to vše postupně probouzí Johna do krutosti reálného času. „Probuď se, s tváří nového dne se probouzíme k dalším úspěchům, učiníme další krok v našem přechodu za naším neochvějným cílem jít statečně dopředu, do jistoty našeho kolektivního osudu.“ Zlom přichází s neúmyslným rozbitím léku Prozium II. John je upozorněn svým vlastním synem na nutnost zajít si pro náhradní dávku do centra říše, do Equilibria. Totalitní dohled členů vlastní rodiny je nástrojem každého podobného režimu. V tomto okamžiku s e poprvé John Preston vzpírá svému osudu. Stále hraje svoji roli, stále nasazuje masku, stále bojuje za zájmy, které už vlastně postupně odmítá. Ale už vykročil na cestu pokušení cítit, jsa zajatcem naučeného osobnostního vzorce, jímž doposud byl. Při jedné akci proti citu schopným, při výslechu ženy jménem Mary, kterou zatýká, dostane jasnou a nepřekročitelnou otázku: „Proč žijete?“ A John jako loutka odpovídá svým způsobem: „Já jsem živý a žiju, abych chránil kontinuitu této skvělé společnosti, sloužím Librii.“ Žena se ale nevzdává, je osudovým zastavením na jeho nové cestě: „Je to kruh, existujete, abyste existoval, ale jaký je účel?“ John odpovídá protiotázkou: „Jaký je smysl Vaší existence?“ S upřeným pohledem na ženu, dívá se jí do očí a ví, že má pravdu. Je to podivný výslech, kdy se mění role: „Schopnost cítit. Protože jste nikdy nic necítil, neznáte to. Je to nutnost jako dýchání a bez pocitů, bez lásky, bez hněvu a bez lítosti je dýchání jenom jako tikot hodin.“ John Preston nemůže ještě přiznat, že se mýlí, znovu se schovává za systém: „Pak mi ale nezbývá než Vás poslat do Soudního paláce do procesu.“ Tady ale přetvářka mizí, žena ví, o co jde. Nepřátelé současného režimu jsou vždy humanisticky likvidováni, je to prostě stále se opakující systém, je to přirozené: „Do procesu, tím myslíte na popravu, že?“ Alibisticky ale John Preston opakuje: „Do procesu.“ S vědomím, že lže.

Pochybnosti narůstají. John Preston jednoho dne, kdy je bez pravidelné dávky Prozia, pochopí krásu vycházejícího slunce v dešti, dotkne se okamžiku, kdy cit je jeho novým základem. Je ale nucen dál zdánlivě poslouchat šílenství Otce znějícího ze všech stran a opěvující existenci bez citu: „Prozium, skvělý utišující lék, opiát našich lidí, tmel naší velké společnosti, hojivá mast a spása, která nás oprostila od patosu, od smutku, od hluboké propasti melancholie a nenávisti. Z Proziem vymažeme trápení, zničíme žárlivost, vymýtíme vztek. Že s nimi zmizí jejich sestry láska, radost a euforie bereme jako spravedlivou oběť. Proto přijímáme Prozium, neboť to všechno dohromady přispívá k velikosti nás a naší společnosti.“ Prozium se stává uzavřeným kruhem. Má léčit, ale je pastí, má uzdravovat, ale je jen chemickým preparátem otupujícím mysl živého člověka. John Preston chce však být živoucím člověkem, chce odhodit okovy falešného léku, falešného vědomí bez citu. Do toho st ále zní všudypřítomný demagogický hlas Otce: „Lidé jako bytosti žijící na Zemi vždy inklinovali k válce, proto se snažíme napravovat ne příznaky, ale samotnou nemoc, vyhledali jsme individuality a nechali je přizpůsobit. Nahradili jsme je jednotvárností, j ednotou, která umožňuje každému muži, ženě i dítěti žít v této společnosti stejný život. Pojetí stejné životní konstrukce vede každého z nás do každé situace s vědomím, že už byla prožita.“ To je přesně obraz zkázy člověka, obraz mrtvého lidství, když je život nahrazen jednoduchými dogmatickými poučkami, když je skutečnost nahrazena obrazy. Tehdy se člověk stává biologickým robotem, ztrácí své lidství, stává se masovým produktem, je dokonale uzavřen ve falešné harmonii, kdy všechno odpovídá jednomu pravému názoru. Tehdy je člověku odpíráno vědomí, že jeho jedinečnost, individualita je neopakovatelným mýtem, který může být plně prožit v naprosté a neopakovatelné jedinečnosti vlastního života. John Preston nyní jde dál, krok za krokem se vzdaluje od života bez citu, objevuje nový svět, staví se na odpor. Snaží se ale dále skrývat, předstírá loajalitu, předstírá následování. Žije dvojí život, skrývá své skutečné já, objevuje pro sebe cesty ducha, cesty skutečného citu. Je obrazem člověka, který má co skrývat, tak jako každý, kdo žije v prostředí, kde je potřeba skrývat svoji individualitu, svoje skutečné hluboko skryté já. Je čas konečně zvolit cestu, čas udělat nevratné rozhodnutí. Johna čeká rozhovor, který rozhodne o jeho osudu. Potkává přítele, který mu předává zkušenost: „Byl jsem jako Ty. První, co se o pocitech naučíš, je, že mají svou cenu. Dokonalý paradox, ale bez sebeovládání a bez sebekázně je cit zmatkem.“ John znejistí: „Ale kde je rozdíl?“ Přítel odpovídá: „Rozdíl je v tom, že pokud chceme cítit, můžeme. Pouze někteří z nás se musí zříci té rozkoše, aby ji ostatní mohli mít. Jen pár z nás se musí donutit necítit. Jako já, jako Ty.“ Pak přichází Johnova osudová otázka: „Co mohu udělat?“ Odpověď je tvrdá: „Zabít Otce!“ Už nelze jít zpátky, už nelze udělat krok zpět, přichází poslední nevratná cesta. Equilibrium je v mém subjektivním pojetí dokonalý obraz jedné z možných budoucností, navazující myšlenkově na další podobné osudy postav v totalitním světě. Myslíme si samozřejmě, že náš svět to není, že jsme na tom ještě dobře, že nás se daný problém netýká, jenže opak je pravdou. Denně jsme konfrontováni se světem, ve kterém totalitní, psychopatické, manipulativní myšlení používá různé způsoby, jak se zmocnit individuality lidské duše.

Stále jasně slyšíme hlas, abychom se už konečně zařadili, abychom už konečně měli názor, nezpochybnitelný a naprosto otevřeně jasný, souznící s hlasem lidí kolem nás. Musíte se stát jednoznačně zařaditelnými do určité přihrádky, bez nánosu tajemství. Manipulace různými Dohlížiteli se bohužel týká i našeho světa, denně se s nimi setkáváme, usmívají se, mají nás „rádi“ a chtějí s námi manipulovat. Zatím ještě takoví lidé neovládají vše, ale jednou? Vítejte v Librii!

∎

ZNOVUZROZENÍ „Bohatství tohoto světa se neschovává v zemi, je všude kolem nás. To Na´vi vědí, a proto bojují za jeho záchranu. Jestli chcete s nimi ten svět sdílet, musíte je nejdřív pochopit." Co když začít znovu? Na novém světě? Nový život! Ta slova mě tíží jako kámen. Avatar pro mne není jenom film, od prvního okamžiku na plátně kina je to sen, sen o novém začátku, sen, který můžeme snít celý život ve své fantazii, sen o skutečné svobodě, který díky režiséru Jamesovi Cameronovi smíme prožít. Jeden život končí, druhý začíná. Neexistuje jiná šance, je to poslední šance ke skutečnému životu, ke skutečnému probuzení. A pak to přijde – tvrdá, nepříjemná pravda. „Tady už nejste v Kansasu, jste na Pandoře, dámy a pánové, na to berte zřetel. Neustále, den co den. Kdyby bylo peklo, myslím, že po pobytu na Pandoře byste tam s chutí jeli na opušťák." Jack Sully místo svého bratra, kterého na Zemi zabili kvůli penězům, přijímá podivnou práci na Pandoře. Má se stát Avatárem a jeho mysl bude převáděna pomocí moderní technologie do uměle vypěstovaného těla, které je navrženo tak, že v sobě sjednocuje lidskou i mimozemskou DNA přírodního národa Na´vi, který obývá Pandoru, zapadlou planetu daleko od Země. Na´vi jsou hodně podobní lidem, přesto jsou v očích těch mocných ze Země viděni jen jako hmyz, jako plevel, který vadí bohatým, mocným pánům z planety Země v těžbě vzácného nerostu unobtainium. Základní motiv filmu je jasný, je to stále se opakující téma v lidských dějinách, je to jako mor, ta nekonečná lidská touha vlastnit vše, co se dá, děsivá chamtivost. Unobtainium je tak paralelou na všechny důvody, kterými si lidský sběratel vždy obhájí vpád kamkoli. Lidské dějiny jsou plné tohoto tématu, lidské dějiny jsou temnou cestou sběratelů, osvoboditelů. Vize režiséra Jamese Camerona je tak znovu opakujícím se podobenstvím o lidské chamtivosti, o bídě materiální budoucnosti, které schází vnitřní smysl. Vraťme se však k ději filmu. Jack Sully, bývalý mariňák, který přišel o své nohy v nějaké jistě lidsky spravedlivé válce, se tady má stát Avatárem, poslem, který domorodce přesvědčí, aby co nejrychleji zmizeli od zdroje. Nic víc, nic míň. To mu také zcela důvěrně sdělí jeho vojenský velitel plk. Miles Quaritch: „Program Avatár je jenom vědecká hra, od počátku jde o to vypudit domorodce po dobrém nebo po zlém pryč z místa, kde bude probíhat těžba.“ Jack Sully to ještě nevidí tak vypjatě. Následuje jeho první probuzení v Avatárovi, první znovuzrození, přichází ničím nerušená extáze z pohybu v Avatárovi. Jack se cítí znovuzrozený, znovu cítí své nohy, znovu cítí vzrušení z pohybu. Jeho první běh v novém těle je ničím nespoutanou extází, o kterou přišel při ztrátě svých skutečných

nohou. Pandora ho okouzluje od prvního setkání, čerstvý vzduch, exotické ovoce, ničím nespoutaný pohyb. Jako divák před plátnem v kině jsem doslova cítil dotek Pandory, dotek světa, který se začínal odkrývat v jiném světle společně s Jackem Sullym. Odkud režisér James Cameron čerpal svoji ohromnou vizi a ztvárnění Pandory? Jeho Pandora je skutečným živoucím světem hodným obdivu, vytrhne Vás z omezené reality a ukáže jiný svět. Jack se vydává v Avatárovi na první misi, poznává krásu Pandory, vnímá její krásu – je doslova zamilován do její nedotknutelnosti. Toto první okouzlení končí v okamžiku, kdy se začíná setkávat s odvrácenou tváří Pandory, s přírodním peklem, kde každý tvor, kterého potkává, mu najednou jde přímo po krku. Končí tedy úvodní pohádka a přichází živé, přírodně nespoutané peklo. Ti zkušení vědí, že pokud neznáte prostředí, ve kterém se pohybujete, pokud jste poprvé na neznámém místě v divoké přírodě, tak díky své neznalosti se opravdu setkáte s peklem. Ti moudřejší časem pochopí, že peklo je někde jinde než v divoké nespoutané přírodě. Na scénu přichází Na´vi. „Chtěl jsem Ti jen poděkovat, že jsi zabila ty potvory," říká Jack Sully neznámé bojovnici z rodu Na´vi, když jej zachránila od jistého setkání se smrtí v podobě útočících nočních tvorů v pralese Pandory. Odpověď je jiná, než by Jack čekal za poděkování. „Neděkuj, za tohle se neděkuje, to je smutné. Jen moc smutné. Tak jo, omlouvám se, za všechno, co jsem provedl," zkouší to Jack Sully znovu. Bojovnice rodu Na´vi ale pokračuje: „Všechno je Tvoje vina, vůbec umřít nemuseli. Moje vina, oni mě napadli, já sem ten špatnej?" říká Jack. Bojovnice mu důrazně připomíná: „Tvoje vina, si jako dítě, děláš hluk, nevíš, co se patří." Jack neví, zkouší odpovědět: „Když máš ty lesní kámoše tak ráda, proč si je nenechala, proč si je nenechala, ať mě zabijou?" Tady, a právě tady zaznívá osudová otázka. Otázka, na kterou přijde odpověď úderem blesku, jež je ústřední myšlenkou celého příběhu. V tomto okamžiku se čas zastaví a bojovnice prozradí svůj motiv pro záchranu Jacka Sullyho: „Máš velkou odvahu, nebojíš se, ale jsi hloupý, nerozumný jako dítě," snaží se bojovnice odbýt Jacka jednoduchou odpovědí. Ten skutečný důvod je ale hodně hluboko skrytý v její mysli. Jack se nenechá odradit, touží proniknout dál, chce se učit, má nekonečnou, naivní touhu po poznání, má v sobě odvahu vydat se tam, kam se doposu d nikdo neodvážil. A já jsem mu věřil od prvního okamžiku. Na jedné z větví pralesa na Pandoře dochází k podivnému úkazu. Z nebe se na něj snáší podivné svítící bytosti připomínající medúzy, podle bojovnice semena posvátného stromu, velmi hodní duchové. „Co to mělo znamenat?" ptá se Jack. Doposud neoblomná bojovnice v úžasu spatří podivné znamení a zve Jacka na novou cestu: „Pojď, pojď." Nakonec se dostává až ke stromu, který Na´vi obývají. Není to jen strom, je to ten největší strom, který se majestátně klene nad Pandorou, tisíckrát silnější než sekvoje, zrozený j ako div světa na Pandoře. Je to domov pro Na´vi. Je to strom, pod kterým se nachází, jak se Jack Sully později dozví, největší naleziště unobtainia, zdroj, který touží Nebešťané, tak jsou nazýváni Na´vi lidé z planety Země, vlastnit i za krvavou cenu. „Otče, zřím Tě," říká s upřímností a hloubkou bojovnice, náčelníkova dcera Neytiri. „Tohle stvoření, proč jsi ho sem přivedla?" ptá se náčelník kmene a bojovnice mu hrdě odpovídá: „Chystala jsem se ho zabít, ale ukázalo se znamení Eywy." Náčelník však trvá na svém: „Říkal jsem Ti, že sem nesmí žádný Nebešťan. Jde z něho zápach."

Do této napjaté situace vstupuje Matka, náčelníkova žena, duchovní kmene Na´vi, ta, která vykládá Eywinu vůli: „Jak Ti říkají? Proč jsi k nám přišel?" ptá se Matka a Jack upřímně odpovídá: „Abych se učil." Matka se smutně podívá a pokračuje: „Snažili jsme se učit jiné Nebešťany, je těžké naplnit šálek, který je už plný. No, můj šálek je prázdný, to mi věřte, zeptejte se doktorky Augustinové, nejsem vědec,“ podotýká Sully. „Co jsi zač?" ptá se matka. „Býval jsem mariňák, to je bojovník námořně-pěšího klanu," odpovídá Jack. Nyní je rozhodnuto, bojovnice Neytiri, která ho našla a přivedla, bude Jacka učit moudrosti kmene Na´vi. Nikdo z kmene Na´vi ještě netuší, že toto rozhodnutí zachrání kmen Na´vi před zničením. „Uč se dobře Jacku Sully, pak uvidíme, jestli se Tvé šílenství dá vyléčit," rozhoduje rázně Matka. A Jack se učí dovednostem Na´vi. Čím více se však učí, tím více odmítá přijmout svoji omezenou lidskou zkušenost, čím více vidí do tajemství života Na´vi, tím více se snaží nepřijímat starý život. Je to osudové rozhodnutí, je to nejtěžší rozhodnutí od příchodu na Pandoru, je to smrtící rozhodnutí, které mu brzy přinese postavení zrádce, když se vědomě postaví proti zničení kmene Na´vi a jeho způsobu života kvůli mrzkému zisku. Rázně s vůlí bojovníka se snaží zabránit zničení posvátných stromů kmene Omaticaya z rodu Na´vi. Jeho zrada je zpečetěna, jeho vnitřní Tajemství je prozrazeno skrze povinný videozáznam, který mu jeho bývalý vojenský velitel vmete do tváře. Jack Sully se přiznává: „Oni se svého domova nevzdají, za nic ho nevymění a za co taky? Za pivo? Oni nic z toho, co máme, nechtějí, všechno, kvůli čemu mě sem vyslali, byla jenom ztráta času, svůj rodný strom neopustí. Byl jsem bojovník, který si myslel, že může přinést mír. Dříve nebo později se člověk, ale musí probudit."

∎

SEN JE ŽIVOT Poslyš, měla bys o mě vědět něco. O vnuknutí. Myšlenka je jako virus, parazit. Vysoce nakažlivá. Vyroste z malého semínka. Buď tě definuje, nebo zničí. I ta nejmenší myšlenka, jako že tvůj svět není skutečný, může změnit úplně všechno. Jsi si tak jistý svým světem. Myslíš, že je to pravda? Anebo je stejně tak ztracený, jako jsem byla já? Už nevím, co je reálné. Že náš svět není skutečný. A smrt je jediné východisko. Čekáš na vlak. Na vlak, který tě odveze daleko. Doufáš, že tě odveze, kam chceš. Nemůžeš si být jistá. Ale nezáleží na tom. Řekni mi proč! Protože budeme spolu! Měl jsem vědět, že myšlenka bude růst dál. Když se vrátila do reality, dál věřila, že svět není skutečný. A smrt je jediné východisko.“ Ne, tato hranice nikdy zatím nepadla. Proč právě nyní, skoro šestnáct let od uvedení filmu Matrix? Proč právě nyní dostáváme možnost se ponořit hluboko do dalšího filmového zpracování mýtu o rozkladu našeho vnímání reality? Film Inception – Počátek nyní představuje další krok k pochopení hloubky nebezpečných myšlenek, tento krok nás zavede mezi nebezpečné stopaře významu a hloubky skrytého světa snů. Ne, není to jen komerční příběh, je sice vizuálně nový, je sice postavený na známých hereckých tvářích, ale svým vnitřním obsahem přesahuje až tam, kam vykročil před šestnácti lety film Matrix a jako každý staronový mýtus vyvolává nové otázky, na které si musí každý odpovědět sám.

Příběh je velice prostý: „Dom Cobb je zkušený zloděj, absolutní špička v nebezpečném umění extrakce – krádeže cenných tajemství z hloubi podvědomí během snění, kdy je mysl nejzranitelnější. Cobbova vzácná schopnost extrakce z něj učinila vyhledávaného hráč e v zákeřném světě korporátní špionáže, ale také z něj udělala uprchlíka a stála ho všechno, co kdy miloval. Teď dostane Cobb šanci na vykoupení. Tato poslední akce mu může vrátit normální život, ale jen pokud se mu podaří provést nemožné – vnuknutí základní ultra myšlenky. Místo dokonalé krádeže musí Cobb a jeho tým specialistů zvrátit běh věcí. Jejich úkolem není myšlenku ukrást, ale vnuknout ji. Pokud uspějí, půjde o dokonalý zločin. Ale ani sebelepší plánování a odborná znalost jej nemůžou připravit na nebezpečného nepřítele, který nejspíš předvídá každý jejich krok. Nepřítel, kterého mohl čekat jen Cobb.“ Nyní se ponoříme společně do myšlenek tohoto filmu, tak hluboko, jak Vy sami dovolíte své mysli, aby přijímala nový pohled na zdánlivě nekonečný i nebezpečný svět snů. Na počátku se společně s hlavní postavou filmu, extraktorem Domem Cobbem, ponoříme do tě žkého snu, do smutku ze ztráty dětí. Život je těžký, nesnesitelný. Nic jiného nelze po úvodní scéně vnímat, strach, rozdělení, vnitřní smutek. Pak nás počáteční scéna přivede do podivného světa hluboko uvnitř snu, kde se ztratila jedna z hlavních postav, t ento okamžik je před celým zhlédnutím filmu nesrozumitelný, pochopení tohoto začátku se nám dostane až těsně před koncem filmu, kdy se děj znovu opakuje v nekonečné smyčce. V onom počátku potkáváme v zapomenutém světě snu v orientálním paláci na kopci star ého muže, kterému extraktor Dom Cobb, nalezený na pláži vojáky, přináší hluboké poselství o tom, že se ztratil ve falešné realitě v iluzorním světě snů a že nastal čas jeho návratu. Tady se příběh filmu začne prolínat s našimi neodbytnými myšlenkami, začíná ryze osobní příběh, zde si musíme položit tu nejradikálnější otázku, která se bude stupňovat každou následující vteřinou filmu bez možnosti zastavit a vystoupit. To vše nám bude naplno znít v hlavě za zvuku úžasné hudby. Otázka je sice prostá, ale těžká: „Kde bereš jistotu, že Ty a tvůj svět jste reální, že nejsi vězněm v prokletém snu, do kterého Tě někdo proti Tvé skutečné vůli uvěznil?” „Co je nejodolnější parazit? Bakterie? Virus? Střevní červ? Co chce pan Cobb říct? Je to myšlenka. Odolná a silně nakažlivá. Jakmile se tady usadí, je téměř nemožné ji vypudit. Čistá a jasná myšlenka má nečekanou sílu. Přímo tady.” A ukáže si na hlavu. Děj filmu pokračuje a extraktor Dom Cobb seznamuje svého potenciálního klienta s extrakcí, tedy se způsobem odcizení základní, tajné myšlenky, která člověka inspiruje v cestě kupředu a je utajena v jeho vlastním podvědomí, v jeho tajném trezoru ukrytém na tajném místě hluboko v jeho myšlenkách. Nabízí svému klientovi možnost naučit se vnitřní obraně před zranitelností ve spánku, nabízí mu své služby. Sám ale brzy zjistí, že je ve spárech jiné reality, je tedy špionem, který sám je podrobován testu, z lovce se tedy stává lovená zvěř. Po této zkoušce, ve které nakonec podle zadavatele zakázky uspěje, přichází další cíl. Extraktor Dom Cobb dostává úkol, těžký úkol, přesto vnitřně ví, že tento konkrétní úkol se dá splnit. Úkol spočívá v tom, že jednomu mladému muži, který má zdědit otcovu firmu, vnukne základní myšlenku, myšlenku, která natrvalo změní jeho

vnitřní svět i jeho směřování. Zdánlivě nesplnitelný úkol, i nemožný úkol, přesto s ním má temnou zkušenost, která se týká jeho vlastní ženy, jejíž snové postavy se stále nemůže zbavit. Je to jeho osobní noční můra, osobní chyba, která mu narušuje život. Už jednou, jak vyplyne z filmového příběhu, se stal se stvořitelem bohužel destruktivní myšlenky, základní myšlenky schopné zničit život, nyní se má o podobnou věc pokusit podruhé, tentokrát s pozitivním signálem proměny. Sám však uvnitř pochybuje, ale vzhledem k tomu, že nemá na výběr, do tohoto boje půjde, jeho motivací nejsou peníze, jsou jí jeho děti, se kterými si přeje prožít reálná léta svého života tam doma, odkud musel odejít. Děj se opět zrychluje za zvuku hudby, dozvídáme se více o tvoření ve světě snů, poznáváme Cobbovu noční můru i radost z čistého tvoření mladé tvořitelky nových světů. Pro úkol, který mají, extraktor Dom Cobb dává dohromady podivný tým, cestuje po celém světě, pohybuje se v reálu i v temných i ve světlých stránkách snu, ukazuje nám svět lidí ponořených do světů mimo naši realitu. „Ve snu se vám vše zdá reálné, že? Teprve až po probuzení si uvědomíme, jak byly zvláštní. Víte, že si nikdy nepamatujeme začátek snu? Vždycky jste rovnou uprostřed dění, je to tak? Asi ano. A jak jsme se dostali sem? Přišli jsme od? Přemýšlejte Ariadne, jak jsme se sem dostali? Kde to zrovna jsme? Jsme ve snu? Právě ležíte v naší kanceláři. Buďte v klidu, tohle je první lekce.“ Naplno ukazuje všechna nebezpečí a pak po těžké přípravě nastává samotná práce. Dopředu se nedá naplánovat vše, improvizace, časová stísněnost, vnitřní temnota snových světů, bolest a Cobbova nejhorší noční můra se v reálném boji o splnění úkolu probouzejí naplno. Nic se nedaří tak, jak by mělo, nic nefunguje tak, jak je vytvořeno, když potkáte ve zdánlivě bezpečné konstrukci snu uprostřed ulice vlak, který se Vás snaží přejet v autě, když se všechny obranné síly toho, kterému se snažíte vnuknout změnu v je ho základní myšlence, postaví proti Vám. Tehdy se ukáže, co dokáže umění improvizace ve světě, jenž nezná žádná omezující pravidla. Tedy jedno pravidlo má, pravidlo, kterému se musí všichni podřídit a mít ho stále na mysli, smrt ve snivcově světě má za následek ponoření do ještě hlubší vrstvy snu, kde čas ale plyne pomaleji, než by si člověk přál. V nadřazeném snu uplyne pár minut, ale ve snu uvnitř snu na hlubší úrovni jsou z několika minut hodiny, dny, týdny, měsíce a v případě ponoru po další smrti až do nejhlubší stránky podvědomí člověka, ve filmu nazývaném Pustina, může smrt ve vyšší vrstvě snu znamenat i prožití celého dlouhého života plného výčitek až do smrti konečné. Pustina dokáže Vaši mysl pohltit tak, že už nevnímáte rozdíl mezi tím, co je skutečné, hledáte jen prostor k bezpečí, který si sami vytvoříte. V této pustině nakonec nalezne extraktor Cobb jen stín své vlastní ženy, ženy, kterou se kdysi snažil z pustiny osvobodit tím, že jí vnuknul myšlenku, že se stále nachází pouze ve snovém světě a že z něj může uniknout pouze smrtí.

∎

CYBERPUNK JE MŮJ SEN Když jsem zaslechl, že se blíží nový sci -fi seriál, který bude spin -offem seriálu Battlestar Galactica, zpočátku jsem nevěděl, co očekávat. Nyní, po první ukončené sérii tohoto seriálu, už vím, že je možné pojmout příběh vzniku a vývoje Cylonů tak, že

otevřeme znovu třináctou komnatu, což tvůrce seriálu dle mého názoru udělal dokonale. Tvůrce seriálu vytvořil alternativní, živý a uvěřitelný svět, který ukazuje minulost před pádem dvanácti kolonií Kobolu. Nám, divákům, umožňuje přímo prozkoumat v tomto a lternativním světě nové možnosti – bez zadních vrátek, bez uhlazujících scén, které potěší lidskou duši. Je nám naopak nastaveno reálné zrcadlo, ve kterém můžeme pochopit i svoji vlastní alternativní realitu. Ten, kdo skutečně navštíví jako divák město Caprica City před pádem dvanácti kolonií, nalezne nejenom splněné sny, ale i dobře schované noční můry o vývoji nejen caprické civilizace, ale i naší civilizace. Jaký je skutečný, pro nás alternativní, svět, kde žijí postavy příběhu? Z hlediska cyberpunku je Caprica City městem, kde existuje zcela přirozeně reálně splněný sen cyberpunku, sen o virtuálních počítačových světech, ve kterých je možné cítit, mluvit a existovat naplno. V těchto virtuálních světech je možné být ve světě seriálu Caprica i stvořitelem, prožít si zcela jedinečnou osobní světlou nebo i temnou alternativu ke svému já, najít si tedy kousek svého osobního virtuálního světa, do kterého je tak snadné se ponořit jen tím, že si nasadíme kouzelné brýle a jsme přeneseni do světů bez omezení. Je to na první pohled opravdu splněný sen, existují ale i temnější varianty virtuálních světů, které poznáme sami v tomto příběhu. Důležité je, že seriál Caprica nám ukazuje možnou budoucnost vývoje virtuálních světů i otázky, které nás s rozvojem umělé dokonalé virtuální reality čekají. Příběh vnímavému divákovi ukazuje jádro osudového střetu rodin Graystonových a Adamových i dalších obyvatel dvanácti kolonií. Je nutné z povahy příběhu a z celkového pohledu vidět jejich přímé střety v dramatických situacích, nejtemnější stránku lidských v ztahů, jejich reakce, ale i hrdinství, také střet umělé inteligence s biologickou inteligencí, rozdílnost jednotlivých rasových znaků a zvyků obyvatel dvanácti kolonií tak, jak jsou vnímány v Caprica City. Seriál je přímým střetem mezi minulostí, přítomnos tí a budoucností. Je nám do hloubky umožněno pochopit náboženské a technické problémy na pozadí vzniku a vývoje Cylonů. Přehlédnout nelze uvěřitelný temný skrytý svět mafie zločineckého syndikátu Ha’la’tha. V příběhu nelze ani přehlédnout bezprostřední střet totalitní jednosměrné monoteistické víry v její otevřené zaslepenosti v boji s ostatními náboženstvími dvanácti kolonií. Svět seriálu Caprica je tedy světem rozděleným hlubokými náboženskými spory, předev ším terorismem vojenského křídla náboženské organizace Soldiers of The One – Armáda jednoho Boha, která se drží víry Monadské církve sídlící v chrámech na planetě Gemenon. Monadská církev prosazuje monoteistickou náboženskou filozofii, uctívání jednoho vševědoucího a všemocného Boha v protikladu k víře dvanácti kolonií, která se vyznačuje hlavně polyteismem podobným řeckému pantheonu. Jádrem Monadského vyznání je na prvním m ístě cíl zbavit svět ostatních vyznání za pomoci všech prostředků. Toto vyznání je jádrem jejich zvěstování a je i pozdravem, který zazní v seriálu velmi často: „Jeden Bůh ví vše a řídí osud všech. Tak pravíme.” Citáty ze svatých písem a rituály jsou vcelku složité, přesto si lze v příběhu všímat velmi otevřených otázek a odpovědí: „Na světě je Dobro a Zlo. Je Dobré a je Špatné, ale jen díky jednomu pravému Bohu poznáme rozdíl.” Nebo dialog jednoho z policejních v yšetřovatelů se sestrou Clarice: „Nepříčí se Vám to, sestro, takové

absolutistické pojetí Vesmíru? Dobré a špatné určené pouze jediným všemocným a vševědoucím Bohem, jehož soud je absolutní, a v jehož jméně mohou nejhroznější skutky být bez pozastavení odpuštěny?” V příběhu narazíme i na falešnou náboženskou obhajobu terorismu: „Nálepky jako terorista dává tato zkažená a dekadentní kultura lidem, kteří se snaží bojovat se skutečným zlem tohoto světa.” K náboženskému světu seriálu Caprica je důležité poznamenat, že se tento svět prolíná s reáliemi seriálu Battlestar Galactica. Postavy reagují také na smrt svých bližních: „A žádné z písem, žádná z modliteb, žádná z obětí v chrámech nám ji nepřinesou zpátky.” Reakci na teroristické útoky organizace Soldiers of The One – Armáda jednoho Boha řeší členové Tauronského zločineckého syndikátu Ha’la’tha svým protikladným přístupem: „Nenadešel čas. Bohové nebyli připraveni zavolat tvou duši. Mají tu pro tebe jiný záměr.“ A reakce: „Bohové nejsou, Same. O to důležitější je zařídit si vlastní pořádek.” Tato alternativa, tento svět představený v seriálu, je natolik podobný našemu světu, že je uvěřitelné, že autorovi scénáře se dostala možnost nahlédnout do tajné kroniky minulosti. Do kroniky, ve které jsou zapsány všechny příběhy lidstva. Kdo chce vidět pravdu, může jí být v tomto seriálu osobně přítomen.

∎

TEMNÝ OBRAZ DO MOJÍ ZÁVISLÉ DUŠE Temný obraz je považován za vrcholné a dokonalé dílo spisovatele, proroka a vizionáře sci -fi Philipa K. Dicka. Tato kniha se zcela zaslouženě dočkala filmového zpracování. Na začátku je ale nutné připomenout, že film je jen sladkou odměnou pro čtenáře této Dickovy knihy. Jak už dnes vím, je vlastně nutné obzvláště v tomto případě přečíst si knihu Temný obraz a podívat se na film Temný obraz až po přečtení. To, co se totiž nevejde do filmu, je v knize doladěno do absolutního pochopení. To, co si představujete při četbě knihy, je do detailu ukázáno ve vizuálně působivém zpracování filmu. Jedná se tedy o dílo, které je vyjádřeno dvojím způsobem. Tak se tedy ponořme do Dickovy paranoidní vizionářské mysli. Na počátku tedy byly štěnice a drogy, ale spíše ty drogy a Charles Frek. Tedy na počátku, na děsivě divném počátku, byl spíše divný chlapík, který měl všude breberky neboli jeho pokřiveným rozumem vnímané zlé štěnice nebo prostě malá nechutná kousající zvířátka. Myl se a myl se, myl také svého psa a drbal ho i sebe pomalu do úmoru až do vyčerpání všech sil. Pak se nasprejoval sprejem proti hmyzu, pak se osprchoval, ale ty breberky byly stále všude. Jak se jich zbavit? Jak jim uniknout? Mohl by pomoci kamarád Berris? „Jsou to mšice, jsou všude, mám je ve vlasech, na kůži, v plicích a bolí to Berrisi, fakt neskutečně, jsou úplně všude, jo a Millie (Frekův pes) je jich taky plná.“ Berris na druhém konci telefonu reaguje jako skutečný přítel: „Jo, jo, jasně, počkej, poslo uchej mě, musíš odtamtud, uvidíme se u Tří Šumařů, všechno se spraví. Můžeš jich hodit pár do lahvičky, já je tam prozkoumám. Nejspíš to jsou opravdu mšice, ale pro jistotu, tak dělej, klid.“ Berris, pravý kamarád svého feťáckého přítele, lhostejně odhazuj e telefon,

znechucený tím, že musí být přítelem nechutně odpornému feťáckému paranoidnímu individuu, které se rozkládá zaživa – Charlesovi Frekovi.

∎

ORGANIZACE SYNANON Tak přesně takhle začíná filmový příběh Philipa K. Dicka o temném pozadí světa neúprosné drogy S nazvaný Temný obraz. Droga S ničí zlatou Ameriku, nezáleží zde na čase, na pojmenování drogy, na hrátkách s názvy nebo jmény měst nebo lidí nebo s přesným určením místa a času, kdy se příběh odehrává. To všechno je jen jiné pozadí reality, Dickovské reality. Temný obraz ve filmové podobě začíná a my se jako účastníci filmového příběhu stáváme přímými svědky, bezprostředně, bez varování se od prvního okamžiku probouzíme do paranoidního světa drogové závislosti. Nečekejte od filmu ale žádné ozdravné sociální povídání, žádné hluboké zamyšlení, léčba šokem je prý nejúčinnější. Ostatně já sám jsem nyní, v prostředí, kde žiji, uprostřed naší reality svědkem podobných příběhů, stále jim naslouchám, zatím možná v bezpečí panelového bytu, vysoko nad mraky a vysoko nad reálnými postavami obyčejného sídliště, kde jsem před nimi chráněn. Tento příběh v Temném obrazu se může odehrát tedy i vedle mě v sousedním bytu nebo i blízko Vás, tady a teď. A dokonce můžete i jednotlivé postavy potkat za několik minut na chodbách anonymních panelových domů. Právě o tom jsou podivné světy reality knih a filmů Phillipa Kindreda Dicka, které se dokáží zcela otevřeně promítnout do mojí i Vaší reality. Náš filmový příběh nás nutně posunuje dál, navštěvujeme následně svět mocných, kterým jde přednášet do lóže Hnědého Medvěda tajný protidrogový policista nasazený do boje s látkou S v okresu Orange. Na počátku se dozvídáme v úvodním slově přednášejícího, kt erý uvádí policistu, „že žijeme, jak všichni víme, v kultuře závislosti.“ Té věty jsem se po zhlédnutí filmu nemohl zbavit, kolovala mi v hlavě,

usadila se a moderně řečeno se implementovala do mého myšlení a vedla mně do temných hlubin myšlení. Zjistil jsem tedy ve své mysli, že v jednoduchém pohledu na kulturu závislosti si mnozí, kteří sdílejí jednoduchý pohled na svět, ve své černobíle hloupé nedokonalé mysli představí pouze svět feťáckých nul, rozpadajících se a rozkládajících se zaživa. Mohou mít obraz feťáckého parku Sherwood za Hlavním vlakovým nádražím v Praze, kde se i dnes může spatřit feťák veřejně vrážející jehličku do své žíly před očima respektovaného občana. Pryč od nich, pryč od světa se rozkládajících se trosek – to je jejich přístup. Nicméně jednoduše myslící lidé podléhají iluzi, že problém závislosti je něco, co se jich netýká. Tato iluze však neobstojí při opuštění černobílého myšlení. Mnozí z nich mohou být naši blízcí nebo přátelé. Při podrobnějším pohledu zjišťujeme, že svět závislostí není jen o feťácích či alkoholikách. Lidé jsou závislí na alkoholu, cigaretách a lehkých drogách, a zákony často tolerují jejich užívání. Tyto závislosti jsou součástí moderního života a jsou společensky akceptovány. Přispívají státní kase a stát je toleruje kvůli penězům. Avšak ještě horší jsou jiné formy závislostí, například závislost na náboženských, politických nebo konspiračních ideologiích. Ti, kdo jsou na těchto ideologiích závislí, jsou ochotni diskreditovat každého, kdo s nimi nesouhlasí, a považovat ho za nepřítel e. Tito ideologové a konspirační teoretici nejsou ochotni akceptovat odlišné názory a útočí na svobodu myšlení jedince, který se nezařadil do jejich stáda. Pokud se tedy setkáte s lidmi závislými na politických nebo konspiračních ideologiích, zjistíte, že byste raději seděli s podobně smýšlejícími jedinci, jako je hlavní hrdina příběhu “Temný obraz”. Vypadají lépe než pokrytci v kravatě, kteří lžou ještě dřív, než otevřou ústa. Závislost na ideologiích je skutečným problémem, protože lidé trpící touto závislostí jsou netolerantní vůči odlišným názorům. Příběh dále pokračuje proslovem řečníka: „Téměř dvacet procent populace dnes lze označit za narkomany, a my všichni tady víme, že tuto situaci sleduje a zlepšuje jediná firma – firma Nová Cesta. Všimněte si, že tento muž, tento policista, je skoro neviditelný – nosí tzv. rušící oblek, který je téměř pořád součástí jeho práce při zajišťování dodržování zákonů.“ Alkoholiky, bezďáky, gamblery, nenapravitelné čichače a píchače do žil, zkrátka feťáky. Před očima tak mají možná jako já obraz feťáckého pražského parku Sherwoodu za Hlavním vlakovým nádražím, kde lze možná i dnes spatřit nechutného feťáka, který pod rouškou noci i dne do své žíly veřejně a bez ostychu vráží svoji jehličku s obsahem postupné hnilobné smrti bez jakýchkoliv společenských zábran před očima ctihodného, pracovitého občana. Pryč od nich, pryč od světa viditelně se rozkládajících se trosek, vyhýbat se jim. Avšak jednoduše myslící jedinci často podléhají iluzi, že se tento problém závislosti netýká jich. Tato dokonale umělá iluze však neobstojí při opuštění černobílého myšlení. Mnozí z těchto jedinců mohou být naši blízcí nebo přátelé. Při podrobnějším zkoumání se otevírá před námi svět mnoha závislostí, které nejsou vidět. Raději ustupme od těch viditelných, lidově schválených a tolerovaných. Lidé se nechtějí vzdát

alkoholu, cigaret a lehkých drog, a zákony je často tolerují ve větším nebo menším množství. Tyto závislosti jsou stálou součástí moderního života člověka a jsou společensky přijatelné, jak se lidově říká. Hlavně přispívají skutečnými penězi do státní pokladny, a stát jako nechutný, nenažraný brouk musí existovat za každou cenu. Mnohem horší jsou však jiné závislosti ve svém dopadu, například nejvyšší stupeň drogové závislosti nebo závislost na politických či konspiračních ideologiích, které jsou v postmoderní době opojením stejně silným jako drogy. Mnozí lidé závislí na svém jediném pravém způsobu myšlení jsou schopni každého, kdo nesdílí jejich vizi světa, označit nejprve za společensky nepřijatelného, v další fázi za nepřítele ideologie či božstva. Pokud se tedy střetnete jako individualista s takovou ideologií, zjistíte, že je lepší sedět v autě s feťákem než s uhlazeným úředníčkem v kravatě, kterému nevěříte ani pozdravení. Závislost na ideologiích a pevném jediném výkladu světa je skutečným problémem. Strach těchto jedinců ze setkání s individuálním a odlišným vnímáním reality je nepřijatelný, je pro ně šokem. Závislost na drogách je zřejmá díky postupnému tělesnému i duševnímu rozkladu člověka, zatímco závislost na ideologiích se projevuje pod uhlazeným vnějším projevem následovaným prudkým útokem na svobodu individuálního vní mání reality jedince, který se ještě nezařadil do stáda jako tupá ovce. Dále nás příběh posouvá k dalšímu proslovu řečníka: „Téměř dvacet procent populace dnes lze označit za narkomany, a my všichni tady víme, že tuto situaci sleduje a zlepšuje jediná firm a, tento sponzor je firma Nová Cesta. Všimněte si toho muže, tohoto policistu, sotva je vidět, má na sobě tzv. rušící oblek, který nosí v jistých chvílích, a to při vykonávání práce na dodržování zákonů.“ Po lehkém úvodním slově se ke slovu dostává konečně Fred, muž v rušícím obleku: „Kdybyste mě potkali na ulici bez tohoto obleku, nejspíš byste řekli, že jsem feťák, bude vám odporný a vyhnete se mi, nevypadám jako vy, to ani nemohu, můj život na tom závisí. Nechci vám zpočátku říkat, co dělám jako tajný po licista, jenž se podílí na hledání dealerů a zdrojů jejich ilegálních drog v ulicích našich měst a na chodbách našich škol v okrese Orange. Nyní vám povím, čeho se obávám. Ve dne i v noci se bojím, že naše děti, vaše děti i mé děti – mám dvě malé děti, hod ně malé, ale ne tak malé, aby unikly závislostem, úmyslně vyvolaným závislostem na látce S, kterou šíří drogoví teroristé.“ Fred pokračuje ve svém proslovu, hovoří o aktivním boji proti drogám a proti zemím, ze kterých se látka S údajně dováží. „Každý den si tato nemoc vybírá svoji daň, každý den droga S vynáší zisky. A kam jdou ty zisky? Nejde jen o peníze, jde o něco mnohem důležitějšího, o to, co se děje dnes.“ Po krátké pauze pokračuje Fred dále: „Kdybyste byli diabetici a neměli peníze na inzulín, bude te krást, nebo raději zemřete?“ Fredův proslov je ale narušen, mluví jinak, než systém žádá, a tak dostává pokyn skrytou vysílačkou, aby se vrátil k předem připravenému projevu schválenému systémem. „Zapomněl jsem to, tyhle kraviny mi nějak nelezou do hlavy,“ systém se však nevzdává a vrací Freda do jeho role: „Opakujte po mně, ale ať to vypadá improvizovaně.“ Krátká pauza a Fred pokračuje dál, tentokrát k muži za tajnou vysílačkou: „Víte, proč mi tyhle kraviny nelezou do hlavy? Protože právě to přivádí lidi k drogám, vše je tak nechutné, že chtějí uniknout a začnou brát.“ Hlas systému se však nevzdává, připomíná o to naléhavěji, aby se Fred vrátil zpět do své role, do své maškarády, prostě bez odmlouvání, aby řekl svůj vystrojený projev ze systému a měl pokoj. „Takže látka S, S znamená slabost, strach a samotu. Přátelé od vás utečou a vy utečete od přátel, všichni

nakonec utečou od všech. Odloučení a samota, nenávist a vzájemné podezřívání, S je nakonec smrt, pomalá smrt, začíná v hlavě. Tak to je.“ Když pečlivě sledujete projev Freda, tajného policisty, a nasloucháte hlasům v pozadí ze systému, zjistíte, že Fred ví, že všechno, co říká hlasem systému, je lež. Sám dokáže zhodnotit, že fiktivní, reálná v newspeaku, americká, nejenom americká, společnost stagnuje, zabloudila a není schopna jakéhokoliv rozvoje. Je to jako sedět v rozjetém vlaku a vědět, že ho nikdo neřídí, ale zároveň všechny suverénně ujišťovat, že sice strojvůdce ve vlaku nesedí, ale na všechno existuje předpis a zákon, takže tam možná někdo v lokomotivě skutečně musí sedět, jak nám předkládá bruselský předpis. Je to čistá paranoia, ve které žijeme, asi osm miliard lidí, kdy každý se ocitá postupně ve své soukromé paranoidní, zcela osobní představě. Díky, že jste s námi v postmoderním světě poušť naší reality. Tento svět naší společné reality je založen na lži, na předstírání, na kolektivním a soustavném zastírání pravé reality a skutečného stavu věcí. Je to svět, kde jsme pozorováni a sami pozorujeme druhé v nekonečné televizní reality show. Náš příběh se však nezastavuje, vyrážíme s Charlesem Frekem na zběsilou jízdu do hospody U Tří Šumařů a sledujeme jeho absolutně zkreslený obraz reality. V drogovém rauši prožívá podivné představy o policejních kontrolách, kdy prožívá jednu realitu pouze ve své hlavě a reaguje také na realitu, ve které policejní kontrola neproběhne. Při raušové policejní kontrole, kd y ani zasahující policista není čistý, dostává zdánlivě jednoduchou otázku: „Jak se jmenujete?“ Zdá se Vám to jako jednoduchá otázka, jenže feťák, kterému postupně odumírá jedna mozková buňka za druhou, není mnohdy schopen odpovědět, protože nedochází k přenosu informací v mozku a jeho neurotransmitery buď už umřely, nebo se nějak nevzbudily. Takže víte určitě, jak se skutečně jmenujete? Příběh pokračuje dál, ponořujeme se do něj stále hlouběji, posloucháme rauš -dialogy, inteligentní náhledy střídající se z rauš-dialogy drogového opojení, je to jako jízda na motorce proti bouřlivému větru, který se vás snaží zbrzdit, ale vaše motorka bojuje s větrem o závod a jede bez zastavení stále vpřed. Následně se dostaneme až k naprosté post-drogové, osobní deformaci Charlese Freka, který se rozhodne tu nekonečnou spirálu drogového rauše řešit nikoliv léčením a novým startem ve všech oblastech života, nýbrž ukončením svého života, neschopen již dále čelit. Právě teď, když píši tyto řádky, se za okny odehrávají podobné s ituace, které si lidé často sami a dobrovolně volí. Mnohdy potřebují uměle něco řešit, aby poznali, že jsou ještě naživu, že ještě dokáží něco cítit, že se jich něco dokáže dotknout. V reálu se nedokáží smířit se skutečnými životními prohrami a jejich násl edky, které je mnohdy rozčlení až na atomy. Nenacházejí cestu pro další otázky a nechtějí už sledovat úžasné tajemství života. To je skutečná prohra, pohrdnout tajemstvím života! Takže náš ne -hrdina Charles Frek se rozhodl nakonec ukončit svůj život. Ve fi lmu Temný obraz si nakoupí dostatečné množství sedativ, kvalitní alkohol. A následně mu v hlavě vyvstane myšlenka, že na poslední cestu nebude šetřit, „protože v drogových kruzích, v nichž se pohybuje, není náhlý konec považován za problematický“, takže vš e běží hladce podle jednoduchého, předem jasně definovaného plánu. „Jeho plány se samozřejmě zabývaly také tím, jaké předměty mají být u něho nalezeny budoucími archeology. Několik dní se rozhodoval, tyto úvahy zabraly víc času než rozhodnutí se zabít. Bude nalezen ležící na zádech ve své posteli, s výtiskem knihy Zdroj od Ayn Rand, dále s nedokončeným dopisem firmě Exon, v němž protestuje proti zrušení jeho karty na benzín. Tímto způsobem chce obžalovat systém a svou smrtí něčeho dosáhnout, něčeho většího, než dosáhne za celý svůj život. V poslední chvíli

ale Charles změní názor na zásadní otázku a rozhodne se zapít pilulky drahým kvalitním vínem spíše než laciným krabicovým patokem. Proto se Charles Frek vydal na poslední cestu do místního obchodu s alkoholem, kde se prodávají drahá vína a koupil lahev Mer lotu za téměř 70 dolarů. Vrátil se domů, drahou láhev vína otevřel, nechal víno dýchat a vypil několik skleniček. Poté se pokusil myslet na něco smysluplného. A potom se sklenicí Merlotu v ruce spolkne všechny pilulky najednou. Byl však podveden, místo pok lidného utišení začal halucinovat. Náhle spatřil u své postele stát tvora z rozhraní mezi dimenzemi, jenž na něj nesouhlasně vzhlížel. Charles se bytosti zeptal jednoduchou otázku: „Přečteš mi moje hříchy?“ Na tuto otázku tvor přikývl a Charles Frek pochopil novou realitu, zcela realisticky zhodnotil situaci a řekl, že čtení jeho hříchů bude trvat sto tisíc hodin. Tvor mu to odkýval, kdy mu sdělil klidným hlasem, že hříchy mu budou čteny nekonečně dlouho, na směny, po celou věčnost a tento seznam nemá konce. Následně Charles Frek poslouchal výčet svých hříchů od narození, kdy si začal v jedné chvíli přát, aby mohl vrátit poslední půlhodinu svého života. Ale to se nestalo a hříchy byly čteny dál. Za tisíc let se dostaly ve čtení k šesté třídě, kdy v tomto roce objevil Charles Frek masturbaci, po dalším čtení si Charles Frek pomyslel, že aspoň to víno bylo dobré.“ Zvu vás na cestu skrz Temný obraz a možná i na delší cestu s knihami a filmy autora, spisovatele, proroka a vizionáře sci-fi Philipa K. Dicka. Šťastnou Dickovskou paranoidní cestu!

∎

HRAJEME JEŠTĚ HRU? Ve 21. století dochází k posunu od racionality k iracionalitě. Žijeme, dýcháme a tvoříme v prostředí, kde existuje více dezinformací než skutečných a tvůrčích informací, bez ohledu na to, co si myslíme nebo vnímáme. Svět se tak stává místem, kde každý matoucí obraz či názor na realitu vytvořený kýmkoli je považován za skutečnější než pravda. Tento svět většinou zahrnuje pouze pasivní role přijímačů, nikoli aktivní tvůrce reality kolem sebe. Tento trend platí pro každou oblast lidského života, bez ohledu na to, kde se narodíte. Vaše názory a představy o světě jsou formovány tím, co slyšíte, vidíte a zejména digitálně přijímáte. Opakovaně jsem se snažil upozornit mnoho lidí na to, že v této době nelze bez pořádného filtru pro příjem informací skutečně a tvůrčí informací žít a vyvíjet se jako osobnost, tvůrce či kreativní jedinec. V 21. století lidé dávají přednost iluzi dezinformace před skutečnou pravdivou informací, která má sílu probouzet tvůrčí schopnosti a úžas nad tajemstvím života. Neobjektivní a zkreslený pohled je tak ve světle postmoderního umění vnímán jako alternativa, a to bez ohledu na jeho vnitřní absurditu. Máme možnost objevovat, zkoumat a přijímat realitu, ale také volíme možnost nedostatečného objevování a přijímání dezinformace. Otázka svobodné volby zůstává nezodpovězená. Hlavní otázkou v této filmové recenzi eXistenZ je odkud plyne naše jistota reality? Hledání odpovědi na tuto otázku znamená neustálé zkoumání a kladení otázek ve všemožných variantách. Proč si klademe tuto otáz ku, proč ohrožujeme své duševní zdraví, když nám jistota reality připadá nezpochybnitelná? Proč jsme začali tuto otázku otevřeně klást právě v sci-fi? Možná je nová filosofie a spiritualita ve 21. století ovlivněna právě proroky sci-fi. Sci-fi odstrkuje současné spirituální, náboženské a filosofické systémy mimo naši realitu. Jaké myšlenky budou nositeli 21. století? Mohou to být právě myšlenky sci-fi a jejích proroků, kteří mohou probudit společnost z letargie? Proč se skrývat před otázkou o jistotě realit y v neexistující odpovědi? Pokud se jednou začneme ptát na pochybnosti naší reality, vstupujeme do nezkoumaného teritoria, do

oblasti “Hic Sunt Leones” - zde jsou lvi. Jak řekl filmový recenzent Darren na serveru csfd.cz: “Ve filmu eXistenZ jde spíše o podobenství s filosofickým nádechem hledání pravdy. Co je realita? Kde končí a začíná? Takto se ptal již Platon a takto se budou ptát filosofové, dokud bude lidstvo existovat. O počítačové hry zde vlastně nejde.” Aktivně tedy vstupme do světa, který nám představuje film eXistenZ. Na začátku vstupujeme do vysněné cyberpunkové budoucnosti, kde je možné hrát počítačové hry tak realisticky, že skutečný člověk může žít nejen jeden život, ale díky novým technologiím i více životů, nekonečně mnoho. Herní svět se tak proměňuje v místo snů a umožňuje únik ze stereotypu. Film nás zavádí do hlubin králičí nory. Kdo by nechtěl otevřít dveře fantazie a prožívat nekonečná dobrodružství? Lidé se dělí na realisty žijící svým jedním životem v jistotě fyzické reality a na hráče, kteří žijí mnoha životy v herním světě. Kam patříte vy? Jste součástí realistů bez fantazie nebo se raději ponořujete do svět a her, knih a filmů plných fantazie a nečekaných světů? Počátkem celého příběhu bio hry Existence je představení nové hry Allegry Gellerové, nejlepší počítačové programátorky počítačové firmy Antenna research. Allegra Gellerová představuje hru eXistenZ, sama se ujímá role průvodkyně, zkušené průvodkyně v nové h ře, která je nejenom novou hrou k pobavení, ale zároveň novým herním formátem. Allegra nás uvede do světa, ve kterém se hry nehrají už jen v počítačích nebo virtuální realitě, ale hrají se pomocí divných bio konzolí – zvířecí zmutované rybo-bio zařízení, které se připojují k lidskému tělu přes bio port zapuštěný do lidského těla v páteři. Na scénu tak přichází herní bohyně Allegra Gellerová a na setkání s fanoušky tohoto typu her představuje hru eXistenZ, jenž představuje další skok do neznáma. Na tomto her ním conu s fanoušky nové hry eXistenZ je v pozadí jako nevýrazná postava ještě Ted Pikul, který zatím na začátku hraje roli pouze jakéhosi strážného z bezpečnostního dohledu na herním conu a věnuje se ještě nyní své nové rutinní práci, když kontroluje všechny účastníky conu, zda nemají sebou zbraň nebo nelegální nahrávací zařízení. A Allegra promlouvá k publiku herního conu: „Svět her poněkud ustrnul, lidé dostávají tak málo informací, a přitom možnosti jsou tak velké, eXistenZ není jenom hra, je to nový herní systém. Hra obsahuje spoustu herních hraček, které si Vy jako první vyzkoušíte, takže….“ Dále je vybrána skupina prvních dvanácti dobrovolníků z různých věkových kategorií, kteří se připojí k hracím konzolím. Do nich bude přes bio konzoli Allegry Gellerové doslova nahrána do mozku nová hra eXistenZ. Zatím vše probíhá naprosto dokonale. Na podi u se shromažďují dobrovolníci a přes Teda Pikula se na poslední chvíli do sálu s diváky a hráči herního conu dostává neznámý mladík. Ten usedá do první řady poté, co prošel přes tester Teda Pikula a byl shledán čistým. V tašce pronáší do sálu svou starou herní konzoli, která však v sobě skrývá podivné překvapení. V následující minutě Allegra Gellerová zahajuje přímé hraní: „Dobře, za chvíli do vás všech nahraju Existenci od Antenna research, ale varuju vás, bude to divoká jízda. Ale nepanikařte, ať se stane cokoliv, ano. Za chviličku se tu zase uvidíme.“ Spouští se nahrávací proces. Je to živý proces, kdy se přes hlavní vstupní bio konzoli Allegry Gellerové do jednotlivých hráčů spojených pro účel hraní přes jejich bio porty nahrává společná hra. Lidé se proměnili v živoucí stroje zasíťované a spojené do jednoho biologického počítače sloužícího zábavě. Sen se naplnil, člověk a stroj se stali

jedním, vize Transhumanismu se stala smyslem existence. Zároveň se spouští ještě druhý příběh, jenž je příběhem mladého muže v první řadě, který skrytě sestaví biologickou zbraň složenou z kostí vystřelující jako náboje lidské zuby – podivná střelná zbraň sestavená z koster vodních živočichů a zubní protézy. Právě v tento okamžik jsem si naplno uvědomil, že jsem totálně mimo známou realitu. I přesto, že jsem odkojený celou řadou scifi filmových a psaných mýtů, zíral jsem na jakousi biologickou zbraň schopnou střílet lidské zuby. A byl jsem v ten okamžik totálně mimo realitu, vystřelený z děla, nečekaně a bez logiky. Děj se zrychluje. Mladík zaútočí na sedící Allegru Gellerovou s biologickou zbraní v ruce a u toho řve: „Smrt démonické Allegře Gellerové!“ Nic netušící Allegra, ponořená do hry, je zasažena lidským zubem do ramene. Vzápětí se strhne zuřivý boj. Terorista, hájící svět Reality proti imaginárnímu hernímu Nepříteli, je zastřelen a v nastalém zmatku je Allegra doslova na poslední chvíli odvlečena pryč z herního sálu. Hrdina se nezrodil. Ted Pikul Allegru jako kus masa naloží do auta a rychle s ní odjíždí pryč, sám beze zbraně, jen slepě plnící poslední příkaz jednoho z manažerů herního conu. Děsivá jízda tím ale teprve začíná. Jízda autem se začíná měnit na podivnou no ční můru. Allegra nechápe pořádně, co se stalo a vyčítá Tedovi, že nechápe, co se jí stalo. „Zdá se, že mám nepřátele, o kterých jsem nevěděla. Smrt Allegře Gellerové, jak by se vám líbilo, kdyby někdo křičel smrt Tedu Pikulovi? A co budou střílet menší pi stole? Nejspíš mléčné zuby. Zubaři teď dělají do zbrojního průmyslu." Naše divoká jízda světem existence nekončí. Allegra Gellerová při útěku zjišťuje, že Ted Pikul nikdy i přes svoje zaměstnání ve firmě na hry nemá vsazený bio port. Vzhledem k tomu, že při útoku na herním setkání byla poškozena herní biologická konzol obsahující jedinou kopii hry, tak Allegra potřebuje, aby se Ted Pikul společně s ní zúčastnil hry existence pro ověření, zda hra nebyla zničena. Jediná kopie se nyní nachází v poškozené bio herní konzoli Allegry. Ted Pikul neochotně souhlasí a na benzínce si nechá nelegálně vsadit po litém boji bio port. Potkají zde Gase, chlapa z benzínky, který bio porty nelegálně instaluje. Když zjistí, s kým mluví, tedy že se setkal se samotnou Allegrou Gellerovou, vyhoví jim s radostí. „Allegro Gellerová, změnila jste můj život.“ Ted Pikul jako ne hráč nechápe, a tak Gase přímo v dílně benzínky zpovídá „jaký byl váš život dřív?“ Gas odpovídá: „Dřív?“ Následuje Tedovo „Než ho změnila Allegra Gellerová“, ptá se důrazněji Ted Pikul. Gas se ale nenechá zaskočit: „Obsluhoval jsem benzínku.“ Ted Pikul nechápe „pořád obsluhujete benzínku, nebo ne?“ Gas se ale znovu nedá „jen na té nejubožejší úrovni reality, její práce mě osvobodila.“ Ted se ale také nedá a zpochybňuje Gasovo osvobození „osvobodila?“ Gas pokračuje „hrál jste někdy hru Bůh umělec? Dvě slova, velké B, velké U.“ Ted odvětí „nemám bio port“. Gas vysvětluje Tedovi, že „hráč téhle hry je sám Pán Bůh, hodně spirituální a legrační, Bůh umělec, mechanik, pro vás asi směšné“, ukončuje podivnou konverzaci Gas a se soucitem a lítostí v očích se dívá na Teda, jenž nikdy nezakusil slast ponoření do jakékoliv hry. Tato podivná konverzace se přeruší a my společně s Allegrou stojíme před benzínkou, kde se odehrává podivná, dokonale paranoidní událost. Společně s Allegrou spatřujeme podivného tvora s dvěma hlavami. Kde to sakra jsme, kde jsme

se to ocitli? Co se sakra děje, co nám to oči ukazují za zrůdnost? Později se dovídáme: „Hej, koukni na toho brouka, má dvě hlavy? To není brouk, je to mutovaný obojživelník, je to žabo -mloko-ještěrka… důsledek doby.“ Než vstřebáme to první setkání, ocitám e se opět u Gase v dílně. Vidíme, jak Gas instaluje podivnou bio portovou puškou Tedovi bio port do páteře. Ted Pikul se brání a na Gase skoro zaútočí, ale Allegra Gellerová je nesmlouvavá. Teda potřebuje pro záchranu, a tak mu říká to nejdůležitější, co j í v tu chvíli napadne: „O to jde, chápeš? Tohle je klec tvé reality, která tě nutí přešlapovat v nejmenším možném prostoru navždy. Rozbij tu klec, Tede Pikule, rozbij ji hned.“ Je to naléhavé volání, které si vyžaduje odpověď. Ted Pikul stojí před Tajemstvím, bojí se, má strach, panikaří. Má se stát účastníkem naprosto podivné zkušenosti, má se zbavit svého nekonečně hloupého strachu z neznáma. Ano, je to přesně ten strach, který nutí mnoho lidí zavírat oči před zjevnou pravdou, přesně stejný strach, který nám brání neustále zpochybňovat staré nezpochybnitelné pravdy našich předků i zatrpklých stereotypních, znuděných, věčně se potácejících současníků v uzavřeném kruhu bez možnost i změny. Je to ona cyberpunkerská -gnostická kvadratura kruhu, gnostický had požírající vlastní ocas. Jenže kam by se člověk dostal bez snění a fantazie? Nebyl by z nás místo snivců-jednotlivců jenom dav mravenců bez schopnosti rozvoje? Kdo stanovil konečné hranice naší fantazii? Platí tu tedy ono věčné poučení, že pokud by nebylo snílků, nebylo by nikdy lidského pokroku a objevitelských cest do neznáma? Stále se bojíte a máte strach? Nechte strach strachu a nechte si vsadit bio port jako nakonec Ted Pikul. Utečte z klece vaší reality společně s Tedem Pikulem. Ta klec vás nutí přešlapovat v nejmenším možném prostoru navždy, rozbijte ji a začněte se konečně ptát po velkém Tajemství života. Jiná cesta než fantazie, vás na tuto neznámou cestu nemůže posunout. Film eXistenZ je tedy filmem, který si hraje s myšlenkami cyberpunku, bio mechanikou, transhumanismem. Lehce a mrazivě žije v postDickovském vesmíru. Je to úžasný svět, který stojí na pravidlech vycházejících spíš z lidského podvědomí. A na závěr musím cit ovat ještě jednu větu: “Mě nemusíte zabíjet,” říká jeden z účastníků conu a vzápětí dodává: “ale řekněte mi, hrajeme ještě hru?”

∎

NOČNÍ CESTA A VYSVOBOZENÍ (7) V tomto svazku je zachycen sen, který NOÚ dal subjektu k nápravě, aby si jednou provždy uvědomil svoji předem danou osudovou roli a zařadil se do přesně vytyčených kolejí. Tyto koleje vedou jen tím směrem, kudy vést mají! Subjekt se správně domníval, že překročil hranici reality, což je skutečně pravda, ale vůbec nepochopil, kde je jeho skutečné místo. To místo určujeme přece jen my, z precizností úřední moci. Je zatvrzelý, neskutečně zatvrzelý, když si myslí, že se někam pohne svým rebelstvím, a obejde tak úřední systém. On si ve své naivitě hraničící s paranoiou, kterou jsme dodali rádi ve velkém množství, dokonce stále myslí, že NOÚ ho nějak svým ostřížím zra kem přehlédne a on se tak vyhne řádnému úřednímu dohledu. Je zmatený, zločinně zmatený, tento zápis schovával, nechtěl ho nikdy použít, a přesto se nám dohlížitelům s ostřížím zrakem podařilo o tomto snu sepsat pořádný úřední, a hlavně usvědčující záznam.

Dodatek č. 1: Dne 8. 4. 2014 v čase 22:07 hod. se nám zcela otevřenými úředními postupy povedlo subjekt tak zmást, že si zapomněl rozepsaný dokument ve světě nul a jedniček správně uložit a ztratil tak, pro NOÚ nepříjemné myšlenky. Jejich nepříjemnost spočívala v jejich síle dopadu na Ty, kteří by nebyli pevně zakotveni ve strojové mysli NOÚ. Musel by to být zázrak, aby se mu povedlo opětovně a znovu obnovit původní zápis. Je dobré a u subjektu se to povedlo, zabránit lidské paměti v plné obnově. Sic!

∎

NEKONEČNOST SAMOTY DUŠE Někdy se cítím nekonečně sám, hluboce sám se svými těžkými a černými myšlenkami a otázkami. Mám pocit, že samota je jen slabým slovem na pojmenování onoho vnitřního pocitu osamění. Je to jako být na dně černé studny, ze které se musím každý den drápat v boji o svůj život. Dívám se z té studny ven, stojím po pás v temné kalné vodě až na dně dávno zapomenuté studny, ve vidění malé Smrti hledím v beznaději nahoru. Pomalu se loučím s existencí. Nikdo ke studni nepřijde a nevytáhne mne ven. A pak mne napadne, vyšplhám se tam, dokážu obejmout stěny a najít cestu ven? Stále mi do toho přichází opakovaně, znovu a znovu myšlenka, že život je někdy těžký, smutný i depresivní. Zdá se být i bez světla pochodně, které by svítilo na cestu v temnotě mrazivého prázdného vesmíru. Život je ale také v protikladu snem, fantazií, hledáním pravdivého obrazu skutečnosti. Život nikdy proto ve skutečnosti nemůže končit okamžikem, kdy nemůžeme dál, z popela porážky musíme znovu nabrat síly. Jsem jako bájný pták Fénix, znovu a znovu, když js em druhými nebo sebou pohřben, zapomenut, když prodělám sebedestruktivní shoření a zbude jen popel z mé duše, tak se znovu a nečekaně probouzím s plnými silami a běžím s díky Jedinému dále do dalšího životního dobrodružství v nekonečném kole existence. Mám pocit, že příběh, který vyprávím, se nestal, jenže ten příběh je v naší podivné realitě skutečně pravdivý. Byl bych ale raději, kdyby nebyl. V tom černém snu jsem našel probuzení, černočerný sen, který jsem nebyl schopen plně rozumem pochopit, jenom ho prožít. Ten sen se stal, byl tedy více než jen snem. Dodnes vidím před sebou vše živě, ta neúprosná jiná realita se znovu a v nekonečné smyčce přede mnou otevírá znovu a znovu. Kdo může stanovit hranice reálnému? Snad vědec, nebo snad chladný matematik v objetí čísel? Kéž bych byl malířem nebo fotografem vnitřní duše, svět by se dočkal zpodobnění mých temných obrazů, dílo by zastínilo minulá staletí a otevřelo cestu ven všem Drakům, dráždícím v mém díle všechny rozumné a moudré. Čas se posunul a ta noc černého šamana by la víc než černá a můj duch se ztratil v temné sluji snového světa, hluboce jsem se stále propadal v každé vteřině do světa tak temného, že pojmenovat onu hloubku, kde náš svět už neexistuje a cizí je tak reálné, je skoro nemožné. Kdo tam ještě nebyl, kdo nepřekročil horizont událostí, může jen naslouchat, nepřejte si však za žádnou cenu prožít stejný příběh, nic Vás na tuto živoucí zkušenost nepřipraví a budete pociťovat strach tak veliký, že srdce a mysl, Vaše skutečné srdce, a mysl bude hledat, jak odola t přívalu Temnoty, jenž člověka dokáže udusit. A po

takové zkušenosti se Vaše duše rozlomí jak stará pečeť na mnoho kusů, a poté dlouho, nekonečně budete hledat ztracené kousky své Duše. Cítil jsem v jiném světě, dýchal jsem v jiném světě, pohyboval a byl jsem přítomen ve všech svých smyslech v jiném světě. Bylo to jiné, nepojmenovatelné. A vprostřed tohoto děje jsem byl ale jen loutkou sloužící Mocnému, jenž mě pohltil temnou noční mocí. Vnitřní část duše je pravdivá, vnitřní část duše žije v utajení a číhá na správný čas. Cítím, že když dnes znovu roztrhnu závěs šílenství, spadne ze mě nejtemnější sen ze všech mých snů, ze všech mých dobrovolných i nedobrovolných cest do Neznáma a Nepozna telna. Ten sen nemůžu popisovat jako minulost, ale vždy jen jako přítomnost. Zapomeňte na čas, neexistuje, jen různá vlákna splétají smrtící pavučinu. V tom snu procházím starobyle vypadajícím muzeem a spatřím podivnou okultní sochu s tváří Ahrimana, jak ji viděl Rudolf Steiner – německý mystik. Je to přítomnost obludné síly, která mě nutí k tlukotu srdce, rozbíjející svým zvukem starobylé chrámy, osudově mě vedoucí Temnotou, která mi připomíná, že jsem stále součástí světa živých. Ale nyní? Kdo ví, kde jsem? A kdo ví, komu patřím ve světě Prastarých? Tvář sochy je obrazem Ahrimana, jedné z tváří skutečného Zla, patřící do jiného, starého světa, do perského světa gnostického mystika, který se jako loutka dotkl v plné síle tajemství smrti a zrození. Ahriman je perským symbolem hlubokého Zla, jednou z tváří padlých andělů, je to symbol gnostického Boha Tmy, držícího v okovech hmotný vesmír, který bojuje proti Bohu Světla v gnostickém stále se opakujícím duelu a had, ten starý had, stále požírá svůj ocas. Cítím, že jsem zrozen pro tento okamžik, dotýkám se sochy Ahrimana a jsem přenesen černým zuřivě bouřícím větrem do královského sálu plného okultních symbolů z run, obrazců a písem, které už zavál pryč starý a dlouhý čas. Jsou to symboly z dob tak dávných, že popsat je a dotknout se jejich smyslu znamená stát se znalcem, který nebude mít sobě rovného. Vstupuji tedy do podivného sálu vytrženého z historie starého nejtemnějšího řádu Temnoty. Na stěnách jsou v tomto hrdém sále Temnoty okultní symboly všude kolem mě a já hledám každý z nich a vidím jejich temný smysl. Ten starý chrám nebo to místo, které ny ní vidím jako chrám, mluví ke mně živým hlasem. Každý symbol, každé písmeno, každá runa mluví o temné cestě, která naplňuje svůj předobraz nejtemnější stránkou lidství, jde i dále až za lidství, míří jako vystřelený šíp k Prastarým, o nichž jen mluvit rozp outává hlas smrti. Vidím armády démonů, Padlých andělů a podivných bytostí z historie Země, ale to byla jiná Země, plná jiné historie, tak temně ukryté mistrně i se svými válkami vedenými v rovinách Tmy proti Světlu. Runy na mě křičí příběhy o čistém Zlu, které tepalo svým tempem v hlubinách Země dávno před člověkem. A vidím také všechny ty symboly, pro které člověk za svou historii obětoval svůj fanatismus, zlobu, nenávist i touhu po zjevné moci, cítím příběhy všech symbolů, příběhy, které jsou utajeny. Příběhy mě pohlcují, stojím v tom snu vědomě, ale na straně vítězů, sloužím Mocnému. Nyní jsem osudově jako loutka přímou součástí těch, kdo obětují vše jen pro to, aby spatřili utrpení tisíce obětí v pokušení moci. Moc je ale v tom Zjevení sladká, úžasná vě c a já jí nakonec v tom snu plně podléhám, utrpení druhých se mi začíná zamlouvat, raduji se z něj a miluji pokušení Moci.

Stále ve větším obdivu stojím uprostřed shromáždění démonů, Padlých andělů zohavených svým pádem z Výšin, vnímám celé lidské dějiny a spatřuji také všechny, kdo v lidské historii byli démony v lidské podobě, nakonec spatřuji samotného Ďábla s velkými červenými rohy a s hluboce ďábelskou tváří čistého zla s očima plné a upřímné nenávisti ke všemu světlému a čistému, s upřímnou ničím nekontrolovanou zlobou ke všemu, co není podrobeno jeho vůli. Je to však vůle nekonečná, nelidská, zrozená ve věčnosti s hlubokým pohledem do každé lidské duše, která v sobě přes všechen svůj zjev nese temný zapomenutý chlad vesmíru. Temná vize pro znalce z nových mýtů říká, že až jednou, až se vydáme ke hvězdám, se s Ďáblem znovu shledáme v prázdnotě, kde stále číhá ve svém mrtvém panství. Vidím, cítím a slyším hlubokou touhu polykat duše a nenechat nic Bohu, vše ničit. Znovu se obracím na ty, kdo bývali kdysi dávno lidmi, a tak poznávám ty, kteří nesli obraz absolutní zkázy v našem světě a nyní k nim patřím i já. Cítím obrovskou posedlost a touhu po zlu právě v sobě. Hrdost v mojí duši na temný úkol pro náš svět. Sen je tak živý, že vidím absolutnímu zlu do tváře a vnímám démonickou hrůzu a touhu ničit a cítím absolutní touhu po pomstě a po zlu. Jde to ale až za ten sen, přímo se ztotožňuji se Zlem, vnímám jeho Absolutnost, cítím se ale podivně dobře, opojen mocí Temnoty. Už to není, ale jen sen, bylo mi dáno spatřit absolutní Zlo a být s ním zajedno. Nikdo se mne neptá, jestli chci nebo ne, jsem jen nádobou, která je plněna nelidskou vůlí. Z tohoto Zla prýští obrovská aristokratická povýšenost, nadřazenost, pýcha a moc, která se rozpíná prostorem i časem. Vidím tedy tvora z temnoty podobného pavouku, který má nekonečně mnoho nohou, sahajících až na rozhraní těla, duše i ducha každého člověka. Nyní se však dobrovolně nechávám v opojení zlem spoutat. Jsem tedy jen loutkou, někdo nyní se mnou hraje temnou hru a nemohu se nijak bránit, vlastně ani nechci, jsem plně zajat a nechci jinam jít. Plazím se se starým hadem

zahradami Edenu, nabízím pramáti Evě a Adamovi jablko a kochám se, když první lidé ztrácejí blízkost Jediného. Cítím se dobře s princeznou Lilith a s jejími dětmi noci hledám další kořist v tisíce podobách. V tom všem náhle spatřuji vnitřním skrytým zrakem vědomý řád, jde o Temný aristokratický řád zvaný černými mágy – zasvěcenci jako Velká Černá Rada. Všichni jsou oblečeni střídavě v rudých a černých kápích posázenými runami zla. I já tam stojím uprostřed ni ch, mezi lidmi i démony v červeném plášti s runami čistého Zla vzpoury na prsou s hrdostí a povýšeností. A pak přijde blesk, jsem náhle vytržen. Černá tma náhle pomíjí a temný čas končí. Náhle ležím ve svém pokoji, ve svém lidském čase a padám na temnou podlahu. Černou tmou noci právě teď prostupuje svit Měsíce a já ležím a dívám se do jeho svitu. Ležím a volám, volám po Světlu, volám k Jedinému, křičím a řvu, rvu si vlasy, slzy mi stékají po tváři. Co se to děje, co to zažívám za černý sen, hluboce prostupující mé myšlenky. Podivná černá noční můra pomalu odeznívá v modlitbě, přesto se něco změnilo v mé duši. Jsem mystikem, černým i bílým koněm ve hře života na podivné šachovnici. Proč mě Jediný na chvíli přenechal jako loutku Zlému, Mocnému, Prastarému Duchovi? Hra skončila, loutka však nezačala nic chápat? Jak mám začít myslet normálně, když jsem spatřil čistou tvář Odpůrce ve zpodobnění Ahrimanově? Kam mám nyní jít, když v mojí duši probíhá zuřivý boj? Před chvílí jsem byl součástí zla a nyní chci být součástí Světla. Jde to ještě někdy, nejsem snad odsouzen k věčnému zatracení? Snažím se, snažím se, utíkám se do normálního světa. Věnuji se lidské práci, po práci se procházím podél řeky a v duši si přehrávám obraz nočního světa. Jdu a cítím se jako bych šel městem bez lidí, kolem mě město sice žije v lidském tepu, ale já vidím něco jiného, rozbité budovy a zkázu. V tom jiném městě rozkladu spatřuji démony noci i dne živícími se dušemi nešťastníků pokoušejících osud temného světa v touze po moci Prastarých. Nějak se nedokážu probrat několik dní, týdnů, měsíců, chodím jako bez života, musím se s tím ale poprat. Vidění postupně mizí. Musím jít do kostela, musím se zpovídat, musím to někomu říct. Jdu tam, kde cítím naději. Jsem ve zpovědnici a říkám vše knězi, no všechno raději ne. Pro sebe si nechám nejhlubší pocity, že nějak cítím svoji zodpovědnost za prožitý sen, myslím si dokonce, že jsem vše prošel dobrovolně a ztotožňuji se s tím, možná mi dokonce přijde, že já sám jsem nyní vyslancem zla na světě. Navenek se, ale vyjadřuji polovičatě a v náznacích. Kněz se drží a poslouchá mě. Na závěr mi požehná. „Nic jiného mi neřeknete, Otče?“ Kněz se místo odpovědi začne, ale smát a jeho smích mě dusí. Nechápu a křičím. Náhle se probouzím, kněz na mě mluví, že jsem asi usnul uprostřed věty a pak jsem začal křičet. „Synu, neříkáš mi vše, přijď, až budeš chtít Bohu říci vše.“ Jdu s hlavou svěšenou, bez naděje, bez smyslu po životě. V hlavě mi burácí hlasy Zla a já jdu náhle s temnou radostí v srdci, hrdý bezbožník smějící se k nebesům. Proč se bát Zla, je upřímné a plné bolesti? Těžké a temné myšlenky získávají postupně navrch. Čas si stále běží a časem uplyne několik měsíců a nic se neděje, vlastně něco ano. Začal jsem studovat všechny lidské děti Temnoty z celého světa, začal jsem se prodírat historií a hluboce vážně studuji do noci lidské myšlení. Studuji emoce lidí, jejich reakce na sílu hlasu, vyhledávám chyby předchozích Temných a

přemýšlím, zda jsem je spatřil v Radě. Knihovnice je ze mě nešťastná, hluboce studuji do podrobností, až se z toho stává posedlost. Přestávám si také všímat světa kolem sebe a jen studuji. Veškerý svůj volný čas věnuji studiu. Po čase mi selhává vnitřní budík pro realitu života, přesto to nedávám najevo. V práci úspěšně postupuji vpřed, cesta se otevírá sama. Začínám být cílevědomý, jdu po lidech, shazuji všechny a šplhám se výš. Nechávám za sebou lidské trosky, deru se čím dál výš.

∎

ČAS JE ŽIVOUCÍ SMYČKA Čas je živoucí smyčka, situace se odehrávají znovu a znovu a znovu. Jiní lidé, jiná místa, jiný čas, ale naprosto do písmene stejné rozhovory v předem připravených situacích. V mysli mi přeskočí jiskra mezi neurony a spustí se neviditelná nit v hlavě. V tomto okamžiku mi něco přímo řekne, že přesně tu samou situaci jsem prožil stokrát, tisíckrát, jen v jiných divadelních kulisách, s důsledně předepsanými slovy. Jsem tedy chycen v chapadlech bytosti mimo čas a prostor, která v těchto momentech ovládne na tyto situace plně moje tělo i duši a nechá mi pouze roli pozorovatele, bez možnosti zasáhnout do průběhu děje. Situace příběhu života se tak odehrávají na jiném místě, možná i s jinými lidmi, rozhovory jsou všechny přehrávány na pásce a já jen pasivně odříkávám to, co mi někdo pouští do hlavy. Je to prosté, jsem průtokovým kanálem pro sílu, která je nejméně stokrát, tisíckrát silnější, než má vlastní vůle. Je to síla nezměřitelná a já jsem jen pasivním kanálem. Můžu reagovat, bránit se, nejde to? Někdo Mocný chce, aby hra na život pokračovala, a tak stiskne příslušné body v mé mysli a já nemohu mluvit a jednat jinak než podle herního, přesně daného scénáře. Proč se to děje? A pak v nezměřitelný okamžik ta síla přestane působit, najednou z ničeho nic, pomine. Najednou v tomto časoprostorovém bodě nemá šanci pokračovat. Zase jsem to já, aspoň na chvíli vyjdu z předepsané role. Kdo jedná místo mě v situacích, kt eré dopředu jsou naprogramované? Ne, netuším to. Zachytit se to nedá, změřit také ne, je to jako zápis z vyššího místa, který vrací herní postavu zpět do role připraveným, předem herně nadefinovaným scénářem s přesnými herními posuny. Jinak se děj nemůže posunout.

∎

KONEC? Stále jsem tam, zaklapl jsem tu poslední složku, vrátil ji na její předepsané místo a zavřel jsem tu podivnou, nechutnou skříň. Ten hnusný, černý regál. Ptám se sám sebe, proč tady stojím a proč už mě nebaví otevírat nic dalšího. Cítím se více než znechuceně, kouzlo objevitele zmizelo, děsí mě myšlenka, že někdo ví a zná přesně každou mou myšlenku, ať už psanou nebo se jen tak vyskytující v hlavě, ať je sebevíc utajená před světem a lidmi nebo je úplně zjevná, vyslovená nahlas. Vše je prostě odkryto. Naštval jsem se, co je to sakra, komu do mých osobních myšlenek? Když jsem se tak zamýšlel, všiml jsem si postavy, která stála kousek ode mě v chodbě. Nelekl jsem se. Při bližším pohledu to byl muž v černém obleku, s kravatou a jakoby předepsaným kamenným výrazem v úřednické tváři. Když jsem si toho muže

všiml, stál zády ke mně. Vzápětí se otočil přímo na mě. Tvář muže nebyla prázdná, díval se na mě s lehkým, posměšným pohledem ve tváři, připomínal mi lidi, kterým se nedá věřit už kvůli jejich pohledu, něco se vždy za takovými skrývá v pozadí, může to být zrada, podraz, příprava na plivnutí do tváře. Muž si narovnal kravatu a spustil: „Jak ses sem dostal?“ Podíval jsem se na něj přímo a popsal jsem mu svoji cestu muzeem a vylíčil mu ten okamžik přechodu, jak se to seběhlo úplně dopodrobna. A řekl jsem mu, jak jsem četl svoje záznamy, tedy spíše cizí záznamy o mně a mých myšlenkách. „Proč sis prohlížel bez řádného povolení ty složky?“ Odpověděl jsem mu hned: „Chtěl jsem jen vědět, co je tady o mně napsáno. “Ptal ses někoho, jestli to můžeš udělat? Ne, neptal jsem se nikoho, proč bych se měl někoho ptát, vždyť je to všechno o mně. Ty s ložky přece ukazují všechny moje odkryté myšlenky, nikoho to přece nemusí zajímat“, trval jsem si na svém hledání. Ten muž se na mě podíval a já nerozuměl, co mu je do mého vlastního já. „Jak je možné, že o mně vzhledem k tomu, co jsem už viděl, že o mně všechno tady, na tomhle divném místě všechno víte? Proč máte evidované vše, co se mně týká? Vždyť spousta z toho, co jsem zde četl, nikdy nevyšla ven z mé hlavy, nebo z mého počítače ven? Většinu z toho jsem ani nechtěl nikomu říct. Myslet si můžeš, co chceš, ale já jsem tu jen z jediného důvodu, abych s tebou sepsal protokol. Jestli chceš spolupracovat, tak mi přesně odpovíš na pár otázek.“ Muž měl ve tváři jasně napsáno, že ne, pro něj není odpověď. „Protokol je něco posvátného, něco úředně nutného, v zájmu Vyšší moci.“ Řekl jsem si proč ne, proč bych se bránil? „Nebudu se tedy stavět proti tobě a odpovím ti na všechno. Dobrá, tak tedy se budu ptát. Proč a z jakého důvodu narušuješ platný, vyšší řád existence, proč máš vlastní myšlenky, které zveřejňuješ, proč těmito myšlenkami budíš lidi ze spánku života v nevědomí? Stop, těch otázek je trochu moc, dej tomu nějaký řád, jednej úředně, taky umím jednat úředně. Dobrá, tak řekni nyní přesně, proč jsi zůstal na místě, kam zjevně nepatříš a prohlížel sis všechny svazky ke své osobě, to nemáš ponětí o slušnosti? Chtěl jsem prostě vědět, co si tady o mně zapisujete a z jakého důvodu a v jakém úmyslu. Je to snad takhle pečlivě vedeno o každém člověku nebo jen o mně? Berte to tak, že jsem stále hravé dítě, které si prostě stále musí hrát, ten váš úředně škrobený svět ve mně vzbuzuje spíše soucit než obdiv.“ Vážně se na mě podíval a řekl: „Opravdu ti připadám jako učitel ve škole, jako tvůj osobní dětský vychovatel? Pokud ano a nerespektuješ úřední protokol, pak jsi ve skutečnosti blázen a věz, že budeš potrestán přesně dle předpisu. Pohrdáš vyšší mocí, kterou si ani nedovedeš představit v tom tvém dětském mozečku. Sepisuješ si však každým slovem a myšlenkou i vyřčeným slovem nad sebou ortel smrti. Já se přece musím hledat odpovědi,“ řekl jsem a pokračoval dále. „Kdybych se neptal, neobjevoval netušené a neznám é, nebudu vlastně ani existovat. Musím se ptát na ty nejtěžší

otázky, jak to bude ale s odpověďmi, netuším. Mám tajný příslib od Jediného, že jednou, za nějakou hranicí, za horizontem událostí, kdy už to nepůjde dál, najednou uslyším skutečné odpovědi na všechny vyřčené otázky. Teď ale sbírám jenom střípky, jeden za druhým, snažím se slepovat zrcadlo a ty se mi směješ, proč? Ty si vážně myslíš, že vidíš všechno? Máme záznam o každém tvém pohybu, o každé myšlence, o každém zvuku, který vydáš, ale také o všem, co chceš utajovat uvnitř. Tvé činy hovoří za vše, jsi zbabělý, provokuješ, snažíš se probouzet sebe i druhé, to všechno jsou dle NOÚ nejvyšší možné zločiny. M y všichni, tady nahoře potřebujeme svět ve vzájemném konfliktu, krásně ho hněteme, připravíme situace a pak vás herce a herečky do situací pustíme. Třeba se v nich poperete, zabijete, zničíte navzájem, ale nekažte nám zábavu. Musí stále běžet dle připravených scénářů na krásnou kosmickou hru.“ Podíval jsem se na něj a řekl jsem mu: „Nepřipadá ti to ubohé? Nepřipadá ti zvrácené ničit člověka?“ Pousmíval se dál a stručně prohlásil: „Nepřipadá, ve vašich posvátných knihách se přece říká, že jste byli stvořeni k obrazu Jediného, ale ten váš Bůh, ten váš Jediný odešel pryč. A tento celý vesmír patří nyní od horizontu k horizontu NOÚ, a ten váš Bůh je někde hodně daleko, mimo tento vesmír. Vidíš a já ho stejně cítím na blízku, můžeš si vymýšlet jakékoliv hloupé myšlenky, že Jediný opustil vesmír a sídlí jinde.“ Zarazil mě s hněvem v hlase: „Ne odešel, ne odstěhoval, utekl do exilu a už nikdy se nevrátí. Všechny sliby, které vám dal, jsou špatné. Jsou pro vás možná nadějí, ale my tu jsme, tady a teď skutečnými vládci. Splétáme vaše myšlenky, na myšlenkách stavíme konflikty, hrajeme s kostkami hru za vás už života, pak až vás vyčerpáme tím, čemu říkáte život, vás prostě jednou sejmeme. Máme nad vámi převahu, jsme dravci, kteří se na vás dívají stále bez jediného mrknutí, vaše zrození i vaši smrt a vše popisujeme do knih a toto vše děláme s pečlivostí tvorů temnoty znovu a znovu a znovu. Jste v naší pasti, vaše životy i vaše dějiny se jen znovu a znovu a znovu v nekonečné uzavřené smyčce opakují. Kdyby vám to jednou došlo, kdybyste si vzpomněli na svoji opakovanou existenci, tak byste hledali jinou cestu.“ Skočil jsem mu do řeči: „No já tu jinou cestu právě hledám, ale to je moje cesta, ne cesta nějakého vašeho úředního záznamu, ne cesta, že budete mapovat vše. Jak to říkal John Smith v románu 1984, stejně vás nakonec něco porazí.“ Usmál se v křiváckém výrazu: „Ale zatím to přece ve všech ohledech vypadá pro nás dobře, stojí nad tebou sekera, kdykoliv tě můžeme sejmout, nebo tě pošleme do situací, které tě semelou na padrť, je to přece krásný pohled sledovat vaše životní dramata, všechny ty situace, které přijdou znenadání a vy si s nimi nevíte rady, je krásné pozorovat vaši přirozenou zbabělost a porovnávat ji s vašimi idejemi, stačí se probudit do nějaké nepředvídané osobní katastrofy a je po vzletných myšlenkách a pak jako tupé zvíře v naší kosmické hře bojujete o život a škemráte o vysvobození. Bavíte se, přemýšlíte si, ale my sepisujeme věčné úřední záznamy, které naplňují obludný úřední archiv k PÚS a také my určujeme co dnes, zítra, pozítří vás semele na prach, v jenž se obrátíte.“

∎

PODIVNÝ SEN Náhle přišel podivný sen ve snu. Stal jsem se v něm pouhým divákem a pozoroval jsem scénu, která připomínala román Zámek od Franze Kafky. Bylo to podivné, překvapivé. Viděl jsem, jak Josef Š. pokračuje cestou ke starému zámku nad vesnicí. Byla zima, krutá zima, sníh a mráz zalézající snad do každé kosti v těle. Josef Š. se třásl a nejen chladem. Cestou náhle potkal muže, který se mu představil jako pan K. a prohlásil, že je zeměměřič. Muž odpočíval u jednoho z domů na lavičce u plotu. Z domovních oken se někdo díval zlým pohledem ven, ale ani okna, ani dveře se neotevřely. Nedalo mu to a tak K. oslovil dále jako starého známého: „Není ti, K., tuze chladno? Sedíš tu jistě už dlouho a zima, zima ti přece musí zalézat do všech koutů těla. Proč sis raději nezůstal u Pepiny v jejím malém útulném hnízdečku lásky, v té skříni se třemi policemi až do jara? Teď tu jen nejméně sto let mrzneš v této vesnici plné stínů. Nepůjdeš se mnou konečně už raději na Zámek? Já znám cestu!“ K. se na Josefa Š. podíval a jen odvětil: „Opravdu bys riskoval vše a vzal mě s sebou? Opravdu máš tolik síly dojít až nakonec, až na samotný Zámek a zařídit mi, abych si mohl konečně promluvit s hrabětem? Nemáš strach, že skončíš jako já, pohřbený v této pustině navěky?“ Podíval jsem se na něho s hlubokým pochopením a odvětil jsem mu: „Vezmu tě s sebou, jeden z nás tam musí už dojít. Jdeš na Zámek už nejméně celé jedno století a dnes je ten správný čas ukončit tvé nekonečné trápení a Zámek konečně spatřit, promluvit s hrabětem, a tak konečně dojít svého cíle!“ K. se na mě usmál, konečně po létech, konečně někdo pochopil, že musí dojít až do cíle, na konec a ukončit tak věčně nekonečné hledání odpovědi na otázku jeho věčného zeměměřictví. „Půjdu s tebou a poznám pravdu, půjdu s tebou, abych už konečně vyklouzl z časové smyčky, do níž jsem byl lapen touto prokletou vesnicí, a ještě prokletějším Zámkem. Tak tedy jdeme, podpírej mě, dej mi kousek svých sil. Veď mě, ty jdi teď ten, kdo má sílu vést.“ A poprvé, po dlouhých sto letech se K. konečně usmál.

∎

NÁVRAT Poté, co jsem prošel branou do zámku, snová realita i vize černé úřednické chodby se zhroutily. Skončil jsem na podlaze muzea a rozhlížel jsem se kolem sebe. Archiv se mi smál a já v panice utíkal z muzea. Běžel jsem po schodech, po dvou, po čtyřech, jako zvíře v pasti, toužící po čerstvém, skutečném vzduchu. Byl jsem opět svobodným člověkem, vězněm, který znovu získal svobodu! S pocitem úplné svobody jsem běžel z muzea ven, vyběhl jsem z dvora muzea a běžel na Kampu. Na mé oblíbené lavičce jsem se posadil a díval se směrem na Karlův most. V hlavě mi to vířilo, děsil jsem se a zároveň jsem se smál. Lidé kolem mě sledovali, jak nahlas mluvím sám se sebou, jak si opakuji, že je už vše v pořádku a že toto je skutečně realita. Bylo to neskutečné, před chvílí jse m byl v jiných realitách a nyní jsem se vrátil zpět do své reality, do té jedinečné, klidné reality. Jsem doma?

Nějaký muž rychle odváděl své děti pryč z parku, dívka asi ve věku deseti let se na mě pousmála, ale otec ji zarazil. „Nebav se s podivíny, blázny, samomluvcemi. Jsou to špína a kazí přirozený řád.“ Pak se na mě otočil a já jsem viděl přímo toho muže z archivu, toho, který se mi smál, který mi donekonečna opakoval své slova: „Ale zatím to přece ve všech ohledech vypadá pro nás dobře, stojí nad tebou sekera, kdykoliv tě můžeme sejmout, nebo tě pošleme do situací, které tě semelou na padrť. Je to přece krásný pohled sledovat vaše životní dramata, všechny ty situace, které přijdou znenadání, a vy si s nimi nevíte rady. Je krásné pozorovat vaši přirozenou zbabělost a porovnávat ji s vašimi idejemi, stačí se probudit do nějaké nepředvídané osobní katastrofy a je po vzletných myšlenkách a pak jako tupé zvíře v naší kosmické hře bojujete o život a škemráte o vysvobození. Bavíte se, přemýšlíte si, ale my sepisujeme věčné úřední záznamy, které naplňují OÚA k PÚS. My také určujeme, co dnes, zítra, pozítří vás sem ele na prach, v jenž se obrátíte.

∎

ŠAMANSKÝ DENÍK (8) ŠAMAN Z BETONOVÝCH SUDET Proč jsem se stal válečným šamanem? Proč jsem právě teď, v poslední hodině finálního boje se smrtí a s prázdnotou zdánlivé existence ve 21. století? Nejde jen o slova, jde o mé poslední hodiny a minuty, které obětuji v touze pohnout časem a prostorem. Točí m se v kruhu času, otráven hadím jedem minulosti, přítomnosti a zdánlivě neznámé budoucnosti, a prodírám se s krvavým potem nahoru k věčnému pramenu existence. Bez pomoci a možná právě proto vidím a cítím upřímně šamanskou neuchopitelnou Mocnost a její utajenou bezmoc, o které se nesmí mluvit. Jsi Světlem nebo Tmou, Nebem nebo Peklem, Bohyní či Bohem? Vstupuješ vědomě skrze nás do kruhu Života nebo neseš v sobě jen Smrt? Rozumíš nám nebo bloudíš v představách o nás a my o Tobě? Jsem pro tebe živoucí nebo už jsem předem zatracen bez ohledu na to, co udělám? Neříkej, že už nebudeš nikdy jednat, nebo ke mně mluvit, neříkej mi, že moje existence je prokletím. Pokud by to tak bylo, jsem prokletý, na konci sil, a prokletý do Věčnosti. Přinášíš mi navzdory všemu stále větší vražedný neklid do srdce a také rozporuplné myšlenky do podivně konstruovaného kvantového počítače zvaného lidský mozek. Je to snad pro Tvé pobavení? Děsivá, nejděsivější vize být hercem v božské hře. V mozku mi díky Tobě zběsile pulsuje a já nemůžu jinak, než jít dopředu, než ho nechat probudit v kvantové děsivě nezmapovatelné smyčce z hlubin supernovy vířících

v mém těle i smyslech. Jsem stejnou hmotou, z jaké jsou stvořeny hvězdy? Ne, nedá se to zastavit, ten nekonečně vířící vesmír uvnitř mé duše. Musím tančit, divoce a šíleně. Nemohu jinak, nelze zastavit to mohutné víření vesmírného tance, proč bych to pro v eškerou moudrost vlastně dělal? Vždyť ten hluboký, obtížně definovatelný i žádným nápojem neuhasitelný žhavý neklid po smyslu je nakonec nejvyšší dar mé Mocnosti. Musím si odpovědět, tvrdit, že má odpověď je pravdivá a pak jak se na šamana sluší a patří od vlastního rozumového konstruktu utéct a dekonstruovat celou otázku i odpověď znovu a znovu a znovu v děsivé, ryze osobní smyčce. Tak jsem to zkusil učinit v minulosti, vynesl jsem to Tajemství zevnitř ven a pak je zase hluboko zakopal jako vzácnou perlu, jako nesmírný poklad, a nikdo, nikdo mimo mě ho nesmí hledat. Než začnu sám sobě sdělovat smysl, musím si zakřičet zlé poselství mého nečekaně tajného materialisti ckého přítele, že vše, co dnes vnímáme všemi smysly a čím existujeme, stojí na lži? Má pravdu nečekaný přítel chycený jen v okovech hmoty, nebo existuje šamanská cesta z krize? Musím připustit, že má pravdu v děsivě šílené smyčce přítomného řádu a já jsem ve svých otázkách a odpovědích lhář? Teď vynáším soudní verdikt a možná zahazuji zároveň vše, co jsem prožil a popsal. Je tedy vše ztraceno?

∎

UZAVŘENÝ KRUH MYŠLENÍ JE OSUDOVOU PASTÍ Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nemohl za žádných okolností upřímně myslet v uzavřeném kruhu myšlení. Nikdy jsem nedokázal svobodně a vědomě přijmout okovy uzavřeného kruhu myšlení, které by mě svazovalo k přijmutí myšlení pohybujícího se v systému předem přesně daných otázek a odpovědí. A nic jiného se ve všem lidském myšlení náboženskosti a filosofování vlastně neděje. Ta nechuť se doopravdy ptát, ten strach, že nové odpovědi budou skutečně nové a revoluční, ta myšlenka je pro většinu z nás nesnesitelná. Raději následujeme jistou vyzkoušenou minulost a svět se tak v našem myšlení stále opakuje v bídném kruhu pečlivě vybrané volené totality. Stačí se však podívat do zrcadla, vždy tam jako viníka spatříme sami sebe. Od moudrých jsem se ve vteřině upřímnosti často dozvěděl, že právě jasné otázky a na ně předem připravené odpovědi jsou základem toho, stát se plně civilizovaným, rozuměj odchovaným – domestikovaným, člověkem. Zapomněli mi ale také z čisté zlomyslnosti neb o nepřiznané nevědomosti často říci, že se stanu spíše nečlověkem, zrůdou zasazenou v betonovém pralese uprostřed dalších divoce a hořce civilizovaných jedinců svázaných do jednoho šiku. Děsí mě představa, že se budu ptát a zároveň přijímat již dané odpově di a vynechám tak otevřenou cestu šamanského procesu, ve kterém je možnost odpovídat ve volnosti sobě vlastní otázkou na položenou otázku a na předem připravenou odpověď jinou otázkou. Při dobré vůli si lidé dávají tři nejdůležitější a zároveň nejděsivější otázky – kdo skutečně jsem, odkud pocházím a jaký je konečný smysl mojí existence? Většina odpovědí je ale natvrdo pevným lanem svázána v systému bojovníků za svatou pravdu. A i tyto původní otázky po smyslu existence a svobody se stávají automaticky zbraní proti svobodě myslet i proti druhým lidem. Otázky jsou vystřelovány častěji s cílem ovládnout druhé než pro hledání pravdy. Ale já jsem šamanem, ne zrádcem své duše a nesmrtelného du cha. Ve svobodě šamanské nechám znít v hlavě tyto věčně se opakující otázky jako dunící zvon. Znovu a znovu a znovu se nechám tak pohltit jejich

zvukem. A poté informovat a transformovat a pak od takto získaných odpovědí uteču s rychlostí geparda nekonečné kilometry pryč a začnu znovu od začátku. A pak znovu a zase znovu v nekonečném kruhu, do kterého jsem odsouzen, než Mocnost nade mnou bdící řekne dost. Nebudu tak okolím vědomě zasazen do struktur předstírané pseudolidské civilizovanosti, ale do nepřizpůsobivých, u nichž nikdo a nikdy nemůže vědět jak a kdy na co zareagují a jak a kdy budou myslet opačně, než je civilizovaně očekáváno. Je nutné praktikovat to, co šaman prožívá a cítí, ne co myslí nebo jak mu je předem naordinováno civilizovanou domestikovanou etikou, nebo lživými, smyslu zbavenými civilizačními pokrokovými odpověďmi. „Nepleťte si ale šamanský cit pro existenci s nějakým lidským laciným citem, tento cit je nemilosrdný, neboť je darem Mocnosti, daleko převyšující lidské představy božstev a vystavuje Šamana nejtvrdším zkouškám, v nichž vždy stojí tváří v tvář skutečné Smrti.“ Jsem tedy svázán a rozvázán zároveň šamanským myšlením, svojí Mocností a takto musím vnímat pravdu všude tam, kde na ní narazím. Existují hranice? Hledám tedy její kousky jako kouzelné střípky z rozbitého zrcadla pravdy všude kde je to možné, ale i tam, kd e je to nemožné nebo tam, kam se doposud nikdo neodvážil nebo pod vlivem civilizovanosti se bojí ve strachu ze ztráty masky zdánlivé lidské existence vydat. Ne, nevěřím ve člověka, ne, nevěřím v iluzi existence bytosti svobodné v lidském těle. Být šamanem je úžasné, je nádherné tančit ve svobodě od každé lži a manipulace druhých, je osvobozující a smysluplné se zbavit každé lži o sobě, a každý den v čase zpět i dopředu všechny lži vždy vnitřně odmítnout. Nechci žít jako bojovník za pravou svatou pravdu, nechci být vlečen lží, hloupostí a strnulostí předchozích generací. A jsem v důsledku tohoto odtržení stále více sám a samota je mým vodícím psem v mé dokonalé šamanské slepotě. Putuji tak smrtelně oslepující chladnou přítomností lidské reality. J aká historie, jaká závaznost k myšlení lživé historičnosti? Ani moje vlastní osobní historie neexistuje. Jsem tak více vlečen všude přítomnou vysmívající se Smrtí, přitahuji její, i lidské a božské odsouzení. Jsem usmrcen znovu a znovu. Smrt tak přichází každý den a po smrti jáství jsem ale znovuzrozen. Toto vše mě činí šamanem betonového věku, mrtvým i živým, pravdomluvným bojovníkem i neustálým lhářem ve vleku minulého poznání. Co z toho vlastně platí? Lež se odrazila v mých dědičně vypálených myšlenkách hluboko do mého falešného poznání, proto se ho neustále vzdávám. Jsem mluvčím sebe samého a zároveň jsem sám sobě protivníkem, jsem lhářem Nepřítele, lžu často sám sobě, abych otupil Smrt, jenž mě pro dobro věci a vyšší záměr spravedlivě sleduje a jednou nečekaně, v přesně pečlivě naplánovaný okamžik mě zabije pro mé předem dané viny. Budu tedy v zájmu vyšším ubit, a poté dostrkán do lůna Smrti. Zvítězí tak Vyšší princip. Ale já nemám žádným způsobem možnost se nyní Smrti postavit, nemám prostředky ani schopnosti a s každým šedivým vlasem, který vidím na své hlavě v zrcadle, umírám a jsem blíže Smrti více, než si chci vůbec připustit. Stejně tak Smrt pohlcuje každý den i mé blízké a okolí v přesném plnění naplánované denní normy

mrtvých. Kdo ji stanovil, kdo se tak posmívá existenci? Nesmím si přece pokládat podobné otázky, a přesto tak činím. Přesto jako šaman doufám, věřím ve svou Mocnost, odevzdávám se jí, snažím se zaslechnout tichý a jemný hlas, i prudce vanoucí vítr Ducha a v kruhu síly se točím v šamanském tanci života. Vždyť Smrt je základem, toho, čím jsem. Jsem zrozen ze Smrti do Života a pak zase do Smrti tak mi je určeno a já s tímto hloupým, vražedným osudem bojuji každým vyřčeným slovem, myšlenkou a činem Nekonečna. Jsem v děsivém šamanistickém šoku zrozen a pak jak mi zemské mocnosti tajili, že jsem vlastně již ve zrození předem od souzen k vraždě své vlastní existence, Ti více lidsky moudřejší mi řekli, že já sám jsem sobě vrahem a jsem tedy odsouzen spravedlivě za nepovolený vstup do skutečného života, za své chyby a své omyly. Tak je to prý přirozené, tak máme jásat nad vědomím vl astní konečnosti, děsivě temná lež bijíc do očí prastarými rituály jásání nad Smrtí a rozkladem Chaosu. Ale, já chci existovat, ale já chci být a nejen přežívat. Proto nejsem a nemohu být člověkem, zříkám se toho, jsem ve svém vlastním temném a pravdivém poznání jen děsivým Šamanem naslouchajícím své Mocnosti, jenž putuje odnikud někam a cestou hledá zmateně znamení na cestě. A nesmím ta znamení minout, nesmím je obejít, nesmím je přehlédnout, pak běda mi, pak je každá myšlenka prázdnotou už nyní. Nechte si své lidství, nechte si svou hranou lidskost, nechte si své předstírané lži o své existenci, já nejsem č lověk. V tom je jádro mé šamanské cesty, potácím se jako betonový šaman pralesem Života a Smrti, rozbíjím okovy reality, zabíjím pasti rozumu a odcházím vědomě z uzavřeného kruhu myšlení a falešného lidství.

∎

ČERNÝ LES Zima v duši, divné místo, osudem v pevně určeném čase betonového šamana. Bylo to zvláštní místo, strach mi ukázal Černý hluboký les a já se postupně setkával s těmi, kteří již nesli konečný stín smrti jako skořápky bez duše, nebo byli zasaženi černým proudem smrti, ale ještě nějak přežívali. Nakonec, při svém putování Černým lesem, jsem potkával ty, kteří v sobě nenesli jiskřičky života, ale stín smrti, rozkladu a postupného šílenství jim bral odvahu k otevřenému daru života, a tak ztráceli sílu říci Životu ano. Když jsem do toho Černého lesa vstupoval, věděl jsem, že jako šaman budu cítit emoce a rozklad stokrát silněji než ten nejempatičtější člověk, ale skutečnost, tu temnou skutečnost s realitou, nelze srovnat. Každý krok, každá vteřina strávená v černém hlubokém lese mě připravovala o zbytek sil. Síly života postupně odpoutávaly svá vlákna a já se snažil dojít až nakonec, uchopit hvězdu života ve své sourozenecké duši a tam až na konci jsem to učinil z posledních sil. A pak pryč z tohoto místa rozkladu, z místa odpudivého šílenství, z místa těch, kdo prohráli nebo prohrávají svůj křehký život. Uvědomil jsem si, že touto zkušeností mému šamanskému životu bylo ukázáno, že život, život je tak křehká entita, a že být vítězem není vždy možné a prohrát není zas tak těžké. Nebyl jsem vítězem, tady byli skutečné vítězné duše, ti, kteří skrze temnotu duše procházeli ven, znovu a znovu a cestou sbírali kousky své ztracené duše, aby okusili poslední možnost existence. Jsem š amanem, který se málem ztratil v černém, nekonečně životu nepřátelském smutném lese. A byla tam se mnou moje černá sestřička se srdcem

plným hudby života, tak mladá, a tak již dokopaná, a přesto v tuto temnou chvíli v chladném času oporou.

∎

LÉTAVCI Píšeš, mluvíš a přijímáš často prázdné hlouposti, zabýváš se také opakovaně nepodstatným a pomíjivým. Proto se nyní soustřeď, hledej s plným nezlomným duchem zřídla síly pro proměnu, hledej příběhy, lidi, události, hledej nové i staré pravdy, hledej informaci, která Tě posune dál od lidské moci i bezmoci a hledej tak s plným nasazením zřídlo smyslu a objevování Nekonečna, a nakonec se pak postavíš svobodný Smrti. Jen takové zřídlo má smysl hledat, je snadné ho ale přehlédnout, je snadné ho nepostřehnout nebo ve svém omylu ho považovat za další cestu fanatismu a falše, které se snaží upoutat Tvoji pozornost. Zřídlo Šamanovi moci se tak stále zvětšuje jenom poctivým směřováním a vrcholným záměrem načerpat sílu a také je darem Mocnosti, jíž šaman podléhá. Mysli ale také pořád na to, kolika cestami Létavci odčerpávají lidem sílu ducha, duše i těla, věř i Tomu, že pokud Létavci zjistí, že jsi tady a jsi, kým jsi, tak věz, že Šaman či Šamanka se stane vždy prvním cílem jejich honby za potravou. Létavci jako služebníci NOÚ bytostně nesnáší, že o jejich existenci Někdo ví. A Oni stojí v pozadí, sledují, nejsou součástí děje, vnímají celou zlou situaci a živí se moji i tvojí energií života. Mohou Tě tak nakonec umořit, zničit, zaživa Ti sebrat životní energii a nechají Tě tak vědomě zemřít, tím se zbaví jednoho nebezpečí a zajistí si tak další potravu z obětí, které jsou daleko si uvědomit jen jejich reálnou přítomnost. Vědí totiž, že u Tebe obyvatele Nekonečna vždy najdou plný a nekonečný zdroj potravy. Ty však musíš Létavcům zmizet, stát se pro ně nezajímavým cílem, nechat je myslet si, že Tvůj zdroj je malý, oni bystře poznají tryskající otevřený zdroj životní energie, ale těžko poznají maskovaný zdroj. Nebuď pro ně snadnou kořistí, snaž se být navenek obyčejným, přizpůsob se vědomě hrané lidskosti a lidským cílům, věnuj část energie na dokonalou masku ve všeobecném kabaretu. Zbav se konfliktů o nepodstatné, nenech otevřený jediný kanál pro ztrátu energie, nehraj jejich hru. A nasaď masku účastenství, vždy ve všem, vždy pro všechno, ale nikdy skutečně. Pokud investuješ část své síly do lidského kabaretu a létavci ti pak, oklamáni, sami přispějí svojí anorganickou energií, musíš si dát smrtelný pozor. Létavci, kdyby zjistili, co jim činíš, použijí v návalu vzteku vše, co tě zahubí. Létavci jsou ale chytří a mají i bystrý pronikavý zrak, který vidí ty, kteří chvíli září více. Tam cítí zdroj potravy i uprostřed davu. Copak, kdybys byl dravcem, necítil bys poraněnou kořist na dálku, její pach krve i zvětšující se zranění v poutu blízké smrti v jejím zmateném útěku? Nezapomeň na to, že létavci jako dokonalí dravci cítí zdroj energie, cítí víc, než si dovedeš představit. Proto jsi ve svém šamanském bojovém směřování povinen energii schraňovat a prchat s ní do skrýše duše. Pečlivě ji ukrýt jako poklad, opevnit ji, nedávat jim možnost zahlédnout tvůj vlastní zdroj. Létavci jsou chytří, vypočítaví, mají anorganickou mysl s jinými cíli, která žije svým životem. Stojí ve svém záměru daným jim mocností v pozadí každého lidského střetu, ať dobrého, tak zlého, ale vědí nakonec, že ten zlý střet jim dá mnohonásobek více tvé energie než ten dobrý střet. Proto rozpoutávají střety mezi lidmi, tvoří neochvějné a nezpochybnitelné pravdy i svaté

bojovníky za ně a vždy tak nakonec vědí, kde nemilosrdně udeřit. Nezapomeň na pravou povahu vesmíru, nezapomeň na své otroctví, nezapomeň na šamanovo vystoupení z oka dravce a směřování dle záměru. Měj na paměti, že létavci jsou bytostmi neuchopitelnými lidskými měřítky. Doufej v to, že když je oklameš, tak ti sami dají omylem pocítit svůj tok záměru. Ty z něj načerpej, co půjde, vezmi jim kousek anorganické mysli a staň se tak tím, kdo je nikde nepřehlédne, aby se mohl včas ukrýt před zrakem bytostí, které žijí a pěstují lidi jako potravu a otroky. Pro ně jsi vždy jen otrok, potrava, zdroj energie života.

∎

KRVAVÝ POT A pak přišla tma. Duch Nekonečna, má tajemná Mocnost, se vzdálil. Odešel? Utekla? A tím skončilo dětství víry. Nastala nejčernější noc mystika. Šamanská bílá nekonečná, život beroucí mlha. Nechtěl jsem to, ale přišla tma a velké dlouhé nekonečné mlčení. Vš e, co jsem doposud pochopil, vše, co jsem zařadil do svého světa, do svého obzoru vidění, bylo a asi je úplně mylné. Pohltila mě tma, Mocnost mlčí a já, betonový šaman, bloudím ulicemi své mysli, proplétám se nepřátelským labyrintem, který mě dokonale pohl cuje. Stále mi z čela padají čím dál víc krvavé krůpěje potu a já nedokážu zastavit. Tma je tak začátkem a darem Mocnosti, umožňuje mi uvědomit si základní otroctví, umožňuje mi uvědomit si pravou podstatu zapomenutého, smrtícího, otrockého světa, který se tím místem stal jen pod pečlivým dozorem NOÚ – Dravce, krále Létavců, tedy místem, k de smrt nemilosrdně vezme nakonec živoucí existenci každému. Zrozen z Neznáma a Nekonečna, hozený do lví klece, a pak jednou, když nedává v přítomné bdělosti pozor, je šaman sežrán zaživa. Děkoval jsem Mocnosti za tmu, za dlouhou nekonečnou noc, miloval jsem Mocnost za to, že mi tak umožnila zbavit se a stále se znovu a znovu zbavovat všeho zjevného poznání, tak lehce nabytého, tak lehce předloženého, tak falešného. To je největší dar, probudit se, shledat minulé za otroctví, zahodit všechno lehce dostupné, vyčtené poznání, odmítnout vše a začít znovu v nové přímé zkušenosti. Rekapitulace, odhazování je denním chlebem šamana v betonovém městě. Po probuzení již nevlastním nic, jsem sice otroke m existence, ale cítím, že žádná lež, polopravda, otrocký mýtus už nemůže mít rozhodné slovo v mé mysli. Všechny ideje se tak stávají odpornou, otrockou zbraní létavců, které nutí šamana přijmout uzavřený způsob myšlení, koncept, který sváže a zotročí definitivně svobodného Ducha šamana a donutí ho stát se loutkou. A tak v těchto systémech je i každý projev Mocnosti vykládán jako projev jedné vůle, jedné mysli, jednoho božstva, jedné vize, které tě nakonec vláčí od narození do smrti v přesně stanoveném pořadí. Nakonec jsi vystaven na podium před dav pozorovatelů, a i za to musíš směšně děkovat a přijímat přede m uzavřené kruhové myšlení. Požíráš tak vlastně sám sebe pro potěchu mocných, pro potěchu těch, co s tebe denně žijí a živí se na tobě, sajíce tvou životní energii. Tma, děkuji za její dar, děkuji za dar otevřené mysli, děkuji za dar uvědomění, za dar vidění, za dar nespoutanosti. Mocnost mě vede dál a dál, kolem těch, kdo pro své ideje obětují svoji svobodu, vede mě i tam, kde jsem již zabloudil. Znovu a znovu a

znovu mě Mocnost překvapuje, když už si myslím, že jsem ji pochopil a uchopil, tak dostanu vždy další tvrdou lekci, je jí samotné mlčení, prázdnota, smrtelně nebezpečný chlad vesmíru, nemoc, ztráta, rozklad a třeba i dotyk Černého lesa smrti. O to více je smrtelně nebezpečný svět Ducha, kdo vejde, ten už nemůže najít cestu zpět. Proč bych to měl dělat a vracet se? Možná, že jednou, až moje Mocnost naplní své slovo, najdu další cestu, teď je na řadě labyrint, může být pastí, smrtí, poznáním, životem, krutostí a otroctvím. A možná, že z něj už není cesta ven. Dobré i zlé v jednom daru, chceš vědět, tak budeš vědět, ale zaplatíš krutou daň. Chceš se pohnout, projít tmou do světla, poznat Nekonečno, prosím, vejdi, ale tady nejsi sám, jsi v pořadí. Každé poznání tak bude vykoupeno tvrdou zkouškou, každý okamžik se může proměnit v dotyk smrti, každá skutečná informace, tě bude stát vše.

∎

DÍVÁM SE DO TVÝCH OČÍ Dívám se do tvých očí, sleduji je, přemýšlím, modlím se a medituji a padám do jejich hloubky, tonu, vynořuji se. Civím do prázdna noci i dne v šamanském zastavení. Tvé oči mě stále zavazují k lásce, svazují do nekonečného koloběhu dějin a já si dovolím přesto upřímně a otevřeně vystoupit z tvého pohledu. Ne, nikdy neskončí tvůj dotyk z Věčnosti, má nekonečně moudrá a nedefinovatelná Moudrosti, k níž směřuji svůj upřímný obdiv. Kdysi, kdesi, jsi mě našel, nenechal jsi mě usnout, nechal jsi mě přirozeně objev ovat a hledat, prosit, nalézat, existovat. Ukázal jsi mi cestu své Moudrosti, cestu naděje a cestu na zrušení sebeklamu. A pak, přišla šamanská tma. Ztratil ses v posvátných knihách, ve šroubovitém jazyku teologů. Ztratil ses také v záplavě stokráte opakov aného, prázdného a uzavřeného ritualismu. Pohltili tě do teologických pouček, i do jiskřících pouček z mihotavé obrazovky a z vln, jež do mé hlavy prolétaly skrze plný kosmický teologický prostor. A já jsem náhle ve tmě zabloudil, vzdal jsem se tvého falešného obrazu krůček po krůčku a pak po dlouhé cestě tmou, jsem nalezl malý kousek tebe v novém a upřímném hledání. Ne, už jsi nezapadal do stránek a pocitů a srdce drásajících vyjádření teologů, jen ž tě svázali do dogmat, za dogmata bojovali a snažili se jimi ovládnout celý svět, a to vše pro volání Pane, Pane a pokušení moci, a nakonec začali svazovat pro mne svá břemena, která již nechci s nimi dále nést. Tma, stojím v ní teď sám, nikde není ani kousek tvého světla, snažím se postupně odhazovat těžký náklad myšlenkového balastu, tuny a tuny myšlenek slepoty, které jsem omylem nasbíral myslíce si, že v nich naleznu kousek tebe, má Mocnosti. A pak mi to došlo, dostal jsem další dar, špatný výchozí bod, odbočku, i záměr. Náhle mi došlo, že tě nelze svázat do lidských teologických pouček. Lidé chtěli tak zoufale znát tvé jméno, myslíce si, že tě ovládnou, svazují tě uměle a vymyšleně do pouček, pevných kamenů pravé věrouky. Ale ty v nich nejsi, je v nich často mrtvý duch. Bojovníci za svatou pravdu věděli najednou co je dobré pro všechny, ale sami, sami nakládali břemena druhým svými teologickými disputacemi, že ztratili Živoucího. „Kde jsi, má Moudrosti? Kde a kam ses ztratil za všechna staletí lidského putování? Jako šaman ztracený uprostřed betonové sídliště, myslím na tebe? Najdu někdy c estu dále a budu se ti tak nově a upřímně znovu dívat do očí, nejen opakovaně do noci křičet svá přání a doufat, že je někdo, někde, v nějakém živoucím místě uslyší skrze svou nekonečnou velkou Moudrost?“ Dívám se ti do očí, hledám

naději, hledám v šamanském tanci všedního betonového dne kousek smyslu, kousek existence, kousek poselství Živoucí Moudrosti, jenž skutečně ví, kdo jsem a odkud jsem přišel? A kam vlastně jdu?

∎

ROZMETÁNÍ ŽIVOTA Dnes jsem to zase zažil. Věděl jsem, že klid bude nečekaně vystřídán zběsilostí rozkladu, schopného mě rozetnout a semlít zároveň, možná už definitivně naposledy. Proč se to děje právě teď? Proč ten zlý neklid mi nenechá spočinutí? Proč, když hledám tebe, zběsile a bez soucitu zaútočí nepřítel všemi zbraněmi najednou a já tak bez sil padnu a nezvednu se? Tak jestli skutečně chceš, jestli se skutečně díváš, tak mě zvedni. Já nemám šanci bez přívalu tvé nekonečné moci, která mi stále uniká, to učinit. Učiň t o, nebo já padnu a z vlastních sil už se nikdy nezvednu. Je to vše s tvým souhlasem? Ten den přišel. Zlá nekončící tma opět udeřila. Věděl jsem to, tušil jsem to, měl jsem to v mysli. A pak to přišlo. Smrt znovu obchází mé nejbližší. Smrt se mi směje do tváře. Smrt asi s povolením mé moci dostala zelenou k mému zničení. Destrukce, zmar, smrt a oni stojí v pozadí, sledují, nejsou součástí děje, vnímají celou zlou situaci a živí se mojí energií života. Už nevěřím v další smysl. Černý les je tak kolem mě a šaman je jím pohlcen. Už mizí poslední jiskřička naděje, a tak jsem řekl své moci, že js em padl, padl až na dno. Už nemůžu s čistým štítem zvedat černé mrtvé oči k nebesům, znovu a znovu hledat naději. Nevidím, neslyším, necítím, spím. Jsem bytostí ztracenou bez lidství, bez jiskry, očištěný vším, co se stalo, do čisté holé kosti bez masa. A kdo může způsobit ten zázrak, abych znovu ožil a kosti se opět obalily masem a lebka, má lebka byla opět tváří? Já ne, jsem maska smrti, čekám jen další a další úder, čekám na doražení. Chtěl bych, aby někdo zapálil mé doutnající srdce, ale chce to někdo m imo mne v tom černém pustém mrtvém a mrazivém vesmíru? Proč to prodlužuješ? Má to smysl, nebo je trápení toho, co ze mě zbylo, tvůj záměr, má moci? Jaké to je, když vám někdo, koho vidíte ve své blízkosti, řekne nebo napíše: “Je konec, jsem na konci sil, někdo mi je vzal a já už nechci pokračovat. Nepomáhej mi, nech mě umřít, nech mě v náruči smrti. Život již ze mne vyprchal, jsem skořápka nešťastné duše, jsem smrt chodící kolem tebe.” Nevidím, neslyším, nevnímám, spím, bdím, přežívám. Slyším zvonit skutečnou smrt v očích, slyším zpívat démonů hlas a já, já je chci poslechnout. Děsím se této pravdy, děsím se jí každý den, děsím se toho, že nedokážu pomoci, že já sám cítím touhu existovat a moje vlastní srdce a mysl nedokáže porozumět touze po zničení vlastní duše. A oni stojí v pozadí, sledují, nejsou součástí děje, vnímají celou zlou situaci a živí se mojí energií života. A má černá šamanská sestřička s divokou krví říkala, že bude foukat na tu moji poslední jiskru života, aby oheň, živoucí oheň znovu v černém lese vzplál. Já jí chci věřit, chci doufat, chci přijmout ten dar čist ého a upřímného blízkého srdce. Děkuji, má černá sestřičko s divokým srdcem.

∎

JINÁ CESTA? Nemám naději, nebo snad ano? Bojím se poslední noci, která mě pohltí navždy. Chceš to, opravdu to chceš? Bojím se tě, cítím v sobě odpor vůči tobě a tvé bezcitnosti, cítím nenávist a zlobu. Nechci pokračovat dále, nevidím ani před sebe. Kdysi jsem cítil lásku, nebo to byl jenom pocit, sám nevím. Vzdávám to, už jsem ti to řekl. Co to může změnit? Nevím. Odpověď už neznám. A pak začal osudový den. Černá sestřička s divokou krví se mnou dnes jela zachránit ztracenou duši. Před osudovou cestou měla v nočním čase hrozný, chladný, zlý osudový sen seslaný starým, ale známým nepřítelem, sen vyprávějící o Černém lese i o mém skutečném zlém rozhodnutí. Vyprávěla mi cestou sen, sen, který ji pohltil, stáhl do hlubin černějších než noc. Chvěla se při tom, byla plná přítomné bolesti. „Nikdy, nikdy jsem ještě neměla tak černý, zlý a chladný sen, byla to pro mě, a ještě teď je realita, tak jiná, tak děsivá, tak matoucí.“ Řekl jsem jí upřímně, že každý, kdo se mi kdy stal blízkým, byl neúprosně vždy stahován do černočerných hlubin a potrestán tímto zlým varováním před mým vlastním osudem. Věřila mi, chápala to, znala můj osud. A litovala mě. To jsem jí však zakázal, šaman musí všemu vždy čelit jako monachos, osamoceně v přímém boji. V tom snu, v tom těžkém a chladném snu se moje černá sestřička s divokou krví dozvěděla, že mi má pomoci bojovat s Černým lesem, který mně a moji sesterskou duši pohlcoval, čím dál víc. Cíl byl úžasný, abychom zachránili společně ztracenou duši. A pak mi p opsala, že následující noc začal její boj s temnou noční magií. Zdálo se jí, že ona a já jedeme zachraňovat sesterskou duši. Vše bylo v rámci možností úžasné a nadějné, ale když jsme stáli před pekelnou branou vedoucí do Černého lesa, začalo to být už divné.

Vykřikla náhle hrůzou a popisovala mi, že po příchodu ten zlý Josef Š. tolik podobný mně dlouze promlouval o něčem s nějakým jí neznámým lékařem před ordinací, ona seděla na lavici v chodbě. Občas se na ní oba zadívali, zlomyslně s úšklebkem se oba pousmáli. Poté jí až dohovořili on v klidu a beze zloby pevně chytil za ruku a jako loutku nebo spíše poslední onuci jí předal dvěma mužům v bílých pláštích. Náhle se tak ocitla po krátkém boji s muži ve svěrací kazajce, byla v několika vteřinách ponížena, cítila se zmatená a smutná do morku všech kostí. Chlad a prohra. Další vzpomínka je schovaná pod silnými sedativy, jak leží v prázdné místnosti a v dáli vidí Josefa Š., jak s úlisným Jidášovým úsměvem jí mává na rozloučenou. Připoutaná, neschopná jakéhokoliv pohybu, zrazená. Byla to temná, nejtemnější zrada a zlý úlisný úsměv, a výsměch její svobodě. Když cítila tu největší úzkost, dostala dar probuzení se a zpocená běžela do koupelny. Pod dlouhou ledovou sprchou se modlila a děkovala Bohu za to, že jí ukázal, jak se cítí zrazení lidé, kteří tam byli zanecháni jako ona ve snu. To je skutečná výhra nad Černým lesem, uvědomit si osudy lidí ponechaných za mřížemi bez ducha, bez těla, skoro mrtvé schránky. Jsem šamanem a sdílím vize i myšlenky druhých a má mocnost používá všechny cesty ducha, které lze použít. Mluví ke mně skrze lidi, sny, i nekonečnou otevřenost Ducha, který vane, kam chce, a já tak nemůžu poutat moji mocnost, když ona poutá mě. Co bude dál, nevidím otevřenou cestu, má mocnosti, nezapomínej na mně, sílu mi dej, ukaž mi řešení, otevři mi srdce a mysl, probuď mě. Nechci se schovávat, nechci bydlet sám v šamanské jeskyni daleko od cesty života. Trpím, nekonečně trpím šamanskou nemocí, jsem usaz en, slepen v pevnou nádobu vlastní existence a pak přijdeš ty a vždy tu pevnou nádobu rozmetáš. Není minulost, není přítomnost ani budoucnost, je trvale stav bezčasí. A já otrok bezčasí se divím, nechápu, nerozumím, narážím znovu a znovu na tebe, a nikdy, nikdy nevím, co se odehraje každou minutu, nebo každou vteřinu. Neznám, nerozumím, neplánuji. Vždyť přesto vše dnes jsem zažil tvůj dotek, vždyť dnes jsem pocítil změnu. Je to skutečná změna a začal tak můj další čistý rok?

∎

DRAČÍ PRINC (9) Když se probudí všichni spící draci, začnu žít. Tedy, kdysi jsem si to myslel. Draci se opravdu probudili. Poté vzlétli a ve své přirozenosti zuřivě nalétávali na mou mysl a na mé vnitřní já. Nakonec, jak se sluší a patří, začali draci chrlit smrtelný ohe ň. A tak začal další zápas, zápas, který rozezněl v mé duši, v mém vnitřním člověku poslední zkázonosnou bitvu. Není potřeba nasazovat masku, Josefa Š. jsem poznal více, než jsem vlastně chtěl. Byl mi šamanem, ale i dračím princem, který lovil draky ve své mysli a kolem své mysli, až zapomněl na jednu důležitou zásadu. To, co lovíš a do čeho dáš všechnu svou energii, tě nakonec jednoho dne promění po tvém vítězství a ty sám se staneš tím, co jsi jako lovec lovil. A tak se Josef Š. stal z betonového šamana šamanem, který byl plně pozřen svými stínovými draky, a nakonec po konečné proměně se sám stal dračím princem. „Probudil se s novými dravčími očima do uzavřené totality zotročeného světa a zřel, že Život, Smrt a všechno se proměnily v osudnou past uzavřeného, děsivě přítomného bezčasí. Znovu a znovu se točil v děsivém kruhu stejných lidí, událostí i

myšlenek. Až přímo, jak to jen jde, spatřil přesnou synchronicitu, která ho uzavřela do smyčky. Nacházel se ve skutečné, nikdy nekončící totalitě. Byl v pasti – uprostřed všeobjímající sleposti proti všemu skrytému, co se rozhodlo formovat jeho život.“ Ale nevzdal to. Šel dál. I přesto, že je více než děsivé probudit se do nového dne s otevřenou myslí, s otevřenými ranami na těle i duši, s otevřeností cítění Smrti. Je zde, stále číhá, plete mi hlavu její píseň. Smrt zdá se, že si je jistá svým vítězstvím, zpívá mi, že jednou, jednou budu poražen a pozřen, směje se mi. „Ale já se znovu vrátím, zas a znovu a znovu a znovu a znovu, neznáš snad tyto slova z naší společné minulosti?“