Osm odborných encyklopedických definic gnóze

ENCYKLOPEDICKÝCH DEFINIC

GNÓZE Ω GNOSTICISMU

Velké upozornění – jako Gnostik jsem si dovolil extrémně podrobně prověřit a doplnit všechny odborné encyklopedické informace z odborných a i gnostických zdrojů a tam, kde mají již některé encyklopedické informační zdroje zastaralé informace (nezapracované nové výzkumy od data vydání informace v online formě, či jiný způsob vysvětlení). Ano, to je normální, že některá hesla potřebují opravu – nicméně to neznamená, že encyklopedické zdroje nejsou kvalitními zdroji, ale zase platí, že encyklopedie ne vždy zaznamenají aktuální změny v tom, či kterém náboženství – a tam nastupuje gnostická oprava dle žitých náboženských stezek. Jednotlivé opravy budou vždy uvedeny a ukončeny {začátek/konec citace}, sloužící k otevření a uzavření citace. J.Š. editor a autor ZDROJ INFORMACE Č. [1] ENCYCLOPÆDIA IRANICA |

IRANICA

Zdroj hesla: Encyclopædia Iranica | Iranica119

VYSVĚTLENÍ GNOSTICISMU DLE KURTA RUDOLPHA

{začátek citace} Současný akademický termín gnosticismus (hlavně v angličtině) nebo gnosis (< gk. gnōsis "poznání, vědění") pochází z raně křesťanského období (srov. 1. Tim 6,20) a má heresiologické pozadí. Její představitelé byli nazýváni gnostiky (gk. gnōstikos "zasvěcen ec"), tj. lidmi, kteří věřili ve specifické "poznatky" a způsoby chování odchylující se od oficiální církve a jejího učení a kteří své přesvědčení šířili prostřednictvím vlastních spisů. Existující prameny poukazují na tvrzení o pravém "vhledu" do situace člověka a jeho vysvobození z hmotného světa, který je často přirovnáván k temnotě. Sebedefinice těchto lidí jsou různé: "Rasa, děti či potomci Seta," "děti světla," "děti manželské komnaty," "vyvolení," "svatí," "dokonalí," "cizinci [v tomto světě]," "vlastníci ducha [pneumatici]," "Ti bez krále či neměnní" nebo prostě "církev" (Rudolf, 1994, s. 205 a násl.). Označení používaná v hereziologické literatuře se vztahují především k jednotlivým zakladatelům škol (Simoniáni, Valentiniáni, Basilidiáni, a Markionité) nebo k významným teoretickým bodům (Archontici, Barbelognostikové, Ofité nebo naasenští "uctívači hadů", Sethiáni). {konec citace} 119 Vysvětlení Gnosticismu dle Kurta Rudolpha – překlad editora knih; Zdroj web - www.iranicaonline.org/articles/gnosticism

* Nyní doplňuji do textu informace z knihy A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

Simoniáni: Společenství kolem Šimona Mága, které existovalo ve druhém a třetím století a možná i v prvním. Neznámý Simonián byl pravděpodobně autorem Apophasis Megale. Irenej napsal, že Simoniáni měli sochy Šimona a Heleny připomínající Dia a Athénu; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

Valentiniáni: Gnostičtí křesťané pojmenovaní podle gnostického učitele Valentina. Navštěvovali bohoslužby katolické církve, ale pořádali také vlastní studijní setkání a hojně využívali alegorickou metodu, aby z Písma vyčetli hlubší význam. Valentiniáni se vyskytovali v Římě, Galii (Irenej se s nimi setkal v Lyonu), Sýrii, Egyptě, Malé Asii, Kartágu a Mezopotámii. Ve čtvrtém století byli Valentiniáni odlišnou skupinou od katolických křesťanů. Zdá se, že přežili přinejmenším do sedmého století; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

Basilides/Basilideáni: Křesťanský gnostik nebo protognostický učitel z Alexandrie. Jeho učení se dochovalo pouze v nepřátelských výpovědích církevních otců a verze Klementa Alexandrijského, Ireneje a Hippolyta se značně liší. Jeho syn Isidor ho vystřídal ve funkci učitele. Basilidovi následovníci a pokračovatelé byli známí jako Basilideáni. O Basilidově životě a smrti je známo jen málo. Mezi jeho spisy patří Exegetica. Dochované fragmenty ukazují na silný morální zájem v jeho učení a kosmologii, která se poněkud podobá sethiánské a valentiniánské, ale postrádá jakýkoli skutečný odkaz na gnózi. Sepsal evangelium, o němž se říká, že přepracovalo kanonická evangelia, zejména Lukášovo. Podle Hippolyta se Basilides hlásil k apoštolské posloupnosti po Matějovi, Ježíšově učedníkovi, ale učil ho prý také Glaucias, Petrův tajemník. Irenej popisuje kosmologický mýtus, v němž Otec vyzařuje pět bytostí: Nous, Logos, Phronesis, Sophia a Dynamis. Sophia a Dynamis vytvářejí síly, vládce a anděly, kteří vládnou prvnímu nebi a vytvářejí 365 andělů, kteří tvoří a vládnou zemi. Jejich náčelníkem je židovský bůh, který se jako nevědomý, arogantní demiurg snaží podřídit celé lidstvo své vůli. Nous je nejvyšším bohem seslán jako Kristus, ale tento Kristus je docetický a netrpí na kříži, protože jeho místo zaujímá Šimon z Kyrény. Hippolytos připisuje Basilidovi jiný mýtus, v němž neznámý Bůh zasévá semeno světa, z něhož spolu se stvořeným vesmírem vznikají tři synovství. Basilides je také mluvčím v kvazignostickém textu C. G. Junga Septem Sermones ad Mortuos (Sedm kázání k mrtvým); Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

Marcionité: Marcionovi následovníci, kteří tvořili formální křesťanskou církev. Marcionité se rozšířili v Římské říši do Říma, Egypta, Sýrie a dále na východ, kde byly celé osady marcionitské. Markionitská církev se tak stala nejvážnějším soupeřem katolického křesťanství. Marcionismus vzkvétal, dokud se ve čtvrtém století nestalo v Římské říši dominantní silou katolické křesťanství; na východě se udržel déle, ale v šestém století byl již značně oslaben, i když v malém počtu mohl přežívat až do desátého století; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith;

Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 2) Marcion: (cca 85 - cca 160) Heterodoxní křesťan, který založil nejúspěšnější ranou alternativu ke katolicismu. Byl majitelem lodí a obchodníkem z Pontu nebo Sinopu u Černého moře. Možná vyrostl v nějaké formě křesťanství a jeho otec byl podle některých tvrzení sinopským biskupem. Ko lem roku 140 přišel do Říma, připojil se ke křesťanské církvi a daroval jí velkou sumu peněz (200 000 sestercií). Když se jeho neortodoxní názory staly kontroverzními, rozešel se v roce 144 s křesťanskou církví v Římě a založil vlastní církev. Říká se, že jeho náboženské názory ovlivnil Cerdo, nebo se někdy výslovně uvádí, že Cerdo byl jeho učitelem. Založil mnoho církví a měl okamžitý úsp ěch se svou verzí křesťanství, která stavěla do protikladu židovského Boha z hebrejské bible a Boha Ježíšova. Židovský Bůh byl nižší demiurg, který stvořil svět a nebyl nutně zlý, jen mu chybělo milosrdenství nebo dobrota. Pravý Bůh byl naproti tomu neznám ý a milosrdný. Nižší bůh byl bohem zákona, pravý Bůh Bohem spásy a odpuštění. Ježíš byl pravým Bohem poslán na svět, aby vykoupil lidstvo. Markion sestavil první kánon křesťanských spisů, přičemž uznával pouze své vlastní evangelium, které bylo upravenou verzí Lukášova evangelia, a Pavlovy listy. Hebrejskou bibli zcela odmítl jako dílo nižšího boha. Samotná gnóze neměla v Marcionově teologii, která neobsahovala žádný gnostický mýtus ani kosmologii a nezmiňovala se o tom, že by v člověku byla jiskra božství, žádné místo. Markion tedy vytvořil gnosticismus bez gnóze. Jeho následovník Apelles upravil učení více gnostickým směrem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

Archontics:/Archontici: Gnostická sekta popsaná hereziologem Epifaniem ve čtvrtém století. Jsou pojmenováni podle Archontů, ale tento název je pravděpodobně Epifaniův výmysl, protože gnostici se těžko pojmenovávali podle démonických přisluhovačů demiurga. Epifanius možná použil t oto jméno kvůli dlouhým seznamům archontů v archontských spisech. Archontskou sektu založil Petr Gnostik, bývalý kněz v Palestině v polovině 4. století. Prostřednictvím jeho žáka Eutakta se Archontici rozšířili do Arménie, kde naverbovali několik bohatých a vlivných Arménů. Epifanius napsal, že Archontici používali dva vlastní texty, Malou harmonii a Velkou harmonii, a také pozdní setovské text Allogenes. Archontici byli odrůdou sethského gnosticismu a v jednom z jejich mýtů byl Se th zavražděn a převtělen do postavy gnostického zjevitele. Odmítali křest a další svátosti a mnozí praktikovali sexuální abstinenci. Arménští Archontici možná ovlivnili Paulikiány; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

Barbelognostici (také barbeloité): Název pro Sethiany založený na jejich úctě k mateřské bohyni Barbelo; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 2) Barbelo: V sethijských systé mech je spolu s Neviditelným duchem a Autogenem jednou z trojice nejvyšších bytostí. Je Božskou matkou, prvním aeonem vzešlým z Božství; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chenna i, India; First Quest Edition 2009

∎

Ophites/Ophians/Ofité: Klement Alexandrijský a Hippolyt spojují gnostickou skupinu s Kainity. Ofité byli gnostickou sektou, která podobně jako Naassenové údajně uctívala hada jako zjevitele gnóze. Podle Epifania, který často nebývá spolehlivým

svědkem, chovali Ophité v košíku hada, který se při ofitských rituálech plazil na stůl mezi kousky chleba. Celsus a Origenes popisují složitý diagram známý jako ofitský diagram, který vyjadřoval mnoho aspektů mytologie a kosmologie sekty. Existují některé magické skvosty, které obsahují obrázky hadů a seznamy gnostických božstev podobné těm v diagramu. Podobné myšlenky lze nalézt v textech z Nag Hammádí O původu světa a O povaze vládců. Podle Theodora bar Konaie existovaly malé skupiny ofitů ještě na konci osmého století v Sýrii; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

Sethians/Sethiáni: Klasická gnostická sekta. Hereziologové je označovali jako Sethiány a používali také názvy jako Barbelognostikové nebo prostě gnostici, ale sami sebe označovali jako Setovy děti nebo Setovo sémě nebo jako neporušitelný či nepohyblivý rod. Sétský původ není spojen s žádným historickým zakladatelem, ale odkazuje na mytologii založenou na postavě Séta. Mezi sethiánské texty patří například Jidášovo evangelium, Tajná kniha Janova, Svatá kniha Velkého neviditelného ducha, Marsané a Zostriano s. Sethianská kosmogonie a kosmologie se vyznačují trojicí Otce neboli Neviditelného ducha, Matky neboli Barbelo a Dítěte neboli Autogenes, sebezrozeného. Z nich vycházejí čtyři světci: Harmozel, Oroiael, Daveithai a Eleleth. Sofie pochází ze světlonoše El eéth a jejím pádem demiurg a jeho archonti vytvářejí hmotný svět a lidské tělo a duši, ačkoli lidský duch je darován z Pleromy neboli aeonů; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Ch ennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} Teprve díky novějšímu historickému bádání byl zaveden pojem gnóze nebo Gnosticismus, který se používá jako metajazykový termín pro světový názor sdílený těmito skupinami. Tento termín je skutečně používán také (a často nesprávně) pro příbuzné záležitosti v náboženských a intelektuálních dějinách. Klíčovými body gnosticismu je velmi výrazný dualismus mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, duchem a tělem (nebo hmotou), dualismus, který slouží především k vysvětlení zla a nedokonalosti v tomto světě tím, že je odvozuje od náhody, která nebyla zamýšlena pravým transcendentálním Bohem; víra ve spásu po smrti, myšlenka, která se při stvoření člověka (Adama) dostala do hmotného světa jako božská jiskra světla (nazývaná "duch" nebo "duše"), a to právě díky poznání těchto procesů, ale také díky pomoci vykupitel ů (Krista, Seta atd.); zničení pozemského světa (kosmu) na konci času, a tedy obnovení původní jednoty světa světla. {konec citace}

∎

DUALISMUS/DUALISTÉ: V náboženském nebo filozofickém systému existují dva protikladné prvky, obvykle vyjádřené jako dobro a zlo, světlo a tma, duch a hmota. V absolutním dualismu (např. Zoroastrismus, Manicheismus, některé formy Katarství) jsou a budou vždy v protikladu dvě věčně koexistující síly. Náš hmotný svět je chápán jako bitevní pole mezi těmito dvěma protikladnými silami a lidstvo má jak světlé, tak temné prvky. Ve zmírněném či umírněném dualismu je dualismus dočasný a obě protikladné síly nejsou věčně postaveny proti sobě. V Sethiánském a Valentiniánském Gnosticismu je současný stav duality na zemi důsledkem pádu (obvykle Sofie). Duchovní svět tak stojí proti hmotnému světu a pravý Bůh proti demiurgovi. Tato dichotomie se v lidstvu odráží ve volbě, kterou musí duše uč init mezi duchem a

hmotou; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} Společným rysem gnostického myšlení je představa počátečního sestupného pohybu (emanace) skrze sebereflexi Boha, který vede nejen ke světu světla (Pleroma ), ale také, kvůli nešťastnému, nesprávnému chování nízkých sil, ke vzniku viditelného světa, včetně hvězd a planet. {konec citace} ◼ Pleroma: (řecky "plnost") Božská říše eonů; duchovní svět mimo stvořený hmotný svět. Představa Pleromy naplněné bytostmi, které vzešly z nejvyššího Boha, je základem velké části gnostické kosmologie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

EMANATIONISMUS (FILOZOFIE A TEOLOGIE): filozofická a teologická teorie, která vidí veškeré stvoření jako nechtěný, nutný a spontánní výron kontingentních bytostí sestupné dokonalosti – z nekonečné, nezmenšené a nezměněné prvotní substance. Typicky se jako analogie používá světlo: komunikuje se neustále, zůstává neměnné a sdílí svůj jas úměrně blízkosti svého objektu. Emanationismus vylučuje stvoření z nicoty. Někteří badatelé řadí emanacionismus k panteismu navzdory jejich odlišnostem; emanacionismus však netvrdí, že Bůh je imanentní v konečném světě. Náznaky tohoto učení se objevují v prvních dvou stoletích našeho letopočtu ve spisech helénistického židovského filozofa Filóna a Basilida a Valentina, zakladatelů gnostických škol (zdůrazňujících esoterické poznání); jeho klasickou formulaci však nacházíme u neoplatoniků, jako byli Plótínos a Proklos. V gnostickém náboženství hrála významnou roli. Ranní křesťanští autoři tento koncept upravili tak, aby vysvětloval trojici božských osob. Židovská kabala, systém mystiky, teosofie a konání zázraků, tuto nauku vysvětluje; používali ji také logikové 16. a 17. století. Po Gottfriedu Wilhelmu Leibnizovi však nauka ztratila přívržence; a dnes ji vytlačily evoluční teorie; Zdroj – www.britannica.com/topic/emanationism {začátek citace} Pro gnostiky tedy spása spočívá především v osvobození od těla a světa, k čemuž slouží nejen "poznání," které, přísně vzato, patří do celé oblasti gnostické mytologie či teologie (jak je uvedeno v textech), ale také asketické chování a určité rituály, o ni chž máme jen málo informací. Obce se skládají především ze striktních představitelů učení, "držitelů ducha" (gk. pneumatikoi), a prostých věřících, tedy "těch duše" (psychikoi), kteří jsou často ztotožňováni s církevními křesťany, na rozdíl od "pozemských" (gk. choikoi ), tedy pohanů (Rudolph, 1994, s. 208 a násl.; idem, 1996, s. 80 a násl., 90). Z historického hlediska je gnosticismus produktem starověkého východního Středomoří a pravděpodobně se formoval v kontextu raného judaismu a křesťanství. Jeho počátky spadají do 1. století př. n. l. a k jeho nejširšímu rozšíření v Římské říši došlo ve 2. a 3. století př. n. l. S nástupem křesťanství jako státní církve na Západě (3. století) začala také násilná likvidace gnosticismu. Ten však po sobě zanechal vliv na vypracování přísné biskupské struktury a na některé aspekty křesťanské nauky (asketické a pr otimravní postoje) a nadále provázel církev jako stín v různých

podobách, včetně manicheismu a středověkých dualistických hnutí (např. katarů; srov. Rudolph, 1994, s. 367 a násl.; idem, 1996, s. 298 a násl.).

PŘÍSTUPY K PROBLÉMU:

Gnosticismus v Íránu. Oblastí, v níž se raný gnosticismus nejprve objevil a rozšířil, bylo podle převážně řeckých a koptských pramenů východní a západní Středomoří. Již na počátku moderního bádání o gnosticismu byl jeho přísný dualismus vysvětlován odkazem na "orientální filozofii," což znamenalo Írán, respektive zoroastrismus, nebo na buddhismus (srov. Rudolph, 1975, s. ix a násl.). V průběhu dalších prací a s objevováním nových pramenů byly na toto téma rozvíjeny další teorie, mezi nimi zejména vlivná teo rie německého filologa Richarda Reitzensteina (1861 - 1931). Z manichejských turfanských textů dochovaných v íránských dialektech vypracoval "íránské mystérium vykoupení" (1921), o němž předpokládal, že tvoří základ gnostické soteriologie, tj. ideu "vykoupen ého vykupitele." Ačkoli se tato myšlenka mezitím ukázala jako neopodstatněná, protože texty, které použil, byly rozhodně manichejského původu a lišily se od íránsko -zoroastrických představ, jiní badatelé trvali na silném vlivu íránských myšlenek. Patřili k nim švédský historik náboženství Geo Widengren (1952, 1965) a italský íránista Gherardo Gnoli (1970), který se zmiňuje o "íránské gnózi.“ Podíl íránsko-zoroastriánských faktorů na vývoji gnostických teorií nelze zcela popřít, jak ukazují dualistické představy (duch a tělo, světlo a tma), totožnost božských a lidských duchovních sil či ctností, představa cesty duše do záhrobí a představa konce světa a posledního soudu (srov. Boyce, Zoroastrianism III, s. 460 -65). Dnes převládá názor, že tradice tohoto druhu nepocházejí přímo z íránsko -zoroastrické oblasti, ale byly přijaty a předány judaismem již v předkřesťanských staletích (Boyce, Zoroastrianism III, s. 361-460). Hans Jonas ve své průkopnické práci předpokládal, že mezi hlavní typy gnostické kosmologie patří "syrsko -egyptský" a "íránský" (I, s. 256 a násl.). Zatímco za prvním stojí převážná část tradiční gnostické literatury, íránský typ je r eprezentován "manichejským dramatem vykoupení" (Jonas, I, s. 284 -320). Ten druhý předpokládá dva nezávislé principy, světlo a temnotu neboli dobro a zlo, zatímco první věří ve složité pohyby božské emanace a pádu, z nichž se vyvíjí protiprincip, který iniciuje světový proces. Směs obou kosmologických spekulací představuje pro Jonase Mandejská kosmogonie (I, s. 262 -83). Celkově je tato typologie platná i dnes, i když označení "syrsko -egyptská" již nelze použít; spíše však můžeme hovořit o typu "emanacionistickém," přičemž je třeba zdůraznit, že myšlenky emanace nejsou íránskému typu cizí. Připustíme -li prozatím tento typologický rozbor a vezmeme -li v úvahu dostupné prameny o existenci odlišné gnóze mimo křesťansko -gnostické komunity pocházející z Římské říše (např. Edessa, q.v.), dojdeme k závěru, že o gnosticismu či gnózi v předislámském Íránu může být řeč pouze prostřednictvím manicheismu, mandaismu a snad i některých rysů Mazdakova učení. MANI A GNÓZE: Mani, zakladatel manicheismu, se narodil v roce 216 př. n. l. poblíž Ktésifonu (q.v.), hlavního města Perské říše, ale vyrůstal v židovsko-křesťanské baptistické komunitě (Elkasaité; ar. Mo ḡtasela), kde se seznámil s křesťansko - židovskou i gnostickou literaturou. Ve svém prvním díle (Šābuhragān), věnovaném v letech 241-42 sasánovskému králi Šápurovi I., však prokazuje velkou znalost íránsko - zoroastrické a zejména zurvanitské tradice (Rudolph, 1996, s. 655 -56; Sundermann,

1997, s. 643 -60). Po celý život nepřekročil hranice Římské říše, ale kázal pouze na Východě (Médie, Kušán, Indie, Turán); jeho žáci však zakládali obce na Západě. Zemřel ve vězení v roce 276 př. n. l. za vlády Bahráma I. (Widengren, 1961, tr., s. 37 -42; Ort, s. 221-24). {konec citace}

∎

MANI/MÁNÍ: (216-277) Zakladatel manichejského náboženství, narozený 14. dubna 216 poblíž perského hlavního města Seleucia -Ctesiphon v Mezopotámii. Jeho matka Maryam neboli Marie a otec Pattak prý pocházeli ze vznešeného rodu. Mani prý ve dvanácti letech zažil vidění svého božského dvojčete. On a jeho rodina patřili k sektě elchasitů, ale Mani se pokusil sektu reformovat a byl vyloučen, přičemž ho následovali pouze tři žáci, z nichž jeden byl jeho otec. Ve svých čtyřiadvaceti letech, 19. dubna 240, přijal povolání být "apoštolem světla" a založil první manichejskou komunitu v Seleucii- Ktesifonu. Vyučoval a shromažďoval konvertity v Persii, poté vyslal misionáře do východní části Římské říše, zatímco sám cestoval do Indie a obrátil turanského vládce. Poté se vrátil do Persie, kde se králem stal Šapur I. V tomto království byl dobře přijat a dva královi bratři se stali jeho stoupenci. Po smrti Šapúra I. byl krátce perským králem Ochrmuzd I. a i on byl Manimu nakloněn. V roce 274 se stal králem Bahram I. a vliv mágů, mocné kněžské kasty zoroastriánského náboženství, vzrostl. Hlava mágů, Kartir neboli Kerder, se stal Maního smrtelným odpůrcem, a proto Bahram Maního uvěznil, kde po šestadvaceti dnech zemřel. Jeho mrtvola byla stažena z kůže a vycpané tělo bylo vystaveno před městem jak o výstraha. Mání se však vědomě pokusil založit náboženství a manicheismus se šířil dál. Vytvořil kánon sedmi vlastních spisů: Živé evangelium, Poklad života, Pragmateia, Kniha mystérií, Kniha obrů, Listy a Žalmy a modlitby; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF G NOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

MANICHEJSTVÍ/MANICHEJCI: (OD 3. STOLETÍ) Náboženství založené prorokem Manim v roce 240, kdy založil náboženskou komunitu v Seleucii-Ktesifonu v Mezopotámii. Manicheismus učí absolutní dualismus, v němž se v důsledku řady mytologických bojů v našem světě mísí světlo a tma. Manichejci se proto sna žili osvobodit zárodky světla obsažené v nich samých a ve všech živých tvorech prostřednictvím kosmického mechanismu Sloupu slávy, který přenáší znovuzískané částice světla do říše světla. Manichejci se dělili na vnitřní kruh Vyvolených, kteří podléhali přísným omezením v činnosti a konzumaci potravin, a na laiky, Posluchače, kteří vykonávali úkoly, jež byly Vyvoleným zakázány. Nové náboženství se rychle rozšířilo do římského světa, včetně Egypta, severní Afriky a samotného Říma, a na východ do Persie, severní Indie a Číny; proto jsou manichejské texty známy v celé řadě jazyků, včetně syrštiny, koptštiny, řečtiny, latiny, parthštiny, střední perštiny, sogijštiny, ujgurštiny a čínštiny. Manicheismus byl svými stoupenci považován za nástupce neúplných zjevení judaismu, křesťanství, buddhismu a zoroastrismu a čerpal z těchto starších tradic. V osmém století se na několik desetiletí stalo státním náboženstvím Ujgurské říše s centrem v Mongolsku. Poslední stopy manichejství se nacházejí v jižní Číně, kde manichejský chrám přežíval až do devatenáctého století a v buddhistických domácnostech se dodnes v malém počtu nacházejí Maniho sochy; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

1) ELCHASITÉ/ELKASITÉ: Elchasaj založil židovsko -křesťanskou, případně gnostickou křestanskou sektu. Elchasaiova kniha pro ně byla posvátná. Praktikovali pravidelný, opakovaný křest, aby si zajistili rituální čistotu. Nejznámějším elchasitem byl Mani, zakladatel manichejství, k terý v sektě vyrostl, než se od ní oddělil, když nesouhlasil s jejími praktikami; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 2) Elchasai/Elkasai/ Elxai: (aramejsky, "Skrytá moc"; asi 100) Zakladatel Elchasitů, křesťanské sekty. Elchasai byl údajně židovského původu, žil v zajordánské oblasti a byl autorem díla, které se stalo známým jako Elchasaiova kniha; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ZOROASTRISMUS: Je jedno z nejstarších monoteistických náboženství na světě, které vzniklo ve starověké Persii. Obsahuje jak monoteistické, tak dualistické prvky a mnozí vědci se domnívají, že zoroastrismus ovlivnil systémy víry judaismu, křesťanství a islámu. Zoroastrismus se datuje do 6. století př. n. l. Vznikl ve starověké Persii, pravděpodobně ovlivnil vývoj judaismu a předcházel křesťanství i islámu. Zoroastrismus založil v Persii v 6. století př. n. l. kněz Zarathustra, známý Řekům jako Zoroaster. Zarathuštra refor moval stávající perský polyteismus svým učením o nejvyšším bohu Ahura Mazdá a jeho prvotním střetu s Angra Mainyu, ničivým duchem. Zarathuštrovo učení se stalo dominantním v Persii, ale jeho popularita kolísala, jak se v regionu střídaly různé říše a kultu ry. Zoroastrismus vznikl v Persii (dnešní Írán), ale zoroastriáni byli předmětem pronásledování za islámských režimů. Svobodněji zoroastrismus vzkvétá v Indii, kam se v 10. století přistěhovala řada perských stoupenců. Jsou známí jako Parsíové. Hlavní názo ry zoroastrismu lze nalézt v jeho hlavním svatém textu, Avestě. Tento text tvrdí, že nejvyšší bůh a stvořitel Ahura Mazdá svádí prastarý boj s Angra Mainyu, ničivým duchem. Věřící očekávají konečné vítězství Ahura Mazdá, po němž budou stoupenci Angra Mainy u trpět, než celé lidstvo zažije věčnou blaženost; Zdroj – www.britannica.com/topic/Zoroastrianism

∎

ZURVANISMUS: Psáno též zervanismus, modifikovaná forma zoroastrismu, která se objevila v Persii v sásánovském období (3. -7. století n. l.). Stál v opozici k ortodoxnímu zoroastrismu, jehož učení se v té době stalo dualistickým. Podle zurvanismu je zdrojem všech věcí pouze čas – neomezený, věčný a nestvořený. Zurván, bůh času a osudu, na dálku ovlivňuje lidské osudy a vystupuje pod dvěma aspekty: Zurvān Akarana) a Čas dlouhého panství (tj. pán existujícího světa; Zurvān Dareghō - Chvadhāta). Jeho uctívání je spojeno se sp ekulacemi o astrologii a světovém roce. Nese epitety ashōqar, frashōqar a zarōqar (významy sporné) a vlastnosti, které zřejmě označují, byly chápány jako konkrétní, Zurvān byl uctíván ve čtyřech podobách. V pozdějších spisech je Zurvān považován za otce Or mazda a Ahrimana (viz Ahura Mazdá), což je možná důsledek kontaktu zoroastrismu s řecko -babylonskými astrologickými spekulacemi. (Zdá se, že zurvánismus měl své opěrné body v západní Persii, která hraničila s Babylónií.) Někteří badatelé hledají původ zurv anismu mimo zoroastrismus, v uctívání starověkého médského nebo předíránského boha. Ačkoli ve svém fatalismu a pesimismu zurvanismus v zásadě odporuje pravému zoroastrismu, zdá se pravděpodobné, že v kultu a v rozsáhlém souboru učení se jen málo rozcházel s ortodoxií. Právě v zurvanistické podobě ovlivnil zoroastrismus Mithraismus (v němž

byl Zurván důležitým božstvem) a manicheismus; Zdroj – www.britannica.com/topic/Zurvanis {začátek citace} Jeho náboženství se rozšířilo především v rámci Perské říše až do střední Asie, ale také na západ (Palestina, Egypt, severní Afrika), kde bylo považováno za "perské náboženství." Vedle koptských textů jsou nejdůležitějšími původními prameny části literatury dochované v íránských dialektech (středoperština, parthština, sogdština). Přestože íránské prameny jsou do značné míry překlady z islámského období, íránsko -zoroastrické dědictví se zachovalo jak v nich, tak v západních pramenech. Už pojmenování nábožens tví jako "učení dvou kořenů (bun, buništ) a tří období" to zřetelně ukazuje. Míněny jsou principy světla a tmy a období kosmologických procesů: smíšení (gumēzišn, q.v.), stvoření (bundahišn) a oddělení (wizārišn; Sundermann, 1997, s. 355) I když toto rozdě lení zcela neodpovídá zoroastrovskému modelu, "trojdílný" vývoj světa na zoroastrovskému tradici navazuje. Totéž platí o zásadně dualistickém pojetí, které obě protikladné přirozenosti dobra a zla nepovažuje za dvojčata, jak je tomu v zurvanismu a jeho výkladu Jasny 30.3, ale za nezávislé bytosti bojující o člověka, o jeho "já" (griw, manuhmed, ruwān). {konec citace}

∎

DUALISMUS/DUALISTÉ: V náboženském nebo filozofickém systému existují dva protikladné prvky, obvykle vyjádřené jako dobro a zlo, světlo a tma, duch a hmota. V absolutním dualismu (např. zoroastrismus, manicheismus, některé formy katarství) jsou a budou vždy v protikladu dvě věčně koexistující síly. Náš hmotný svět je chápán jako bitevní pole mezi těmito dvěma protikladnými silami a lidstvo má jak světlé, tak temné prvky. Ve zmírněném či umírněném dualismu je dualismus dočasný a obě protikladné síly nejsou věčně postaveny proti sobě. V sethiánském a valencijském gnosticismu je současný stav duality na zemi důsledkem pádu (obvykle Sofie). Duchovní svět tak stojí proti hmotnému světu a pravý Bůh proti demiurgovi. Tato dichotomie se v lidstvu odráží ve volbě, kterou musí duše učini t mezi duchem a hmotou; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} Správně gnostický charakter se projevuje v tom, že oba principy jsou pokaždé ztotožněny s duchem a hmotou, takže dobro a zlo, světlo a tma, Bůh a démon (dēw, q.v.) odkazují zároveň na protiklad mezi duchovním a hmotným (tělesným) světem. Mani tak představuje hlavní gnostický princip zásadního odmítnutí těla jako neschopného vykoupení. Spolu s darem a ctností "poznání" (gnóze) je askeze jedinou cestou, která vede k osvobození duše. Nejde jen o oddělení světla a tmy, ale také o oddělení ducha a hmoty. Konec s věta znamená jak odstranění jeho fyzické podstaty, tak návrat božského světla k jeho duchovní podstatě. Způsob, jakým Mani využíval gnostickou tradici navzdory své původní asimilaci zoroastrických, křesťanských a židovských myšlenek, ukazují některé části jeho subtilního, nastavitelného systému, zejména ty, které vycházejí z jeho koptských zdrojů (srov. Rudolph, 1996, s. 629 -66). Jeho popis "Otce velikosti" odpovídá gnostickému Agnostos Theos, popis "Matky života" nebo "Matky živých" gnostické Paredře (ženský protějšek Božství), ať už jde o Barbelu, Sophii-Zoe nebo nebeskou Evu, zatímco trojice Otec, Matka a Pračlověk odpovídá gnostické trojici s Monogenem nebo Kristem (srov. Rudolph, 1996, s. 638 a násl.). {konec citace}

∎

AGNŌSTOS THEOS: Fráze agnōstōn theōn (nominativ singuláru, agnōstos theos) byla nalezena na řeckých oltářích zasvěcených „neznámým bohům.“ Nápis neměl žádný mystický nebo teosofický význam, ale vznikl z obavy o bezpečnost kultu: nikdo si nechtěl přivodit hněv bohů, jejich ž jména nebyla známa, ale kteří právě mohli existovat a být roztrpčeni nedostatkem poct. Význam označení agnōstos je skutečně dvojznačný: podle kontextu může znamenat „ nepoznatelný“ nebo „ neznámý.“ Bůh by ve skutečnosti mohl být „neznámý,“ aniž by nutně musel být „nepoznatelný.“ Ani z filozofického hlediska nevyžaduje slovo „nepoznatelný“ absolutní nebo neslučitelný význam. Bůh může být nepoznatelný běžnými prostředky poznání nebo diskursivním rozumem, a přesto může být poznatelný prostřednictvím Boží milosti v současné nebo mystické intuici. Tato sémantická neurčitost zatemňuje naše chápání starověkého užití. Významný filolog Eduard Norden (1913) se pokusil ukázat, že pojem agnōstos theos je klasickému řeckému duchu cizí, ba dokonce protikladný. Pojem se objevil až na konci klasického období, a to pouze v textech zjevně pod orientálním vlivem: Židovské, gnostické, neoplatónské a křesťanské spisy. Navíc by tento výraz znamenal „zřeknutí se zkoumání“ (s. 84), které by se špatně shodovalo s helénskou spekulací; Zdroj – web www.encyclopedia.com/environment/encyclopedias-almanacs- transcripts-and-maps/agnostos-theos;“Agnōstos Theos“ Encyclopedia of Religion. Encyclopedia.com. 29 Dec. 2021 www.encyclopedia.com

∎

1) BARBELO: V sethiánských systémech je spolu s Neviditelným duchem a Autogenes jednou z trojice nejvyšších bytostí. Je Božskou Matkou, prvním aeonem vzešlým z Božství. 2) Barbelognostikové (též barbeloité): Název pro Sethiany založený na jejich úctě k Bohyni Matce Barbelo; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

SOPHIA: (řecky "moudrost") Ústřední postava gnostického mýtu, která představuje uvěznění duše ve světě hmoty a její osvobození do světa ducha. Příběh o pádu Sofie má v gnostických textech mnoho variant, ale nejčastějšími prvky jsou následující: Sofie je nejnižší z aeonů a zažije pád, který přivede na svět hmotný vesmír a demiurga. Poté je alespoň částečně navrácena do svého původního postavení aeonem, který může být znám jako Spasitel. Stejný proces pak probíhá u lidí, z nichž každý může být osvobozen z hmotného světa. V Basilidově kosmologii je Sofie jednou z pěti emanací od Otce. Podle valentinského systému v Tertuliánově spisu Proti Valentiniánům byla Sofie aeonem emanovaným z Anthropa a Ecclesia, který je spárován v syzygii s Theletem. Gnostická Sofie se vyvinu la z personifikované Moudrosti helénistické židovské sapienciální literatury, jako je Kniha moudrosti, Kazatel a Přísloví. V Příslovích 8,22 -31 Moudrost prohlašuje, že byla stvořena před počátkem světa; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

ZOE: (řecky "život") Jméno pro Evu v řeckém překladu Bible v Septuagintě (Gn 3,20). V gnostických textech Zoe často označuje duchovní Evu. V Tajné knize Janově je Zoe duchovní částí Adama, ve valentinských systémech aeonem a v Přírodě vládců dcerou Pistis Sophia; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

MONOGENES: (V seznamu třiceti aeonů, který uvádí Tertulián ve spise Proti Valentiniánům, je Monogenes aeonem v syzygii s Makarií (Štěstí nebo Blaženost). Monogenes může být také titul pro Ježíše; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Události týkající se Pračlověka v manichejských pramenech evokují události týkající se Adama, ať už myšlenkou podobnosti, motivem pokušení nebo probuzením skrze Ježíšův jas (světlo, nous). Některé postavy jako Hyle (Temnota), Saklas (Demiurg) a Adamův syn Seth (Sethel) lze nalézt v obou sférách. Působení soteriologie na „ducha“ či „rozum“ (nus – nous, epinoia, ennoia – První myšlenka, pneuma) a na údy Pračlověka či nebeského anthropos je charakteristické pro gnózi a manicheismus. {konec citace}

∎

NOUS: ŘECKY "MYSL," používaná zejména v gnosticismu k označení vyšších forem mysli, příbuzných duchu. Někdy je Nous gnostickým aeonem: v jedné verzi gnostického mýtu Nous plodí Logos a Sofii. V Hermetice je Nous božský prvek, který je lidstvu k dispozici, ale na rozdíl od těla a duše (které jsou dány každému člověku) si jej musí zasloužit nebo získat. V Basilidově kosmologii je jednou z pěti emanací od Otce. Podle valentinského systému v Tertuliánově spisu Proti Valentiniánům jedna z Ogdoad, emanovaná z Caena a Akhana, která je spárována v syzygii s Aletheií; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

HYLE: (V gnostických systémech je hmota, která obvykle vznikla v důsledku pádu a byla uspořádána do kosmu Demiurgem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

SAKLA/SAKLAS: (aramejsky, „blázen“) Jméno pro demiurga v mnoha gnostických textech. V Tajné knize Janově má první archon neboli demiurg tři jména: Yaldabaoth, Saklas a Samael. V Jidášově evangeliu je Saklas vůdcem andělů pomáhajících demiurgovi Nebrovi, který stvořil lidstvo a je Bohem, jem už křesťané přinášejí oběti. Sakla je také spojován s Nebruelem ve Svaté knize Velkého neviditelného ducha. Verze tohoto příběhu se dostala i do manichejského mýtu, kde je Sakla démonem demiurgem, který spolu s Neburelem stvořil obyva telstvo světa pomocí masturbace a potratů; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

1) DEMIURG: (ŘECKY DEMIURGOS, "ŘEMESLNÍK") Pojem demiurga pochází z Platónova spisu Timaeus, kde je jednoduše bohem stvořitelem, což je role, kterou hraje i ve většině Hermetiky. V gnosticismu se demiurg stal nevědomým nebo zlým nižším božstvem, řemeslníkem zodpovědným za stvoření hmotného světa a padlý stav lidstva. V gnostických textech, jako je Tajná kniha Janova a O původu světa, je demiurg nejtypičtěji pojmenován jako Yaldabaoth, ale běžně je znám také jako Samael nebo Saklas či Nebruel. Demiurg je často považován za toho, kdo řídí lidské záležitosti, a je

ztotožňován s Bohem Starého zákona. Konvenční, negnostické náboženství je považováno za uctívání demiurga. Zobrazení demiurga v sethianských textech je negativnější než ve valencijských schématech, v nichž se demiurg může často podílet na procesu vykoupení; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009; 2) Pozn. editora - Termín Demiurg bude dále dovysvětlen z několika úhlů pohledu, v různých gnostických tradicích má různou historii, i cestu a provádí jiné úkoly, nejedná se o jednoduše definovatelný termín, ale pochopení úlohy Demiurga z pozice různých škol napomáhá pochopit, kam jednotlivé gnostické texty patří/tedy k jaké myšlenkové škole.

∎

SET: Třetí syn Adama a Evy, který nahradil Ábela poté, co byl zavražděn Kainem (Gn 4,25). Pro některé gnostické sekty známé jako Sethiáni, které od něj převzaly své jméno, byl postavou spasitele a paradigmatem gnostika; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

SOTERIOLOGIE: Teologická nauka o spáse. Pro křesťany je spasení výsledkem víry v Krista, pro gnostiky je spasení výsledkem samotné gnóze; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

1) EPINOIA: (ŘECKY "VHLED", "REFLEXE", "INTUICE") Poslána Matkou-Otcem všech, aby pomohla Adamovi. Projekce nebo nižší projev Protennoia v Sethiánské literatuře; + 2) Protennoia: (řecky "první myšlenka") Ženská emanace Boha, například ve Třech podobách první myšlenky, která může být také spojena s první myšlenkou Ennoia, která se vtělila do mnoha ženských postav, nakonec jako prostitutka Helena zachráněná Šimonem Mágem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ENNOIA/PROTENNOIA: (ŘECKY "PRVNÍ MYŠLENKA") Ženská emanace Boha, například ve Třech podobách první myšlenky, která může být také spojena s první myšlenkou Ennoia, která se vtělila do mnoha ženských postav, nakonec jako prostitutka Helena zachráněná Šimonem Mágem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

PNEUMA/DUCH: Božský prvek v trichotomii těla, duše a ducha. V mnoha gnostických popisech stvoření člověka je Adam stvořen demiurgem a jeho Archonty, ale není schopen povstat, dokud nedostane jiskru ducha z aeonu nebo Pleromy. Právě prostřednictvím ducha může být lidský rod navrácen Pleromě; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ANTHROPOS: (řecky "člověk," "lidstvo") (1) Božský ideál lidství, často ekvivalentní nebeskému Adamovi.(2) Podle valentinského systému v Tertuliánově spisu Proti valentinským je Anthropos aeonem vycházejícím ze Sermo a Vita a je spárován v syzygii s Ecclesia. (3) V J ungově psychologii archetypální obraz totality,

který se nachází v takových zdrojích, jako je gnosticismus, alchymie a náboženství; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Totéž platí o postavení Ježíše Krista, kterého Mani pevně zakládá jako "zářícího Ježíše," Heralda světla a Duši světla, podobně jako gnostická christologie se svým pneuma Christem a Ježíšem jako pozemským spasitelem. Hereziologická výtka, kterou v této sou vislosti vyvolával jistý dokétismus (zjevné Ježíšovo tělo), byla současným bádáním opuštěna (srov. Rudolph, 1994, 157 n.; idem, 1996, s. 266 n.). Konsubstancialita (totožnost) spasitele (salvator) a "toho, který má být spasen" (salvandum), je v obou sférách klíčovou myšlenkou a Mani ji ještě důrazněji rozvádí. Totéž platí o představě nositelů světla, kteří šíří zvěst o vykoupení, v Maniho případě Buddha, Zoroaster, Ježíš a v gnostických textech Baruch, Set, Ježíš a Zostrianos (srov. Rudolph, 1994, s. 130 a dále; idem, 1996, s. 651 a dále). {konec citace}

∎

DOCETIC, DOCETISM: (řec. dokeō, "zdát se") Víra, že Ježíš neměl skutečné fyzické tělo, ale pouze se zdálo, že ho má; proto bylo jeho skutečné tělo duchovní; proto má ukřižování menší význam. Toto přesvědčení je doloženo v Setových a Valentových textech a také ve Skutcích apoštolských, ale v žádném případě nešlo o univerzální gnostický názor. Paulikáni, Bogomilové a Kataři také zastávali dokétické názory; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

BUDDHA: Člověk, který se stal osvíceným, zejména zakladatel buddhismu Siddhártha Gautama Buddha, který žil kolem 6. století př. n. l. V manicheismu je Buddha považován za jednoho z předchůdců Máního, který je sám někdy označován jako Buddha Mani; Zdroj – kniha A D ICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ZARATHUŠTRA, PSÁNO TÉŽ ZARATHUŠTRA, ŘECKY ZOROASTER, (narozen tradičně asi 628 př. n. l., pravděpodobně Rhages, Írán – zemřel asi 551 př. n. l.), íránský náboženský reformátor a prorok, tradičně považovaný za zakladatele zoroastrismu. Zarathuštra je významnou postavou v dějinách světových náboženství a předmětem velké pozornosti vědců, z velké části kvůli jeho zjevnému monoteismu (jeho pojetí jediného boha, kterého označoval jako Ahura Mazdá neboli "Moudrý pán"), jeho údajnému dualismu (patrnému z ostrého rozlišení mezi silami dobra a zla) a možnému vlivu j eho učení na později vznikající blízkovýchodní náboženství (např. judaismus); Zdroj – web www.britannica.com/biography/Zarathustra

∎

BARUCH: V díle Justina Gnostika je popsán gnostický mýtus o stvoření a pádu, který zahrnuje postavy z hebrejských písem i klasických řeckých mýtů. Zachovalo se v rozsáhlé citaci církevního otce Hippolyta v jeho Vyvrácení všech herezí. Podle Barucha existují ve svě tě tři principy: Dobro, transcendentní nejvyšší božský projev, známý také jako Priapus; Elohim, nižší bůh, který zpočátku Dobro nezná; a Eden, hmota, která se od pasu nahoru zjevuje jako žena a dole jako had. Elohim a Eden se spojují a vytvářejí anděly, kteří stvoří svět a Adama a Evu. Elohim vdechuje Adamovi a Evě ducha a Eden jim vdechuje duši. Elohim se však nechá okouzlit Dobrem a opustí Eden, který vymyslí, jak se Elohimovi vysmát, a použije svého anděla Naas

(pravděpodobně z hebrejského nahash, "had"), hada, aby oklamal a svedl lidstvo. Elohim posílá anděla Barucha, aby se s Naasem utkal. (Andělé jsou alegoricky nazýváni stromy: Naas je stromem poznání dobra a zla, Baruch je stromem života). Baruch pomáhá Adam ovi a Evě, Mojžíšovi, prorokům, Héraklovi a Ježíšovi. Jediný Ježíš zůstává věrný Baruchovi a nenechá se svést Naasem, takže Naas ukřižuje Ježíše, který vystupuje k Dobru; Set: Třetí syn Adama a Evy, který nahradil Ábela poté, co byl zavražděn Kainem (Gn 4, 25). Pro některé gnostické sekty známé jako Sethiáni, které od něj převzaly své jméno, byl postavou spasitele a paradigmatem gnostika; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

SET: Třetí syn Adama a Evy, který nahradil Ábela poté, co byl zavražděn Kainem (Gn 4,25). Pro některé gnostické sekty známé jako Sethiáni, které od něj převzaly své jméno, byl postavou spasitele a paradigmatem gnostika; Set: Třetí syn Adama a Evy, který nahradil Ábela poté, co byl zavražděn Kainem (Gn 4,25). Pro některé gnostické sekty známé jako Sethiáni, které od něj převzaly své jméno, byl postavou spasitele a paradigmatem gnostika; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ZOSTRIANOS: (NHC VIII,1; konec 2. až začátek 3. století) Autobiografickým způsobem napsaný nekřesťanský Sethiánský gnostický text se silným platónským vlivem. Obsahuje řadu zjevení založených na postupných stupních vzestupu duše. Zostrianos odchází v zoufalství do pouště, aby se vydal napospas divoké zvěři, protože nenašel odpovědi na své duchovní otázky. Na poušti se k němu přiblíží anděl gnóze a umožní mu vzestoupit skrze aeony. Většina Zostrianova díla obsahuje podrobné popisy jednotlivých aeonů a bytostí v nich, k teré stoupají vzhůru; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Eschatologické představy spolu ve skutečnosti úzce souvisejí, ať už vycházejí z íránských, nebo židovsko -křesťanských vzorů: nový eon znamená konec temnoty a Hyle (Hmoty). I pojetí církve jako struktury pozemského společenství "vyvolených" (electi, pneumat ikoi) a "posluchačů" či katechumenů (katechumenoi, auditores, psychikoi) je gnóze a manicheismus v kombinaci, i když důsledně nově formované Maniho, s dodatečnou představou nebeské církve. Celkově lze s jistotou říci, že Maniho učení bylo buď gnostickým ná boženstvím na íránské půdě, nebo svébytným íránským náboženstvím na gnostickém základě. Přitom jeho jednotlivé složky jsou hodnoceny nejen subjektivním přístupem tazatele, ale také s ohledem na příslušnou vyhraněnost či "vývoj" směrem k misijní úpravě toho to svébytného starověkého světového náboženství. {konec citace}

∎

ESCHATOLOGIE: (řecky "nauka o posledních věcech") Jakékoli učení o konci světa, konci věku nebo zničení světa. Někdy se používá také pro učení o posmrtném životě; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Ill inois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

AEON, PSÁNO TÉŽ EON: (řecky "věk" nebo "život"), v Gnosticismu a Manicheismu jeden z řádů duchů nebo sfér bytí, které vycházejí z božství a jsou atributy přirozenosti absolutna; důležitý prvek kosmologie, která se vyvinula kolem ústředního konceptu gnostického dualismu – konfliktu mezi hmotou a duchem. První aeon prý vycházel přímo z neprojeveného božství a byl nabit božskou silou. Následující emanace aeonů byly nabity postupně se zmenšující silou. Každý gnostický systém vysvětloval aeony po svém, ale všechny se shodovaly v to m, že počet aeonů se zvyšoval úměrně jejich vzdálenosti od božství a že nižší aeony měly úměrně menší podíl na božské energii. Na určité úrovni vzdálenosti se říkalo, že do činnosti aeonů zasahuje možnost omylu; ve většině systémů byl takový omyl zodpovědn ý za vznik hmotného vesmíru. Pro mnohé byl Kristus nejdokonalejším aeonem, jehož specifickou funkcí bylo vykoupit chybu obsaženou v hmotném vesmíru; Duch svatý byl obvykle podřízeným aeonem. V některých systémech byly aeony vnímány pozitivně jako ztělesnění božství, v jiných negativně jako rozsáhlá média času, prostoru a zkušenosti, kterými musí lidská duše bolestně projít, aby dosáhla svého božského původu; Zdroj – web www.britannica.com/topic/aeon

∎

HYLE: V gnostických systémech je hmota, která obvykle vznikla v důsledku pádu a byla uspořádána do kosmu demiurgem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

VYVOLENÍ: ti, kteří byli Bohem nebo jinou mocí vyvoleni jako předurčení ke spáse. V některých odrůdách gnosticismu jsou za předurčené vyvolené považováni Pneumatici, tedy ti, kdo mají božského ducha. V manichejském náboženství byli vyvolení vůdci církve, kteří žili v přísných asketických podmínkách a měli podobnou úlohu jako katarští Dokonalí; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

PNEUMATIKOI/PNEUMATICI: To jsou Ti, kdo jsou, ve své úrovni na úrovni ducha. Valentiniáni rozlišovali mezi hyliky, psychiky a pneumatiky, kteří byli typizováni tělem, duší a duchem. Pneumatici byli gnostici a byli považováni za spasené a vykoupené; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF G NOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

MANICHEJSTVÍ/MANICHEJCI: (od 3. století) Náboženství založené prorokem Manim v roce 240, kdy založil náboženskou komunitu v Seleucii-Ktesifonu v Mezopotámii. Manicheismus učí absolutní dualismus, v němž se v důsledku řady mytologických bojů v našem světě mísí světlo a tma. Manichejci se proto sna žili osvobodit zárodky světla obsažené v nich samých a ve všech živých tvorech prostřednictvím kosmického mechanismu Sloupu slávy, který přenáší znovuzískané částice světla do říše světla. Manichejci se dělili na vnitřní kruh Vyvolených, k teří podléhali přísným omezením v činnosti a konzumaci potravin, a na laiky, Posluchače, kteří vykonávali úkoly, jež byly Vyvoleným zakázány. Nové náboženství se rychle rozšířilo do římského světa, včetně Egypta, severní Afriky a samotného Říma, a na východ do Persie, severní Indie a Číny; proto jsou manichejské texty známy v celé řadě

jazyků, včetně syrštiny, koptštiny, řečtiny, latiny, parthštiny, střední perštiny, sogijštiny, ujgurštiny a čínštiny. Manicheismus byl svými stoupenci považován za nástupce neúplných zjevení judaismu, křesťanství, buddhismu a zoroastrismu a čerpal z těchto starších tradic. V osmém století se na několik desetiletí stalo státním náboženstvím Ujgurské říše s centrem v Mongolsku. Poslední stopy manichejství se nacházejí v jižní Číně, kde manichejský chrám přežíval až do devatenáctého století a v buddhistických domácnostech se dodnes v malém počtu nacházejí Maniho sochy; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} MANDAISMUS: Na rozdíl od manicheismu nemá mandaistická gnóze žádného známého zakladatele. Vzhledem k nedostatku odpovídajících historických pramenů zůstává její původ hypotetický. Ve své praktické podobě jako společenství s výraznými vodními obřady, konkrétně pravidelnými křty v tekoucích vodách, pravděpodobně sahá až do baptistického prostředí raných židovských skupin v palestinské oblasti Jordánska. {konec citace}

∎

MANDEJCI/MANDEJSTVÍ: Poslední žijící sekta, která vychází ze starověkých gnostiků. Jejich název, odvozený od slova manda, znamená "vědoucí." Mluví mandejštinou, východním dialektem aramejštiny, psaným jedinečnou abecedou. Netvrdí, že jejich zakladatelem byl historický člověk, a tvrdí, že prvním mandejcem byl Adam; důležitou postavou je pro ně Jan Křtitel, na rozdíl od Ježíše, který je v mandejských legendách falešným prorokem. Středobodem jejich rituálního života je křest a je docela pravděpodobné, že vznikli jako židovská gno stická křestní skupina z prvního století, možná spojená s Janem Křtitelem. Je možné, že během otřesů na konci prvního století uprchli z Palestiny a dostali se do Sýrie a poté do Babylonie. Přežili až do novověku v Iráku a Íránu, ale události po intervenci v Iráku pod vedením USA vedly téměř ke genocidě a rozsáhlé emigraci. Mandejci mají mnoho starobylých písemných děl, což je po většinu jejich pobytu v muslimských zemích kvalifikovalo jako "lid knihy." Mandejská kosmogonie a kosmologie jsou dualistické, s d emiurgem a emanací. Oba reinterpretují Genesis a mají postavu spasitele v Manda dHayye, jehož jméno znamená "poznání života," tj. gnózi. V mandejském mýtu je konečný, pravý Bůh označován jako Život, První život, Velký život, Pán velikosti, Mocný duch, Král světla nebo Mana, "mocný." Jeho království, svět světla, je naplněno nebeskými bytostmi známými jako uthra, "bohatství," nebo melki, "králové," které neustále provádějí mandejské rituály k uctění svého Pána. V emanační kosmogonii První život stvoří Druhý život, zvaný Jošamin nebo Džošamin, a pak Třetí život, Abathur, důležitou postavu, která je otcem Čtvrtého života, Ptahila, boha stvořitele. Pán světla nemůže zrušit stvoření světa, ale může omezit vliv Temnoty. Za tímto účelem posílá Manda dHayye ("poznání života"), postavu spasitele, který spoutává vládce temnoty a omezuje jeho působení. Ptahil, demiurg, stvořil Adama z materiálu temnoty, ale Adam byl neživý, dokud jeho duše, Adakas (zkrácená podoba slova Adam Kasya, "skrytý Adam"), nepřišla ze světa světla. Mnohé z mýtických bytostí v mandejismu padly ze světla nebo jsou definovány svou pozemskou existencí, přesto si ve světě světla zachovávají vyšší protějšek, známý jako Dmuta. V pozdějších textech má dokonce i samotná země svůj nebeský protějšek. Adam K asya, nebeský protějšek pouze fyzického Adama, přebývá v pozemském či tělesném Adamovi jako ve vězení, což je další příklad gnostického

využití Platónovy myšlenky, že tělo je vězením duše. Stvoření lidstva je vyvrcholením procesu stvoření, zplození či emanace, který začal Druhým životem, Jošaminem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Nejpozději ve 3. století př. n. l. (za krále jménem Ardban, tj. Ardaván/Artabanus) se toto společenství vydalo přes Karrh ( Ḥarrān) a Médské hory směrem do Mezopotámie a dále do Ḵuzestānu. Svou náboženskou ideologií patřili Mandejci ke specifickému druhu orientální gnóze (mandā "vědění") s vlastní literaturou v mandejském jazyce a písmu. Jejím středobodem je přísný dualismus mezi světlem (ālmā dnuhrā) a světem temnoty (hšukā). Zatímco tomu prvnímu vládne bůh "života" (haiji) a stvoření světla (uthri), ten druhý je chaotickou říší Uru, nazývanou také "král temnot," a zlého "ducha" (ruhā). {konec citace}

∎

Dualismus/dualisté: V náboženském nebo filozofickém systému existují dva protikladné prvky, obvykle vyjádřené jako dobro a zlo, světlo a tma, duch a hmota. V absolutním dualismu (např. zoroastrismus, manicheismus, některé formy katarství) jsou a budou vždy v protikladu dvě věčně koexistující síly. Náš hmotný svět je chápán jako bitevní pole mezi těmito dvěma protikladnými silami a lidstvo má jak světlé, tak temné prvky. Ve zmírněném či umírněném dualismu je dualismus dočasný a obě protikladné síly nejsou věčně postaveny proti sobě. V sethiánském a valencijském gnosticismu je současný stav duality na zemi důsledkem pádu (obvykle Sofie). Duchovní svět tak stojí proti hmotnému světu a pravý Bůh proti demiurgovi. Tato dichotomie se v lidstvu odráží ve volbě, k terou musí duše učinit mezi duchem a hmotou; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} Pozemský svět (tibil) vzniká z padlého stvoření světla (Ptahil) a první člověk (Adam) je rovněž stvořen za pomoci zlých sil (planet a znamení zvěrokruhu); teprve "duše" (nišimta), kterou posílá "život," vede k životu Adama, který je osvícen o svém původu "gnózí života" (mandā dhaiji), aby se jeho duše mohla vrátit do říše světla. Tato událost je vzorem pro vysvobození duše ze světa, který se podobá temnotě; hlasatelé světla (adyaura, parwanqa), jako jsou Hibil (Ábel), Anóš (Henoch) nebo Šitil (Set), učí lid stvo a pomáhají mu překonat očistce nad zemí (strážnice) "Sedmi" (planet) a "Dvanácti" (zodiakálních entit), aby mohlo vystoupit do světa světla. To se děje prostřednictvím zádušních mší a pokrmů, nezbytné jsou také křty. Teprve na konci světa dojde opět k původnímu oddělení světla a tmy (srov. Rudolph, 1960, s. 124 a násl., 161 a násl.). {konec citace}

∎

1) MANDA DHAYYE: ("poznání života") mandejská postava spasitele a zjevitele, který spoutává vládce temnot a omezuje jeho působení; někdy spojován s Hibilem. 2) dHayye ("poznání života"), postava spasitele, která svazuje vládce temnoty a omezuje jeho působení. Ptahil, demiurg, stvořil Adama z materiálu temnoty, ale Adam byl neživý, dokud jeho duše, Adakas (zkrácená podoba slova Adam Kasya, "skrytý Adam"), nepřišla ze světa světla. Mnohé z mýtických bytostí v mandejismu padly ze světla nebo jsou definovány svou pozemskou exi stencí, přesto si ve světě světla zachovávají vyšší protějšek, známý jako Dmuta. V pozdějších textech má dokonce i samotná země svůj nebeský protějšek. Adam Kasja, nebeský protějšek pouze

fyzického Adama, přebývá v pozemském či tělesném Adamovi jako ve vězení, což je další příklad gnostického využití Platónovy myšlenky, že tělo je vězením duše. Stvoření lidstva je vyvrcholením procesu stvoření, zplození či emanace, který začal Druhým životem, Jošaminem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ÁBEL: V knize Genesis druhý syn Adama a Evy a oběť vraždy svého bratra Kaina. V Tajné knize Janově je Eva znásilněna Yaldabaothem a porodí Kaina, známého také jako Elohim, a Ábela, známého také jako Youe nebo Yave; Ábel/Yave je na rozdíl od svého bratra Kaina po pisován jako spravedlivý. Také v Tajné knize Janově je Ábel archontem sedmi nebes, spojeným s pondělím. Ve Svaté knize Velkého neviditelného ducha je Ábel sedmým z dvanácti archonických andělů, které vyvedli Sakla a Nebruel; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

HENOCH/ENOCH: První kniha Henochova, nazývaná také Etiopská kniha Henochova, pseudepigrafické dílo (nezařazené do žádného kánonu Písma svatého), jehož jedinou dochovanou úplnou verzí je etiopský překlad předchozího řeckého překladu pořízeného v Palestině z původní hebre jštiny nebo aramejštiny. Henoch, sedmý patriarcha z knihy Genesis, byl předmětem hojné apokryfní literatury, zejména v helénistickém období judaismu (3. století př. n. l. až 3. století n. l.). Zpočátku byl uctíván pouze pro svou zbožnost, později se věřilo, že je příjemcem tajných znalostí od Boha. Tento obraz Henocha jako vizionáře byl ovlivněn babylonskou tradicí o sedmém předpotopním králi Enmenduranovi, který byl spojen s bohem Slunce a dostával božská zjevení. V příběhu o Henochovi se odráží mnoho tak ových rysů babylonského mýtu. I Henoch je kompilací několika samostatných děl, z nichž většina má apokalyptický charakter. Její nejstarší částí je "Apokalypsa týdnů," napsaná krátce před povstáním Makabejských roku 167 př. n. l. proti Seleukovcům. Ostatní části, zejména ty, které se zabývají astronomickými a kosmologickými spekulacemi, je obtížné datovat. Vzhledem k názorům na mesianismus, celibát a posmrtný osud duše je možné, že některé části I. Henocha vznikly v komunitě esejských Židů v Kumránu nebo jim i byly ovlivněny. Mezi kumránskými spisy však nebyly nalezeny žádné zlomky nejdelší části díla (kapitoly 37-71). To vedlo badatele k teorii, že tuto část snad napsal ve 2. století n. l. židovský křesťan, který chtěl svým vlastním eschatologickým spekulacím vtisknout Henochovu autoritu a své dílo připojil ke čtyřem starším apokryfním Henochovým spisům. I. Henoch byl zpočátku v křesťanské církvi přijímán, ale později byl z biblického kánonu vyloučen. Jeho přežití je způsobeno fascinací okrajových a heretickýc h křesťanských skupin, jako byli manichejci, jeho synkretickým mísením íránských, řeckých, chaldejských a egyptských prvků; Zdroj – web www.britannica.com/topic/First-Book-of-Enoch

∎

SET: Třetí syn Adama a Evy, který nahradil Ábela poté, co byl zavražděn Kainem (Gn 4,25). Pro některé gnostické sekty známé jako Sethiáni, které od něj převzaly své jméno, byl postavou spasitele a paradigmatem gnostika; Set: Třetí syn Adama a Evy, který nahradil Ábela poté, co byl zavražděn Kainem (Gn 4,25). Pro některé gnostické sekty známé jako Sethiáni, které od něj převzaly své jméno, byl postavou spasitele a paradigmatem gnostika; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM;

Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Navzdory svému antikosmickému přístupu mandejci (nazývaní též nasorští, ar. Ṣābeʾin) nerozvíjeli žádný asketický životní styl, takže se mohli nezávisle prosazovat až do současnosti uprostřed židů, křesťanů a muslimů. {konec citace}

∎

ANTIKOSMISMUS: Filozofie nebo učení, které považuje svět nebo uspořádaný vesmír (kosmos) za podřadné nebo zlé stvoření; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Od válek v Perském zálivu (1980 -86, 1990 -91) jsou přítomni také v Evropě, Americe a Austrálii. O jejich těsných vztazích s íránským světem svědčí četné íránské výpůjčky, a to dokonce i z kultovní sféry (srov. Rudolph, 1960, I, s. 118 a násl.; Widengren, 1960, s. 89 a násl.). Existují dokonce doklady o starých kontaktech mezi manicheismem a mandaismem, přičemž mandaismus představuje dosud zachovanou část křestního světa jižní Mezopotámie, k de kdysi vyrostl Mani (srov. Rudolph, 1996, s. 592-95, 607-26). Dualistické pojetí s antikosmickou organizací je společné oběma a liší se od zoroastrismu. Takže i pokud jde o mandejskou gnózi, můžeme mluvit o „íránské“ gnózi pouze v přeneseném smyslu.

MAZDAKISMUS:

Mazdakovské učení (5. Stol. Př. N. l.) bývá také často označováno za dědictví pozdně antické gnóze na íránské půdě (Widengren, 1965, s. 308 a násl.; Klima, 1957, s. 132-83), ačkoli o něm není známo téměř nic určitého a chybí původní prameny. Jako předchůdce se byzantské prameny zmiňují o jistém Bundosovi, manichejci, který kolem roku 300 působil v Římě a poté odešel do Persie. Zřejmě jeho prostřednictvím se do Mazdakova učení dostaly manichejské či gnostické myšlenky. Pokud se nejedná o heresiologickou kons trukci (srov. Klíma, 1977, s. 18 –19), pak Mani I Mazdak byli zoroastriánští “heretici” (zandiq) a I zde jde především o dualismus evokující gnostické modely, resp. Sedm a dvanáct sil vládnoucích světu. Podle Mazdaka závisela spása na znalostech o souvztažnostech světa, vyjádřených písmeny, slovy a čísly, ale také na morálním chování, které mělo zřejmě určité rysy sociální kritiky, nebo dokonce komunismu, na něž se vztahovalo učení gnostika Karpokrata (3. Stol. V Egyptě) (Klíma, 1957, s. 209 a násl.). Tyto z mínky však podle mého názoru nestačí k tomu, aby bylo Mazdakovo učení definováno jako forma “íránské gnóze.” To, o co mu zřejmě šlo, bylo provést reformu zoroastrismu své doby, aby s pomocí krále Kawáda I. (488 -96, 499-

∎

MAZDAKISMUS: Dualistické náboženství, které se z nejasných kořenů prosadilo koncem 5. století v Íránu. Podle některých badatelů byl mazdakismus reformním hnutím usilujícím o optimistickou interpretaci manichejského dualismu.

Zdá se, že jeho zakladatelem byl jistý Zaradust -e Churagan; hledala se spojitost mezi ním a Peršanem Bundosem, který hlásal odlišný manicheismus v Římě za Diokleciána na konci 3. století. Jiní badatelé jej považují za vnitřní vývoj v rámci íránského náboženství. Po 5. století se náboženství začalo obecně nazývat podle Mazdaka (fl. konec 5. století n. l., Persie), jeho hlavního perského zastánce. Žádné mazdakovské knihy se nedochovaly. Znalosti o tomto hnutí pocházejí z krátkých zmínek v syrských, perských, arabských a řeckých pramenech. Podle mazdakismu existují dva původní principy, Dobro (neboli Světlo) a Zlo (neboli Temnota). Světlo jedná na základě svobodné vůle a záměru, Temnota slepě a náhodně. Náhodou se oba smísily a vytvořily svět. Existují tři prvky Světla: voda, oheň a země. Bůh Světla, který má být uctíván, trůní v ráji a má před sebou čtyři síly – vnímání, inteligenci, paměť a radost. Ty vládnou 7 "vezírům" a 12 "duchovním bytostem" - totožným se 7 planetami starověku a 12 znameními zvěrokruhu. Čtyři síly jsou sjednoceny v člověku; 7 a 12 ovládá svět. Člověk by se měl svým jednáním snažit uvolnit Světlo ve světě; toho se dosahuje morálním chováním a asketickým životem. Nesmí zabíjet ani jíst maso. Má být mírný, laskavý, pohostinný a shovívavý k ne přátelům. Aby podpořil bratrskou vstřícnost a omezil příčiny chamtivosti a svárů, snažil se Mazdak o to, aby majetek a ženy byly společné. Na svou víru obrátil sásánovského krále Kavadha I. (488 -496 a 499-531), který zavedl sociální reformy inspirované jeho zásadami. Ty zřejmě zahrnovaly určitou liberalizaci manželských zákonů a opatření týkajících se majetku. Tyto kroky vyvolaly nepřátelství šlechty a ortodoxního zoroastriánského duchovenstva a vedly ke konečnému potlačení mazdakismu. Přesto toto náboženst ví tajně přežilo až do islámské doby (8. století); Zdroj – web www.britannica.com/topic/Mazdakism

BIBLIOGRAFIE:

ZDROJ INFORMACE Č. [2] THE INTERNET ENCYCLOPEDIA

OF PHILOSOPHY(IEP) - EDWARD MOORE – GNOSTICISMUS

{začátek citace} Gnosticismus (podle řeckého slova gnósis, které znamená "poznání" nebo "vhled") je název pro volně organizované náboženské a filozofické hnutí, které vzkvétalo v prvním a druhém století našeho letopočtu. Přesný původ této myšlenkové školy nelze vysledovat, ačkoli je možné najít vlivy nebo zdroje již ve druhém a prvním století před naším letopočtem, jako jsou raná pojednání Corpus Hermeticum, židovské apokalyptické spisy a zejména platónská filozofie a samotné hebrejské Písmo. {konec citace}

∎

GNÓZE: Přímé poznání božského, které samo o sobě poskytuje spásu. Pro starověké gnostiky existovala gnóze v rámci kosmologie, mýtu, antropologie a praxe, které používali ve svých skupinách. Tam gnóze neznamenala jen osvícení, ale byla doprovázena pochopením, jak je vyjádřeno ve Výňatcích z Theodota, "kdo jsme byli, čím jsme se stali, kde jsme byli, kam jsme byli uvrženi, kam jdeme, od čeho jsme osvobozeni, co je zrození a co znovuzrození.“; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

CORPUS HERMETICUM: Sbírka sedmnácti filozofických hermetických textů (chybí však číslo patnáct), které v patnáctém století sepsal Marsilio Ficino v řečtině a přeložil do latiny. Měla velký vliv na renesanční myšlení a věřilo se, že je dílem Herma Trismegista a že je starší n ež Platónova a Mojžíšova díla, dokud učenec Isaac Casaubon na základě stylistiky neprokázal, že byly napsány v prvních stoletích ad. Jednotlivé traktáty se v detailech světonázoru značně liší, ale ústřední myšlenkou je, že Nous je duchovní možností lidstva, ale na rozdíl od těla a duše se musí rozvíjet, a objevují se zde různé úrovně platónské kosmologie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ANTIKOSMISMUS: Filozofie nebo učení, které považuje svět nebo uspořádaný vesmír (kosmos) za podřadné nebo zlé stvoření; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

DUALISMUS/DUALISTÉ: V náboženském nebo filozofickém systému existují dva protikladné prvky, obvykle vyjádřené jako dobro a zlo, světlo a tma, duch a hmota. V absolutním dualismu (např. zoroastrismus, manicheismus, některé formy katarství) jsou a budou vždy v protikladu dvě věčně koexistující síly. Náš hmotný svět je chápán jako bitevní pole mezi těmito dvěma protikladnými silami a lidstvo má jak světlé, tak temné prvky. Ve zmírněném či umírněném dualismu je dualismus dočasný a obě protikladné síly nejsou věčně postaveny proti sobě. V sethiánském a valencijském gnosticismu je současný stav duality na zemi důsledkem pádu (obvykle Sofie). Duchovní svět tak stojí proti hmotnému světu a pravý Bůh proti demiurgovi. Tato dichotomie se v lidstvu odráží ve volbě, kterou musí duše učini t mezi duchem a hmotou; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

SOPHIA: (ŘECKY "MOUDROST") Ústřední postava gnostického mýtu, která představuje uvěznění duše ve světě hmoty a její osvobození do světa ducha. Příběh o pádu Sofie má v gnostických textech mnoho variant, ale nejčastějšími prvky jsou následující: Sofie je nejnižší z aeonů a zažije pád, který přivede na svět hmotný vesmír a demiurga. Poté je alespoň částečně navrácena do svého původního postavení aeonem, který může být znám jako Spasitel. Stejný proces pak probíhá u lidí, z nichž každý může být osvobozen z hmotného světa. V Basilidově kosmologii je Sofie jednou z pěti emanací od Otce. Podle valentinského systému v Tertuliánově spisu Proti Valentiniánům byla Sofie aeonem emanovaným z Anthropa a Ecclesia, který je spárován v syzygii s Theletem. Gnostická Sofie se vyvinula z personifikovan é Moudrosti helénistické židovské sapienciální literatury, jako je Kniha moudrosti, Kazatel a Přísloví. V Příslovích 8,22 -31 Moudrost prohlašuje, že byla stvořena před počátkem světa; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} Navzdory různorodé povaze různých gnostických sekt a učitelů slouží některé základní prvky k tomu, aby tyto skupiny spojily dohromady pod volným označením "gnosticismus" nebo "gnóze." Hlavním z těchto prvků je určitý způsob "odmítání antikosmického světa," který byl často mylně považován za pouhý dualismus. Podle gnostiků je tento svět, hmotný kosmos, výsledkem prvotního omylu nadkosmické, svrchovaně božské bytosti, obvykle nazývané Sofie (Moudrost) nebo prostě Logos. Tato bytost je popisována jako konečná emanace božské hierarchie, nazývané Plêrôma neboli "P lnost," v jejímž čele sídlí nejvyšší Bůh, Jediný přesahující Bytí. Sofiin omyl, který je obvykle označován jako bezohledná touha poznat transcendentního Boha, vede k hypostatizaci její touhy v podobě polobožského a v podstatě nevědomého tvora známého jako Demiurg (řecky dêmiourgos, "řemeslník") neboli Ialdabaoth, který je zodpovědný za utváření hmotného kosmu. Tento řemeslný akt je ve skutečnosti napodobeninou říše Pleroma, ale Démirg si toho není vědom a pyšně se prohlašuje za jediného existujícího Boha. {konec citace}

∎

LOGOS/LOGA: (ŘECKY "SLOVO") Řecký filozofický termín. Stoikové považovali Logos za rozum, který prostupuje vesmírem, a Filón Alexandrijský spojil řeckou filozofii s židovským pojetím Moudrosti a vytvořil Logos, který byl zároveň tvůrčím principem, božskou myslí a prvorozeným Synem B ožím. V Janově evangeliu byl Logos ztotožněn s preexistujícím Kristem. V mnoha gnostických systémech je Logos aeonem a v Basilidově kosmologii jednou z pěti emanací od Otce. Zvláště pozoruhodný je Valentův Tripartitní traktát, který Logu přisuzuje roli, kterou obvykle plní Sofie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

∎

PLEROMA: (řecky "plnost") Božská říše eonů; duchovní svět mimo stvořený hmotný svět. Představa Pleromy naplněné bytostmi, které vzešly z nejvyššího Boha, je základem velké části gnostické kosmologie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF

GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

1) DEMIURG: (ŘECKY DEMIURGOS, "ŘEMESLNÍK") Pojem demiurga pochází z Platónova spisu Timaeus, kde je jednoduše bohem stvořitelem, což je role, kterou hraje i ve většině Hermetiky. V gnosticismu se demiurg stal nevědomým nebo zlým nižším božstvem, řemeslníkem zodpovědným za stvoření hmotného světa a padlý stav lidstva. V gnostických textech, jako je Tajná kniha Janova a O původu světa, je demiurg nejtypičtěji pojmenován jako Yaldabaoth, ale běžně je znám také jako Samael nebo Saklas či Nebruel. Demiurg je často považován za toho, kdo řídí lidské záležitosti, a je ztotožňován s Bohem Starého zákona. Konvenční, negnostické náboženství je považováno za uctívání demiurga. Zobrazení demiurga v sethianských textech je negativnější než ve valencijských schématech, v nichž se demiurg může často podílet na procesu vykoupení; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009; 2) Pozn. editora - Termín Demiurg bude dále dovysvětlen z několika úhlů pohledu, v různých gnostických tradicích má různou historii, i cestu a provádí jiné úkoly, nejedná se o jednoduše definovatelný termín, ale pochopení úlohy Demiurga z pozice různých škol napomáhá pochopit, kam jednotlivé gnostické texty patří/tedy k jaké myšlenkové škole.

∎

IALDABAOTH/YALDABAOTH/SAMAEL: Nejčastější jméno pro demiurga, spolu se Saklasem a Samaelem, v sethských a valentinských mýtech. Jméno Yaldabaoth se objevuje jak v knihovně Nag Hammádí, tak u hereziologů a obvykle se jedná o dítě Sophie. V Tajné knize Janově je popisován jako nedokonalý a znetvořený, s tělem hada a tváří lva, jeho oči se blýskají blesky. Yaldabaoth je vládcem Archontů, které zplodil nebo emanoval, aby mu pomáhali, a uspořádal je podle vzoru aeonů v Pleromě. Je stvořitelem lidstva, poskytuje duši a nechává archonty, aby vytvořili tělo. V Tajné knize Janově Yaldabaoth znásilní Evu a jeho potomky jsou Kain a Ábel; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} V tomto bodě začíná gnostická revizionistická kritika hebrejských Písem, stejně jako obecné odmítnutí tohoto světa jako výplodu omylu a nevědomosti a postulování vyššího světa, do kterého se lidská duše nakonec vrátí. Když je však vše řečeno, zjistíme, že omyl Sofie a zplození nižšího kosmu jsou události, které se řídí určitým zákonem nutnosti, a že takzvaný "dualismus" božského a pozemského světa je ve skutečnosti odrazem a vyjádřením určujícího napětí, které tvoří bytí lidstva – lidské bytosti.

OBSAH:

∎

FILOZOFICKÝ CHARAKTER GNOSTICISMU

∎

PSYCHOLOGIE

∎

EXISTENCIALISMUS

∎

HERMENEUTIKA

∎

RECEPCE A ZJEVENÍ

∎

GNOSTICKÝ MYTHO-LOGOS

∎

MÝTUS SOFIE

∎

KŘESŤANSKÝ GNOSTICISMUS

∎

BASILIDES

∎

MARKION

∎

VALENTINUS A VALENTINSKÁ ŠKOLA

∎

PTOLEMAIŮV SYSTÉM

∎

MANI A MANICHEISMUS

∎

PLATONISMUS A GNOSTICISMUS

∎

NUMENIUS Z APAMEJE A NOVOPLATONISMUS

∎

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

∎

ODKAZY A DALŠÍ LITERATURA

∎

ZDROJE

∎

NÁVRHY NA DALŠÍ ČETBU 1. FILOZOFICKÝ CHARAKTER GNOSTICISMU: Gnosticismus jako intelektuální produkt je pevně zakotven v obecném lidském aktu uvažování o existenci. Gnostici se zabývali základními otázkami existence neboli "bytí ve světě" (Dasein) - tedy tím, kdo jsme (jako lidské bytosti), odkud jsme přišli a kam h istoricky a duchovně směřujeme (srov. Hans Jonas, The Gnostic Religion 1958, s. 334). Tyto otázky leží v samých kořenech filozofického myšlení; odpovědi, které gnostici poskytli, však přesahují filozofickou spekulaci směrem k oblasti náboženského učení a m ystiky. Není však možné plně pochopit význam gnosticismu, aniž bychom začali na filozofické úrovni a orientovali se podle ní. Protože jakákoli orientace na starověký fenomén musí vždy vycházet ze současných idejí a návyků, není na tomto místě od věci inter pretační diskuse o gnostickém myšlení, jak se vztahuje k psychologii, existencialismu a hermeneutice. Jakmile v rámci našich možností pochopíme filozofický význam gnostických myšlenek a jejich vztah k současným filozofickým otázkám, můžeme do historického prostředí gnostiků vstoupit s jistou mírou důvěry – důvěry zbavené, nakolik je to možné, poskvrňujících exegetických předpokladů. 2. PSYCHOLOGIE: Kdo jsme? Odpověď na tuto otázku zahrnuje popis (logos) podstaty duše (psukhê nebo psyche); pokus o odpověď byl proto nazván vědou nebo praxí "psychologie" - popisem duše nebo mysli (psukhê ve staré řečtině označovalo jak duši jako princip života, tak mysl jako princip intelektu). {konec citace}

∎

PSYCHÉ/SOUL – DUŠE: Starověcí gnostici považovali duši za prostřední pojem v trichotomii tělo/duše/duch. Stvoření duše je často připisováno demiurgovi, zatímco duch pochází z Pleromy. V Exegezi o duši je duše ženskou postavou, která v těle klesla na zem; když je duše závislá na těle, je v padlém stavu, ale díky pokání se může spojit s duchovním ženichem ve svatební komnatě; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Carl Jung, čerpající z gnostických mytických schémat, ztotožnil

objektivně orientované vědomí s materiální či "tělesnou" částí lidství – tedy s tou částí lidské bytosti, která je podle gnostiků spjata s kosmickým koloběhem vzniku a zániku a podléhá poutům osudu a času (srov. Apokryf Janův [Kodex II] 28,30). {konec citace}

∎

CARL GUSTAV JUNG: C. G. Jung se intenzivně a se sympatiemi zajímal o ranou alternativní křesťanskou tradici, dnes známou jako gnosticismus. Jak v jeho publikovaných spisech, tak v jeho soukromých vzpomínkách lze nalézt časté a pronikavé poznámky o gnostické tradici, ačkoli po většinu Jungova života bylo téma gnosticismu prakticky neznámé všem, kromě několika málo religionistů. Jedním z klíčových dokumentů, který brzy svědčí o Jungově živém zájmu o gnosticismus, byla jeho precizně zpracovaná kniha Septem Sermones ad Mortuos – „Sedm kázání k mrtvým.“ Jung ji nechal v roce 1916 soukromě vytisknout a v následujících desetiletích její výtisky rozdával vybraným přátelům a spolupracovníkům. S Jungovým souhlasem přeložil H. G. Baynes text Kázání do angličtiny a toto vydání bylo soukromě vytištěno v roce 1925. Jung anglické vydání opět distribuoval pouze osobám, o nichž se domníval, že jsou na jeho poselství náležitě připraveny. Obecně neznámou skutečností zůstávalo, že kolem roku 1917 Jung přepsal značně rozšířenou verzi Septem Sermo nes také do třetí a poslední části svého návrhu rukopisu Liber Novus, do oddílu nazvaného „Scrutinies.“ Tam se Kázání objevují jako souhrnné zjevení Liber Novus. Jung existenci této delší podoby Kázání nikdy veřejně nezveřejnil a až do vydání knihy Liber N ovus: Červená kniha v roce 2009 zůstala tato verze Kázání zcela nedostupná. (Odkaz na české vydání – Červená kniha Carla G. Junga); Zdroj – osobní slovník PhilDickian (novo) Gnosticism {začátek citace} Lidská bytost, která se ztotožňuje s objektivně existujícím světem, si vytváří osobnost, pocit sebe sama, který je v základu plně závislý na neustále se měnících strukturách časové existence. Z toho plynoucí nedostatek pocitu stálosti, autonomie, vede takového jedince k prožívání nejrůznějších úzkostí, a nakonec k tomu, že se vyhýbá tajemným a kolektivně smysluplným vzorcům lidské existence ve prospěch soukromého a dusivého subjektivního kontextu, v jehož rámci se život odehrává bez jakéhokoli odkazu na vyšší plán či schéma. Výsledkem takové existence je beznaděj, ateismus a zoufalství. To však není přirozený konec lidské bytosti, neboť podle Junga (a gnostiků) časově konstruované já není pravým já. Pravé já je nejvyšší vědomí existující a trvající mimo vešk erý prostor a čas. Jung jej nazývá čistým vědomím neboli Já, na rozdíl od "vědomí ega," které je časově konstruovanou a udržovanou formou diskrétního jsoucna (srovnej C. G. Jung, "Gnostické symboly Já", in Gnostik Jung 1992, s. 55 -92). Tuto druhou formu "s větského" vědomí gnostici ztotožňovali s duší (psukhê), zatímco čisté či pravé Já ztotožňovali s duchem (pneuma) - tedy myslí zbavenou časových kontaktů a souvislostí. {konec citace}

∎

PNEUMA/DUCH: Božský prvek v trichotomii těla, duše a ducha. V mnoha gnostických popisech stvoření člověka je Adam stvořen demiurgem a jeho Archonty, ale není schopen povstat, dokud nedostane jiskru ducha z aeonu nebo Pleromy. Právě prostřednictvím ducha může být lidský rod navrácen Pleromě; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Toto rozlišení mělo v gnostickém myšlení důležitou kariéru a převzal ho i svatý Pavel, především ve svém učení o duchovním vzkříšení (1 Kor 15,44).

Bible,; ČEP; 1. Korintským 15,44 "Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní." Psychologickým či empirickým základem tohoto názoru, který se brzy mění v metafyzický či onto-teologický postoj, je poznaná neschopnost lidské mysli dosáhnout svých nejvznešenějších záměrů a zároveň zůstat podřízena pevnému zákonu a řádu nezaujatého a odtažitého kosmu. Rozlišení ducha a duše (které se ovšem promítá do zásadnějšího rozlišení mysli a těla, nebo je možná předpokládá) znamená počátek transcendentalistického a soteriologického postoje ke kosmu a časné existenci vůbec. 3. EXISTENCIALISMUS: Základní zkušenost existence, kterou popisuje filozofie, jež vešla ve známost jako "existencialismus," zahrnuje obecný pocit osamělosti nebo opuštěnosti (Geworfenheit, "být vržen") v/do světa, který není přístupný prvotním touhám lidské bytosti (srov. Jona s, s. 336). Poznání, že první či prvotní touhou lidské bytosti je aktualizace či upozadění konkrétního já či "já" (autonomního a diskrétního individua existujícího a přetrvávajícího uprostřed toku a proudění časové a vnější "reality"), vede ke znepokojivému poznání, že tento svět není člověku podobný; neboť tento svět (tak se zdá) sleduje svůj vlastní běh, běh, který byl vytyčen a uveden do pohybu již dávno před vznikem lidského vědomí. {konec citace}

∎

EXISTENCIALISMUS, jedna z různých filozofií, nejvlivnějších v kontinentální Evropě přibližně od 30. let do poloviny 20. století, jejichž společným rysem je výklad lidské existence ve světě, který zdůrazňuje její konkrétnost a problematičnost. Povaha existencialistického my šlení a způsob: Podle existencialismu: (1) Existence je vždy konkrétní a individuální – vždy moje existence, tvoje existence, jeho existence, její existence. (2) Existence je především problémem existence (tj. způsobu jejího bytí); je tedy také zkoumáním s myslu bytí. (3) Toto zkoumání je neustále konfrontováno s rozmanitými možnostmi, z nichž si bytostný (tj. lidský jedinec) musí vybrat tu, které se pak musí oddat. (4) Protože tyto možnosti jsou konstituovány vztahy jedince k věcem a k ostatním lidem, je ex istence vždy bytím ve světě - tj. v konkrétní a historicky determinované situaci, která výběr omezuje nebo podmiňuje. Lidé se proto nazývají, řečeno s Martinem Heideggerem, Dasein ("jsoucí tam"), protože jsou určeni tím, že existují neboli jsou ve světě a obývají ho. Pokud jde o první bod, tedy že existence je konkrétní, existencialismus se staví proti jakémukoli učení, které považuje člověka za projev absolutna nebo nekonečné substance. Staví se tak proti většině forem idealismu, například těm, které zdůrazňují Vědomí, Ducha, Rozum, Ideu nebo Nadduši. Za druhé je v rozporu s jakoukoli doktrínou, která v lidských bytostech vidí nějakou danou a úplnou skutečnost, kterou je třeba rozložit na její prvky, aby mohla být poznána nebo kontemplována. Je tedy proti j akékoli formě objektivismu nebo scientismu, protože tyto přístupy zdůrazňují hrubou realitu vnější skutečnosti. Za třetí, existencialismus je v opozici vůči jakékoli formě nutnosti, neboť existence je tvořena možnostmi, z nichž si jedinec může vybírat a do nichž může promítat sám sebe. A konečně, pokud jde o čtvrtý bod, existencialismus se staví proti jakémukoli solipsismu (zastávajícímu názor, že existuji pouze já) nebo jakémukoli epistemologickému idealismu (zastávajícímu názor, že předměty poznání jsou m entální), protože existence, která je vztahem k jiným jsoucnům, vždy přesahuje sama sebe, směřuje k bytí těchto jsoucen; je to takříkajíc transcendence. Vycházeje z těchto východisek, může se existencialismus ubírat různými a protikladnými směry. Může trva t na transcendenci jsoucna vzhledem k existenci, a tím, že tuto transcendenci považuje za

původ či základ existence, může tak nabýt teistické podoby. Na druhé straně může zastávat názor, že lidská existence, která se staví do pozice problému, se projektuje s absolutní svobodou, vytváří se sama a přebírá tak na sebe funkci Boha. Jako takový se existencialismus prezentuje jako radikální ateismus. Nebo může trvat na konečnosti lidské existence - tj. na omezeních, která jsou vlastní jejím možnostem projekce a volby. V takovém případě se existencialismus prezentuje jako humanismus; Zdroj – web www.britannica.com/topic/existentialism {začátek citace} Navíc skutečnost, že základní činnost lidské bytosti - tj. aktualizace autonomního já ve světě – se uskutečňuje v opozici k moci či "vůli" (síle přírody), která jako by toto výsostně lidské úsilí vždy zmařila či rozvrátila, vede k uznání antihumánní, a tedy antiintelektuální moci; a tato moc, protože se zdá, že působí, musí také existovat. Avšak skutečnost, že se její působení neprojevuje jako komunikace mezi člověkem a přírodou (nebo čistá objektivita), ale spíše jako mechanický proces slepé nutnosti probíhající mimo lidské úsilí, staví člověka do nadřazeného postavení. Neboť ačkoli přírodní síla může svévolně vyhladit individuální lidskou existenci stejně snadno, jako ji přivede k existenci, tato přírodní síla si není své činnosti vědoma. Naproti tomu lidská mysl ano. A tak vzniká mezera či trhlina – produkt reflexe -, díky níž se lidská bytost může na krátký okamžik zorientovat ve světě a vůči světu, v němž existuje a trvá. Martin Heidegger popsal tento krátký okamžik orientace s/ve světě (vůči světu) jako "péči" (Sorge), která je vždy péčí či starostí o "okamžik" (Augenblick), v němž se odehrává veškerá existence; tato "péče" je chápána jako produkt lidského poznání svého nevyhnutelného bytí -smrti. Tato orientace však není nikdy dokončena, neboť lidská duše zjišťuje, že nemůže dosáhnout svého účelu nebo úplné aktualizace v mezích stanovených přírodou. Zatímco pro existencialistu je zmařená nutnost přírody prostým, nezpochybnitelným faktem, pro gnostiky je výsledkem zlovolných záměrů120 nižšího boha, Demiurga, uskutečňovaných prostřednictvím a vlastním zákonem tohoto nevědomého božstva. Jinými slovy, příroda je pro moderní existencialismus pouze lhostejná, zatímco pro gnostiky byla vůči lidskému snažení aktivně nepřátelská. "[K]osmický zákon, kdysi uctívaný jako výraz rozumu, s nímž může lidský rozum komunikovat v aktu poznání, je nyní vnímán pouze ve svém aspektu donucení, které maří svobodu člověka" (Jonas, s. 328). Čas a dějiny začínají být chápány jako provenience lidského rozumu, a to přes marné idealistické konstrukce, jako je zákon a řád, nomos a kosmos. Poznání se v tomto bodě stá vá konkrétním úsilím – sebezáchovným úkolem lidského rodu. Když si člověk uvědomí sám sebe, zjistí také, že ve skutečnosti není sám sebou, ale že je spíše nedobrovolným vykonavatelem kosmických záměrů. Poznání, gnóze, může člověka z tohoto otroctví vysvobodit; protože však kosmos odporuje životu a duchu, nemůže sp ásné poznání směřovat k začlenění do kosmického celku a k dodržování jeho zákonů. Pro gnostiky... se má odcizení člověka světu prohloubit a 120Poznámka editora – v gnostickém učení dle gnostického učitele Valentina se připouští ta možnost, že Demiurg, až nastane jeho poučení skrze Ježíše Krista, Logos, tak ze svého jednání učiní pokání, a začne pracovat společně se svojí matkou Sophií na nápravě všech věcí, tato verze je ale vysloveně ojedinělá, většinou se Demiurgovy vlastnosti pohybují na stupnici od směsice Dobra a Zla, až k absolutnímu Zlu. Každá škola Gnosticismu to má stanoveno jinak, neexistuje tedy jediný správný náhled.

přivést k vrcholu, k vymanění vnitřního já, které jedině tak může získat samo sebe (Jonas, s. 329). Zřejmá otázka – odkud jsme přišli – se tedy stává srozumitelnou pouze vedle a v rámci dynamičtější otázky Kam směřujeme? 4. HERMENEUTIKA: V kontextu starořeckého myšlení byla hermêneia obvykle spojována s tekhnê, čímž jsme získali tekhnê hermêneutikê neboli "umění výkladu," o němž pojednává Aristoteles ve svém traktátu De Interpretatione [Peri Hermêneias]. Interpretace neboli hermeneutika nás podle Aristotela nepřivádí k přímému poznání významu věcí, ale pouze k pochopení toho, jak se nám věci jeví, a tím nám jakoby poskytuje cestu k empirickému poznání. Diskurz je navíc hermêneia, protože diskurzivní výpověď je uchopením skutečnosti prostřednictvím smysluplného vyjádření, nikoli výběrem tzv. dojmů pocházejících z věcí samých (Paul Ricoeur, Konflikt interpretací 1974, s. 4). V tomto smyslu můžeme říci, že "umění interpretace" je výrazně historickou metodou porozumění nebo vyrovnání se se skutečností. Jinými slovy, jelikož naše "vyjadřování" je vždy ex -pozicí, vycházením z daných forem či vzorců skutečnosti směrem k živému užív ání těchto forem s/ve Životě, pak my, jako lidské bytosti setrvávající v oblasti stávání se, nejsme v konečném důsledku zodpovědní za žádné věčné pravdy či "věci samy o sobě," ale pouze za formy, kterých tyto věci nabývají v kontextu živé a myslící existence. Poznání či porozumění se tedy netýká neměnných a věčných věcí samých o sobě, ale spíše procesu, v němž se věci – tedy ideje, předměty, události, osoby atd. - odhalují v rámci existenciálního či ontologického procesu poznávání. Pozornost věnovaná procesu a vzniku smyslu se odehrává na nej bezprostřednější zkušenostní úrovni lidské existence, a proto v sobě neobsahuje nic metafyzického. Zrod metafyziky však lze umístit do této prvotní či fenomenální struktury základní "hrubé" zkušenosti; je totiž přirozen ou tendencí lidské mysli uspořádat a uspořádat svá data podle racionálních principů. Nevyhnutelně však vyvstane otázka, odkud tyto racionální principy pocházejí: jsou odvozeným produktem fenomenální sféry zkušenosti, nebo jsou nějakým způsobem endemické lidské mysli jako takové, a tudíž věčné? Vezmeme -li jako odpověď první otázku, dostanem e se k fenomenologii, která "namísto idealistického subjektu uzavřeného v systému [významů] objevuje živou bytost, která má odjakživa jako horizont všech svých intencí svět, svět" (Ricoeur, s. 9). Podle obecné současné či "postmoderní" formulace směřuje ta ková "živá bytost" záměrně vždy a pouze k multiplicitnímu světu či sféře, v níž se jediným předmětem poznání stává sama lidská činnost, odhlédnuto od jakýchkoli "transcendentních" metafyzických ideálů či schémat. Naproti tomu pro gnostiky, kteří pracovali v rámci této druhé otázky a na jejím základě a dávali na ni pozitivní, i když poněkud mýto poetickou odpověď, jsou racionální principy, které se zdají být vytrženy z pouhého kontaktu se smyslovou realitou, považovány za připomínku jednotné existence, která je věčnou možností, otevřenou každému, kdo je schopen tuto oblast zkušenosti a procesu – tedy dějin – překročit, ba překonat. Toto "překročení" spočívá v aktu vyrovnávání se s dějinami a orientace na ně jako na souhru minulosti a přítomnosti, v níž je jedinec připraven k rozhodnutí – buď podlehnout proudění a toku v podstatě decentralizované kosmické

existence, nebo usilovat o opětovné začlenění do božství, které je jen stěží připomínané a nejasnější než bezprostřední vnímání skutečnosti. 5. RECEPCE A ZJEVENÍ: Kam směřujeme? Tato otázka je jádrem gnostické exegeze a vskutku podbarvuje a usměrňuje všechny pokusy o vyrovnání se nejen s hebrejským Písmem, které sloužilo jako hlavní text gnostického výkladu, ale s existencí obecně. Standardním hermeneutickým přístupem, a to jak v naší době, tak v pozdně helénistické době, je receptivní přístup – tedy zabývání se texty minulosti, které se řídí přesvědčením vykladače, že nás tyto texty mohou něčemu naučit. Ať už se snažíme překonat své vlastní "předsudky" či předpoklady, které jsou nevyhnutelným důsledkem naší příslušnosti k určité tradici, prostřednictvím hermeneutického aktu (Gadamer), nebo dovolíme, aby naše předsudky formovaly naše čtení textu, v aktu "tvůrčího překrucování" (Bloom) stále nějakým způsobem uznáváme svůj dluh vůči textu, jímž se zabýváme, nebo závislost na něm. Gnostici při čtení Písma žádný takový dluh neuznávali, neboť věřili, že hebrejská Bible je písemným zjevením nižšího boha stvořitele (dêmiourgos), plným lží, které mají zatemnit mysl a úsudek duchovních lidských bytostí (pneumatikoi), které si tento Demiur g hodlá zotročit ve svém hmotném kosmu. {konec citace} ◼ Poznámka editora: Dluh vůči Bibli/Písmu tedy Gnosticismus neuznává; můžeme z Bible čerpat, vykládat ji (třeba alegoricky), snažit se pochopit text a příběh, ale není to neomylná a nedotknutelná "Svatá kniha," která nemůže být věcně a kriticky, vědecky, či skepticky zkoumán a. Ostatně to platí bez jediné výjimky na všechna "Svatá písma" a tím je Gnostik naprosto vyloučen, vědomě z okruhu všech kultistů – uctívačů "Svatých knih." Propadení okruhu kultistů – uctívačů "Svatých knih" by byl pro Gnostika extrémně smrtící pro jeho svobodné poznávání. {začátek citace} Zatímco receptivní hermeneutická metoda předpokládá, že se z textu můžeme něco naučit, metoda používaná gnostiky, kterou můžeme nazvat metodou "zjevení," byla založena na myšlence, že se jim (gnostikům) dostalo nadkosmického zjevení, ať už v podobě "výzvy" nebo vize, nebo dokonce třeba prostřednictvím filozofické dialektiky. Tímto "zjevením" bylo poznání (gnósis), že lidstvo je této říši cizí a má "domov nahoře" v plêrômě, "Plnosti," kde se plně a dokonale naplňují všechny rozumové touhy lidské mysli. Podle tohoto přesvědčení patřilo těmto gnostikům veškeré poznání a jakýkoli výklad biblického textu měl sloužit k vysvětlení pravé podstaty věcí objasněním omylů a zkreslení Demiurga. Tento přístup považoval minulost za něco již překonaného, ale stále "přítomného," pokud někteří příslušníci lidského rodu stále pracovali podle starého zákona – to znamená, že stále četli Písmo receptivním způsobem. Gnostik, nakolik stále zůstával ve světě jako existující bytost, byl naproti tomu přítomný i budoucí. To znamená, že gnostik v sobě ztělesňoval spásný

dynamismus dějin, které se vymanily z omezení tyranské minulosti a našly svobodu, aby se znovu vynalezly. Gnostik chápal sám sebe jako střed a zároveň jako konec či vyvrcholení těchto dějin a tato myšlenka či ideál se nejsilněji odrážel ve starověké gnostické exegezi. Nyní musíme přejít k diskusi o konkrétních výsledcích této hermeneutické metody. 6. GNOSTICKÝ MYTHO-LOGOS: Gnostická idea či představa nebyla podložena filozofickým světonázorem či postupem. Gnostická vize světa byla spíše založena na intuici radikálního a zdánlivě nenapravitelného rozporu mezi oblastí zkušenosti (patosu) a oblastí pravého Bytí – tedy existence v jejím pozitivním, tvůrčím či autentickém aspektu. Problém, před nímž gnostici stáli, spočíval v tom, jak takovou radikální, předfilosofickou intuici vysvětlit. Tato intuice je „předfilozofická,“ protože brutální zkušenost existence ve světě, který je cizí lidským aspiracím, se může podrobit různým výkladům. A pokus o interpretaci může mít podobu buď muthos (mýtus), nebo logos – buď pouhého popisného ztvárnění zkušenosti, nebo racionálně uspořádaného popisu takové zkušenosti, včetně vysvětlení jejího původu. Starořecký výklad této zkušenosti spočíval v tom, že ji člověk nazýval prvotní „bázní“ nebo „úžasem,“ který pociťuje, když čelí světu, jenž stojí tak radikálně mimo něj, a tuto zkušenost pokládal za počátek filozofie (srov. Aristoteles, Metafyzika 982b 10 -25 a Platón, Theaetetus 155d). Gnostici však tento „úžas“ rozpoznávali jako produkt radikálního narušení harmonie sféry přetrvávající mimo stávání se – tedy mimo „stávání se“ ve smyslu patosu neboli „toho, co se podstupuje. “ {konec citace} ◼ Myth/Mýtus: Symbolické vyprávění, obvykle neznámého původu a alespoň částečně tradované, které se zdánlivě vztahuje ke skutečným událostem a které je spojeno zejména s náboženskou vírou. Odlišuje se od symbolického chování (kult, rituál) a symbolických míst nebo před mětů (chrámy, ikony). Mýty jsou specifická vyprávění o bozích nebo nadlidských bytostech, které se podílejí na mimořádných událostech nebo okolnostech v blíže neurčené době, která je však chápána jako existující mimo běžnou lidskou zkušenost. Termín mytolo gie označuje jak studium mýtů, tak soubor mýtů náležejících k určité náboženské tradici; Zdroj – web www.britannica.com/topic/myth ◼ Logos/Loga: (řecky "slovo") Řecký filozofický termín. Stoikové považovali Logos za rozum, který prostupuje vesmírem, a Filón Alexandrijský spojil řeckou filozofii s židovským pojetím Moudrosti a vytvořil Logos, který byl zároveň tvůrčím principem, božskou myslí a prvorozeným Synem Božím. V Janově evangeliu byl Logos ztotožněn s preexistujícím Kristem. V mnoha gnostických systémech je Logos aeonem a v Basilidově kosmologii jednou z pěti emanací od Otce. Zvláště pozoruhodný je Valentův Tripartitní traktát, který Logu přisuzuje roli, kterou obvykle plní Sofie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Mythos vždy odpovídá výpovědi „z první ruky,“ kterou podává ten, kdo bezprostředně prošel účinkem určité události. Mýtus je vždy vysvětlením něčeho již známého, a proto s sebou nese svůj pravdivý nárok, stejně jako bezprostřednost události zakazuje jakékoli pochybnosti či zpochybňování ze strany

toho, kdo ji prožívá. Naproti tomu logos je výsledkem pečlivé reflexe (dianoia) a pro svou pravdivostní hodnotu se nevztahuje k bezprostřednímu okamžiku „uchopení“ jevu (prolêpsis), nýbrž k okamžiku reflexe, během níž člověk dosahuje pojmového poznání jevu a poprvé jej „poznává“ jako takový – to je gnôsis: vhled. Přímým důsledkem této gnóze je přechod od smyslu bytí jako patosu k aktuálnosti bytí jako aisthêsis – to je recepce a posuzování zkušenosti na základě čistě racionálních nebo božských kritérií. Tato kritéria vycházejí přímo z logu neboli božského „uspořádá vajícího principu,“ k němuž se gnostici považovali za příbuzné prostřednictvím božské genealogie. Ačkoli gnostická onto -teologie vychází z propracovaného mýtu, je to mýtus, který je vždy informován logem, a v tomto smyslu je to pravá mytologie – tj. Ztvárn ění toho, co je (pro gnostika) stále přítomné jako produkt privilegované reflexe, v bezprostřední jazykové rovině. 7. MÝTUS O SOPHII: Podle gnostické mytologie (obecně) my, lidstvo, existujeme v této říši proto, že členka transcendentního božstva Sophie (Moudrost) toužila realizovat svůj vrozený tvůrčí potenciál bez souhlasu svého partnera či božského manžela. Její pýcha v tomto ohledu v ystupovala jako surová materialita a její touha, která směřovala k tajemnému nevýslovnému Otci, se projevila jako Ialdabaoth, Demiurg, onen odpadlý princip generování a rozkladu, který svou nezměnitelnou nutností přivádí všechny bytosti k životu, na okamžik, a pak k smrti na věčnost. Protože však ani samotná Pleroma není podle gnostiků osvobozena od touhy či vášně, musí do hry vstoupit spásná událost či spasitel – tedy Kristus, Logos, "posel" atd. který sestupuje do hmotné říše za účelem popření veškeré vášně a pozvednutí nevinných lidských "jisker" (které vypadly ze Sofie) zpět do Pleromy (srov. Apokryf Janův/Apocryphon of John [Kodex II] 9,25-25,14 nn.). Tento proces opětovné integrace s/do božství je jedním ze základních rysů gnostického mýtu. Účelem této reintegrace je (implicitně) vytvořit řadu jsoucen, která jsou ontologicky po Sofii a jsou konkrétním ztělesněním její "rušivé" touhy – v rámci jednotné arény Pleromy. Je-li totiž Pleroma skutečně Plností, obsahující všechny věci, musí obsahovat rozmanité principy touhy Moudrosti. V tomto smyslu nesmíme na gnostickou spásu pohlížet jako na jednoduše jednostrannou záležitost. Božské "jiskry," které vypadly ze Sofie během jejího "umučení," jsou neintegrovanými aspekty božství. Můžeme tedy říci, že v hegelovském smyslu gnostický Nejvyšší Bůh věčně usiluje o svou vlastní aktualizaci prostřednictvím plného sebeuvědomění (srov. G. W. F. Hegel, Dějiny filozofie, sv. 2, s. 396-399). {konec citace} ◼ Poznámka editora – subjektivní vysvětlení ke Gnostickému pochopení Nejvyššího Boha Gnostiků: Alien God True Good God je alternativní název pro Urgrund; což je pochopeno nejlépe ve významu „Bezedno; ale i Propast, Hlubina“ Alien God True Good God je pro současné Lidstvo (mimo Hlubinné Gnostiky - „Vyvolím vás jednoho z tisíce a dva z desetitisíce a budou stát jako jeden jediný.“) Neznámým Jediným Pravým Dobrým Bohem – Otcem, tedy Ultimátním přímo

neprojeveným skutečným Stvořitelem, který se projevil jen tak, že je vtělen do (Logosu) Ježíše Krista. Jen Ježíš Kristus, je Jediný, který odráží skutečný odraz/obraz tohoto skutečného Neznámého Jediného Pravého Dobrého Boha – Otce/Cizince, kdy Kristus je ten, kdo Ho přímo viděl, a také nám a o jeho vlastnostech a lásce i dobrotě skutečně řekl. V pojetí Ježíše Krista a jeho učení jen On nese v sobě skutečný a nezaměnitelný obraz Pravého Otce, ne tedy obraz Demiurga – Stvořitele. Alien God True Good God je motivován hledat nástroje pro své vlastní doposud neprojevené sebeuvědomění, sebepoznání, chce si vytvořit objektivní názor nebo hodnocení a pochopení podstaty sebe sama. Je to obrovský živý organismus – rozsáhlý systém aktivní živé inteligence; vnitřně – bez tohoto zrcadla – bez vlastností a aspektů je svým způsobem uzavřený, a proto potřebuje empirický svět, celé Universum jako odraz, kterým by se mohl „vidět.“ Alien God True Good God sestrojil skrze své další stvořitelské působení, tedy ne přímo, nástroj – Artefakt zvaný Zebra – čili Stvořitelské božstvo Demiurga promítajícího realitu, který pak na povel své matky Sophie – Moudrosti (či v jiném mýtu Achamot) promítl a tím (stvořil) první fázi světa, který známe. Tento příběh je o něco složitější a více mu bude věnován čas v příběhu Sophie – Moudrosti, která byla (dle současného maximálního gnostického pochopení) s Univerzálním Stvořitelem od počátku. Artefakt Zebra (Demiurg) si nejprve neuvědomuje, že je Artefaktem (podléhajícím vyšší Inteligenci); nevnímá existenci nadbožského ultimátního Alien God True Good God (v termínech, kterým by Artefakt Zebra – Demiurg porozuměl, v jeho pochopení Urgrund není, spíše, než je), a nakonec si Artefakt Zebra – Demiurg představuje sám sebe jako Boha, jediného skutečného a reálného stvořitelského Boha. Toto vnímání se časem změní, když dojde k další fázi poznání a stvoření. {začátek citace} Takto jednoduché to však ve skutečnosti není. Nejvyšší Bůh gnostiků bez námahy vytváří Pleromu, a přesto (nebo právě proto!) tato Pleroma začíná působit nezávisle na Otci. Je tomu tak proto, že všechny údy Pleromy (známé jako eony) jsou samy "kořeny, prameny a otci" (Tripartitní traktát/Tripartite Tractate 68,10), které v sobě nesou Čas jako podmínku svého bytí. Když narušení, způsobené

touhou Sofie, narušilo Pleromu, nebylo to chápáno jako narušení již ustavené jednoty, ale spíše jako narušení neudržitelné stagnace, která se začala pozorovat jako božská. Když totiž Řekové poprvé pohlédli na oblohu a obdivovali pravidelnost otáčení hvězd a planet, neobdivovali podle gnostiků obraz božství, ale obraz či reprezentaci "božské" stagnace, zákon a řád, který dusí svobodu, jež je kořenem touhy (srov. Jonas, s. 260-261). Sofiina vášeň – její stvoření Demiurga, jeho zotročení lidských "jisker" v hmotném kosmu a následné vykoupení a obnovení – jsou jen jednou epizodou v nekonečném, rozvíjejícím se dramatu duchovní existence. My, lidské bytosti, js me jen nedobrovolnými oběťmi tohoto konkrétního dramatu. Pokud však naše spása spočívá v tom, jak tvrdí gnostici, že se staneme bohy (Poimandres 26) nebo "pány nad stvořením a veškerou zkažeností" (Valentinus, Fragment F, Layton), jak si máme být jisti, že v budoucnu někdo z nás nezrodí další zatracený kosmos, jako to udělala Sofie? 8. KŘESŤANSKÝ GNOSTICISMUS: Křesťanská myšlenka, že Bůh poslal svého jediného "Syna" (Logos), aby trpěl a zemřel za hříchy celého lidstva a umožnil tak spásu všech, měla hluboký vliv na gnostické myšlení. V rozsáhlé a významné sbírce gnostických spisů, která byla v roce 1945 objevena v egyptském Nag Hammádí, je pouze několik spisů, u nichž je možné předpokládat, že vznikly v předkřesťanském, převážně helénistickém židovském prostředí. Většina těchto textů jsou křesťanské gnostické spisy z počátku druhého až konce třetího století n. l. a možná i o něco později. Když se zamyslíme nad pojmem spasení a jeho významem pro rané gnostiky, kteří zdůrazňovali tvůrčí aspekt naší posmrtné existence, zaujme nás odvážné tvrzení, že naše potřeba spasení vznikla především z chyby, které se dopustila božská bytost Sofie (Moudros t) během svého vlastního tvůrčího aktu (srov. Apokryf Janův [Kodex II] 9,25-10,6). Jelikož tomu tak je, jak, ptáme se, bude naše existence po spasení méně náchylná k omylům či nevědomosti, dokonce ke zlu? Radikální poselství raného křesťanství poskytlo odpověď na tuto problematickou otázku; a tak gnostici převzali křesťanskou myšlenku a silou své zvláštní mytologicko-logické techniky ji přetvořili ve filozoficky a teologicky složité spekulativní schéma. {konec citace} ◼ Poznámka editora – subjektivní vysvětlení ke Gnostickému pochopení vykoupení z milosti: Myšlenka, že stačí jen vykoupení pomocí poznání, se nijak nevylučuje se souběžností vykoupení s milosti; v rámci gnostického myšlení někteří radikálně trvají na vykoupení pomocí gnosis, ale i samotná gnosis je milostí vykoupení s nevědomosti; vidím v tom učení gnostického učitele Valentina, spása je z Krista, poznání následuje, obojí je pro Gnostiky podstatné; toto vysvětlení samozřejmě není pro Gnostiky dogma, a k tét o otázce každá gnosticko – křesťanská škola přistupuje se svým pochopením, já za sebe v ní žádné napětí nevidím, obdržel jsem spásu s milosti, a obdržel jsem gnózi – nadpozemské poznání z milosti, a zároveň na něm musím tvrdě pracovat. {začátek citace} 9. BASILIDES: Křesťanský filozof Basilides z Alexandrie (fl. 132-

135 n. l.) vytvořil kosmologii a kosmogonii zcela odlišnou od mýtu o Sophii klasického gnosticismu a také reinterpretoval klíčové křesťanské pojmy prostřednictvím tehdy populární stoické filozofie. Basilides začal svůj systém „prvotním oktetem,“ který se skládal z „nezapojeného rodiče“ neboli Otce; Intelektu (nous); „uspořádávajícího principu“ neboli „Slova“ (logos); „rozvahy“ (phronêsis); Moudrosti (Sophia); Síly (dunamis) (Irenaeus, Against Heresies 1.24.3, in Layton, The Gnostic Scriptures 1987) a „spravedlnosti“ a „míru“ (Basilides, Fragment A, Layton). Spojením Moudrosti a Síly vznikla skupina andělských vládců a z těchto vládců bylo vytvořeno celkem 365 nebes neboli aeonů (Ireneus 1.24.3). Každé nebe mělo svého hlavního vládce (arkhôn) a množství menších andělů. {konec citace} ◼ Basilides/Basilideáni: Křesťanský gnostik nebo protognostický učitel z Alexandrie. Jeho učení se dochovalo pouze v nepřátelských výpovědích církevních otců a verze Klementa Alexandrijského, Ireneje a Hippolyta se značně liší. Jeho syn Isidor ho vystřídal ve funkci učitele. Basilidovi následovníci a pokračovatelé byli známí jako Basilideáni. O Basilidově životě a smrti je známo jen málo. Mezi jeho spisy patří Exegetica. Dochované fragmenty ukazují na silný morální zájem v jeho učení a kosmologii, která se poněkud podobá sethiánské a valentiniánské, ale postrádá jakýkoli skutečný odkaz na gnózi. Sepsal evangelium, o němž se říká, že přepracovalo kanonická evangelia, zejména Lukášovo. Podle Hippolyta se Basilides hlásil k apoštolské posloupnosti po Matějovi, Ježíšově učedníkovi, ale učil ho prý také Glaucias, Petrův tajemník. Irenej popisuje kosmologický mýtus, v němž Otec vyzařuje pět bytostí: Nous, Logos, Phronesis, Sophia a Dynamis. Sophia a Dynamis vytvářejí síly, vládce a anděly, kteří vládnou prvnímu nebi a vytvářejí 365 andělů, kteří tvoří a vládnou zemi. Jejich náčelníkem je židovský bůh, který se jako nevědomý, arogantní demiurg snaží podřídit celé lidstvo své vůli. Nous je nejvyšším bohem seslán jako Kristus, ale tento Kristus je docetický a netrpí na kříži, protože jeho místo zaujímá Šimon z Kyrény. Hippolytos připisuje Basilidovi jiný mýtus, v němž neznámý Bůh zasévá semeno světa, z něhož spolu se stvořeným vesmírem vznikají tři synovství. Basilides je také mluvčím v kvazignostickém textu C. G. Junga Septem Sermones ad Mortu os (Sedm kázání k mrtvým); Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} Poslední nebe, o němž Basilides tvrdil, že je říší hmoty, v níž všichni přebýváme, podle něj ovládal „bůh Židů,“ který upřednostňoval židovský národ před všemi ostatními, a tak způsoboval všemožné sváry národům, které s nimi přicházely do styku – a také samotnému židovskému národu. Toto chování způsobilo, že se vládci ostatních 364 nebes postavili proti bohu Židů a poslali z nejvyšší říše Otce spasitele, Ježíše Krista, aby zachránil lidské bytosti, které se potýkají s jhem tohoto žárlivého boha (Ireneus 1.24.4). Protože říše hmoty je jedinou proveniencí tohoto zlomyslného boha, Basilides v ní neshledává nic cenného a tvrdí, že „[s]alva patří pouze duši; tělo je od přírody porušitelné“ (Ireneus 1.24.5). Dokonce jde tak daleko, že v rozporu s křesťanskou ortodoxií prohlašuje, že Kristova smrt na kříži byla pouze zdánlivá a ve skutečnosti se neodehrála „v těle“ (Ireneus 1.24.4) – toto učení se začalo nazývat doketismus. Představa, že hmotná existence je produktem žárlivého a zkaženého boha stvořitele, který upřednostňuje jednu rasu před všemi ostatními, je ve skutečnosti

„mýtickým“ vyjádřením hluboce zakořeněného etického přesvědčení, že zdrojem všeho zla je hmotná či tělesná existence. Basilides jde skutečně tak daleko, že tvrdí, že hřích je přímým důsledkem tělesné existence a že lidské utrpení je trestem buď za skutečně spáchané hříchy, nebo dokonce jen za obecný sklon k hříchu, který vzniká z tělesných pudů (srov. Zlomky F a G). V adaptaci stoických etických kategorií Basilides prohlašuje, že víra (Pistis) „není rozumovým souhlasem duše disponující svobodnou vůlí“ (zlomek C); víra je spíše přirozeným způsobem existence, a tudíž každý, kdo žije v souladu s „přirozeným zákonem“ (pronoia), který Basilides nazývá „královstvím,“ zůstane svobodný od tělesných pudů a bude existovat ve stavu „spásy“ (zlomek C). Basilides však překračuje rámec prostého stoického učení svým přesvědčením, že „vyvolení,“ tj. Ti, kteří existují na základě víry, „jsou světu cizí, jako by byli transcendentní svou přirozeností“ (Fragment E); na rozdíl od stoiků, kteří věřili v jediný, hmotný kosmos, totiž Basilides zastával názor, jak jsme viděli, že kosmos se skládá z mnoha nebes, přičemž hmotná říše je posledním nebem, a tudíž zkaženým. Protože toto poslední nebe představuje takříkajíc „poslední záchvěv“ božské emanace a v žádném případě není dokonalým obrazem pravého božství, nemůže dodržování jeho zákonů vést k ničemu dobrému. Dále, protože tělo je prostředkem, jímž vládce tohoto hmotného kosmu prosazuje svůj zákon, svobody lze dosáhnout pouze tím, že se vzdáme všech tělesných pudů a tužeb nebo se k ni m „staneme lhostejnými.“ Tato lhostejnost (adiaforie) k tělesným pudům však nevede k pouhé stagnaci askeze. Basilides nevyzývá své posluchače, aby opustili hmotnou sféru jen proto, aby se rozplynuli v negativitě; naopak jim nabízí nový život tím, že se odvolává na velkou hierarchii vládců přetrvávajících nad hmotnou sférou (srov. Fragment D). Když se člověk obrátí k vyšší hierarchii bytí, dojde k „stvoření dobrých věcí“ (Fragment C, překlad upraven). Láska a osobní stvoření – zplození dobra – jsou konečným výsledkem Basilidova nejasně dialektického systému, a proto je jedním z nejdůležitějších raných projevů skutečně křesťanské, ne -li „ortodoxní“ filozofie. 10. MARCION: Markion ze Sinopé v Pontu byl Basilidovým současníkem. Podle Tertuliána začal svou kariéru jako ortodoxní křesťan – ať už to v tak raném stadiu vývoje křesťanského učení znamenalo cokoli -, ale brzy formuloval pozoruhodné a radikální učení, které mělo vést k jeho exkomunikaci z římské církve v červenci 144 n. l., což je tradiční datum založení markionitské církve (Tertulián, Proti Markionovi 1.1; srov. Kurt Rudolph, Gnosis 1984, s. 314). {konec citace} ◼ 1) Marcionité: Marcionovi následovníci, kteří tvořili formální křesťanskou církev. Marcionité se rozšířili v Římské říši do Říma, Egypta, Sýrie a dále na východ, kde byly celé osady marcionitské. Markionitská církev se tak stala nejvážnějším soupeřem katolického křesťanství. Marcionismus vzkvétal, dokud se ve čtvrtém století nestalo v Římské říši dominantní silou katolické křesťanství; na východě se udržel déle, ale v šestém století byl již značně oslaben, i když v malém počtu mohl přežívat až do desátého století; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 2) Marcion: (cca 85 - cca 160) Heterodoxní křesťan, který založil nejúspěšnější ranou alternativu ke katolic ismu. Byl majitelem lodí a obchodníkem z Pontu nebo Sinopu u Černého moře. Možná vyrostl v nějaké formě křesťanství a jeho otec byl podle některých tvrzení sinopským biskupem. Kolem roku 140 přišel do Říma, připojil se ke křesťanské církvi a daroval jí vel kou sumu peněz (200 000 sestercií). Když se jeho

neortodoxní názory staly kontroverzními, rozešel se v roce 144 s křesťanskou církví v Římě a založil vlastní církev. Říká se, že jeho náboženské názory ovlivnil Cerdo, nebo se někdy výslovně uvádí, že Cerdo byl jeho učitelem. Založil mnoho církví a měl okamžitý úspěch se svou verzí křesťanství, která stavěla do protikladu židovského Boha z hebrejské bible a Boha Ježíšova. Židovský Bůh byl nižší demiurg, který stvořil svět a nebyl nutně zlý, jen mu chybělo milosrdenství nebo dobrota. Pravý Bůh byl naproti tomu neznámý a milosrdný. Nižší bůh byl bohem zákona, pravý Bůh Bohem spásy a odpuštění. Ježíš byl pravým Bohem poslán na svět, aby vykoupil lidstvo. Markion sestavil první kánon křesťanských spisů, přičemž uznával pouze své vlastní evangelium, které bylo upravenou verzí Lukášova evangelia, a Pavlovy listy. Hebrejskou bibli zcela odmítl jako dílo nižšího boha. Samotná gnóze neměla v Marcionově teologii, která neobsahovala žádný gnostický mýtus ani kosmologii a nezmiňovala se o tom, že by v člověku byla jiskra božství, žádné místo. Markion tedy vytvořil gnosticismus bez gnóze. Jeho následovník Apelles upravil učení více gnostickým směrem; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Marcionovo učení je elegantně jednoduché: "Bůh hlásaný Zákonem a proroky není Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Bůh (Starého zákona) je známý, ale ten druhý (Otec Ježíše Krista) je neznámý. Jeden je spravedlivý, ale druhý je dobrý" (Ireneus 1.27.1). {konec citace} ◼ Poznámka editora; vidím podobnost pohledu s Markiónem, ale ne ve všem – subjektivní vysvětlení ke Gnostickému pochopení Nejvyššího Boha Gnostiků: Alien God True Good God je alternativní název pro Urgrund; což je pochopeno nejlépe ve významu „Bezedno; ale i Propast, Hlubina“ Alien God True Good God je pro současné Lidstvo (mimo Hlubinné Gnostiky - „Vyvolím vás jednoho z tisíce a dva z desetitisíce a budou stát jako jeden jediný.“) Neznámým Jediným Pravým Dobrým Bohem – Otcem, tedy Ultimátním přímo neprojeveným skutečným Stvořitelem, který se projevil jen tak, že je vtělen do (Logosu) Ježíše Krista. Jen Ježíš Kristus, je Jediný, který odráží skutečný odraz/obraz tohoto skutečného Neznámého Jediného Pravého Dobrého Boha – Otce/Cizince, kdy Kristus je ten, kdo Ho přímo viděl, a také nám a o jeho vlastnostech a lásce i dobrotě skutečně řekl. V pojetí Ježíše Krista a jeho učení jen On nese v sobě skutečný a nezaměnitelný obraz Pravého Otce, ne tedy obraz Demiurga – Stvořitele. Alien God True Good God je motivován hledat nástroje pr o své vlastní doposud neprojevené sebeuvědomění, sebepoznání, chce si vytvořit objektivní názor nebo hodnocení a pochopení podstaty

sebe sama. Je to obrovský živý organismus – rozsáhlý systém aktivní živé inteligence; vnitřně – bez tohoto zrcadla – bez vlastností a aspektů je svým způsobem uzavřený, a proto potřebuje empirický svět, celé Universum jako odraz, kterým by se mohl „vidět.“ Alien God True Good God sestrojil skrze své další stvořitelské působení, tedy ne přímo, nástroj – Artefakt zvaný Zebra – čili Stvořitelské božstvo Demiurga promítajícího realitu, který pak na povel své matky Sophie – Moudrosti (či v jiném mýtu Achamot) pr omítl a tím (stvořil) první fázi světa, který známe. Tento příběh je o něco složitější a více mu bude věnován čas v příběhu Sophie – Moudrosti, která byla (dle současného maximálního gnostického pochopení) s Univerzálním Stvořitelem od počátku. Artefakt Ze bra (Demiurg) si nejprve neuvědomuje, že je Artefaktem (podléhajícím vyšší Inteligenci); nevnímá existenci nadbožského ultimátního Alien God True Good God (v termínech, kterým by Artefakt Zebra – Demiurg porozuměl, v jeho pochopení Urgrund není, spíše, než je), a nakonec si Artefakt Zebra – Demiurg představuje sám sebe jako Boha, jediného skutečného a reálného stvořitelského Boha. Toto vnímání se časem změní, když dojde k další fázi poznání a stvoření. {začátek citace} Markion věřil, že tento kosmos, v němž žijeme, svědčí o existenci nepružného, zákonického a někdy zlomyslného a pomstychtivého Boha. Tento názor vyplynul ze zcela doslovného výkladu Starého zákona, který skutečně obsahuje několik pasáží popisujících Boha v termínech ne zcela příznivých pro božství – nebo alespoň pro představu božství, která byla aktuální v helénistické době. Markion pak v návaznosti na Pavla (v Římanům 1,20) prohlásil, že Bůh je poznatelný skrze své stvoření; na rozdíl od P avla však Markion toto "přirozené zjevení" nepovažoval za důkaz Boží jedinečnosti a dobroty. Naopak, Markion věřil, že Boha této říše zná až příliš dobře a že není hoden oddanosti a poslušnosti, kterou vyžaduje. Proto Markion odmítl učení ortodoxní křesťanské církve své doby, že Jahve (nebo Jehova) je Otcem Krista, a tvůrčím vyškrtnutím toho, co označil za "judaistické interpolace" v Lukášově epištole a deseti Pavlových listech, Markion současně předložil svou představu o "cizím Bohu" a jeho spásném činu a vytvořil první kánon Písma používaný v "křesťanské" církvi (Jonas, s. 145-146). Markion nebyl filozofem v tom smyslu, jak se tento pojem vžil. Pokud můžeme soudit z dochovaných svědectví, nikdy nerozvinul systematickou metafyzickou, kosmologickou nebo antropologickou teorii na způsob Basilida nebo Valentina (o nichž pojednáme níže), ani se neodvolával na dějiny jako na svědky svých nauk. Tento

poslední bod je nejdůležitější. Na rozdíl od většiny gnostiků, kteří vypracovali nějaký druh božské genealogie (např. mýtus o Sofii), aby vysvětlili přítomnost zkaženosti a sváru ve světě, Markion jednoduše postavil dva protikladné a neredukovatelné bohy: biblického boha a neznámého či "cizího" Boha, který je Otcem Krista. Podle Markiona je bůh, který ovládá tuto říši, bytostí, která si hodlá zachovat svou autonomii a moc i na úkor (lidských) bytostí, které stvořil. "Cizí" bůh, který je svrchovaně dobrý, je "bohem zachraňujícím," neboť vstupuje do této říše zvenčí, aby bezúplatně přijal ubohé lidské bytosti, které zůstávají pod vládou nižšího boha, za své vlastní děti. Tento akt je podle Markiona původem a důvodem Kristova vtělení. Navzdory absenci jakéhokoli pevného filozofického či teologického základu pro tuto poměrně jednoduchou formulaci však Markionova myšlenka vyjadřuje v poněkud hrubé a bezprostřední podobě základní pravdu lidské existence: že touhy Mysli jsou nesouměřitelné s povahou hmotné existence (srov. Ireneus 1.27.2 -3). Sledujeme -li však Markionovu argumentaci až k jejímu logickému (či snad "antilogickému") závěru, objevíme existenciální vyjádření (nikoli filozofii) prvotního pocitu "opuštěnosti" (Geworfenheit). Toto vyjádření si pohrává s jemným, ale dojemným protikladem "lásky k moudrosti" (philosophia) a "úplné moudrosti" (plêrosophia). Jsme sami ve světě, který se nepropůjčuje našemu hledání nezměnitelné pravdy, a tak se spřátelíme s moudrostí, která je cestou či způsobem, jímž této intuitivní pravdy dosahujeme. Podle Markióna tuto pravdu nelze nalézt v tomto světě – vše, co lze nalézt, je touha po této pravdě, která vzniká mezi lidmi. Protože však tato touha ze strany lidských bytostí vytváří pouze různé filozofie, z nichž žádná si nemůže činit nárok na absolutní pravdu, dochází Marcion k závěru, že noetické bytosti (lidé) této říše nejsou schopny ničeho víc než stínu moudrosti. Pouze prostřednictvím vedení a milosti cizího a čistě dobrého Boha se lidstvo povznese na úroveň plêrosophia neboli úplné moudrosti (srov. Kol 2,2 nn.). Navíc místo toho, aby se pokusil odhalit historickou souvislost mezi Kristovým zjevením a učením Starého zákona, Markion jednoduše odmítl to druhé ve prospěch toho prvního na základě přesvědčen í, že pouze evangelium (promyšleně upravené samotným Markionem) nás nasměruje k úplné moudrosti (Ireneus 1.27.2-3; Tertulián, Proti Markionovi 4.3). Zatímco ostatní křesťanští myslitelé té doby se zabývali alegorizací Starého zákona, aby jej uvedli do souladu s novozákonním učením, nechal Markión Nový zákon (i když ve své vlastní zvláštní verzi) promlouvat k sobě jako jedinečný hlas autority – a podle toho formuloval své učení. Tato nauka zdůrazňovala nejen radikální odcizení lidstva od říše, v níž se narodilo, ale také jeho absenci jakéhokoli genealogického vztahu k Bohu, který obětoval svého vlastního Syna, aby je spasil – jinými slovy, Markion vykres lil obraz lidstva jako rasy, která byla vysídlena a nemá vůbec žádný skutečný domov (srov. Giovanni Filoramo, A History of Gnosticism 1992, s. 164). Naděje na hledání ztraceného domova nebo na návrat do domova, z něhož byl člověk odvržen, v Markiónově učen í chyběla. Stejně jako Pico della Mirandola prohlašoval i Markion přirozenost člověka za věčně přechodnou entitu, nejistě balancující mezi nebem a zemí (srov. Pico della Mirandola, Orace o důstojnosti člověka, 3). Na rozdíl od Pika však Marcion volal po radikálním posunu lidstva - "zlomu" -, v němž by se lidstvo probudilo ke svým plným (ne-li vrozeným) možnostem. 11. VALENTINUS A VALENTINSKÁ ŠKOLA: Velký křesťanský učitel a filozof Valentinus (asi 100 -175 n. l.) strávil svá formativní léta v Alexandrii, kde

pravděpodobně přišel do styku s Basilidem. Valentinus později odešel do Říma, kde zahájil svou veřejnou učitelskou kariéru, která byla tak úspěšná, že měl skutečně vážnou šanci být zvolen římským biskupem. Volbu však prohrál a s ní ztratil gnosticismus šanci stát se synonymem křesťanství, a tedy světovým náboženstvím. To však neznamená, že Valentinus neovlivnil vývoj křesťanské teologie – zcela jistě ano, jak uvidíme níže. Právě díky Valentinovi, možná více než díky kterémukoli jinému křesťanskému mysliteli jeho doby, se do oblasti křesťanské teologie společně dostaly platónská filozofie, rétorická elegance a hluboká interpretační znalost Písma. Valentinův úspěch zůstal téměř sto let nepřekonán, dokud na scénu nevstoupil nedostižný Origenes. Přesto ani tehdy nebude od věci naznačit, že nebýt Valentinova příkladu, Origenes by se nikdy „nestal,“ čím se stal. {konec citace} ◼ Origenes: (asi 185 -253/254) Církevní otec a rozsáhlý spisovatel, který se údajně narodil v Egyptě, kde byl vychován jako křesťan, ale zároveň získal typicky pohanské řecké vzdělání. Vyučoval v Alexandrii na alexandrijské katechetické škole, kde učil i Klement Alexandrijský. Podle jedné tradice se Origenes vykastroval poté, co si přečetl Matouše 19,12: "Neboť jsou někteří eunuchové, kteří se tak narodili z matčina lůna, a jsou někteří eunuchové, kteří se stali eunuchy z lidí, a jsou eunuchové, kteří se stali eunuchy kvůli nebeskému kr álovství." Origenes se také nechal vykastrovat. Origenes psal komentáře ke každé knize Bible a ve svém Komentáři k Janovi reprodukuje a argumentuje výňatky z Hérakleitova Valentinova komentáře k Janovi. Stejně jako Klement Alexandrijský byl Origenes křesťanský platonik a kladl velký důraz na alegorický výklad Písma. Kvůli politickým konfliktům s alexandrijským biskupem Demetriem přesídlil do Cesareje Maritimské, kde do dvou let zemřel po mučení během pronásledování. V šestém století byl Origenes kvůli extré mnějším názorům svých pozdějších stoupenců prohlášen za kacíře; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 ◼ 1) Valentinus: (cca 100 - cca 175) Raný gnostický učitel a zakladatel gnostické sekty známé jako Valentiniáni. Valentinus se narodil ve Phrebonis v egyptské deltě a zdá se, že získal dobré řecké vzdělání. Říkalo se, že jeho duchovní linie sahala až k Pavlovi prostřednictvím jinak neznámého Theudase, Pavlova žáka, i když kontakt s dalšími gnostiky, jako byl Basilides, je jistě možný. Hippolyt tvrdil, že Valentinus žil nějakou dobu na Kypru a tam také poprvé přijal gnostické myšlenky. Irenej se domníval (a mnozí badatelé ho následovali), že Valentinus přepracoval gnostickou kosmologii do podoby lépe přizpůsobené ortodoxnímu křesťanství. Valentinus se kolem roku 140 přestěhoval do Říma, kde se zapojil do křesťanské komunity do té míry, že podle Tertuliána kandidoval na římského biskupa a opustil Řím, když tento post nezískal. Valentinus psal básně (například "Letní sklizeň"), žalmy, kázání a dopisy. Mezi jeho ztracená díla patří Epištola Agathopovi, Epištola o přílohách, O třech přirozenostech a O přátelích. F ragmenty Valentinových spisů se dochovaly v podobě citací v dílech církevních otců, zejména Klementa Alexandrijského. Mnozí badatelé považují Evangelium pravdy za Valentinovo dílo. Pravděpodobně opustil Řím kolem roku 165, ale o jeho pozdější kariéře ani o jeho smrti není nic známo. 2)Valentiniáni: Gnostičtí křesťané pojmenovaní podle gnostického učitele Valentina. Navštěvovali bohoslužby katolické církve, ale pořádali také vlastní studijní setkání a hojně využívali alegorickou metodu, aby z Písma vyčetli h lubší význam. Valentiniáni se vyskytovali v Římě, Galii

(Irenej se s nimi setkal v Lyonu), Sýrii, Egyptě, Malé Asii, Kartágu a Mezopotámii. Ve čtvrtém století byli Valentiniáni odlišnou skupinou od katolických křesťanů. Zdá se, že přežili přinejmenším do sedmého století; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Valentinova kosmologie nezačínala jednotou, nýbrž prvotní dualitou, dyádou, složenou ze dvou entit zvaných „Nevyjádřitelné/the Ineffable“ a „Ticho/Silence. “ Z těchto počátečních bytostí vznikla druhá dyáda „Rodiče/Parent „ a „Pravdy/Truth.“ Z těchto bytostí se nakonec zrodila čtveřice „Slovo“ (Logos), „Život“ (Zôê), „Člověk“ (Anthropos) a „Církev“ (Ekklêsia). Valentinus označuje tuto božskou kolektivitu jako „první oktet“ (Ireneus 1.11.1). Z tohoto oktetu se zrodilo několik dalších bytostí, z nichž jedna se vzbouřila nebo „odvrátila,“ jak říká Irenej, a uvedla do pohybu božské drama, které nakonec vytvořilo kosmos. Podle Ireneje, který psal jen asi pět let po Valentinově smrti a v jehož traktátu Proti kacířství se zachoval nástin Valentinovy kosmologie, je bytost odpovědná za zahájení dramatu označována jednoduše jako „matka,“ čímž je pravděpodobně míněna Sofie (Moudrost). Z této „matky“ se zrodila jak hmota (hulê), tak spasitel, Kristus. Říše hmoty je popisována jako „stín,“ který vznikl z „matky“ a od něhož se Kristus distancoval a „pospíšil do plnosti“ (Ireneus 1.11.1; srov. Poimandres 5). V tomto okamžiku „matka“ zplodila další „dítě,“ „řemeslníka“ (dêmiourgos) odpovědného za stvoření kosmu. Ve zprávě, kterou zachoval Irenej, se nedozvídáme nic o žádném kosmickém dramatu, v němž by „božské jiskry“ byly díky záměrům Demiurga uvězněny v tělesných tělech. Je však třeba předpokládat, že Valentinus skutečně vyložil antropologii podobnou klasickému mýtu o Sofii (jak je zastoupena například v Apokryfu Jana; srov. Také Hypostázi archontů/The Hypostasis of the Archons a Apokalypsu o Adamovi/Ap ocalypse of Adam), a to tím spí še, že jeho škola, reprezentovaná nejvýznamněji jeho hvězdným žákem Ptolemaiem (viz níže), dospěla k rozvinutí velmi složitého antropologického mýtu, který musel vyrůst z jednoduššího modelu, který poskytl sám Valentinus. Vyprávění dochované u Ireneje konč í popisem poněkud zmateného učení o nebeském a pozemském Kristu a krátkou pasáží o úloze Ducha svatého (Ireneje 1.11.1). Z toho vzniká dojem, že Valentinus koketoval s primitivním učením o Trojici. Podle teologa čtvrtého století Marcella z Ancyry byl Valen tinus skutečně „prvním, kdo vymyslel pojem tří

subsistentních entit (hypostazí), a to v díle, které nazval O třech přirozenostech“ (Valentinus, Fragment B, Layton). Valentinus byl z gnostických filozofů své doby rozhodně nejotevřeněji křesťanský. Viděli jsme, jak bylo Basilidovo myšlení prostoupeno stoicizujícími tendencemi a jak Marcion cítil potřebu jít za hranice Písma a představit „cizího“ Boha vykupitele. Na druhé straně se zdá, že Valentinus se ve svých spekulacích opíral především o židovské a křesťanské Písmo a exegezi a teprve druhotně o „pohanskou“ filozofii, zejména platonismus. Nejvýrazněji se to projevuje v jeho konkrétní verzi známého teologického pojmu „ vyvolení“ či „předurčení,“ v němž se prohlašuje (v návaznosti na Pavla v Římanům 8,29), že Bůh před počátkem času vyvolil určité osoby ke spáse. Valentinus píše, že se pravděpodobně jedná o zbytek kázání: Od počátku jste vy [vyvolení nebo gnostičtí křesťané] nesmrtelní a jste dětmi věčného života. A chtěli jste, aby vám byla přidělena smrt, abyste ji mohli utratit a spotřebovat a aby smrt zemřela ve vás a skrze vás. Když totiž rušíte svět a sami nejste zničeni, jste pánem nad stvořením a veškerou zkázou (Valentinus, Fragment F). Zdá se, že jde o Valentinovu odpověď na dilema trvalosti spásy: když Sofie neboli božská „matka, “ členka Pleromy, upadla do omylu, jak si můžeme být jisti, že se nedopustíme stejné nebo podobné chyby poté, co dosáhneme plnosti? Prohlášením, že úkolem a úlohou „vyvolených“ neboli gnostických křesťanů je spotřebovat smrt a znehodnotit svět, dává Valentinus jasně najevo svůj postoj, že tyto elitní duše jsou spolu s Ježíšem, který jako první vzal na sebe hřích a zkaženost vlastní hmotné říši, spasiteli světa (srov. Irenej 1.11.1; a Layton str. 240). Protože tedy „odplatou za hřích je smrt“ (Řím 6,23), každá bytost, která je schopna zničit smrt, musí být neschopná hříchu. Pro Valentina je tedy jedinec, který je předurčen ke spáse, předurčen také k jakémusi božskému správcovství, které zahrnuje aktivní ruku v dějinách, a nikoli pouhý odpočinek u Boha, nebo dokonce blaženou existenci milujícího stvoření, jak se domníval Basilides. Stejně jako Pavel i Valentinus požadoval, aby jeho posluchači uznali svou stvořenost. Na rozdíl od Pavla však uznávali svého stvořitele jako „nevýslovné Rodiče,“ a nikoli jako Boha hebrejských písem. Úkolem křesťanské hermeneutiky po Valentinovi bylo dokázat kontinuitu Starého a Nového zákona. V tomto ohledu, stejně jako v celkové spiritualitě svého učení – nemluvě o jeho primitivní trinitární doktríně – měl Valentin nezměrný vliv na vývoj křesťanství. 12. PTOLEMAIŮV SYSTÉM: Ptolemaios (neboli Ptolemaios, fl. 140 n. l.) byl svatým Irenejem popsán jako "výkvět Valentinovy školy" (Layton, s. 276). O jeho životě nevíme téměř nic, kromě dvou spisů, které se k nám dostaly: propracovaný valentinský filozofický mýtus zachovaný u Iren eje a Ptolemaiova epištola Floře, kterou doslovně zachoval svatý Epifanius. V prvním z nich se setkáváme s velkolepým rozpracováním Ptolemaiova vlastního Valentova systému, který obsahuje složitý antropologický mýtus soustředěný kole m Sofiina umučení. Jak v mýtu, tak v Epištolách také nacházíme Ptolemaiovu snahu uvést hebrejské Písmo do souladu s gnostickým učením a novozákonní alegorizací způsobem, který dosud neměl mezi gnostiky obdoby. V Ptolemaiově systému se výslovně dozvídáme, že příčinou Sophiina pádu

byla její touha poznat nevýslovného Otce. Protože účelem Otcova stvoření eonů (z nichž Sofie byla poslední) bylo "povznést všechny do myšlení" (Irenej 1.2.1), nebylo žádnému eonu dovoleno dosáhnout plného poznání Otce. Účelem Pleromy bylo existovat jako živé, kolektivní vyjádření intelektuální velikosti Otce, a pokud by kterákoli jednotlivá bytost v rámci Pleromy dosáhla Otce, veškerý život by zanikl. Tato myšlenka je založena na v podstatě pozitivním postoji k existenci – tedy existenci chápané ve smyslu snahy nikoli o klidný konec, ale o stále se zvyšující stupeň tvůrčího či "konstitutivního" vhledu. Cílem je v tomto pojetí tvořit prostřednictvím moudrosti, a ne pouze dosáhnout moudrosti jako předmětu či cíle samého o sobě. Taková existence se nevyznačuje touhou po objektu, ale spíše touhou po schopnosti vytrvat v tvůrčím, konstitutivním zapojení do vlastních "okolností" (vymezeného postoje nebo individuální arény). Když tedy Sophie toužila poznat Otce, toužila po svém vlastním rozpuštění ve prospěch zahale ní do toho, co její existenci vůbec umožnilo. {konec citace} ◼ Poznámka editora; vidím podobnost pohledu i s Ptolemaiem, ale ne ve všem – subjektivní vysvětlení ke Gnostickému pochopení Nejvyššího Boha Gnostiků: Alien God True Good God je alternativní název pro Urgrund; což je pochopeno nejlépe ve významu „Bezedno; ale i Propast, Hlubina“ Alien God True Good God je pro současné Lidstvo (mimo Hlubinné Gnostiky - „Vyvolím vás jednoho z tisíce a dva z desetitisíce a budou stát jako jeden jediný.“) Neznámým Jediným Pravým Dobrým Bohem – Otcem, tedy Ultimátním přímo neprojeveným skutečným Stvořitelem, který se projevil jen tak, že je vtělen do (Logosu) Ježíše Krista. Jen Ježíš Kristus, je Jediný, který odráží skutečný odraz/obraz tohoto skutečného Neznámého Jediného Pravého Dobrého Boha – Otce/Cizince, kdy Kristus je ten, kd o Ho přímo viděl, a také nám a o jeho vlastnostech a lásce i dobrotě skutečně řekl. V pojetí Ježíše Krista a jeho učení jen On nese v sobě skutečný a nezaměnitelný obraz Pravého Otce, ne tedy obraz Demiurga – Stvořitele. Alien God True Good God je motivován hledat nástroje pro své vlastní doposud neprojevené sebeuvědomění, sebepoznání, chce si vytvořit objektivní názor nebo hodnocení a pochopení podstaty sebe sama. Je to obrovský živý organismus – rozsáhlý systém aktivní živé inteligence; vnitřně – bez toho to zrcadla – bez vlastností a aspektů je svým způsobem uzavřený, a proto potřebuje empirický svět, celé Universum jako odraz, kterým by se mohl „vidět.“ Alien God True Good God sestrojil skrze své další

stvořitelské působení, tedy ne přímo, nástroj – Artefakt zvaný Zebra – čili Stvořitelské božstvo Demiurga promítajícího realitu, který pak na povel své matky Sophie – Moudrosti (či v jiném mýtu Achamot) promítl a tím (stvořil) první fázi světa, který známe. Tento příběh je o něco složitější a více mu bude věnován čas v příběhu Sophie – Moudrosti, která byla (dle současného maximálního gnostického pochopení) s Univerzálním Stvořitelem od počátku. Artefakt Zebra (Demiurg) si nejprve neuvědomuje, že je Artefak tem (podléhajícím vyšší Inteligenci); nevnímá existenci nadbožského ultimátního Alien God True Good God (v termínech, kterým by Artefakt Zebra – Demiurg porozuměl, v jeho pochopení Urgrund není, spíše, než je), a nakonec si Artefakt Zebra – Demiurg představuje sám sebe jako Boha, jediného skutečného a reálného stvořitelského Boha. Toto vnímání se časem změní, když dojde k další fázi poznání a stvoření. {začátek citace} Z tohoto důvodu nebylo Sophii dovoleno poznat Otce, ale byla odvrácena "hranicí" (horos), která odděluje Pleromu od "nevýslovné velikosti" Otce (Irenej 1.2.2). Zbytek Ptolemaiova vyprávění se zabývá vznikem hmotného kosmu z hypostatizovaných "vášní" Sophie a činností Spasitele (Ježíše Krista), který tyto původně chaotické vášně uspořádal do strukturované hierarchie jsoucen (Ireneus 1.4.5 a násl. a srov. Kol 1,16). Tímto uspořádáním vznikají tři třídy lidských bytostí: "hmotné" (Hylici), "duševní" (Psychici) a "duchovní" (Pneumatici). "Hmotní" lidé jsou ti, kteří nedosáhli intelektuálního života, a proto vkládají své naděje pouze do toho, co je pomíjivé – pro ně neexistuje naděje na spásu. "Duševní" jsou ti, kteří mají jen poloviční představu o pravém Bohu, a proto musí žít životem zasvěceným svatým skutkům a vytrvalosti ve víře; podle Ptolemaia jsou to "obyčejní" křesťané. A konečně jsou tu "duchovní" lidé, gnostici, kteří víru nepotřebují, protože mají skutečné poznání (gnósis) intelektuální skutečnosti, a jsou tedy spaseni z přirozenosti (Irenej 1.6.2, 1.6.4). Valentiniánsko-ptolemaiovské pojetí spásy se opírá o myšlenku, že kosmos je konkrétním projevem či hypostatizací touhy Sofie po poznání Otce a "vášní," které její selhání vyvolalo. Dějiny spásy pak mají pro lidi charakter vnějšího projevu trojího procesu vykoupení samotné Sofie: poznání její vášně, její následné "obrácení se zpět" (epistrophê) a nakonec její akt duchovní tvorby, z něhož vzniklo gnostické lidstvo (srov. Irenej 1.5.1). Spása tedy ve své konečné podobě musí znamenat jakési duchovní stvoření ze strany gnostiků, kteří dosáhnou Pleromy. "Oživení" lidé, kteří se skládají zčásti z porušitelné hmoty a zčásti z duchovní podstaty, však musí zůstat spokojeni s prostou klidnou existencí u řemeslníka kosmu, protože do Pleromy nemůže vstoupit žádný hmotný prvek (Ireneus 1.7.1).

V epištole Floře/Epistle to Flora (v Epifaniovi 33.3.1-33.7.10), která je pokusem obrátit "obyčejnou" křesťanku na svou značku valentinského křesťanství, Ptolemaios jasně formuluje svou nauku o vztahu mezi Bohem hebrejského Písma, který je pouze "spravedlivý," a Nevýslovným Otcem, který je Nejvyšším dobrem. Namísto toho, aby tyto dva bohy jednoduše prohlásil za nesouvisející, jak to učinil Markion, rozvíjí Ptolemaios komplexní, alegorický výklad Hebrejských písem ve vztahu k Novému zákonu, aby vytvořil genealogii spojující Pleroma, Sofii a její "umučení," Demiurga a spásnou činnost Ježíše Krista. Rozsah a přísnost Ptolemaiova díla a vliv, který mělo na vznikající křesťanskou ortodoxii, jej kvalifikují jako jednoho z nejvýznamnějších raně křesťanských teologů, a to jak protoortodoxních, tak "heretických. 13.MANI A MANICHEISMUS: Světové náboženství založené Máním (216- 276 n. l.) a známé dějinám jako manicheismus má své kořeny na Východě a přejímá prvky z perského dualistického náboženství (zoroastrismu), židovského křesťanství, buddhismu a dokonce i z Mithraismu. {konec citace} ◼ Mani: (216-277) Zakladatel manichejského náboženství, narozený 14. dubna 216 poblíž perského hlavního města Seleucia -Ctesiphon v Mezopotámii. Jeho matka Maryam neboli Marie a otec Pattak prý pocházeli ze vznešeného rodu. Mani prý ve dvanácti letech zažil vidění svého bož ského dvojčete. On a jeho rodina patřili k sektě elchasitů, ale Mani se pokusil sektu reformovat a byl vyloučen, přičemž ho následovali pouze tři žáci, z nichž jeden byl jeho otec. Ve svých čtyřiadvaceti letech, 19. dubna 240, přijal povolání být "apoštolem světla" a založil první manichejskou komunitu v Seleucii- Ktesifonu. Vyučoval a shromažďoval konvertity v Persii, poté vyslal misionáře do východní části Římské říše, zatímco sám cestoval do Indie a obrátil turanského vládce. Poté se vrátil do Persie, kde se králem stal Šapur I. V tomto království byl dobře přijat a dva královi bratři se stali jeho stoupenci. Po smrti Šapúra I. byl krátce perským králem Ochrmuzd I. a i on byl Manimu nakloněn. V roce 274 se stal králem Bahram I. a vliv mágů, mocné kněžské kasty zoroastriánského náboženství, vzrostl. Hlava mágů, Kartir neboli Kerder, se stal Maního smrtelným odpůrcem, a proto Bahram Maního uvěznil, kde po šestadvaceti dnech zemřel. Jeho mrtvola byla stažena z kůže a vycpané tělo bylo vystaveno před městem jako výstraha. Mání se však vědomě pokusil založit náboženství a manicheismus se šířil dál. Vytvořil kánon sedmi vlastních spisů: Živé evangelium, Poklad života, Pragmateia, Kniha mystérií, Kniha obrů, Listy a Žalmy a modlitby; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

◼ Manicheismus (od 3. století) Náboženství založené prorokem Manim v roce 240, kdy založil náboženskou komunitu v Seleucii -Ktesifonu v Mezopotámii. Manicheismus učí absolutní dualismus, v němž se v důsledku řady mytologických bojů v našem světě mísí světlo a tma. Manichej ci se tak snažili osvobodit zárodky světla obsažené v sobě i ve všech živých tvorech prostřednictvím kosmického mechanismu Sloupu slávy, který přenáší znovuzískané částice světla do říše světla. Manichejci se dělili na vnitřní kruh Vyvolený ch, kteří podléhali přísným omezením v činnosti a konzumaci potravin, a na laiky, Posluchače, kteří vykonávali úkoly, jež byly Vyvoleným zakázány; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illin ois Chennai, India; First Quest Edition

2009

◼ Zoroastrismus: Je jedno z nejstarších monoteistických náboženství na světě, které vzniklo ve starověké Persii. Obsahuje jak monoteistické, tak dualistické prvky a mnozí vědci se domnívají, že zoroastrismus ovlivnil systémy víry judaismu, křesťanství a islámu. Zoroastrism us se datuje do 6. století př. n. l. Vznikl ve starověké Persii, pravděpodobně ovlivnil vývoj judaismu a předcházel křesťanství i islámu. Zoroastrismus založil v Persii v 6. století př. n. l. kněz Zarathustra, známý Řekům jako Zoroaster. Zarathuštra reform oval stávající perský polyteismus svým učením o nejvyšším bohu Ahura Mazdá a jeho prvotním střetu s Angra Mainyu, ničivým duchem. Zarathuštrovo učení se stalo dominantním v Persii, ale jeho popularita kolísala, jak se v regionu střídaly různé říše a kultur y. Zoroastrismus vznikl v Persii (dnešní Írán), ale zoroastriáni byli předmětem pronásledování za islámských režimů. Svobodněji zoroastrismus vzkvétá v Indii, kam se v 10. století přistěhovala řada perských stoupenců. Jsou známí jako Parsíové. Hlavní názor y zoroastrismu lze nalézt v jeho hlavním svatém textu, Avestě. Tento text tvrdí, že nejvyšší bůh a stvořitel Ahura Mazdá svádí prastarý boj s Angra Mainyu, ničivým duchem. Věřící očekávají konečné vítězství Ahura Mazdá, po němž budou stoupenci Angra Mainyu trpět, než celé lidstvo zažije věčnou blaženost; Zdroj – www.britannica.com/topic/Zoroastrianism ◼ Křesťanství: Hlavní náboženství vycházející ze života, učení a smrti Ježíše Nazaretského (Krista neboli Pomazaného Božího) v 1. století našeho letopočtu. Stalo se největším ze světových náboženství a geograficky nejrozšířenějším ze všech náboženství. Má více než dvě m iliardy věřících. Jeho největšími skupinami jsou římskokatolická církev, východní pravoslavné církve a protestantské církve. Východní pravoslavné církve představují jednu z nejstarších větví tradice, ale od poloviny 5. století až do konce 20. století byly mimo kontakt se západním křesťanstvím a východním pravoslavím kvůli sporu o christologii (učení o podstatě a významu Ježíše Krista). Významnými hnutími v rámci širšího křesťanského světa, která někdy překračují hranice denominací, jsou letnič ní hnutí, charismatické křesťanství, evangelikalismus a fundamentalismus. Kromě toho existuje po celém světě řada nezávislých církví. Viz také anglikánství; baptisté; kalvinismus; kongregacionalismus; evangelická církev; luteránství; východní pravoslaví; p resbyteriánské; reformované a presbyteriánské církve; Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/topic/Christianity ◼ Buddhismus: Náboženství a filozofie, které se vyvinuly z učení Buddhy (sanskrt: "Probuzený"), učitele, který žil v severní Indii mezi polovinou 6. a polovinou 4. století př. n. l. (před naším letopočtem). Buddhismus se z Indie rozšířil do střední a jihovýchodní Asie, Číny, Koreje a Japonska, hrál ústřední roli v duchovním, kulturním a společenském životě Asie a od 20. století se rozšířil i na Západ. Starověké buddhistické písmo a učení se rozvíjelo v několika blízce příbuzných literárních jazycích staré Indie, zejména v pálijštině a sanskrtu. V tomto článku jsou pálijská a sanskrtská slova, která se prosadila v angličtině, zpracována jako anglická slova a jsou uvedena v podobě, v jaké se objevují ve slovnících anglického jazyka. Výjimky se vyskytují za zvl áštních okolností – například v případě sanskrtského termínu dharma (pálijsky dhamma), který má významy, jež nejsou obvykle spojovány s termínem dharma, jak se často používá v angličtině. Pálijské formy jsou uvedeny v oddílech věnovaných základním naukám raného buddhismu, které jsou rekonstruovány především z pálijských textů, a v oddílech, které se zabývají buddhistickými tradicemi, v nichž je primárním posvátným

jazykem páli. Sanskrtské formy jsou uvedeny v oddílech, které se zabývají buddhistickými tradicemi, jejichž primárním posvátným jazykem je sanskrt, a v dalších oddílech, které se zabývají tradicemi, jejichž primární posvátné texty byly přeloženy ze sanskrtu do některého ze středoasijských nebo východoasijských jazyků, jako je tibetština nebo čínština; Zdroj – web www.britannica.com/topic/Buddhism ◼ Mithraismus: Mysteriózní kult spojený s bohem Mithrou, oblíbený zejména mezi římskými vojáky v 1. až 4. století n. l. Obřady, jejichž součástí bylo posvátné jídlo, se konaly v mithraeu, buď v jeskyni, nebo v chrámu postaveném tak, aby jeskyni připomínal. Zasvěcenci procházeli sedmi stupni: Corax ("havran"), Nymfa ("nevěsta"), Miles ("voják"), Lev ("lev"), Perses ("Peršan"), Heliodromus ("sluneční kurýr") a Pater ("otec"). Postup sedmi stupni může být spojen s vzestupem duše a účast na obřadech byla vnímána jako přinášející spásu. Původ Mithraismu je nejistý, ale bůh Mithra je perského původu a náboženství má zoroastrické vlivy. Mithraismus upadal s vítězstvím křesťanství a do 5. století přežíval jen v odlehlých oblastech; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOS TICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Systém, který Mani vytvořil, byl sebevědomě synkretický, což bylo přirozeným vyústěním jeho touhy, aby jeho náboženství dosáhlo až na konec světa. Tato touha se naplnila a manicheismus zůstal až do pozdního středověku světovým náboženstvím, které sahalo od Číny až po západní Evropu. V současné době již zcela vymizelo. Toto náboženství vzniklo, když jeho zakladatel zažil řadu vidění, v nichž se mu údajně zjevil Duch svatý a přikázal mu, aby hlásal zjevení Světla až do končin země. Mani se začal považovat za posledního z řady velkých proroků, mezi něž patřili Buddha, Zoroaster, Ježíš a Pavel (Rudolph, s. 339). Jeho velmi složitý mýtus o vzniku kosmu a lidstva čerpal z různých prvků vybraných z těchto několika tradic a učení. Maniho učení není "filozofické" na způsob Basilida, Valentina nebo Ptolemaia; Maniho učení totiž nebylo výsledkem více či méně racionální nebo systematické spekulace o božství, jejímž výsledkem by byla gnóze, ale zcela tvůrčím produktem toho, co pociťoval jako zjevení od samotného božství. Právě z tohoto důvodu jej Maniho stoupenci uctívali jako vykupitele a svatého učitele lidstva (Rudolph, s. 339). Protože manicheismus patří spíše do dějin náboženství než do vlastní filozofie (nebo dokonce na okraj filozofie, jako západní gnosticismus), postačí, když o tomto systému řekneme jen několik slov, už jen proto, že velký křesťanský filozof Augustin z Hippo se předtím, než konvertoval ke křesťanství, několik let řídil manicheismem (srov. Augustin, Vyznání III.10). Hlavním rozlišovacím bodem mezi Manichejovým učením a západní větví gnosticismu (Basilides, Valentinus atd.) je to, že v manichejství je "kosmologie podřízena soteriologii" (Rudolph, s. 336). To v podstatě znamená, že Mani vyšel ze základního přesvědčení o povaze lidstva a jeho místě v kosmu a vymyslel mýtus, který měl vysvětlit situaci lidstva a dynamiku jeho případné spásy. Detaily kosmologie zřejmě nebyly důležité, jejich jediným účelem bylo poeticky ilustrovat nebezpečí, kterým čelí duše přebývající v této "říši temnot," a také způsob jejich vykoupení z tohoto místa. Manichejská kosmologie začínala dvěma protikladnými prvními principy, podobně jako v zoroastrismu: Bohem světla a Vládcem temnot. Tato Temnota, která je chaotické povahy, napadá "říši Světla" ve snaze ji svrhnout nebo snad asimilovat. "Král

Ráje světla" tedy přechází takříkajíc do obrany a zrodí Moudrost, která zase dá vzniknout Prvotnímu člověku, zvanému též Ohrmazd (nebo Ahura -Mazda). Tento Prvotní člověk má pentadickou duši, která se skládá z ohně, vody, větru, světla a éteru. Vyzbrojen to uto duší sestupuje Prvotní člověk do říše temnoty, aby bojoval s jejím vládcem. Překvapivě je Prvotní člověk poražen a jeho duše je rozptýlena po celé Říši temnot. Manichejci to však pochopili jako plán Vládce Světla zasít v Temnotě semínka odporu, která by umožnila konečné svržení chaotické říše. Za tímto účelem je vyveden druhý "Živý duch," který byl rovněž nazýván Mithra. Tato bytost a její partner, "Světlo - Adam," uvedli do pohybu dějiny spásy tím, že v říši temnoty vyslali "výzvu," která připomíná rozptýlené částečky světla (z poražené duše Ohrmazda). Tyto rozptýlené částice "odpovídají" Mithrovi a výsledkem je vznik nebes a země, hvězd a planet, a nakonec ustavení dvanácti znamení zvěrokruhu a uspořádané otáčení vesmírné sféry, díky němuž se postupným p rocesem rozptýlené částice světla nakonec vrátí do říše světla. Manichejci věřili, že tyto částice stoupají k Měsíci, a když je Měsíc v úplňku, vypouští tyto částice do Slunce, odkud stoupají do "nového Aeonu," který je rovněž ztotožňován s Mithrou, "živým duchem" (Rudolph, s. 336 -337). Tento proces bude pokračovat po celé věky světa, dokud všechny částice nakonec nedosáhnou svého pravého domova a spása božstva nebude dokončena. Z tohoto stručného výkladu by mělo být zřejmé, že ve spásném dramatu manicheismu nezastává hlavní místo lidstvo jako takové, ale spíše část samotného božstva – tedy rozptýlená duše Ohrmazdova. Účelem lidstva v tomto schématu je napomáhat částicím světla př i jejich vzestupu k božství. Tyto částice samozřejmě přebývají v každé živé bytosti, a tak je spása těchto částic spásou lidstva, ale takříkajíc pouze implicitně; lidstvo nemá v manicheismu výsadní postavení, jako je tomu v západních nebo přísně křesťanský ch gnostických školách. Toto přesvědčení vedlo manichejce k zavedení přísných zákonů o stravování a čistotě, a dokonce k tomu, že od vybraných členů své církve vyžadovali, aby zajišťovali stravu pro "vyvolené," aby se tito neposkvrnili poškozením čehokoli, co obsahuje světelné částice. To vše je však na hony vzdáleno filozofii. Hans Jonas správně popsal manicheismus jako představující "archaičtější úroveň gnostického myšlení" (Jonas, s. 206). Nyní, když jsme prozkoumali jeden z nefilosofických směrů, kterým se gnostické myšlení vydalo, přistupme k diskusi o jeho roli ve filozofickém vývoji dané doby. 14. PLATONISMUS A GNOSTICISMUS: Dlouho před nástupem gnosticismu Platón předpokládal dvě protikladné světové duše: jednu, „která koná dobro,“ a druhou, „která má opačnou schopnost“ (Platón, Zákony X. 896e, přel. Saunders). Pro Platóna to neznamenalo, že kosmos je pod kontrolou zkaženého nebo nevědomého boha, jak tomu bylo u gnostiků, ale jednoduše to, že tento kosmos, stejně jako lidská duše, má racionální a iracionální část a že úkolem racionální části je řídit iracionální. Mezi platoniky však vyvstala otázka, jaký je skutečný Platónův postoj k této věci. Prohlašoval snad, že část kosmu je zlá, nebo že božský Démíurg (který prý ve velmi vlivném vyprávění o Timaiovi stvořil kosmos) skutečně stvořil zlou duši? Obě tyto domněnky byly v rozporu se vším, čemu an tičtí myslitelé o kosmu věřili – tedy že je božský, uspořádaný a dokonalý. Běžným řešením jak u platoniků, tak u pýthagorejců bylo interpretovat druhou neboli „zlou“ duši jako Hmotu, tedy materiální či generativní princip, který je opakem skutečně božských a neměnných Formy. Účelem Intelektuálního principu neboli „dobré“ Duše je dostat tento neuspořádaný princip pod

kontrolu rozumu, a tím udržet věčný, ale nikoli věčný kosmos (srov. Timaios 37d). Protože kosmos podle Platóna v Timaiovi nemůže být tak dokonalý jako věčný obraz, na němž je založen, je k udržení „živého stvoření“ (tak je přesně popsán kosmos) nutný generativní princip, a proto není ve skutečnosti „zlý,“ i když má „opačnou schopnost“ (generování, a tedy porušování) než dobrá neboli rozumová Duše. 15. NUMENIUS Z APAMEJE A NOVOPLATONISMUS: Několik století po Platónovi, přibližně v době, kdy své systémy rozvíjeli velcí gnostičtí myslitelé jako Valentinus a Ptolemaios, se setkáváme s platónským filozofem Numeniem Apameje (fl. 150 n. l.). Hlavní myšlenky Numeniovy filozofie, které se dochovaly ve zlomcích jeho spisů, nesou jasné stopy gnostického vlivu. Jeho kosmologie popisuje jazykem nápadně podobným gnostikům degradaci božského dêmiourgos při jeho kontaktu s preexistující hmotou (hulê neboli "neurčitý" princip): [Demiurgos] při styku s Hmotou, která je Dyádou, jí dává jednotu, ale sám je jí rozdělen, neboť Hmota má povahu náchylnou k touze [epithumêtikon êthos] a je v pohybu. A tak se na základě toho, že není ve styku s inteligibilním (což by znamenalo, že je obrácen k sobě samému), kvůli tomu, že se dívá na Hmotu a bere za ni myšlenku, stává sám k sobě nevšímavým (aperioptos). A uchopuje smyslovou sféru a slouží jí, a přesto ji přitahuje ke své vlastní povaze, a to v důsledku této touhy po hmotě [eporexamenos tês hulês] (Numenius, Fragment 11, in Dillon 1977, The Middle Platonists, s. 367-368). {konec citace} ◼ Numenius: Neopythagorejec a platonik druhého století; jeho myšlení a výklad Genesis se podobaly gnostikům; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} V tomto zlomku Numenius přenáší základní gnostickou antropologickou myšlenku do oblasti kosmologie. Běžným rysem gnostických systémů je popis kontaktu individuální lidské duše s hmotnou sférou, který vede k zapomenutí pravého původu duše. Platonismus také varoval před přílišným připoutáním duše k říši smyslů, protože tato říše je proměnlivá a iluzorní a neodráží přesně božství. Platonismus ani gnosticismus však takové nebezpečí nepopisovali tak, že by se nějakým způsobem týkalo Démíurga; gn ostici totiž prohlašovali, že Démíurg je stejně tak součástí kosmu jako jeho vládcem, a ortodoxní platonici umísťovali Démíurga mimo kosmos a prohlašovali kosmos za soběstačný (podle Timaios 34b). Numénius však šel ještě dál a překlenul propast mezi rozumným kosmem a inteligibilní říší tím, že Démíurga spojil s druhým z nich prostřednictvím kontemplace a s prvním prostřednictvím jeho "touhy" (orexis) po hmotě. V 18. zlomku nám Numenius říká, že Demiurg odvozuje svou "kritickou schopnost" (kritikon) z kontem place Dobra a svou "pudovou schopnost" (hormêtikon) z náklonnosti k hmotě (Dillon, s. 370). Zdá se, že tato myšlenka předznamenává Plótínovo učení, že individuální duše si vždy osvojí určité vlastnosti Hmoty a že tyto vlastnosti se projevují v podobě smysl ových vjemů, které je třeba dostat pod kontrolní vliv rozumového soudu (srov. Enneady I.8.9 a I.1.7). Na rozdíl od Plótina, který ponechává Světovou duši neboli aktivní část Demiurga bezpečně mimo afektivní kosmickou sféru, však Numenius představuje Demiurga, který je transcendentní i imanentní, a dospívá k učení o kosmu, který ani na

nejvyšší úrovni – na úrovni nebeských těles – není zbaven vlivu zla, neboť i Demiurg, nejvyšší kosmické božstvo, je nakažen poskvrňujícím vlivem Hmoty. "Tento import zla do nebeské sféry je jistě spíše gnostický než platonický a nekomentovali ho takoví následovníci jako Plótinos nebo Porfyrios, ačkoli se zdá, že ho přijal Iamblichos" (Dillon, s. 374). Plótínos v době své vrcholné učitelské kariéry v Římě (cca 255 n. l.) sepsal traktát "Proti těm, kdo prohlašují stvořitele tohoto světa a svět sám za zlo," známý také jednoduše jako "Proti gnostikům" (Enneada II.9 ), v němž obhajuje božství a dobrotu kosmu a zastává starověkou řeckou víru v božství hvězd a planet a prohlašuje je za naše "vznešené bratry," kteří jsou zodpovědní pouze za dobré věci, jež potkávají lidstvo. Porfyrios ve svém Životě Plótinově vypráví, že ho Plótinos pověřil, aby spolu se svým spolužákem Ameliem napsal další traktáty napadající gnostiky v bodech, které Plótinos přeskočil (Porfyrios, Život Plótinův 16). Porfyrios také jmenovitě zmiňuje dva gnostické traktáty, které byly objeveny v Egyptě v roce 1945 a jsou nyní badatelům snadno dostupné: Zostrianos a Allogenes ve sbírce kodexů z Nag Hammádí. Tyto texty, stejně jako Tripartitní traktát (rovněž ve Sbírce z Nag Hammádí), ukazují, jak těsně byly platonismus a gnosticismus v prvních staletích našeho letopočtu provázány. 16. ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ: Gnosticismus vycházel ze stejné základní, předfilosofické intuice, která vedla vývoj řecké filozofie – že existuje dichotomie mezi říší pravého, neměnného Bytí a neustále se měnícího Stávání. Na rozdíl od Řeků, kteří se snažili najít spojení a celkovou jed notu těchto dvou "říší," však gnostici tyto rozdíly zesílili a vytvořili mytologicko -logické učení o původu lidstva v říši Bytí a případném pádu do říše temnoty či hmoty, tedy Stávání. Tento obecný gnostický mýtus ovlivnil vznikající křesťanství i platónskou filozofii a na Východě se dokonce vyvinul ve světové náboženství (manicheismus), které se rozšířilo po celém známém světě a přetrvalo až do pozdního středověku. Ve dvacátém století se začal obnovovat zájem o gnostické myšlenky, zejména v průkopnickém díle Hanse Jonase, existencialistického filozofa a žáka Martina Heideggera. Také psycholog Carl Jung čerpal z gnostických motivů ve svých teoretických pracích a rostoucí důraz na hermeneutiku v myšlení konce dvacátého století vděčí za něco analýzám gnostického mýtu a exegeze, které provedli Harold Bloom, Paul Ricoeur a další. Více než kterýkoli z těchto úspěchů to však byl objev rozsáhlé sbírky koptských gnostických kodexů v Egyptě v roce 1945, která je dnes známá jako Sbírka z Nag Hammádí nebo Knihovna z Nag Hammádí. Tato sbírka obsahuje díla valentinské školy i mnoha dřívější ch a současných sekt a vrhá mnoho potřebného světla na povahu a strukturu toho, co se dodnes s jistými výhradami nazývá gnostickým náboženstvím. Studium této knihovny vedlo některé badatele ke zpochybnění existence nějakého jednotného hnutí nazývaného "gno sticismus" nebo "gnostické náboženství". Michael Allen Williams v roce 1996 vydal knihu s názvem Rethinking "Gnosticism": An Argument For Dismantling A Dubious Category (Princeton University Press 1996). Na základě podrobného studia četných textů ze sbírky z Nag Hammádí se Williams pokouší ukázat, že extrémní rozmanitost, která je základem textů, jež mnozí badatelé shrnuli pod souhrnné označení "gnosticismus", zpochybňuje existenci čehokoli jako gnostického náboženství. Kromě toho tvrdí, že takové paušální zařazení těchto textů do něčeho, co je ve skutečnosti moderním označením, nás zaslepuje před hlubším významem těchto rozmanitých intelektuálních památek. Je však třeba poznamenat, že

raní církevní otcové, jako Klement Alexandrijský, Irenej, Origenes, Hippolyt, Epifanius, a dokonce i "pohanští" filozofové jako Plótinos a Porfyrios, kteří nám zachovali svědectví a příležitostně i některé originální dokumenty filozofů a teologů, které ozn ačují za "gnostické", byli také současníky nebo blízkými současníky mnoha postav a škol, které kritizují a vykládají. Poznatky těchto autorů, kteří žili a pracovali po boku příslušníků gnostických sekt a téměř vždy s nimi byli v konfliktu, by tedy měly mít přednost před jakýmikoli moderními pokusy o revizi našeho chápání toho, co je gnosticismus. {konec citace} 17. ODKAZY A DALŠÍ LITERATURA 18. ZDROJE Filoramo, Giovanni. A History of Gnosticism, tr. Anthony Alcock (Oxford: Blackwell Publishers 1990, 1992). Hegel, G. W. F. "The Gnostics" in Lectures on the History of Philosophy, vol. 2 (Gnostici). "Platón a platonici", tr. E. S. Haldane a Frances H. Simson (University of Nebraska Press; Bison Books Edition 1995) Jonas, Hans (1958, 2001). Gnostické náboženství: The Message of the Alien God and the Beginnings of Christianity (Boston: Beacon Press). Layton, Bentley (1987). The Gnostic Scriptures (Doubleday: The Anchor Bible Reference Library). Platón: Gnóstické učení, které se odehrávalo v době, kdy byl napsán zákon o gnóstických učeních, a které se odehrávalo v době, kdy byl napsán zákon o gnóstických učeních. Zákony, přel. Trevor J. Saunders, in Plato: Platon, ed.: Complete Works, přel. John M. Cooper (Indianapolis: Hackett Publishing 1997). Platón: Zákony. Timaeus, tr. Donald J. Zeyl, in Plato: Complete Works. Plotinus. The Enneads, tr. A. H. Armstrong, v 7 svazcích (Harvard: Loeb Classical Library 1966). Ricoeur, Paul. Konflikt interpretací (The Conflict of Interpretations, Northwestern University Press 1974). Rudolph, Kurt. Gnóze: The Nature and History of Gnosticism, tr. Robert McLachlan Wilson (Edinburgh: T. and T. Clark Ltd. 1984). Segal, Robert A. (ed.) The Gnostic Jung (Princeton University Press 1992). b. Návrhy na další četbu Barnstone, Willis (1984 ed.) The Other Bible (Harper San Francisco). Bultmann, Rudolph (1956). Primitivní křesťanství v současném prostředí (New York: Meridian Books).

Fideler, David (1993). Ježíš Kristus, Boží slunce: (Wheaton, Illinois: Quest Books). Pagels, Elaine (1975). Gnostický Pavel: (Philadelphia: Trinity Press). Williams, Michael Allen. Rethinking "Gnosticism" (Přehodnocení "gnosticismu"): An Argument For Dismantling A Dubious Category (Princeton University Press 1996). Dillon, John (1977). "Numenius of Apamea" in The Middle Platonists (Cornell University Press). INFORMACE O AUTOROVI - “Gnosticism,” od Edward Moore, The Internet Encyclopedia of Philosophy, https://iep.utm.edu/gnostic/ ; 25.8.2023 Informace o autorovi; Edward Moore; E -mail: emoore@theandros.com; Škola ortodoxní teologie svatého Eliáše; U. s. A.

ZDROJ INFORMACE Č. [3] RELIGIONISTICKÁ

ENCYKLOPEDIE – PŘÍMÁ DEFINICE GNÓZE | GNOSTICISMU

AUTORA PAVLA POKORNÉHO

{začátek citace} gnóze121 (řec. poznání) Duch. hnutí pozdního starověku spojující náboženství s filozofií. V polemice s g. se utvářela kř. věrouka. G. vznikla na půdě diasporního helénistického židovství jako jeho radikálně zduchovňující interpretace. Gnostický mýtus vznikl ze spekulací o výroku, že člověk byl stvořen k obrazu božímu (Gn 1, 26n). Každý člověk je podle tohoto mýtu součástí božského nebeského člověka, který je uvězněn v hmotě a roztříštěn do mnoha jedinců. V tomto otupeném stavu neví o svém božském původu. Jeho záchrana spočívá v poznání (g.), které mu přinášejí nebeští poslové, podle jednoho typu tohoto mýtu především nebeská Moudrost (Sophia), která se na pádu člověka do hmoty svou vnitřní nekázní nepřímo podílela. Gnostické spekulativní systémy usilují o odlišení člověka od přírody a o vyřešení jeho vztahu k dějinám. Gnostikové se ptali: „Odkud jsme a čím jsme se stali..., jak je to s naším zrozením a s naším znovuzrozením?“ Na rozdíl od kř. vyznání lidské viny na odcizení člověka (hříchu) vykládá g. lidské neštěstí jako důsledek osudového omylu a nápravu vidí v poznání soupodstatnosti člověka s Bohem. {konec citace}

∎

BŮH: Pojem označující zákl. „předmět“, „cíl“ kř. víry, numinózní protějšek člověka. Chápe se jako Absolutno, k němuž člověk vztahuje relativitu vlastního bytí a bytí stvořeného světa. V křesťanství je pojem B. vykládán personálně – je jeden trojjediný B. o jedné podstatě a třech osobách (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch sv.; Trojice) – a je charakterizován řadou vlastností (atributů): věčností, nekonečností, nezměnitelností, všudypřítomností, všemohoucností, vševědoucností, milosrdenstvím, spravedlností, moudrostí, věrn ostí člověku, svatostí, milostí, láskou. Je chápán jako stvořitel vesmíru (stvoření), jemuž dává imanentní smysl stvořením člověka ke svému obrazu a transcendentní smysl vysláním Ježíše. Kř. učení o B. (teologie) vypracovalo systém pevných výroků (dogmat), zdůvodnění a důkazů boží existence, které vycházejí z možnosti rozumění řeči o B. To je však nemyslitelné bez jistého předjímavého rozumění otázce po B., založeného na lidské zkušenosti se světem a se sebou samým, protože v důsledku je rozuměním řeči o B. pouze víra. Otázka po B. jako jeden z antropologicky konstantních momentů tak nemusí souviset přímo s vírou v existenci B., jako spíš s problémem, co se myslí pojmem B., co má na mysli řečník o B. Často vznášená otázka po existenci B. je pak z hlediska fi losofie náboženství svým významem druhořadá při pozitivním i negativním odpovídání, protože rozhoduje jednak myšlenkový obraz B., v němž je jeho bytí (či nebytí) naprosto reálné, jednak důsledky tohoto obrazu pro jednání člověka; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz ◼ Hřích: Porušení smlouvy s Bohem, tj. neposlušnost vůči božímu zákonu, porušení mystického spojení s Kristem, odmítnutí království božího a zavržení následování Krista. Římkat. církev rozeznává h. dědičný (hřích prvotní), který zahladí 121 Citace: autor Pavel Pokorný – 25.8.2023 - https://rg- encyklopedie.soc.cas.cz/index.php/gn%C3%B3ze_(JKI-K)

jen křest, a h. skutečný, jehož se člověk vědomě dopouští. Systematika h. je složitá. Rozeznávají se h. hlavní (těžké), které jsou zdrojem jiných h.; jsou to pýcha, lakomství, nestřídmost, hněv, lenost, závist a smilstvo. Jiné h. jsou zaměřeny proti Duchu sv.; sem patří hříšné spoléhání na milosrdenství boží, zoufalost nad možností polepšení a odpuštění, odpor proti svému lepšímu poznání, opovržení a nepřátelství vůči dokonalejšímu, zatvrzelost a úmyslné trvání na h. Tzv. h. cizí páše ten, kdo k h. ponouká, radí nebo dává rozkaz, i ten, kdo h. netrestá, tají, chválí, hájí nebo se na něm podílí; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz {začátek citace} Křesťané naproti tomu zdůraznili, že záchrana člověka byla možná jen za cenu oběti a vede k obratu v jeho sebepochopení a jednání (pokání). K setkání Křesťanství a g. došlo brzy po nezávislém vzniku obou hnutí (Simon z Gittai, Sk 8). G. vycházela z toho, že představuje vyšší stupeň náb. poznání, než je víra, a mnozí její stoupenci žili v církvi po několik století v představě, že jsou neuznanou duch. elitou křesťanství. Ježíše Krista považovali za jednoho z poslů přinášejících g. Z božského světa. Gnostičtí učitelé, z nichž nejznámější je Valentinos (2. stol.), byli z církve vytlačeni a vytvořili vlastní skupiny stoupenců i organizaci. {konec citace} ◼ Oběť: Kultovní dar Bohu. V křesťanství je o. soustředěna v Ježíšově smrti na kříži přinášející vykoupení. V nz. kontextu je čin Ježíšova sebeobětování úzce vázán na obřad eucharistie propojený s žid. pesachem. Na této spojnici byl Ježíš ztotožněn s božím Beránkem, který jedinou obětí snímá hříchy všech. Středověká teologie v této souvislosti rozvíjela především pojetí eucharistie, jež se stala těžištěm kř. Bohoslužby; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz ◼ Pokání: V křesťanství postoj, životní styl a ctnost, jíž člověk zavrhuje hřích a přiklání se k Bohu. Starý zákon (bible) nemá jednoznačný pojem p., Nový zákon však užívá výrazu metanoia ve smyslu obrácení, spojeného s radikální sebekritikou jako důsledkem a implikací víry v království boží. Zákl. vnějšími znaky p. jsou gesta lítosti (pláč, roztrhání šatů, někdy i fyzické sebepoškozování), vyznání víry, modlitba, oběť (almužny, dobré skutky), dodržování postních a modlitebních dnů. P. usiluje o prominutí hříchů, to však nemusí vždy záviset na osobním uvědomění hříchu. Rané křesťanství zdůraznilo prominutí hříchů křtem, spor o tzv. druhé p. byl rozhodnut mnohem později. Od 6. stol. byl považován za život v p. a za „druhý křest“ vstup do řádu. Proti tomu reformace akcentovala jako formu p. celkový způsob života ve víře; nerespektovala nápravný a s trestem související obsah lat. pojmu poenitentia, který umožňuje obnovu hříchem narušeného řádu skutky p. Římkat. i pravosl. církev chápou p. jako jednu ze sedmi svá tostí (tajin), jejímž cílem je smíření s Bohem; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz ◼ Křesťanství: Hlavní náboženství vycházející ze života, učení a smrti Ježíše Nazaretského (Krista neboli Pomazaného Božího) v 1. století našeho letopočtu. Stalo se největším ze světových náboženství a geograficky nejrozšířenějším ze všech náboženství. Má více než dvě m iliardy věřících. Jeho největšími skupinami jsou římskokatolická církev, východní pravoslavné církve a protestantské církve. Východní pravoslavné církve představují jednu z nejstarších větví tradice, ale od poloviny 5. století až do konce 20. století byly mimo kontakt se západním křesťanstvím a východním pravoslavím kvůli sporu o christologii (učení o podstatě a významu Ježíše Krista). Významnými hnutími v rámci širšího křesťanského světa, která někdy

překračují hranice denominací, jsou letniční hnutí, charismatické křesťanství, evangelikalismus a fundamentalismus. Kromě toho existuje po celém světě řada nezávislých církví. Viz také anglikánství; baptisté; kalvinismus; kongregacionalismus; evangelická církev; luteránství; východní pravoslaví; presbyteriánské; reformované a presbyteriánské církve; Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/topic/Christianity ◼ Víra: V náb. smyslu vyjadřuje zákl. vztah člověka k Bohu či božskému. V křesťanství označuje poměr mezi Bohem a člověkem ve zprostředkování Ježíšem Kristem. Zákl. složky v. tvoří důvěra, spolehnutí, doufání, pokora, poslušnost, poznání a uznání. V. vyjadřuje dialogické dění, které se týká různých předmětů a obsahů, tzn. je nad své nejobecnější vymezení dějinně proměnlivá. Už Nový zákon rozlišuje tři pojetí v.: v. Synoptických evangelií (v. souvisí s překonáváním strachu), v. Pavla z Tarsu (v. je darem bož ím a trvá v lásce) a v. janovské teologie (v. je přijetí Krista a jeho následování). Další rozlišování přináší patristika (Augustinus Aurelius); v. je jednak postojem vůči Bohu, tzn. konstatováním prostého faktu, že člověk věří (fides qua), a dále se týká obsahu kř. věrouky, tj. otázky, čemu člověk věří (fides quae). Tato distinkce měla nesmírný význam pro následný rozvoj nejen kř. učení (pravidel víry, dogmatu, církve) či práva (obsahy v. byly konfrontovány s herezí a chráněny círk. Postupy; anatéma), ale v dlouhověkých sporech mezi v. a věděním i pro vývoj dalších konstitutivních prvků evrop. kultury (vědy, filozofie, umění). Otázka zdůvodnění a založení v., kterou zodpovídala už scholastika syntézou rozumových prvků do v. (Anselm z Canterbury, Tomáš Akvin ský), znovu radikálně ožila v novověku a v osvícenství, jež zpochybnilo možnost božího zjevení jako základu v. K tomu přistoupily otázky kulturního a hist. kontextu, determinující právě obsahy v. I to je důvod značného současného zájmu teologů o moderní vymezení v. V dialogu s konstitucemi prvního a druhého vatikánského koncilu (De fide catholica, 1870; Dei Verbum, 1965) se hledá cesta k novému profilu v., založenému na důvěře, zkušenosti a rozumění. Slepá náboženská v., která si nárokuje držení „pravdy“ a nereflektuje pluralitu věr, je jev nebezpečný globálně, a to zejm. za situace uvědomované a žité náb. polycentričnosti lidstva. V. může být pravá pouze tehdy, je -li otřásána neklidem pochyb a nevíry (K. Jaspers) – pak ani nemůže potlačovat jiné víry; Zdro j, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz

∎

CÍRKEV: (Z ŘEC. KYRIAKÉ – [DŮM, SBOR] PÁNĚ) Kř. náboženská organizace sdružující stoupence stejné víry a kultu, zpravidla hierarchicky uspořádaná. Nz. pojetí církve: Nový zákon vychází z víry, že c. je dědičkou zaslíbení daných Bohem Izraeli. Za jejího zakladatele je považován Ježíš Kristus, který v duchu učení o království božím ustavil c. jako nový Izrael. Podle evangelií zároveň položil základ kultu (křest, eucharistie, Otčenáš) a vytvořil zárodek duchovenstva (dvanáct apoštolů, sedmdesát učedníků); skrze něho byla také c. naplněna Duchem svatým ( Sk 1, 1 -8; 2, 1 -4). Řec. výraz pro c. – ekklésiá, znamenající pův. sněm či lidové shromáždění, označuje v Novém zákoně buď lokální kř. komunitu, nebo naopak společenství všech křesťanů. Dvojí význam dokumentuje paralelitu rozptýlených kř. obcí navazujících na systém žid. synagog a ideje obecné (katolické) církve v episkopálním uspořádání (biskup). – Všechny křesťanské c. se shodují v tom, že jsou jen částí jediné obecné (katolické) c. – těla Kristova (1K 12, 27). Tím se teologicky odlišují od sekt. Svatost c. odvozují z jejího založení skrze Ducha sv., zatímco princip obecnosti (katolicity, z řec. katholiké –

obecná) staví na universalitě božího záměru naplňovaného v c. Kat. pojetí c.: Principem apostolicity odkazuje na kontinuitu c. s činností a učením apoštolů (sukcese apoštolská) a jejich prostřednictvím s hist. Ježíšem. Jako viditelné (pozemské) tělo je c. konstituována účastí na sedmi svátostech: křtu, biřmování, eucharistii, pokání, pomazání nemocných, kněžském svěcení a manželství. Vedle viditelné části „bojující na zemi“ (ecclesia militans) tvoří celek c. i její neviditelné části složené ze zemřelých čekajících v očistci (ecclesia exspectans) nebo dlících v nebi (ecclesia triumphans). Úmyslné odštěpení od ecclesia militans je považováno za hřích a označováno jako schisma, odmítnutí jejího apoštolského učení jako hereze. Ideál viditelné jednoty c. se nikdy nepodařilo důsledně prosadit, a zvláště hereze provázely kat. c. po celou dobu její existence. Zásadní schisma v dějinách c. nastalo 1054, kdy se definitivně rozdělilo záp. (lat.) a vých. (řec.) křesťanství a vedle římskokatolické c. vznikla pravoslavná c. Obě c. se samy nadále považovaly za katolické, přičemž jedna druhou vyhlašovala za schizmatickou. Vzájemná exkomunikace byla prohlášena za neplatnou teprve 1965 papežem Pavlem VI. a cařihradským patriarchou Athénagorem. Protest. pojetí c.: Protestantismus, zdůrazňující věroučnou autoritu bible (sola Scriptura) a víry (sola fide), přinesl v pojetí c. dvě principiálně nová stanoviska. První, konzervativnější, vycházelo z přesvědčení, že c. je sice viditelným tělem, v božím záměru jediným, avšak pod autoritou božího slova, jímž je reformována. Druhý, radikálnější názor, vycházející z Augustina, předpokládal, že c. je ve své podstatě neviditelným tělem, přičemž pro spásu člověka a jeho příslušnost k c. je podstatná jeho vnitřní víra. Přesto by měl usilovat o vnější viditelnou organizaci, která by se co nejvíce blížila pravé, neviditelné c., i když s ní nemůže být identická. Viditelná organizace c. by měla zahrnovat veškeré křesťanstvo. Poněvadž se nezdařilo úsilí o reformaci celé c., vznikly v Německu a Švýcarsku i jinde reformační c. národní. Určitou modifikací tohoto vývoje byl i vznik anglikánské c. V jejím rámci se proti myšlence národní, resp. státní c. vyvinula opozice zdůrazňující nezávislost a autonomii každé lokální c.(kongregacionalismus). Souč. pojetí c.: V souvislosti s rostoucím významem ekumenismu c. hledají nový způsob sjednocení křesťanů, který by překonal dosavadní rozpory v pojetí víry, kultu i círk. organizace. Hlavní podněty v tomto směru přineslo založení Světové rady církví (1948) a jednání druhého vatikánského koncilu; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz

∎

1) JEŽÍŠ (HEBR. „JAHVE JE ZÁCHRANA“; časté žid. jméno, totéž, co Jozue) Podle mínění některých biblistů pocházel z Nazaretu v Galileji (Matoušovo a Lukášovo evangelium přinášejí i teol. zaměřená vyprávění o jeho narození v Davidově městě Betlémě), kde se vyučil rodinnému řemeslu tesaře (Josef). Jako mladý muž se připojil k Jan u Křtitelovi, později působil samostatně, shromáždil skupinu svých žáků („učedníků“), z nichž oddělil Dvanáct (apoštol), patrně jako symbol obnovy dvanácti pokolení Izraele. Vystupoval jako učitel Zákona i jako prorok s vědomím jedinečného poslání od Boha. Podle evangelia své učení doprovázel „mocnými činy“ (především uzdravováním nemocných), které na rozdíl od jiných tehdejších divotvorců nevyužíval finančně ani nechápal jako rozhodující argument pro pravdivost svého uče ní. Jeho učení i postoje narazily na odpor většiny vlivných vrstev v tehdejší společnosti. O velikonočních svátcích (30 nebo 31) byl po zatčení chrámovou stráží a po výslechu před žid. veleradou v Jeruzalémě předán řím. koloniální moci (Pilát) jako uchazeč o žid. královský trůn (mesiáš) a ukřižován. Zemřel stár přes třicet let (L 3, 23). J. byl Žid a ve svém učení vycházel z žid. bible – ze Zákona a Proroků. Sdílel víru v jediného Boha,

k němuž měl jedinečný osobní vztah (oslovení Abba – Otče), i názor na lidský hřích (odcizení Bohu). Zejména však sdílel eschatologické očekávání mesiášské říše a apokalyptického nového věku. Užíval pojem království boží, vyjadřující metaforicky skutečnost, že cílová hodnota lidských životů i celých dějin není výsledkem lidského úsilí, ale přichází od Boha. Její plné uplatnění je věcí budoucnosti, ale od J. příchodu už bezprostředně zasahuje do současného života (L 17, 21). Jako „království“ má soc. charakter a týká se celé společnosti. O království božím mluvil J. v podobenstvích, důsledky jeho očekávání konkretizoval v blahoslavenstvích (makarismech) a v modlitbě „Otče náš“ (Otčenáš) je zasadil do řádu denní zbožnosti. Výklad Zákona praktikovaný mezi farizejskými učiteli relativizoval tím, že místo rozpracování příkazů Desatera do velkého počtu pokynů a zákazů shrnul Zákon do dvojího přikázání lásky – k Bohu a k bližnímu (Mk 12, 30 –31). J. vystoupení narazilo na odpor vlivné skupiny farizeů, kteří také usilo vali o obnovu Izraele. Pro svůj vztah k Bohu, s nímž souvisel i odstup od tehdejších společ. struktur, byl podezřelý i politicky. – J. spolehnutí na vnitřní moc přicházejícího království božího vedlo k etice nenásilí, podle níž milovat bližního znamená přá t mu podíl na království božím (nenásilí neznamená pasivitu). Tento postoj zaujal J. i ke svým protivníkům. Ke konci života vyjádřil zřetelně (tzv. ustanovení stolu Páně), že své nastávající utrpení chápe jako součást své zvěsti o království božím, za níž stál svým životem, a svou smrt jako událost, která přijde k dobru ostatním lidem. Na tento prvek jeho sebepochopení navázala povelikonoční christologie, vycházející ze svědectví o J. vzkříšení (soteriologie); Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedi e: rg -encyklopedie.soc.cas.cz; 2) Ježíš: Evangelium Nového zákona vykresluje Ježíše jako náboženského učitele, který konal zázraky, byl ukřižován a vstal z mrtvých, ale texty v knihovně Nag Hammádí vykreslují mnohem rozmanitější obraz. V Tomášově evangeliu je Ježíš především učitelem moudrosti, který mluví v tajemných výrocích. V textech Setových je Ježíš zjevitelem, který je méně významný než Set. V mnoha gnostických textech převládá dokétická tradice, podle níž Ježíš neměl skutečné fyzické tělo, a přestož e došlo k ukřižování, na kříži netrpěl. V gnostických textech vystupuje do popředí zmrtvýchvstalý Ježíš, který po zmrtvýchvstání učí tajnému poznání, a v kosmologické tradici je Ježíš považován za oddělenou entitu od aeonských entit, jako je Spasitel nebo Kristus; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Od 3. stol. byl nositelem gnostických idejí manicheismus (zakladatel Mání, 216–asi 276), jenž ovlivnil i některé skupiny v islámu (ší'ité, drúzové) a kř. sekty. ŠÍ‘A (OD ARAB. ŠÍ‘AT ALÍ – STRANA ALÍHO) {konec citace}

∎

1) DRUHÝ NEJVÝZN. SMĚR V ISLÁMU (SUNNA). Příčinou rozkolu byl spor o charakter nástupnictví ve funkci hlavy obce věřících, k němuž se Muhammad za svého života nevyjádřil. Na jedné straně byl hájen princip volitelnosti hlavy obce z okruhu Kurajšovců (sunna), na druhé straně dědičné následnictví v linii potomků bratrance a zetě Alího Ibn Abí Táliba. Už za třetího chalífy Usmána (644 -656) se ozývaly hlasy volající po nápravě a uplatnění práv členů Prorokovy rodiny. Vražda Usmána 656 byla prvním velkým otřesem obce, který spory dále vyhrotil. Umajjovc i kryli své ambice právem mstitelů za Usmánovu smrt. Alí nedokázal využít příznivé situace a podlehl rozhodnosti pozdějšího umajjovského chalífy Mu‘áwiji, nakonec 661 zemřel rukou

stoupence cháridži. Také synové Alího Hasan a Husajn byli odstraněni, jeden úplatkem, druhý vraždou (Karbalá). 2) Potomci Muhammadovy rodiny zůstali nadále význ. veličinou v islám. prostoru, v určitých obdobích dosáhli značných polit. úspěchů na straně sunny (Abbásovci, Hášimovci) i ší‘y (Bújovci, Fátimovci, Karakojunlu, Safíjovci aj.). Výrazně se do dějin islámu zapsaly i různé odnože š., zvané ghulát (extrémisté, asasínové, ismá‘ílíja, karmaté, drúzové, alawité, zajdíja), které se utvářely po odklonech od většinového směru zvaného isná ašaríja. Postavení š. však obecně zůstalo poznamenáno okolnostmi počátků hnutí. Mocenskou i početní převahu získala sunna. Ačkoliv další vývoj sunny se nevyhnul rozporům, stala se státotvorným systémem s mocenskými prostředk y. Polit. zájmy chalífátu přispěly k rychlejšímu vyzrání její dogmatické struktury, ale i k jejímu uzavření a stagnaci. Š. naproti tomu vycházela z kritiky sunnitských dogmat, v polit. sféře začala sdružovat opozici z řad nespokojených klientů (konverze, m aulá), z vrstev stojících proti arab. aristokracii. Okolnost, že š. nakonec dosáhla největšího rozmachu v Íránu, budí mylný dojem, že jde o hnutí Íránců proti Arabům (šu‘úbíja). Prvními ší‘ity byli Arabové. Š. se rozvíjela bez opory státní moci a její četné odnože se pokládaly za schizmatické, heretické, nežádoucí. Její vyznavači byli pronásledováni, což vzbuzovalo pocity křivdy a upevňovalo víru ve vlastní pravdu. Odtud pramenil sklon k niternému hledání pravdy i k bezvýhradné pokoře před autoritami. 3) Pr ávě potřeba Bohem správně vedené autority vyústila v doktrínu imámátu (imám), která stojí na učení šestého imáma Dža‘fara as -Sádika (z. 765), doplněném a uplatněném v polit. praxi ve 20. stol. (Chomejní, velájate fakíh). Podle ní Muhammad předal Alímu dar božského posvěcení, jež jej učinilo neomylným, přecházelo dál na jeho potomky a opravňovalo k legitimnímu vedení obce. Řada imámů z rodu Alího působila veřejně, poslední dvanáctý odešel, aby působil jako „skrytý imám“ (al-imám al -machfí, ghajba) a vrátil s e na zem jako mahdí. Skrytý imám je pro š. nejvyšší autoritou zajišťující správné vedení (hudá). Po dobu jeho nepřítomnosti jej zastupují nejvyšší duchovní, mudžtahidové (idžtihád). Na ně přechází božské posvěcení, mj. neomylnost a neschopnost zhřešit. Ten to argument má doložit nadřazenost ší‘itského duchovenstva nad světskou mocí (duchovenstvo). 4) V zásadních otázkách nároků Alího rodiny a návratu skrytého imáma bylo ší‘itské duchovenstvo (s výjimkou sekt zajdíja a kajsáníja) zajedno. Otázka, který z četn ých potomků je skrytý imám, se však stala příčinou vzniku mnoha odnoží, z nichž lze vydělit několik směrů: k sedmému imámovi Músovi al -Kázimovi (z. 799) se hlásila sekta musávíja. Jeho bratr Ismá‘íl (z. 760), sedmý imám podle svých stoupenců, dal jméno sektě ismá‘ílíji. Největšího polit. úspěchu dosáhl většinový směr ší‘y, zvaný isná ašaríja (dvanáctníci), která se vstupem Safíjovců na íránský trůn 1501 stala a dodnes zůstala stát. náboženstvím v Íránu, četné stoupence má i v dalších zemích. V 18. stol. se pokusil perský šáh Nádir prosadit v Íránu kompromisní, tzv. dža‘farovský mazhab, což byl sunnitský ritus rozšířený o ší‘itské dogmatické a práv. zvláštnosti. Pokus byl neúspěšný. 5) Výrazné a od sunny odlišné rysy ší‘itského dogmatu: 1. Ší‘ité zúžili volbu chalífy na Alího a jeho potomky; 2. dědičně na ně přecházely Bohem dané schopnosti, jedině opravňující k duch. vedení obce; 3. dědičná linie imámů disponujících tímto darem je uzavřena vírou v skrytého imáma a v přenesení jeho duch. schopností na tvůrce ší‘it. práva – fukahá, mudžtahidy, tím se světská moc dostává do podřízenosti vůči ší‘itskému duchovenstvu; 4. mesianismus; 5. označení Alího za mystického božího druha, kult mučedníků a imámů jako světců neporušuje dle š. princip jedinosti boží; 6. š. převzala některé prvky z mu‘tazily (pojetí boží jedinosti, boží spravedlnosti a pojetí lidské vůle); 7. Umajjovce označila š. za uzurpátory; 8. soubor tradic (hadís u

sunnitů, achbár u š.) je pro oba směry druhým zákl. zdrojem práva, v š. jsou zdůrazněny zásluhy rodu Alího a naopak vynechány části o osobách pro š. nežádoucích; 9. š. konají poutě nejen do Mekky a Medíny, ale rovněž k hrobům imámů; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz

DRÚZOVÉ:

∎

ODNOŽ ISMÁ‘ÍLÍJE, TAKÉ POD OZNAČENÍM MUWAHHIDÚN (UNITÁŘI, MONISTÉ) nebo mustadžíbún (ti, kdo vyslyšeli, následovníci). Vznikla v 11. stol., kdy u dvora chalífy al-Hákima (996-1021) začali působit dva kazatelé (dá‘í, pl. du‘át) ismá‘ílíje – ad-Darází a Hamza. Pod jejich vlivem se chalífa prohlásil za vtělení boží na zemi, což vyvolalo pobouření. Ad-Darází odešel do Sýrie, kde získal přívržence; rok jeho příchodu (1017) se stal prvním rokem kalendáře d., po něm je pojmenována i sekta. Al -Hákim 1021 záhadně zmizel: podle legendy vyjel v přestrojení na oslu do káhirských ulic, aby demonstroval pokoru a mesiášské poslání (srov. motiv muže na oslu – proroci arabští); na zem se vrátí ze skrytu jako mahdí. Podle učení d. se Bůh objevuje v lidské podobě, mezi nositeli božské inkarnace byli i někteří členové fátimovské dynastie, poslední byl právě al-Hákim. Od něho jako od neomylné bytosti se odvíjejí principy tvořivých sil (rozum, duše, slovo); tyto síly mohou mít různé podoby. Za poslední inkarnaci universálního rozumu s titulem ká‘im az-zamán (pán času) je považován Hamza. Učení d. je esoterické, dělí společnost na tzv. srozumělé (ukkál) a nevědoucí (džuhhál), kterých je většina. Jen první mohou vykonávat bohoslužby v noci ze čtvrtka na pátek na vyhrazeném, zpravidla tajném kultovním místě (chalva). Nejvyšší drúzské autority (šajch al-akl) rozhodují o stupních zasvěcení stoupenců (bátin, záhir). Společenství d. se uzavřelo do kruhu vlastních zvyklostí, způsobu života a myšlení, překročilo hranice islám. víry a hájí vlastní identitu. V důsledku pronásledování d. sunnitskou mocí se jejich komunity soustřeďují v horách Sýrie (oblast Hauránu, Džabal ad-Drúz), Libanonu (pohoří Šúf), částečně v Palestině. V 19. a 20. stol. se d. stali významnou soc. i polit. etnicko-konfesionální pospolitostí, projevili se např. během občanské války v Libanonu 1975-1991, kdy je vedl mystik a básník Kamál Džunblát; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz

SEKTY:

∎

SEKTY: (z lat. secta – směr, [polit.] strana, [fil.] škola; odvozováno od sequor – následuji, nebo seco – dělím) Označení náb. společností, které se více či méně výrazně odlišují učením, organizací a náb. praxí od svého mateřského náboženství či církve. Užívání pojmu s. předpokládá existenci náb. konsensu především ve formě institucionalizovaného náboženství, z jehož hledisek lze s. posuzovat jako nelegitimní či heretické a vůči němuž naopak s. vystupují kriticky. Z tohoto pohledu nemluvíme např. o různých školác h a tradicích v hinduismu a buddhismu jako o s., zatímco v islámu nebo křesťanství bývají obvykle nově vzniklé směry spojovány s herezemi. Oproti nim se však s. vyznačují jistým stupněm soc. struktury a separace. Vznik s. může být podmíněn faktory dogmatic kými, soc., psych., geografickými; podnět může vyjít i z činnosti výrazné charismatické osobnosti, nejčastěji však působí různé faktory současně. S. může vystupovat jako aktivní opozice vůči institucionalizovanému náboženství nebo se může zcela uzavřít; řa da s. vyvíjí svou činnost v konspiraci. V dějinách byla hl. nástrojem církve v boji proti s. exkomunikace a inkvizice; některé s. se však etablovaly ve významné náb. skupiny, pro něž se nyní užívá pojmu denominace.

V současnosti se velké církve nesetkávají pouze se s. vzešlými z nich samotných, ale zejm. s novými synkretickými náboženstvími a náb. seskupeními (mormoni, Církev sjednocení), se společnostmi vycházejícími z tradic esoterismu a gnóze (teosofie, hermetismus, okultismus) nebo s hnutími a s., které odrážejí misijní působení jiných svět. náboženství, např. islámu, buddhismu, hinduismu (bahá’ismus, Transcendentální meditace, hnutí Haré Kršna, bhagawanismus ad.). Vznik a činnost s. s kř. kořeny jsou zpravidla sp jaty s pluralitním chápáním některých základních teol. problémů, např. parúsie a eschatologie (adventisté sedmého dne, Boží děti), podoby církve a jejího učitelského úřadu (Novoapoštolská církev, Křesťanské sbory, Světová církev boží) nebo s otázkou spásy, resp. individuální spásy (letniční hnutí, scientologie, Křesťanská věda). Rozvoj a činnost moderních s. a náb. hnutí je chráněn novověkým postulátem náb. svobody; vztah k nim ze strany církví, ale i jiných společ. institucí se proto soustřeďuje na odhalov ání možností dialogu s nimi. U některých destruktivních s. (např. satanismus) je však hlavním problémem poznání a odstraňování sociokulturních příčin jejich vzniku a šíření; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz {začátek citace} Gnostické učení bylo známo většinou jen z polemik círk. Otců, v zimě 1945–1946 byla však u Nag Hammádí v Horním Egyptě náhodou objevena ve skalách ukrytá gnostická knihovna.122 {konec citace} PATRISTIKA (Z LAT. PATER – OTEC):

∎

1PATRISTIKA (Z LAT. PATER – OTEC): 1. Disciplína zkoumající vývoj kř. teologie a literatury v prvních kř. stoletích, nazvaná podle círk. Otců (lat. patres). Titul „círk. Otec“ byl přiznáván několika teologům, kteří význ. ovlivnili vývoj kř. učení a kteří odpovídali čtyřem kritériím: pravověrnost nauky, svatost života, uznání ze strany církve, starobylost (3.-8. stol.). Do konce 19. stol. se p. soustředila na jejich život a dílo (výraz theologia patristica se objevuje poprvé v luterské teologii 17. stol. jako označení části teol. vědy). Dnešní p. zkoumá celek kř. teologie a literatury 1. -6. (resp. 7., na Východě 8.) stol. včetně heterodoxních (nepravověrných) proudů podle řec., lat., syrských, arménských a koptských pramenů, teprve postupně vydávaných. V tomto významu se výraz p. překrývá s termínem patrologie. 2. Označení období 1.-6. (resp. 7., na Východě 8.) stol. se zřetelem k vývoji kř. teologie a literatury. Latinská p.: Díla lat. p. vznikají na Západě zprvu vedle řec. spisů, a to zejm. v sev. Africe. Jako nejstarší se dochovala akta afrických mučedníků (180) a díla apologety a polemika Tertulliana z Kartága (197). Po biskupu-mučedníkovi Cyprianovi z Kartága je význ. autorem 3.-4. stol. africký laik Lactantius, apologeta a dějepisec. Zlatým věkem je i na Západě 4. -5. stol., méně početné osobnosti však netvoří školy: biskup Hilarius z Poitiers rozvíjí proti ariánům (arianismus) učení o Trojici. Podobně Marius Victorinus, novoplatonik-konvertita, který 122 https://www.gnosis.org/library.html

svým dílem i překlady Plotina inspiroval biskupy Ambrože z Milána a Augustina Aurelia. Jeroným, komentátor a překladatel Písma (Vulgáta) uvedl na Západ órigenovskou tradici. Další autoři 4. -5. stol.: kazatel Maxim z Turína, básník Prudentius, letopisec Sulpicius Severus, biskup Paulin z Noly. Nejvýzn. zjevem lat. kř. antiky zůstává Augustinus, řečník -konvertita afrického původu, biskup v Hippu. Jeho fil. -teol., duchovní i polemická (manicheismus, donatismus, pelagianismus) díla ovlivnila celý záp. středověk. Do christologických sporů 5. stol. (chalkedonský koncil 451) význ. zasáhl papež Lev Veliký. Jan Cassian inspiroval záp. mnišství. Vincent z Lérina, kritik Augustina, se zamýšlí nad kritérii kř. tradice. Další autoři kř. Galie 5. -6. stol: filozof Claudianus Mamertus, dějepisec Řehoř z Toursu, básník Venantius Fortunatus. V ostrogótské Itálii kvetla v 6. stol. mnišská tradice díky řeholi Benedikta z Nursie a dílu senátora-konvertity Cassiodora. Spisy řec. Otců překládal v 6. stol. do latiny mnich Dionýsios Exiguus, tvůrce kř. kalendáře. Teolog a filozof Boëthius zprostředkoval kř. středověku Aristotelovu logiku a filozofii novoplatonika Porfyria. Papež Řehoř Veliký provedl reformu liturgie (gregoriánský zpěv) a sepsal komentář ke knize Jób, ve středověku hojně čtený. K autorům vizigótské Hispanie patří biskup Martin z Bragy, později Isidor ze Sevilly, autor Etymologií. 6. -7. stol. je na Západě poznamenáno polit. změnami, z nichž vzejde Evropa nový ch národů. Kř. autoři této doby uchovávají dědictví zaniklé antické vzdělanosti rodící se scholastice. Za konec lat. p. počítáme smrt Řehoře Velikého (604) nebo Isidora ze Sevilly (636). Řecká p.: Díla řec. p. těsně sousedí se spisy zahrnutými do nz. kánonu. Jazykem prvních kř. spisů je na území celé řím. říše řečtina. Díla vzniklá do pol. 2. stol. blízká Novému zákonu se označují jako spisy apoštolských Otců (Klement Římský, Didaché, Ignatios z Antiocheje, Barnabáš, Pastýř Hermův), jiné platí za sz. a nz. apokryfy či pseudepigrafy (Ódy Šalomounovy, evangelia a apokalypsy ovlivněné gnózí). V letech 150-200 tzv. apologeti (apologetika) představují kř. víru řecké a žid. kultuře a hájí ji před pronásledováním (Justinos, Tatianos, Theofilos z Antiocheje, Athénagoras z Athén, List Diognetovi). Zároveň vznikají polemiky proti Markoniovi a nepravé gnózi (Justinos, Eirenaios z Lyonu). Nejvýzn. kř. škola 3. stol. se rodí v Alexandrii, centru helénistické filozofie a žid. exegeze (Filón Alexandrijský). Kléméns Alexandrijský, a zejm. Órigenés zde položí základ kř. teologie, filozofie, exegeze a spirituality. Žáci této školy: Gregorios Thaumaturgos, Dionýsios z Alexandrie, Methodios z Olympu, v Palestině Pamfilios a Eusebios z Kaisareje. Na Západě působí v 3. stol. teolog a exegeta Hippolyt Římský. 4.-5. stol. je dobou mimořádného rozmachu kř. myšlení. Kř. teologie vybavená dědictvím helénis tické filozofie a exegeze si klade rozhodující věroučné otázky, po Konstantinově převratu je křesťanství státem chráněno, císař sám dbá o věroučnou jednotu mezi školami. Důležitým teol. centrem zůstává Alexandrie: zde působí biskup Athanasios, obhájce víry formulované 325 v Nikaji proti arianismu; laik Didymos Slepý, exegeta a teolog; Kyril z Alexandrie, vůdčí osobnost sporu o inkarnaci (koncil v Efezu

431). Z jiných kořenů, živena více bibl. tradicí než helénistickou spekulací, vyrůstá exegetická škola v Antiocheji, zabývající se zejm. christologií: Eustachios z Antiocheje, Diodoros z Tarsu, Jan Zlatoústý (Chrysostomos), Theodor z Mopsuestie, Nestorios, odsouzený 431 v Efezu. Maloasijská Kappadokie vydá ve 4. stol. své velké teology Basilia Velikého, jeho bratra Řehoře z Nyssy a přítele Řehoře z Nazianzu (kappadocká škola), kteří spolu s Euagriem Pontikem inspirují vých. proud kř. mnišství. V Palestině působí autor význ. katechezí Kyril z Jeruzaléma a hereziolog Epifanios ze Salaminy. Důležitým pramenem jsou vedle akt ekum. koncilů círk. dějiny Sókrata a Sozomena z Konstantinopole a Theodoreta z Kýru i bohatá mnišská literatura. 5. -8. stol. je poznamenáno věroučnými spory ohledně božího vtělení (monofyzitismus) a počátkem sporu o význam kř. obrazů (ikonoklasmus). Dvojí vrchol dosahuje vých. teologie této doby v Dionýsiu Areopagitovi a Maximu Confessorovi; za posledního vých. círk. Otce platí Jan z Damašku. Staroorientální p.: zahrnuje jednak původní syrská, koptská, arménská díla, jednak překlady řec. patristických děl (často zničených pro podezření z heterodoxie) do těchto jazyků a později do etiopštiny, arabštiny a gruzínštiny. Syrské křesťanství 2.-3. stol. je částečně ovlivněno gnózí, ve 4. stol. působí velcí teologové Afrat a Efraim, učitel kř. teol. školy v Edesse. V christologických sporech 5. stol. (Chalkedon 451) stojí syrští teologové na straně antiochejské školy a Nestoria, bývají proto obviňováni z monofyzitismu; tak v 5. -6. stol. teolog Filoxen z Mabbugu, mystik Isak z Ninive, dějepisec Barhadbesabba -Arbaia. V 4. -5. stol. syrští učenci překládají díla řec. antiochejské školy, jejichž originály jsou dnes ztracené. V Egyptě kvete v 3. stol. koptská kř. -gnostická literatura, v 4. -5. stol. vznikají vedle překladů z řečtiny mnišské spisy Pachomia a Šenuta. Arménská literatura se rozvíjí od poč. 5. stol., kdy učenec Mesrop vytvořil arménské písmo; zahrnuje originální díla i překlady z řečtiny a syrštiny. Po období per. nadvlády v 6. -7. stol. znovu vzkvétá v 8. stol. Arménské překlady uchovaly ztracená díla Eirénaia, Eusebia z Kaisareje, Athanasia, Euargia, Jana Chrysostoma, Efraima; Zdroj, termín – web Religionistická encyklopedie: rg-encyklopedie.soc.cas.cz

NEJVĚTŠÍ NÁLEZ GNOSTICKÝCH TEXTŮ – NAG HAMMÁDÍ

∎

NAG HAMMÁDÍ: Egyptské město poblíž místa, kde bylo v roce 1945 objeveno třináct starověkých v kůži vázaných kodexů ukrytých v zapečetěné nádobě. Tyto koptské rukopisy, pocházející z druhého století, patřily pravděpodobně do knihovny gnostické křesťanské komunity. Jedním z nejpozoruhodnějších textů z Nag Hammádí je jediný kompletní opis Tomášova evangelia, důležitého pramene pro Dickovy náboženské úvahy. Podle popisu v Gnostic Society Library, web gnosis.org; The Nag Hammadi Library, autorky Dr. Elaine Pagels došlo k tom u, že „v prosinci 1945 provedl arabský rolník úžasný archeologický objev v Horním Egyptě. Pověsti zakrývaly okolnosti tohoto nálezu – možná proto, že objev byl náhodný a jeho prodej na černém trhu nezákonný. Po celá léta zůstávala identita objevitele neznámá. Jednou fámou byla myšlenka, že je nálezce vrahem a kryje tak svou identitu; další fámou bylo, že našel nález poblíž města Nag Hammádí v Jabal al -Tárif, horském pásmu s více než 150 jeskyněmi. Některé z těchto jeskyní, které byly původně přirozené, byly uměle opracovány a vymalovány a poté použity jako hrobová místa již v šesté dynastii, zhruba před 4300 lety, nálezce by proto mohl být označen za vykradače hrobů. O třicet let později sám objevitel, Muhammad Alí al -Sammán řekl, co se skutečně stalo a poda l

pravdivé vysvětlení. Dle jeho verze došlo k tomu, že předtím, než on a jeho bratři se (následně) pomstili za vraždu svého otce v krvavém sporu otcovu vrahovi, tak osedlali své velbloudy a odešli do Jabalu kopat sabach – tedy místní měkkou (kvalitní) půdu, kterou kvůli jejím vlastnostem používali k hnojení svých plodin. Kopali nejprve kolem mohutného balvanu a následně narazili na červenou kameninovou nádobu, téměř metr vysokou. Muhammad Alí váhal, aby nádobu rozbil, protože měl za to, že uvnitř může žít džin nebo duch; Zdroj – www.gnosis.org/naghamm/Pagels-Gnostic-Gospels.html

Z RUSKÉHO KVALITNÍHO VĚDECKÉHO/UNIVERZITNÍHO

VÝZKUMU – AUTOR ALEX MOMA © 2012

Děkuji autorovi za spolupráci a povolení článek v knize Učebnice Gnosticismu zveřejnit, je to možnost se seznámit s kvalitní vědeckou prací autora Alex Moma ©

2012123

{začátek citace} Samotný termín "gnosticismus", který doslova znamená "vědění", je zcela nesprávný a rozšířil se až koncem 80. let 19. století, po vydání třísvazkové "Učebnice dějin dogmat" německého liberálního luteránského teologa Adolfa von Harnacka. Samotný význam vzniku tohoto termínu (namísto známého z pozdní antiky řeckého "gnosis" - " poznání – přímý vhled", a také "gnostikoi" - "poznání" - "znalý") spočíval v tom, že vdechl nový život proslulé "hereziologii" křesťanské ortodoxie, čímž konečně oddělil "křesťanství" od "gnosticismu". {konec citace}

∎

ADOLF VON HARNACK, celým jménem Adolf Karl Gustav von Harnack, (narozen 7. května 1851, Dorpat, Estonsko, Ruské impérium [nyní Tartu, Estonsko] - zemřel 10. června 1930, Berlín, Německo), německý teolog a historik; byl uznáván také pro své vědecké úsilí. V zásadních dílech, jako jsou Dějiny dogmatu (1886 -89; 4. vyd.

o historické chápání křesťanství, v němž by bylo možné oddělit jeho původní podstatu od pozdějších přírůstků dogmat. Tuto podstatu se snažil izolovat pomocí vědecké historické metody, která se zříkala všech metafyzických spekulací a místo toho se opírala o pečlivé kritické studium primárních pramenů, analýzu kulturních faktorů, které pomáhají utvářet historické události, hodnocení historických institucí a jejich vztahu k duchu, který je vytváří, a věrné zobrazení faktů. Harnackovým cílem tedy bylo nahradit teologický dogmatismus historickým porozuměním. Harnackovo nejslavnější dílo, Lehrbuch der Dogmengeschichte (1886-89; Dějiny dogmatu), je monumentem liberální křesťanské historiografie. V tomto díle Harnack sledoval vznik a vývoj křesťanské dogmatiky, kterou chápal jako autoritativní systém křesťanského učení, jenž se zformoval do 4. století n. l. Harnack se v tomto díle věnoval také problematice dogmatiky. Jeho tezí bylo, že křesťanská dogmatika je ve svém pojetí a vývoji dílem helénistického řeckého ducha, který vychází z Ježíšova evangelia v Novém zákoně. Podle Harnacka měl být proces započatý protestantskou reformací - překonání dogmat obnovením podstaty evangelia - dokončen a historicko-kritický přístup by toho dosáhl. Tento postoj Harnack obhajoval ve své nejpopulárnější knize Das Wesen des Christentums (1900; Co je křesťanství?), která byla přepisem kurzu přednášek, jež přednesl na berlínské univerzitě. Dalšími Harnackovými významnými díly jsou Geschichte der altchristlichen Literatur bis Eusebius (189 3-1904; Dějiny starokřesťanské literatury) a Die Mission und Ausbreitung des Christentums in den ersten drei Jahrhunderten (1902; Misie a rozšíření křesťanství v prvních třech stoletích). Byl hlavním editorem kritického vydání Řecko -křesťanských autorů prvních tří století (1891 - ). Vydal také řadu monografií o Novém zákoně a o naukách a institucích starověké církve. Ve všech těchto pracích se Harnack snažil ukázat, jak se Ježíšovo evangelium, které podle jeho názoru nemá nic společného s autoritářskými církevními stanovami a doktrínami, vtělilo do učení církve. Vyjádřil také přesvědčení, že má-li si křesťanství udržet svou moc v moderním světě, musí se zbavit jakéhokoli spojení s dogmaty o Bohu a Kristu, s nimiž se ztotožnilo, aby přežilo v helénistickém světě. Harnack byl předním historikem křesťanské církve konce 19. a počátku 20. století a jeho vliv na teologickou vědu byl hluboký. Kromě funkce profesora církevních dějin na berlínské univerzitě byl členem Pruské akademie věd v Berlíně, ředitelem Pruské státní knihovny a po roce 1911 prezidentem Společnosti císaře Viléma (nyní Společnost Maxe Plancka pro rozvoj vědy). Harnack zajistil této nadaci podporu vlády a průmyslu a založil výzkumné ústavy v oblasti přírodních a lékařských věd. Bylo pro něj signální c tí, že ačkoli byl teolog, byl Harnack požádán, aby napsal Dějiny Pruské akademie věd v souvislosti s oslavami jejího 200. výročí založení v roce 1900. V roce 1921 odešel Harnack ze svého místa na berlínské univerzitě do důchodu. Pauck, Wilhelm. "Adolf von Harnack". Encyclopedia Britannica, 6 Jun. 2023, https://www.britannica.com/biography/Adolf-von-Harnack. Accessed 21 October 2023. {začátek citace} [Michael Alan Williams ve své knize "Rethinking 'Gnosticism'"

(poprvé vyšla v roce 1995) navrhl, aby se tento termín vůbec nepoužíval; a téměř jediné, co nám brání řídit se jeho radou, je to, že kromě "nás", maximálně několika desítek lidí, se jí nikdo jiný "z vědecké setrvačnosti" řídit nebude. V každém případě jsme toho svědky za šestnáct let od vydání díla tohoto významného vědce, ačkoli se sotva najde badatel zabývající se touto problematikou, který by tuto knihu alespoň povrchně neznal.] A pak, když už jsme se shodli, že pojem "gnosticismus" je v našich ústech nadále podmíněně legitimní a budeme ho používat donekonečna, rozlišujme mezi pojmy "gnosticismus" a "křesťanská gnóze" ("křesťanský gnosticismus" nebo "skryté křesťanské poznání"). Podle mého názoru nejlepší existující definici "gnosticismu" (přinejmenším mnohem lepší než ta, která je uvedena v notoricky známé Wikipedii na začátku stránky)124 podal přední ruský badatel v této oblasti a překladatel koptských raně křesťanských "gnostických" apokryfů Dmitrij Alexejev: "Gnosticismus je komplex myšlenek založený na rozlišování, ba dokonce protikladu v prvních kapitolách knihy Genesis mezi Bohem (Elohim, Gn 1,1 -2,3) a bohem Jahvem (Gn 2,4 svll.). Tento myšlenkový komplex našel své rozmanité vyjádření a vývoj v kanonické i apokryfní křesťanské i nekřesťanské literatuře, stejně jako v náboženských představách řady skupin v pozdní antice, středověku a novověku až do současnosti." Je to komplex idejí, v němž proti sobě stojí "dobrý" Bůh, Velké Světlo, pravý nebeský Otec Ježíšův, a bůh chápaný jako úzké kmenové božstvo ortodoxního judaismu, který ve skutečnosti drží lidi v objetí husté hmoty, a ten v různých gnostických kosmogoniích někdy vystupuje jako Ialdabaoth (přetvořitel hmotného chaosu s cílem usadit v něm lidstvo), jindy jako pouhý služebník, Ialdabao tův anděl (jako např. v klíčovém textu naší Tradice, Janových apokryfech – Tajná kniha Janova, bez jejichž seznámení prostě nelze pochopit "podstatu gnosticismu"). Na základě výše zmíněné opozice můžeme starověkou gnostickou literaturu bezpečně charakterizovat jako parabiblickou. Základní myšlenka "gnosticismu" však vůbec neleží v oblasti kosmogonie, nýbrž v rovině soteriologické, v rovině spásy duše (včetně z pozemských reinkarnací) a jejího znovusjednocení s Plností (Pleromou) božské přítomnosti (v několika pozdních gnostických textech vzniklých na konci 3. století, a to i prostřednictvím magie), a výklad vzniku a struktury kosmu a člověka v něm slouží pouze jako východisko. Tento důležitý bod si musí jasně uvědomit všichni, kdo jsou "příliš fascinováni" jemnostmi gnostických kosm ogonií (v množném čísle, protože naše tradice je heterodoxní, na rozdíl nejen od gnostických kosmogonií, ale i od gnostických kosmogonií "novozákonního" křesťanství, ale i z pozdějších odnoží "gnosticismu", například v podobě manicheismu nebo gnostické symboliky obecně. Je zřejmé, že "dlouhá" definice " křesťanské gnóze" nebo "gnostického křesťanství" nebo "křesťanského gnozeologického učení" je v tomto případě "dlouhá". 124 Wikipedie má svá pravidla, na prvotní informaci může stačit. Nicméně pro vědecký [průklep] každé informace je maximálně pouze drobným zastavením. V akademické obci vědců opravdu nemá hodnotu prověření, které vyžaduje vědecká obec.

Definice "křesťanského gnosticismu" bude téměř stejná, pouze by měla být vypuštěna slova "...stejně jako v nekřesťanské literatuře" a mírně upravena koncovka: "stejně jako v náboženské víře řady křesťanských skupin v pozdní antice, středověku a novověku až do současnosti ". A asi nemá smysl odstraňovat z této definice slovo "kanonické", protože všechny kanonické texty, tj. texty ortodoxního křesťanství, mají ve své současné podobě mnohem pozdější původ než texty gnostického křesťanství; proto si také p ř e s veškeré úsilí cenzorů rodící se církve zachovaly mnoho "gnostického". Z výše uvedeného vyplývá, že Ježíš Chrestos (neboli Ježíš Dobrý) byl prvním nositelem výše zmíněné gnóze, kratší definice "gnostického křesťanství", kterou doporučuji čtenáři: "Gnostické křesťanství je autentické učení Ježíše Nazaretského a jeho apoštolů, stejně jako křesťanské náboženské a filozofické systémy, které z něj přímo vycházejí." Rád bych zdůraznil slova "přímo na ní založené – přímo z něj vycházejí" jako důležitá, protože ortodoxní křesťanské učení, které se zformovalo až ve 4. století, je v mnoha ohledech zvrácenou podobou autentického křesťanství a není, mírně řečeno, "na ní založené" (i když s tím bohužel ne všichni badatelé souhlasí). Více o tom viz článek Dm itrije Alexejeva "Antické křesťanství a gnosticismus" 125, který je "programem" pro gnostiky. V témže článku je podrobně vysvětleno, proč říkáme "Ježíš Nazarejský", tj. následovník Nazarejských, a nikoli "Ježíš Nazaretský". {konec citace}

∎

JEDNU KNIHU NESMÍTE PŘI STUDIU MINOUT – KNIHA WALTERA BAUERA ORTODOXIE A HEREZE se stala klasickým vyvrácením "mýtu", že "na počátku" byla ortodoxie a hereze byla odchylkou od normy. Ať už si o této tezi myslíme cokoli, nemůžeme Bauera v otázce rané hereze obejít stejně jako Bultmanna v otázce kritiky formy, nebo Harnacka v otázce vývoje dogmat. I dnes je kniha dobrým úvodem do křesťanství na konci 1. a na počátku 2. století. - Gerald Christianson, církevní dějiny, Gettysburg Lutheran Seminary. Tato brilantní a průkopnická monografie zahájila novou éru vědeckého bádání o Novém zákoně a počátcích křesťanství, zejména v Americe. Tvrdila, že rané křesťanství nezačalo jednotnou ortodoxní vírou, od níž se později odštěpily hereze. Bauer spíše ukázal, že na počátku stála různorodost, zatímco ortodoxní církev vznikla až po dlouhých kontroverzí ch v průběhu prvních staletí. V posledních desetiletích výzkum nově objevených textů, například gnostické knihovny v egyptském Nag Hammádí, Bauerovy poznatky plně potvrdil. Je možné, že existuje řada detailů, které by dnešní badatelé viděli jinak než Walter Bauer, jehož slovo bylo 1. publikováno v Německu před 60 lety. Nicméně Bauerova kniha zůstala základem pro veškeré moderní bádání v této oblasti a je povinnou četbou pro všechny, kdo chtějí zkoumat raně křesťanská společenství. Je to stále výzva, svěží, fascinující a podnětná – bezpochyby jedno z největších děl 125 Zdroj: https://xpectoc.com/issledovaniya/apokrificheskie-pisaniya/antichnoe-hristianstvo-i- gnosticizm/

novozákonní vědy." - Helmut Koester Novozákonní studia a starověké církevní dějiny, Harvard Divinity School; Zdroj textu - https:/ /www.amazon.com/Orthodoxy-Heresy-Earliest- Christianity-Walter/dp/0800613635 {začátek citace} Nestačí však uvést definici, ale je třeba také vysvětlit, které křesťanské traktáty z prvního až třetího století je třeba z jejich velké rozmanitosti nejprve přečíst, abychom si udělali jasnou představu o tom, co je to "gnostické křesťanství" (i z hlediska příslušnosti k textu).

∎

"Janův apokryf" – Tajná kniha Janova (rozhovor Spasitele s apoštolem Janem o uspořádání světa a Poznání jako cestě záchrany před cestami světa). Dochoval se ve čtyřech verzích, z nichž tři jsou v koptské "knihovně Nag Hammádí" objevené v Egyptě v roce 1945 a jedna je na berlínském papyru 8502 . Tam jsou "oficiální" ruské překlady pouze nejúplnější verze textu (Nag -Hammadi, II, 1) od M. K. Trofimova (1989) a Dm. Alexejeva (2010), stejně jako nejstručnější verze textu (z berlínského papyru 8502).

∎

"Tomášovo evangelium" (Nag Hammádí, II, 2) jsou autentická Ježíšova logia, která nejsou spojena jedinou dějovou linií. Témata promluv a napomenutí jsou velmi různorodá, ale na rozdíl od "Janových apokryfů" zde prakticky chybí kosmogonické fragmenty. Obecně je třeba poznamenat, že nejvýznamnější texty v koptštině byly shromážděny v Kodexu z Nag Hammádí II.

∎

"Evangelium Páně." Zachováno u Markiona a téměř celé dostupné v moderních rekonstrukcích. Sinopský mořeplavec Markion se kolem roku 144 n. l. pokusil představit autentické texty Ježíšova evangelia (a také listy apoštola Pavla) obyvatelům Říma, který měl v té době nejrozsáhl ejší společenství křesťanů. Abychom čtenáři přiblížili tento text, stačí říci, že novozákonní "Lukášovo evangelium" vzniklo právě jako více než svébytné "rozvinutí tématu" tohoto dřívějšího evangelia. Představitelé relativně rané křesťa nské ortodoxie změnili jak text evangelia, tak Pavlovy texty (viz odd. n.), aby přizpůsobili křesťanství "aktuální politické situaci" a zejména aby dokázali nemožné: že Ježíšův nebeský Otec nebyl tam zmíněný Vševládný, Nehmotný, Nepoznatelný Otec všeho, ale... Jahve. Samozřejmě nebylo možné dokázat nic, ale miliardy lidí na planetě tomu "uvěřily" {konec citace}

ODKAZ NA SPISY MARKIÓNA ZE SYNOPÉ – MARCIONITE CHURCH OF

CHRIST126

Když byla v roce 130 n. l. sestavena první křesťanská bible, umožnila prvním křesťanům porovnat vedle sebe hebrejskou Bibli v řeckém překladu a Písmo svaté Testamentum. První křesťané byli šokováni tím, co viděli – bylo zřejmé, že Bůh zjevený Kristem není totožný s božstvem popsaným v hebrejské Bibli. 126 Marcionite Church of Christ - https://marcionitechurchofchrist.org/;

THE TESTAMENTUM: THE FIRST CHRISTIAN HOL Y BIBLE

https:/ /marcionitechurchofchrist.org/

∎

"Apoštol" neboli sbírka deseti autentických Pavlových listů, které se zachovaly u Markiona. Nezahrnuje falešné 1. a 2. list Timoteovi, Titovi a Židům, ani žádný z Pavlových apokryfních listů (pravděpodobně pseudepigrafů).

∎

"Marcionova antiteze. Téměř k dispozici také v řadě rekonstrukcí (napsáno kolem roku 144 n. l.). Jedná se zřejmě o jediné dílo, které patří samotnému Markionovi, a je také velmi stručné. Markión nebyl teolog, takže "svědectví" ortodoxních hereziologů o jeho žácích a dokonce š kolách bychom neměli brát vážně. Jako nepovinný doplněk doporučuji také jednu práci o "markionovském" původu rané verze dnes již rovněž pilně poškozeného, resp. "upraveného" novozákonního "Janova evangelia"127.

∎

Z knih notoricky známých "hereziologů" bych mohl doporučit k přečtení pouze dílo "Vyvrácení všech herezí" od Hippolyta Římského 128 (protože obsahuje "přímou řeč" gnostiků, za což byl zřejmě tento muž zařazen na seznam svatých EGC – Ecclesia Gnostica129, ale jeho úplný ruský překlad dodnes neexistuje. Vzhledem k této nešťastné okolnosti si ti z vás, kteří neovládají žádný cizí jazyk, budou muset pravděpodobně nejprve přečíst první protignostické dílo v dějinách křesťanství, "Proti herezím" od Ireneje z Lyonu130 (se všemi tam vymyšlenými "školami")..... Vraťme se však k výše uvedené "definici gnosticismu " . Je v ní zmíněno "...náboženské přesvědčení řady skupin v pozdním starověku, středověku a až do současnosti". Nejblíže "klasického", tj. křesťanského gnosticismu 1. -4. století, jsou následující nauky:

∎

Hermetismus: Pozdně antický hermetismus, jehož texty se nacházejí již v koptské gnostické sbírce z Nag Hammádí (Codex VI), shromážděné na počátku 4. století. Hermetismus, který původně existoval jako učení připisované Hermovi Trismegistovi, prošel pod vlivem prvních křesťanů (tj. gnostiků) "sekundární christianizací" a sám obsahuje gnostické učení o duchovním růstu, osvícení a osvobození člověka, ale ve svém jádru postrádá "gnostický" kosmo -antropologický dualismus toho či onoho stupně přísnosti. Tento dualismus však není patrný v řadě "přísně gnostických" textů, například v "Knize Velkého otce" z Bruceova kodexu.

∎

Manicheismus: Velmi rozšířeným názorem je, že manicheismus je synkretické náboženství, kde křesťanská gnóze je pouze jednou ze složek. S touto tezí bych však polemizoval. Manicheismus - zbavený heterodoxie, tj. velmi celistvé a důsledné, v podstatě gnosticko -křesťanské učení, založené v polovině III. století prorokem Máním, v aktivní fázi existovalo až do XIV. století a rozšířilo se až do Číny na Východ, čímž se vlastně stalo jedním ze světových náboženství. Právě křesťanské 127 Původ Markionitů - https://web.archive.org/web/20080604233938/http:/monotheism.narod.ru/gnosticism/turmel.htm 128 Hippolytus: (170–235 AD) - http://www.gnosis.org/library/polem.htm 129 Ecclesia Gnostica - http://www.gnosis.org/eghome.htm 130 Irenaeus of Lyon: (c. 140 – c. 202 AD) - http://www.gnosis.org/library/polem.htm

myšlenky byly pro M áního učení klíčové, zatímco ostatní (prvky Buddhismu, Zoroastrismu, Mandeismu atd.) byly připojeny pouze jako "dodatečné argumenty" pro pravdivost učení. O křesťanském charakteru Manicheismu svědčí zejména obsah jediného dochovaného obsáhlého manichejského traktátu The Kephalia of the Lord Mani131 stejně jako polemika (Against Faustus, the Manichaean) s "blahoslaveným" Augustinem, plně zachovaná v Augustinově díle (Against Faustus, the Manichaean)132

∎

Učení Bogomilů133 a Katarů134, které někteří (a mnou rozhodně respektovaní!) badatelé klasifikují jako heretické, proticírkevní, dualistické odchylky od již "hlavního proudu", tj. novozákonního křesťanství, jsou podle mého názoru přímým ztělesněním gnostických nauk I. -III. století. (stačí si přečíst "Tajnou knihu bogomilů "135, abychom se přesvědčili o její zjevné příbuznosti např. s "Apokryfem Janovým – Tajnou knihou Janovou", ačkoli tato kniha s velkou pravděpodobností na rozdíl od "Apokryfu" je pseudoepigrafie). Učení Katarů a Bogomilů spolu úzce souvisí. Ve skutečnosti jde duchovně o jedno a totéž učení, které je v důsledku geografického rozptýlení nuceno nabývat těch či oněch národních forem. Na rozdíl od Katarů, kteří byli zničeni "svatou" inkvizicí, některé bogomilské komunity dokázaly přežít a existovat například v Bosně až do konce 19. století. Bogomilství existovalo také na Kyjevské Rusi.

∎

Učení je dodnes aktivní v některých novorosenkruciánských společnostech, zejména v Lectorium Rosicrucianum, které bylo obnoveno v Nizozemsku v roce 1946 a nyní má pobočky v mnoha zemích světa.

∎

Učení moderních gnostických církví. Konkrétně se jedná o gnostickou [katolickou] církev v její předtelemitské hypostázi z konce 19. - počátku 20. století; napůl teosofickou, napůl gnostickou "Svobodnou katolickou církev"; dodnes aktivní Ecclesia Gnostica 136 (především v USA) atd. Práce bývalého biskupa posledně jmenované církve, Dr. Stefana Höllera, navíc poskytují vhled do moderní syntézy "gnosticismu"a navíc poskytují vhled i do moderní syntézy "gnosticismu", libertariánství (nezaměňovat se slovy "libertinismus", tedy "zhýralost", kterou na rozdíl od "zjevení" hereziologů asketičtí gnostici, snad s výjimkou postgnostických "Borboritů" z konce 3. - počátku 6. století, nikdy [bohužel?] neměli) a analytická psychologie Carla Gustava Junga, který je některými badateli rovněž považován za 131 The Kephalia of the Lord Mani - http://www.gnosis.org/library/keph.htm 132 (Against Faustus, the Manichaean) - http://www.gnosis.org/library/polem.htm 133 Bogomilové: (10.-15. století) Křesťanská dualistická sekta, která pravděpodobně zdědila své učení od Paulikiánů nebo Manichejců. Bogomilové měli doložené kontakty s Katary a struktura i učení obou sekt byly podobné. Bogomilové byli doketici a dualisté a věřili, že svět stvořil Satan. Stejně jako u Katarů byl ústředním bodem jejich praxe obřad consolamentum; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 134 Cathar Texts and Rituals - http://www.gnosis.org/library/cathtx.htm 135 The SECRET BOOK (TAJNATA KNIGA) of the Bogomils – LIBRE SKORETUE (Codex Carcashsoniensis) https://www.academia.edu/19953981/The_SECRET_BOOK_TAJNATA_KNIGA_of_the_Bogomils_LIBRE_SK ORETUE_Codex_Carcashsoniensis_ 136 Ecclesia Gnostica - http://www.gnosis.org/eghome.htm

vědomého gnostika. "Gnosticismus" (i když je často chápán příliš široce) měl a má nepochybně vliv také na filozofii, literaturu, divadlo, film, malířství a hudbu. Tento seznam je záměrně krátký, aby se předešlo sporům o "gnosticismus" toho či onoho učení (nezahrnuje například Paulikiány, Alchymisty, řadu evropských mystiků středověku a New Age atd.). Navíc Mandejci, kteří existovali na Blízkém a Středním východě více než dvě tisíciletí, byli a jsou svébytní. Tento termín je odvozen od perského. Mande - "Poznání", nebo totéž "gnóze", a mandejci mají ke "křesťanskému gnosticismu" jen nepřímý vztah (i když jistě ano).

ZDROJ INFORMACE Č. [5] SISYFOS 137 ČESKÝ KLUB

SKEPTIKŮ: GNÓZE | GNOSTICISMUS

{začátek citace} ∎ Gnóze, také gnose, (gnosis – poznání)138 nebo také novodobý termín gnosticismus je nepřesně definovaná nábožensko -filozofická dualistická nauka, která vznikla v pozdní antické době mezi židovskými nazarény 139 a esejci140 na Blízkém východě už v 1. století před n. l. Za prvního přímého učitele a šiřitele gnostických myšlenek bývá někdy považován Ježíš Nazaretský141. Významnou roli hrála gnóze v prvních dvou stoletích našeho letopočtu. Navazovala na myšlenky novoplatonismu 142, který zdůrazňoval příbuznost duše a 137Sisyfos: Český klub skeptiků SISYFOS je součástí světového skeptického hnutí, které vzniklo v r.1976 v USA z iniciativy desítek vědců a filozofů, mezi nimi několika nositelů Nobelových cen jako reakce na vzestup iracionality ve společnosti; Zdroj – web www.sisyfos.cz 138Gnóze: Přímé poznání božského, které samo o sobě poskytuje spásu. Pro starověké gnostiky existovala gnóze v rámci kosmologie, mýtu, antropologie a praxe, které používali ve svých skupinách. Tam gnóze neznamenala jen osvícení, ale byla doprovázena pochopením, jak je vyjádřeno ve Výňatcích z Theodota, "kdo jsme byli, čím jsme se stali, kde jsme byli, kam jsme byli uvrženi, kam jdeme, od čeho jsme osvobozeni, co je zrození a co znovuzrození.“; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 139Nazaréni/Nazarejský: 1) V Novém zákoně označení pro Ježíše a později pro ty, kteří následovali jeho učení (Sk 24,5). V řeckém textu se objevují dvě podoby tohoto slova: jednoduchá forma Nazarēnos, která znamená "z Nazareta," a zvláštní forma Nazōraios. Tento druhý výraz mohl před spojením s lokalitou označovat židovskou sektu "dodržovatelů" nebo "oddaných" a později byl přenesen na křesťany. 2) Termín Nazarejský se používá také pro syrskou židovsko-křesťanskou sektu ze 4. století n. l.. Nazaréni sice uznávali Kristovo božství a jeho nadpřirozené narození, ale zároveň zachovávali přísné dodržování židovských zákonů a zvyků, od čehož většina židovských křesťanů upustila. Používali verzi evangelia v aramejštině, která se nazývala Evangelium podle Hebrejců nebo Nazaretské evangelium. Jejich vztah k židovsko-křesťanské sektě Ebionitů zůstává nejistý. Arabové a Židé dnes používají slovo nazarejský jako obecné označení pro vyznavače křesťanské víry; Zdroj – Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/topic/Nazarene 140Esejci: V době od 2. století př. n. l. do 1. století n. l. židovská asketická náboženská skupina. Lze je pravděpodobně ztotožnit s komunitou v Kumránu, která vytvořila svitky od Mrtvého moře. Esejci praktikovali společný život a rituální mytí, odmítali zvířecí oběti a žili v celibátu a pacifismu; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 141Ježíš: Evangelium Nového zákona vykresluje Ježíše jako náboženského učitele, který konal zázraky, byl ukřižován a vstal z mrtvých, ale texty v knihovně Nag Hammádí vykreslují mnohem rozmanitější obraz. V Tomášově evangeliu je Ježíš především učitelem moudrosti, který mluví v tajemných výrocích. V textech Setových je Ježíš zjevitelem, který je méně významný než Set. V mnoha gnostických textech převládá dokétické tradice, podle níž Ježíš neměl skutečné fyzické tělo, a přestože došlo k ukřižování, na kříži netrpěl. V gnostických textech vystupuje do popředí zmrtvýchvstalý Ježíš, který po zmrtvýchvstání učí tajnému poznání, a v kosmologické tradici je Ježíš považován za oddělenou entitu od aeonských entit, jako je Spasitel nebo Kristus; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 142Neoplatonismus/Novoplatonismus: Počínaje Plotinem a snad i jeho učitelem Ammoniem Saccasem, začal proces, kterým ve třetím století začali oživovat Platónovu filozofii. Mezi významné rané Neoplatoniky patří Porfyrios, Iamblichus a Proklos. Neoplatonismus měl mnoho společného s gnostickými koncepcemi, ačkoli Neoplatonici/Novoplatonici vyjadřovali své obavy filozoficky a mýtus pro ně nebyl tak zásadní jako pro gnostiky. Neoplatonismus měl složitou kosmologii a kladl důraz na přímou duchovní zkušenost, včetně vzestupu duše. Neoplatonici jako Plótínos a Porfyrios byli vůči gnostikům nepřátelští a postavili se proti domnělému antikosmickému pojetí gnosticismu; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

Boha, i na různé východní ideje. Obsahově je blízká buddhismu 143 i taoismu 144. Její podstatou je myšlenka, že lidská duše je uvězněna v hmotě lidského těla a že ji lze vysvobodit poznáním vztahů mezi lidským a božským. Gnóze pokládá svět a hmotu nikoli pouze za nižší, ale dokonce za negativní princip, za výtvor padlého demiurga, často ztotožněného s Bohem židovské bible.

∎

Gnóze je poznání subjektivní, intuitivní, člověk musí prožít pozitivní zážitek Boží existence. Bůh je pro gnostika všude, cílem je objevit v sobě „Božství člověka,“ najít v sobě jeho jiskry. Takové poznání je však přístupné jen vyvoleným, vedle křtu je nutné i zasvěcení. Gnosticismus nelze chápat jako víru nebo náboženství v pravém slova smyslu, něk teré jeho prvky souvisejí spíše s mysticismem, jiné spadají spíše do oblasti filozofie. Gnosticismus významně ovlivnil i rané křesťanství145.

∎

Rozpor mezi gnózí a křesťanstvím nebyl příliš zřetelný a většina gnostiků se ještě ve 3. století pohybovala v rámci křesťanské církve a považovala se za její elitu, která má hlubší vhled než obyčejní věřící a od pouhé víry dospěla k poznání, gnózi. Gnosticismus byl pěstován v kruzích okolo jednotlivých gnostiků, nevytvořil jednotný organizovaný systém, naopak se rozpadl v řadu různých proudů (Amónovci, Naasejci, Sethiáni a jiní). {konec citace} 143Buddha – Budhismus: Člověk (Buddha), je ten, který se stal osvíceným, zejména je tím myšlen zakladatel buddhismu Siddhártha Gautama Buddha, který žil kolem 6. století př. n. l.; jeho působením vzniká následně Buddhismus. Např. V manicheismu je Buddha považován za jednoho z předchůdců Maniho, který je sám někdy označován jako Buddha Mani; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 144Taoismus: Spolu s konfucianismem nejvýraznější proud čínské filozofie a náboženství. Za zakladatele je pokládán čínský mudrc Lao'c ze 6. st. př.n.l. (není to vlastní jméno, znamená to „Starý Mistr“). Své myšlenky vyložil v knize fil. sentencí a aforismů Tao te ťing, přičemž Tao se obvykle překládá jako „cesta“, Tejako „ctnost“. Tao je však vícevýznamový pojem, označuje přirozenou dynamiku a spontaneitu pohybu i prapodstatu jsoucna, vnitřní obsah i smysl skutečnosti, jednotu bytí a totožnost všech jeho prvků. Pochopením této „cesty“ člověk nalézá vnitřní souvislost všeho a sám se do ní vřazuje; splynutím (ztotožněním) s touto podstatou dosahuje absolutního štěstí a dokonalosti, což je cílem každého mudrce. T. odmítá jakékoli vnější zasahování do přirozeného běhu věcí a jevů i vášnivé nebo kategorické hodnotící soudy, násilnou regulaci i vnucování zákonů. T. má i soc.-fil. dimenze, zejm. co se týká názorů na uspořádání lidské společnosti podle principu Wu-wej (nejednání), ve zmírněné podobě „neprotivení se zlu.“ Důslednou logikou t. se někdy dochází k odsuzování jakéhokoli násilí, války, nadměrného bohatství, ale i civilizačních trendů, nebo alespoň těch, jejichž vlivem se člověk vzdaluje od přirozeného stavu a narušuje se ideál prostého života (viz též nenásilí); Sociologická encyklopedie; Přímá definice Taoismu autora Ladislava Horáka; web - encyklopedie.soc.cas.cz/w/Taoismus 145Křesťanství: Hlavní náboženství vycházející ze života, učení a smrti Ježíše Nazaretského (Krista neboli Pomazaného Božího) v 1. století našeho letopočtu. Stalo se největším ze světových náboženství a geograficky nejrozšířenějším ze všech náboženství. Má více než dvě miliardy věřících. Jeho největšími skupinami jsou římskokatolická církev, východní pravoslavné církve a protestantské církve. Východní pravoslavné církve představují jednu z nejstarších větví tradice, ale od poloviny 5. století až do konce 20. století byly mimo kontakt se západním křesťanstvím a východním pravoslavím kvůli sporu o christologii (učení o podstatě a významu Ježíše Krista). Významnými hnutími v rámci širšího křesťanského světa, která někdy překračují hranice denominací, jsou letniční hnutí, charismatické křesťanství, evangelikalismus a fundamentalismus. Kromě toho existuje po celém světě řada nezávislých církví. Viz také anglikánství; baptisté; kalvinismus; kongregacionalismus; evangelická církev; luteránství; východní pravoslaví; presbyteriánské; reformované a presbyteriánské církve; Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/topic/Christianity

∎

AMÓNOVCI/AMMÓN: Východní soused Izraelského království vyznávající kanaánské náboženství s kultem Molocha v popředí; Zdroj - cs.wikipedia.org/wiki/Ammón

∎

NAASEJCI 1) Gnostická sekta z 2. století, jejíž název údajně pochází z řeckého Naas, což je řecká verze hebrejského nahash. Stejně jako Ofité i Naaseni údajně uctívali hada. Naasenská kosmologie přikládá velký význam Adamasovi, Anthroposovi neboli nebeskému archety pu Adama, a představuje triádu Předexistujícího a vylitého Chaosu, přičemž Duše neboli Psyché je prostředníkem mezi nimi. 2) Elsadaios je demiurg, který vnucuje Chaosu řád a vládne výslednému světu – světu, v němž žijeme. Tři prvky Anthroposu sestupují na Ježíše, který se tak stává Spasitelem. O Naasenech je historicky známo jen málo, ale zdá se, že kromě své činnosti gnostiků byli zapojeni do pohanských mysterijních kultů. Hippolytos cituje naasenské kázání a naasenský hymnus, které vykládají Attiův mýtus a celou řadu helénistických mysterijních náboženství podle gnostického vzoru; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

SETHIANÉ/SETHIANS: Klasická gnostická sekta. Hereziologové je označovali jako Sethiány a používali také názvy jako barbelognostikové nebo prostě gnostici, ale oni sami sebe označovali jako Setovy děti nebo Setovo sémě, nebo jako neporušitelný či nepohyblivý rod. Sétský původ není spojen s žádným historickým zakladatelem, ale odkazuje na mytologii založenou na postavě Séta. Mezi sethiánské texty patří například Jidášovo evangelium, Tajná kniha Janova, Svatá kniha Velkého neviditelného ducha, Marsané a Zostrianos. Sethianská ko smogonie a kosmologie se vyznačují trojicí Otce neboli Neviditelného ducha, Matky neboli Barbelo a Dítěte neboli jejím pádem demiurg a jeho Archónti vytvářejí hmotný svět a lidské tělo a duši, ačkoli lidský duch je darován z Pleromy neboli aeonů; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

{začátek citace} Jedním z nich byl i hermetismus 146, který obohatil gnostické spekulace o prvky magie 147, alchymie 148 a egyptské mytologie 149. Jeho nauka se soustřeďuje v díle Corpus Hermeticum 150, souboru spisů připisovaných mýtickému Hermu Trismegistovi151, které vznikaly pravděpodobně v Alexandrii mezi 1. a 3. stol. našeho letopočtu.

∎

Ve 3. století ustoupila gnóze myšlenkám křesťanským, ale po celou dobu středověku existovala jako málo zřetelný hlubší proud pod křesťanskou filozofií. V minulém století se však gnóze znovu vynořila v několika esoterických a mystických formách a v „nových náboženstvích.“ Gnostické prvky v sobě obsahuje např. theosofie152 a také Steinerova antroposofie 153, směs nejrůznějších proudů včetně 146Hermetismus: Hnutí se sídlem v Alexandrii, které vytvořilo Corpus Hermeticum a další hermetickou literaturu; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 147Magie: Magie byla důležitou součástí kultury starověkého světa, ať už pohanské, křesťanské nebo židovské, a dochovalo se mnoho příkladů magických kouzel, amuletů a drahokamů, z nichž některé obsahují jména gnostických božstev. Gnostické postoje k magii byly rozporuplné. Na jedné straně byl valentinský Markus proslulý jako Markus Magik, na druhé straně texty jako Pistis Sofia magii výslovně odmítaly. Používání barbarských jmen a seznamy andělů, kteří vládnou částem těla, v Tajné knize Janově souvisejí s magickými léčebnými praktikami, při nichž byl příslušný anděl nebo démon vzýván k uzdravení konkrétní části těla. Za magickou praktiku lze považovat i výstup duše s jeho vizualizačními technikami a seznamy hesel pro archontské strážce. Podobné magické formy se hojně vyskytují v mandejském náboženství; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 148Alchymie: Tradiční věda o přeměně. Transformovaný materiál může být fyzický, psychologický nebo duchovní. Alchymisté byli předchůdci moderní chemie, ale také dědici hermetických a gnostických tradic. Například v dochovaném díle alchymisty Zosima ze 4. století se objevují silné gnostické motivy; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 149Egypt měl jeden z největších a nejsložitějších panteonů bohů ze všech civilizací starověkého světa. V průběhu egyptských dějin byly uctívány stovky bohů a bohyň. Charakteristiku jednotlivých bohů bylo těžké určit. Většina z nich měla principiální spojení (například se sluncem nebo podsvětím) a podobu. Ty se však mohly v průběhu času měnit, protože význam bohů stoupal a klesal a vyvíjel se způsobem, který odpovídal vývoji egyptské společnosti; Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/list/11-egyptian-gods-and-goddesses 150Corpus Hermeticum: Sbírka sedmnácti filozofických hermetických textů (chybí však číslo patnáct), které v patnáctém století sepsal Marsilio Ficino v řečtině a přeložil do latiny. Měla velký vliv na renesanční myšlení a věřilo se, že je dílem Herma Trismegista a že je starší než Platónova a Mojžíšova díla, dokud učenec Isaac Casaubon na základě stylistiky neprokázal, že byly napsány v prvních stoletích ad. Jednotlivé traktáty se v detailech světonázoru značně liší, ale ústřední myšlenkou je, že Nous je duchovní možností lidstva, ale na rozdíl od těla a duše se musí rozvíjet, a objevují se zde různé úrovně platónské kosmologie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 151Hermes Trismegistus: Základní postava hermetismu, legendární nebo polopohádkový zjevovatel moudrosti, jehož původ je v řeckém bohu Hermovi a egyptském Thóthovi. V Hermetice je Hermes někdy učitelem a jindy žákem. Církevní otec Lactantius ho považoval za historickou postavu a v jeho historičnost se nadšeně věřilo i během hermetického obrození v renesanci, dokud Isaac Casaubon neprokázal opak. Křesťanský hermetismus ho někdy ztotožňoval s předpotopním patriarchou Henochem, islám s figurou známou jako Idris; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 152Teosofie: Blavatské a Teosofické společnosti. Termín je používaný v Neo platonismu, východním pravoslaví a renesančním okultismu pro označení moudrosti božských věcí, než se stal synonymem pro učení M. Blavatské a Teosofické společnosti; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 153Antroposofie: Je mystická světonázorová koncepce, kterou vybudoval Rudolf Steiner (1861-1925) na konci 19. století a nazval ji „duchovní vědou.“ Antroposofie navazuje na theosofii (viz Theosofie) a je konglomerátem

gnosticismu, hinduismu a křesťanství. I v současné době existují různé sekty a skupiny, které se na gnózi odvolávají. Existuje např. Americká gnostická společnost 154, jsou vydávány gnostické časopisy a také v literatuře se termín gnóze a její myšlenky objevují stále častěji.

∎

Hodnocení: Gnóze je esoterický neostře definovaný sytém, patřící do oblasti filozofické a náboženské, nikoli do oblasti vědy. Nebezpečný může být tam, kde jsou gnostické představy prezentovány jako skutečný výklad světa, a kde se stávají východiskem vyučovacího systému, jakým je např. Waldorfská škola155.{konec citace} názorů gnostických, křesťanských a indických, i okultních a kabalistických. Převzal i řadu prvků z astrologie, alchymie, spiritismu a z díla J.W. Goethea. To vše Steiner doplnil množstvím názorů a dat o vývoji člověka i o přírodě, které údajně přečetl v kronice Ákaša. Cílem Steinerova učení byla obroda člověka a rozvoj jeho duchovních sil prostřednictvím nadsmyslového poznávání světa, jasnovidectví a meditace. Člověk existuje podle Steinera od samého počátku kosmu jako duchovní bytost, která se propadla do hmotného světa, od něhož se nyní osvobozuje a vrací se do světa duchovního opakovanými reinkarnacemi s přenosem karmy (viz Reinkarnace a Karma). Mezi vývojem člověka a kosmu viděl Steiner četné paralely. Rostliny a zvířata jsou jen odpadovým produktem vývoje člověka. Steiner zasahoval do všech společenských oborů, zejména do školství (viz Waldorfská škola), zdravotnictví (Antroposofická medicína), zemědělství (biodynamické zemědělství), ale i do politiky a umění (Eurytmie). Napsal řadu knih a proslovil obrovské množství přednášek, publikovaných ve více než 40 svazcích. Ve švýcarském Dornachu Steiner vybudoval školicí základnu antroposofie, tzv. Goetheanum. V ČR se jeho dílo znovu masivně publikuje v posledních 15 letech; Zdroj – Sisyfos – Český klub skeptiků; Autor: Jiří Heřt; Eso slovník; web - www.sisyfos.cz/clanek/1130-antroposofie 154Americká církev – Ecclesia Gnostica: Církev nesoucí toto jméno je nejstarší veřejnou gnostickou církví ve Spojených státech. Byla organizována jako Pre-Nicene Gnostic Catholic Church nejprve v Anglii a od roku 1959 ve Spojených státech zesnulým biskupem Richardem, Duc de Palatine. Po skonu vévody de Palatine v 70. letech 20. století pokračovala jím založená církev v Americe ve své činnosti pod názvem Ecclesia Gnostica; Zdroj – web http://www.gnosis.org/eghome.htm 155Waldorfská škola: Škola založená na vzdělávací filozofii Rudolfa Steinera, rakouského pedagoga a tvůrce antroposofie. První Steinerova škola byla otevřena v roce 1919 ve Stuttgartu v Německu pro děti zaměstnanců společnosti Waldorf-Astoria; jeho školy se poté staly známými jako "waldorfské." Steinerova první škola vzkvétala a do roku 1938 byly školy založené na jeho filozofii otevřeny v Rakousku, Německu, Velké Británii, Maďarsku, Nizozemsku, Norsku a Spojených státech. Politické zásahy nacistického režimu si vynutily uzavření většiny waldorfských škol v Evropě až do konce druhé světové války. Poté se waldorfské školy obnovily a staly se centrem jednoho z nejrozšířenějších nezávislých vzdělávacích hnutí na světě; Zdroj – Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/topic/Waldorf-school

ZDROJ INFORMACE Č. [6] - SOCIOLOGICKÁ

ENCYKLOPEDIE156/PŘÍMÁ DEFINICE GNOSTICISMU AUTORKY

OLGY VODÁKOVÉ

{začátek citace} Gnosticismus – (z řec. gnósis = poznání) – spekulativní učení a náboženské hnutí z počátku n. l., označované původně jako gnose, které ovlivnilo nejen středověké náb. sekty (viz též hereze 157), ale také dualistické fil. systémy. Doklady nejranější gnose jsou známy ze Sýrie a Egypta. Tradičně, ale neprokázaně, jsou za zakladatele tohoto učení považováni Šimon Mág (Simon zmiňovaný v Novém Zákoně) a jeho družka Helena158. Pozadí vzniku gnose tvoří platonismus159 a židovské náboženství. {konec citace}

∎

SIMON MAGUS/ŠIMON MÁG: Šimon je považován za skutečnou historickou postavu, která žila v prvním století po Kristu. Pocházel ze Samaří, snad z Gitty, a podle tradice byl mágem a prvním gnostikem: církevní otcové ho považovali za největšího arci heretika. Podle Skutků apoštolů Šimona, který byl předtím kouzelníkem, obrátil na křesťanství evangelista Filip (který může, ale nemusí být ztotožňován s apoštolem Filipem). Šimon nabídl peníze, aby získal moc vkládat ruce, kterou měli Petr a Jan, odtud vznikl termín simonie. Šimon byl pod le Skutků znám jako "Velká moc," což je termín, který se v souvislosti s ním opakovaně objevuje. Důležitý příběh, který uvádí Justin Mučedník, Samaritánův souputník, vypráví o tom, jak Šimon vykoupil z nevěstince v Týru otrokyni jménem Helena a poté v Heleně, co v ní rozpoznal současné vtělení Ennoie, probudil tak "první myšlenku, matku všech." Helena jako bytost podobná Sophii padla a byla uvězněna v jednom ženském těle za druhým, včetně inkarnace jako Helena Trojská, dokud ji Šimon nevykoupil. Tento příbě h je zjevně verzí pádu a vykoupení duše, jak je uvedeno v Exegezi o duši. Pozdější legendy o Šimonovi v pseudoklementinské literatuře přidávají smyšlené podrobnosti, jako je jméno jeho otce a matky a jeho učednictví u Jana Křtitele. Jiné pozdní a nepřátels ké tradice vyprávějí, že Šimon zemřel v důsledku vlastní magie. Podle Hippolyta se nechal pohřbít, aby demonstroval své vzkříšení, ale místo toho se v hrobě udusil. Podle Skutků Petrových 156Sociologická encyklopedie; Přímá definice Gnosticismu autorky Olgy Vodákové na sociologické encyklopedii; web - encyklopedie.soc.cas.cz/w/Gnosticismus 157Kacířství: (z řeckého hairesis, "volba víry, frakce věřících") Formální popření nebo zpochybnění jakéhokoli definovaného učení církve. Křesťanské hereze jsou často definovány v souvislosti s christologií nebo trinitární vírou; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing Hou se; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 158Helena: Podle legendy Šimon Mág vykoupil z nevěstince v Týru prostitutku jménem Helena, když v ní poznal současné vtělení Ennoie, první myšlenky, matky všech. Jako bytost podobná Sofii padla a byla vězněna v jednom ženském těle za druhým, včetně inkarnace jako Helena Trojská, dokud ji Šimon nevykoupil. Příběh má jistou podobnost s cestou duše v Exegezi o duši, kde je Helena také zmíněna; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 159Platón: (asi 428 - asi 348 př. n. l.) Nejvlivnější filozof starověkého světa a pozdní antiky. Platón založil v Athénách slavnou Akademii a napsal několik dialogů, v nichž většinou vede diskusi jeho učitel Sokrates. Jeho Timaeus měl silný vliv na gnosticismus, neboť jako první text navrhl, že svět byl stvořen bohem stvořitelem známým jako demiourgos ("řemeslník") nebo demiurg, a stejně silný vliv měly na gnostiky i platónské názory na kosmologii a duši. Gnostici se od Platónova učení v řadě bodů rozcházeli, včetně povahy demiurga (kterého Platón považoval za dobrého); Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

a Petrova umučení se pokusil o let nad Římem, ale zřítil se na zem a zemřel po zlomení mnoha kostí. Nápis Semo Sancus byl církevními otci mylně interpretován jako pomník Šimona Máguse; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition

2009

{začátek citace} G. vznikl současně s křesťanstvím (nikoliv z něho) a tyto dva myšlenkové proudy se vzájemně silně ovlivňovaly. Gnostické učení není jednolité, skládá se z řady poměrně odlišných variant, zastoupených sektami ohraničenými místně nebo časově. Některé byly v přímém rozporu s křesťanstvím (např. Ofité, ctitelé biblického hada), jiné (pozdější) se rozvíjely už v rámci křesťanství (např. Valentinisté). Zákl. tématem gnostického myšlení je najít odpovědi na tyto otázky: odkud jsme a čím jsme se st ali; odkud pocházíme a kde jsme se ocitli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni; jak je to s naším narozením a jak je to s naším znovuzrozením (citováno Clemensem Alexandrijským kolem r. 200 ze staršího gnostického spisu). {konec citace}

∎

OFITÉ/OPHITES: Klement Alexandrijský a Hippolyt spojují gnostickou skupinu s Kainity. Ofité byli gnostickou sektou, která podobně jako Naaseni údajně uctívala hada jako zjevitele gnóze. Podle Epifania, který často nebývá spolehlivým svědkem, chovali Ofité v košíku hada, který při ofitských rituálech vylézal na stůl mezi kousky chleba. Celsus a Origenes popisují složitý diagram známý jako ofitský diagram, který vyjadřoval mnoho aspektů mytologie a kosmologie sekty. Existují některé magické skvosty, které obsahují obrázky h adů a seznamy gnostických božstev podobné těm v diagramu. Podobné myšlenky lze nalézt v textech z Nag Hammádí O původu světa a O povaze vládců. Podle Theodora bar Konaie existovaly malé skupiny Ofitů ještě na konci osmého století v Sýrii; Zdroj – kniha A D ICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

VALENTINIÁNI: Gnostičtí křesťané pojmenovaní podle gnostického učitele Valentina. Navštěvovali bohoslužby katolické církve, ale pořádali také vlastní studijní setkání a hojně využívali alegorickou metodu, aby z Písma vyčetli hlubší význam. Valentiniáni se vyskytovali v Římě, Galii (Irenej se s nimi setkal v Lyonu), Sýrii, Egyptě, Malé Asii, Kartágu a Mezopotámii. Ve čtvrtém století byli Valentiniáni odlišnou skupinou od katolických křesťanů. Zdá se, že přežili přinejmenším do sedmého století; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

KLEMENT/CLEMENS ALEXANDRIJSKÝ: (asi 140/150-202/215) Titus Flavius Clemens se narodil pravděpodobně v Athénách, nikoli v Alexandrii, byl vychován jako pohan a získal důkladné filozofické vzdělání. Poté, co konvertoval ke křesťanství, se kolem roku 180 přestěhoval do Alexandrie a stal se žákem Pantaena, učitele a údajně prvního vedoucího alexandrijské katechetické školy. Jeho vztah ke gnostikům byl nejednoznačný. Přijal termín gnostik pro označení těch, kteří následují křesťanskou pravdu, ale byl vůči gnosticismu kritický a hojně citoval zejména valentinské texty, které používal k propagaci ortodoxní křesťanské teologie, i když se silným platónským vlivem. Jeho hlavními díly jsou Protrepticus (Napomenutí Řekům), Paedagogus (Poučení) a Stromata (Miscellanies), která obsahují mnoho důležitý ch výňatků z

gnostických a apokryfních děl; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Dualistická podoba světa a člověka není podle gnostiků věčná, má být zrušena návratem k původní božské jednotě, ze které vše vyšlo, splynutím s prazákladem, s prvotním Bohem. Návrat člověka k původní jednotě se má dít cestou „pravého,“ tj. nadsmyslového po znání, které povede ke spojení rozdělené podstaty člověka. Gnostické sekty rozvinuly různé složité spekulace o vzniku světa i o „posmrtném životě,“ tj. o „cestě duše k Bohu.“ V zásadě tato cesta prochází mnoha sférami neboli aióny, vzniklými božskými emana cemi160, a hlídači aiónů, Archónti, se snaží duším v cestě bránit; pouze gnostici jako nositelé pravého poznání mohou projít a vymanit se z věčného koloběhu života, ostatní duše jsou stále vraceny na zem. {konec citace}

∎

AEON: (V gnostických mytologiích jsou aeony bytosti, které jsou vyzařovány, často ve dvojicích, z božství a existují v Pleromě. Jejich jména často označují duchovní nebo mentální atributy, jako je Pistis (víra), Sophia (moudrost) nebo Protennoia aerosiel (prozíravost), nebo důležité gnostické pojmy, jako je člověk (Anthropos) nebo Duch. V gnostické mytologii je nejčastějším aeonem Sofie. Často se aeon podílí na stvoření lidstva, přispívá duchem lidským bytostem proti vůli demiurga a jeho Archóntů, kteří obvykle vytvářejí duši a tělo. (2) V Mithraismu a dalších mystériích je Aeon bohem času nebo věčnosti, často s hlavou lva a chrlícím oheň. (3) V helénistickém Egyptě se tímto termínem označují božstva, zejména Osiris a Serapis; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

ARCHON/ARCHONT: (řecky archon, "vládce") V gnostických systémech jsou Archónti početnými pomocníky demiurga. Obvykle jsou zodpovědní za stvoření lidského těla a někdy se má za to, že konkrétní Archónti vytvářejí nebo oživují různé součásti (končetiny, orgány atd.) těla. Předpokládá se, že planetá rní Archónti také vládnou ariózním sférám, jimiž může duše vzestupovat. Archónti mají negativní roli, omezují duchovní impulsy lidstva a řídí lidské záležitosti pro demiurga, jsou zodpovědní za potopu, zničení Sodomy a Gomory a ukřižování Ježíše; Zdroj – kniha A

DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Je to svérázné pojetí dvojího typu nesmrtelnosti. Z hlediska gnostického učení jsou dějiny pouze bezcílným chaosem, z kterého je třeba uniknout – proto se gnostikové nikdy nesnažili dějiny napravovat. Dobro je prapůvodní idea, zlo vzniká v důsledku omylu. Určité prvky g. obsahuje Evangelium sv. Jana a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa). G. zanikl ve 4. st., ale přímo na něj navázal Manicheismus, ve středověku pak Bogomilové, Kataři a Paulikiáni. Jedinou dosud žijící gnostickou sektou jsou Mandejci (asi 5 tis. osob žijících na toku Dolního Eufratu). {konec citace}

∎

MANICHEJSTVÍ/MANICHEJCI: (od 3. století) Náboženství založené prorokem Manim v roce 240, kdy založil náboženskou komunitu v Seleucii-Ktesifonu v Mezopotámii. Manicheismus učí absolutní dualismus, v němž se v důsledku řady mytologických bojů v našem světě mísí světlo a tma. Manichej ci se tak snažili osvobodit zárodky světla obsažené v sobě i ve všech živých tvorech prostřednictvím kosmického mechanismu Sloupu slávy, který přenáší znovuzískané částice světla do říše světla. Manichejci se dělili na vnitřní kruh Vyvolených, kteří podléh ali přísným omezením v činnosti a konzumaci potravin, a na laiky, Posluchače, kteří vykonávali úkoly, jež byly Vyvoleným zakázány; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

BOGOMILOVÉ: (10.-15. století) Křesťanská dualistická sekta, která pravděpodobně zdědila své učení od paulikiánů nebo manichejců. Bogomilové měli doložené kontakty s katary a struktura i učení obou sekt byly podobné. Bogomilové byli doketici a dualisté a věřili, že svět stvořil Satan. Stejně jako u katarů byl ústředním bodem jejich praxe obřad consolamentum; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip

∎

KATARSTVÍ/KATARISMUS: (řecky katharos, "čistý") Dualističtí křesťané, kteří se poprvé objevili v oblasti Languedocu ve Francii v 11. století. Říkali si "dobří křesťané," ale běžně se jim říkalo albigenští podle jejich spojení s městem Albi. Kataři žili i v jiných oblastech, zejména v Itálii, kde byli běžně známí jako pataréni, a v Katalánsku, kam languedoští kataři uprchli před pronásledováním. Kataři uctívali zejména Janovo evangelium a modlitbu Páně. Nekatolíci, kteří se zajímali o katarské učení, byli známí jako posluchači. Když posluchač podstoupil obřad zvaný covenenza, stal se katarským věřícím. Věřící mohli přijmout consolamentum, iniciační obřad, který z věřícího učinil katara Dokonalého. Dokonalí měli mnoho omezení týkajících se čistoty. Úspěchy katarů v Languedoku přit áhly nepřátelství římskokatolické církve a katarům byla vystavena nově založená inkvizice (1184) a albigenská křížová výprava (1209 –1229). Poslední zastávka katarů v Languedoku byla v Montséguru a Quéribusu. Navzdory oživení katarství v Languedoku kolem ro ku 1300, v jehož čele stál Petr Autier a jeho rodina, a přetrvávající existenci italských katarů, byli kataři koncem 14. století vyčerpanou silou, poraženou militarismem římskokatolické církve; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

PAULICIÁNI/PAULICIANISMUS: V tomto případě se jedná o raně středověkou sektu, která může představovat historický článek v řetězci dualismu mezi manichejci a Bogomily. Původ paulikiánství se odvozuje buď od manichejské ženy Callinice, nebo od Konstantina z Mananalis, prvního paulikiá nského didaskala (učitele). Pauláni se rozšířili po Arménii a Malé Asii a přesídlili do Thrákie (dnešní Bulharsko). Poslední paulikián údajně konvertoval ke katolictví v Bulharsku v 17. století. Pauláni byli absolutní dualisté, věřili ve dva principy, do bro a zlo, světlo a noc, a domnívali se, že stvořitelem tohoto světa je ďábel. Byli také doketisté a věřili, že Maria se na Ježíšově postavě nijak nepodílela, že do ní sestoupil a byl z ní vyveden při porodu, prošel jí "jako trubkou," aniž by se jí jeho duchovní kvalita jakkoli dotkla. Tvrdilo se, že sami Paulikiáni odmítali manželství. Paulikáni také odmítali Mojžíšův zákon a Starý zákon a nevěřili v transsubstanciaci hostie při eucharistii, ale chléb a víno četli alegoricky jako odkaz na dva pro ně důleži té soubory Písma, evangelia a listy apoštola Pavla. Křest vykládali symbolicky a nepraktikovali ho. Jejich Nový zákon byl stejný jako katolický kánon, až na to, že odmítali Petrovy listy, protože Petra považovali za falešného apoštola, který byl zodpovědný za úspěch toho, co považovali za falešnou katolickou církev; později se zdá, že kánon zúžili na evangelia a Pavla; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

∎

MANDEJCI/MANDEJSTVÍ: Poslední žijící sekta, která vychází ze starověkých gnostiků. Jejich název, odvozený od slova manda, znamená "vědoucí." Mluví mandejštinou, východním dialektem aramejštiny, psaným jedinečnou abecedou. Netvrdí, že jejich zakladatelem byl historický člověk, a tvrdí, že prvním mandejcem byl Adam; důležitou postavou je pro ně Jan Křtitel, na rozdíl od Ježíše, který je v mandejských legendách falešným prorokem. Středobodem jejich rituálního života je křest a je docela pravděpodobné, že vznikli jako židovská gno stická křestní skupina z prvního století, možná spojená s Janem Křtitelem. Je možné, že během otřesů na konci prvního století uprchli z Palestiny a dostali se do Sýrie a poté do Babylonie. Přežili až do novověku v Iráku a Íránu, ale události následující po intervenci v Iráku pod vedením USA vedly téměř ke genocidě a rozsáhlé emigraci. Mandejci mají mnoho starobylých písemných děl, což je po většinu jejich pobytu v muslimských zemích kvalifikovalo jako "lid knihy." Mandejská kosmogonie a kosmologie jsou dual istické, s demiurgem a emanací. Obě reinterpretují Genesis a mají postavu spasitele v Manda dHayye, jehož jméno znamená "poznání života," tj. gnózi. V mandejském mýtu je konečný, pravý Bůh označován jako Život, První život, Velký život, Pán velikosti, Mocný duch, Král světla nebo Mana, "mocný." Jeho království, svět světla, je naplněno nebeskými bytostmi známými jako uthra, "bohatství," nebo melki, "králové," které neustále provádějí mandejské rituály k uctění svého Pána; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOST ICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Gnose nepřímo ovlivnila např. J. G. Fichteho a C. G. Junga, zejm. však G. W. F. Hegela, resp. jeho dialektiku. Gnosticism; gnosticisme; Gnostik; gnosticismo Literatura: Matoušek, J.: Gnose. Praha 1994; Pokorný, P.: Píseň o perle. Praha 1986; Nakonečný, M.: (1993) Lexikon magie. Praha 1995; viz též hereze. {konec citace}

Jung, Carl Gustav: (1875 –1961) Švýcarský psychiatr a analytický psycholog, jehož psychologické koncepty zahrnují introverzi a extroverzi, kolektivní nevědomí a archetypy. Jung věřil, že gnostici a další příslušníci duchovních hnutí, jako byli například alchymisté, praktikovali proces i ndividuace, a proto se v jejich dílech objevují archeotypové prvky. Cituje se jeho výrok, že při prvním čtení gnostických textů měl pocit, že konečně našel okruh přátel, kteří mu rozumějí. Viz také Sedm kázání mrtvým; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

ZDROJ INFORMACE Č. [7] ENCYCLOPEDIA BRITANNICA161

| BRITANNICA – PŘEKLAD EDITORA KNIHY

Informace ze zdroje jsou doplněny z jiných pramenů – pramenným základem zůstává ale článek Williams, Michael. "gnosticism". Encyclopedia Britannica, 17 Oct. 2023, https:/ /www.britannica.com/topic/gnosticism Accessed 15 November 2023. {začátek citace} Gnosticismus, byl jedním z různých příbuzných filozofických a náboženských hnutí prominentních v řecko -římském světě v rané křesťanské éře, zejména ve 2. století. Označení gnosticismus je termín moderního názvosloví. Poprvé jej použil anglický básník a filozof náboženství Henry More (1614–87), který jej aplikoval na náboženské skupiny označované ve starověkých pramenech jako gnostikoi (řecky: „ti, kteří mají gnózi nebo ‚vědění‘“). Řecké přídavné jméno gnostikos („vedoucí k poznání“ nebo „náležející k poznání“) poprvé použil Platón k popisu kognitivní nebo intelektuální dimenze učení, na rozdíl od praktického. Ve 2. století NL, nicméně, jméno gnostikoi byl přijat různými křesťanskými skupinami, z nichž některé jej pozitivně používaly jako sebeoznačení, ačkoli jiní tuto praxi kritizovali jako troufalé tvrzení o výhradním přístupu k pravdě. {konec citace} Henry More, (narozen 1614, Grantham, Lincolnshire, Anglie – zemřel 1. září 1687, Cambridge, Cambridgeshire), anglický básník a filozof náboženství, který byl pravděpodobně nejznámějším ze skupiny myslitelů známých jako cambridgesští platonici. Ačkoli byl More vychová n jako kalvinista, v mládí se stal anglikánem. Na Christ's College v Cambridgi se setkal s platoniky, jako byli Edward Fowler a John Worthington. V roce 1639 byl zvolen členem cambridgeského stipendia; Zdroj – Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/biography/Henry-More Gnostikoi/Gnóze/Gnosticismus: Přímé poznání božského, které samo o sobě poskytuje spásu. Pro starověké gnostiky existovala gnóze v rámci kosmologie, mýtu, antropologie a praxe, které používali ve svých skupinách. Tam gnóze neznamenala jen osvícení, ale byla doprovázena pochopením, jak je vyjádřeno ve Výňatcích z Theodota, "kdo jsme byli, čím jsme se stali, kde jsme byli, kam jsme byli uvrženi, kam jdeme, od čeho jsme osvobozeni, co je zrození a co znovuzrození.; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; And rew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} DEFINICE Shoda na definici gnosticismu se ukázalo jako obtížné. Skupiny konvenčně klasifikované jako gnostické nepředstavovaly jediné hnutí s relativně homogenní organizací, učením a rituály. Dokonce i vlastní označení gnostický je problematické, protože je potvrzeno pouze pro některé z tradic konvenčně považovaných za gnostické a jeho konotace jsou nejednoznačné. Zatímco někteří badatelé tvrdí, že 161Williams, Michael. "gnosticism" . Encyclopedia Britannica, 17 Oct. 2023, https://www.britannica.com/topic/gnosticism. Accessed 15 November 2023.

termín gnostický by měly být omezeny na sekty nebo školy, které se nazývaly tímto jménem, jiné rozšiřují kategorii o další náboženská hnutí, která údajně sdílela různé charakteristické rysy. I nyní jiní učenci berou gnosticismus jako světové náboženství, které existovalo od starověku do raného novověku -přežívající živě, například v mytologii a rituálech Mandejců v Iráku a Íránu. {konec citace} ◼ Mandejci/mandejství: Poslední žijící sekta, která vychází ze starověkých gnostiků. Jejich název, odvozený od slova manda, znamená "vědoucí". Mluví mandejštinou, východním dialektem aramejštiny, psaným jedinečnou abecedou. Netvrdí, že jejich zakladatelem byl historický člověk, a tvrdí, že prvním mandejcem byl Adam; důležitou postavou je pro ně Jan Křtitel, na rozdíl od Ježíše, který je v mandejských legendách falešným prorokem. Středobodem jejich rituálního života je křest a je docela pravděpodobné, že vznikli jako židovská gnos tická křestní skupina z prvního století, možná spojená s Janem Křtitelem. Je možné, že během otřesů na konci prvního století uprchli z Palestiny a dostali se do Sýrie a poté do Babylonie. Přežili až do novověku v Iráku a Íránu, ale události následující po intervenci v Iráku pod vedením USA vedly téměř ke genocidě a rozsáhlé emigraci. Mandejci mají mnoho starobylých písemných děl, což je po většinu jejich pobytu v muslimských zemích kvalifikovalo jako "lid knihy". Mandejská kosmogonie a kosmologie jsou duali stické, s demiurgem a emanací. Obě reinterpretují Genesis a mají postavu spasitele v Manda dHayye, jehož jméno znamená "poznání života," tj. gnózi. V mandejském mýtu je konečný, pravý Bůh označován jako Život, První život, Velký život, Pán velikosti, Mocný duch, Král světla nebo Mana, "mocný." Jeho království, svět světla, je naplněno nebeskými bytostmi známými jako uthra, "bohatství." nebo melki, "králové," které neustále provádějí mandejské rituály k uctění svého Pána; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTI CISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 {začátek citace} Mnohé z takzvaných gnostických skupin se vyznačují mytologií, která rozlišuje mezi podřadným stvořitelem světa (demiurgem) a transcendentnějším bohem nebo řádem bytí. Dalším často se vyskytujícím tématem je, že existuje zvláštní třída nebo rasa lidí, která pochází z transcendentní říše a je předurčena k dosažení spásy a návratu ke svému duchovnímu původu. Spása je chápána jako zjevení, které znovu probouzí poznání (gnózi) božské identity rasy; Naproti tomu tradiční křesťanský důraz je klade n na vykoupení skrze smrt a vzkříšení z Ježíše Krista. Ačkoliv mýtus o demiurgovi a téma znovuprobuzeného vědomí božského původu mají paralely v Platónské a novopythagorejské filozofii – a ve skutečnosti byly částečně odvozeny z těchto tradic – se často tvrdí, že v gnostických mýtech existuje mnohem ostřejší dualismus, zahrnující mnohem negativnější postoj k nižšímu bohu stvořitele, hmotnému vesmíru a lidské tělo.

NEJČASTĚJŠÍ OTÁZKY

∎

CO JE GNOSTICISMUS? Gnosticismus je termín, který moderní učenci používali k označení kteréhokoli z různých filozofických a ideologických hnutí v řecko- římském světě v rané křesťanské éře, zejména ve 2. století. Význam tohoto termínu je však sporný a existuje jen malá odborná shoda na tom, zda tato hnutí ve skutečnosti souvisí, a pokud ano, jak.

∎

JAK SE LIŠÍ GNOSTICISMUS OD KŘESŤANSTVÍ? Protože gnosticismus je sporný termín a skupiny běžně považované za gnostické nebyly součástí jediného hnutí, je problematické považovat jejich systémy víry za jednotné. Mytologie těchto skupin se však od křesťanství tematicky lišily svou charakteristikou Boha a svým zaměřením. Křesťanství klade důraz na transcendenci jednoho Boha a spásu všech ochotných lidských bytostí od odcizení se Bohu prostřednictvím tělesné smrti a vzkříšení Ježíše Krista, který je plně lidský a plně božský. Naproti tomu mnoho gnostických skupin vyvinulo m ytologie, které rozlišují mezi podřadným stvořitelem světa, nazývaným demiurg, a vyšším bohem. Tyto mytologie mají také tendenci zdůrazňovat záchranu vybraných lidí z tělesné existence prostřednictvím jejich probuzení k poznání (gnóze) jejich původní božské identity.

∎

EXISTUJE DNES GNOSTICISMUS? V závislosti na tom, jak je definován, dnes gnosticismus může nebo nemusí existovat. Mandeismus, náboženství, které vzniklo ve starověké Mezopotámii a dnes má asi 70 000 stoupenců po celém světě, je některými považováno za náboženství s gnostickými kořeny.

∎

PŘEDCHÁZÍ GNOSTICISMUS KŘESŤANSTVÍ? Některá učení ztotožněná s gnosticismem se mohla objevit dříve, než se objevilo křesťanství. Jiní se mohli vyvíjet odděleně od křesťanství v heterodoxních židovských kruzích a poté byli adaptováni skupinami, které se považovaly za křesťany. Od 2. do 4. sto letí křesťanští spisovatelé katalogizovali a odsuzovali určité učitele a učení jako gnostické a boj za odlišení ortodoxního křesťanství od herezí pomohl těmto spisovatelům objasnit základní přesvědčení a praktiky, které Kristus a jeho apoštolové předali církvi. {konec citace} hereziolog: Někdo, kdo studuje hereze. Běžně se používá pro polemické církevní otce, kteří lovili hereze, jako byli Irenej, Hippolyt, Epifanius a Tertulián; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE K HESLU GNOSTICISMUS/GNOSTICISM:162

TEXTY

ADVERSUS HAERESES

{začátek citace} Klasickým pramenem pro starověké polemiky týkající se skupin, které jsou konvenčně klasifikovány jako gnostické, je Adversus haereses (latinsky "Proti herezím"), pětisvazkové dílo napsané v řečtině kolem roku 180 n. l. křesťanským biskupem Irenejem z Lyonu. Toto mimořádně vlivné dílo, původně nazvané "Odhalení a vyvrácení falešně nazývaných vědomostí", studovali, upravovali a rozšiřovali od konce 2. do 4. století křesťanští spisovatelé včetně Klementa Alexandrijského, Tertuliána, Hippolyta Římského, Origena Alexandrijského a Epifania Konstantinopolského. V 162Encyclopedia Britannica; web - www.britannica.com/topic/gnosticism; Williams, Michael. "gnosticism" . Encyclopedia Britannica, 25 Aug. 2023, https://www.britannica.com/topic/gnosticism Accessed 18 September 2023.

Adversus haereses Irenej katalogizuje a kritizuje učení různých gnostických učitelů a jejich následovníků z 1. a 2. století, přičemž zvláštní pozornost věnuje Valentinovi a dalším učitelům, kteří si údajně Valentinovo učení přizpůsobili. Informuje také o u čení dalších deviantních hnutí, jako byli Šimon Mág, Menandr, Satornil (nebo Saturninus) z Antiochie, Basilides, Carpocrates, Marcellina, Cerinthus, Cerdo, Marcion ze Sinopé, Tatian a Ebionité. {konec citace} STAROVĚCÍ EBIONITÉ: (z hebrejštiny, "chudí") Židovsko - křesťanská sekta, která vzkvétala až do 4. století, ale pravděpodobně přežívala v ohniscích mnohem déle. Ebionité zachovávali židovské zvyky, včetně plného dodržování Mojžíšova zákona, a zastávali adoptivní christologii, přičemž Ježíše považovali za lidského mesiáše, který při křtu přijal Ducha svatého. Mezi díla připisovaná ebionitům patří Evangelium Ebionitů a Židovské evangelium, které se dochovaly pouze v citátech, a Klementinské rekognice a homilie; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009 EVANGELIUM NEBOLI DOBRÁ ZPRÁVA, KTEROU MOHOU NABÍDNOUT MODERNÍ SOUČASNÍ EBIONITÉ 21. STOLETÍ163: ◼ Bůh, Univerzální vědomí, Velký Duch, je jeden. Božská jednota. ◼ Tento jediný Bůh bezpodmínečně miluje celé lidstvo. ◼ Protože tento Jeden Bůh miluje celé lidstvo bezpodmínečně. Bůh uzavírá Smlouvy se všemi národy. Každý národ má tedy svou vlastní Smlouvu s Bohem. ◼ Takže můžeme skutečně říci, že Bůh tak miluje svět. Dal svého jediného Syna Ješuu. Každý, kdo v něj věří, nemá zahynout ani přijít do záhuby, ale má mít věčný život. Bůh totiž neposlal svého syna, aby svět odsoudil. Vždyť skrze Ješuu bude svět spasen. Před stavujeme univerzálnější vizi a univerzalistickou naději, protože prosazujeme Restituci všech věcí, všichni budou smířeni s Bohem!!! 163 https://www.facebook.com/groups/805462950873051/

◼ Podporujeme Naději Izraele, kterému byla dána Tóra, aby poučovala a vedla všechny národy. Uznáváme však, že Izrael je pod Sinajskou smlouvou, která je věčná, a národy jsou pod Noemovou smlouvou, která je rovněž věčná. ◼ Nepotřebujeme národy obracet na naše konkrétní náboženství, jak to dělají křesťanští misionáři. Muslimy učíme následovat Boha Alláha podle Izmaelské smlouvy, hinduisté mají uctívat Boha nebo Brahmu po svém atd.... ◼ Uznáváme spravedlivé lidi ze všech náboženství, spravedliví mohou být ze všech národů i ateisté, humanisté, volnomyšlenkáři a deisté. ◼ Uznáváme rozmanitost, svobodu svědomí, svobodu bádání, uznáváme svobodomyslnost. ◼ Uznáváme, že víra, kterou učíme, se řídí rozumem a svědomím, intuicí, zkušeností, přírodou a pozorováním. ◼ Uznáváme původní a pravdivé učení Ješuy neboli Ježíše v evangeliích, sefar Ješua z knihy Napomenutí, uznáváme Ježíšovo učení z jiných zdrojů Nazaretské evangelium, Evangelium svatých dvanácti a Vodnářské evangelium od Leviho Dowlinga, hebrejské Matoušovo evangelium atd.... ◼ Snažíme se osvobodit lidi od dogmatu, které vytvořil Pavel z Tarsu a které vedlo ke vzniku křesťanství, protože to lidi diferencovalo prostřednictvím studu, duchovního vykořisťování, které vyvolává odpor k sobě samému, a učí lidi pohrdat vlastním lidstvím prostřednictvím lží o prvotním hříchu, věčném utrpení atd... ◼ Snažíme se osvobodit mysl od zmatení Trojice, které je modlářstvím. Od ideologie teorie substanciálního vykoupení, která učí, že Ježíš zemřel za vaše hříchy. Protože to převrací pravé poselství o odpuštění hříchů, o kterém učíme, že je skrze víru, pokání, které vede k proměně srdce, které koná dobré skutky nebo skutky!!! ◼ Odmítáme Ježíšovu smrt na kříži za vaše hříchy, protože se jedná o lidskou oběť. Lidská oběť je Bohu odporná nebo ohavná. Žádný spravedlivý nemůže zemřít za hříchy bezbožných a žádný člověk nemůže zemřít za hříchy svých

rodičů. Každý je zodpovědný za svůj vlastní hřích, jak učí židovští proroci. Díky všem těmto bodům tedy nabízíme přímý přístup k Bohu a můžete s ním mít osobní vztah. {začátek citace} Na jednom místě se Irenej zmiňuje o "sektě zvané gnostické" neboli "dodávající vědění", jejíž mýty podle něj převzal Valentinus. Možná měl na mysli učení, které později shrnul jako učení jistých gnostiků – nebo "Barbelo-gnostiků", jak mohl znít původní text. Shrnutí mýtu je místy nejednoznačné, ale začíná prapůvodním eonem (věčnou entitou či věkem) jménem Barbelo a nepojmenovatelným Otcem, které je snad třeba chápat jako ženský, respektive mužský aspekt nejvyššího boha. V každém případě Otec a Barbelo vytvá řejí božskou rodinu entit, z nichž každá je mýtickým zosobněním božské schopnosti nebo atributu: (personifikace Otcova prvního sebemyšlení), Předvídání, Neporušitelnost, Věčný život atd. Mezi těmito duchovními entitami je dokonalý člověk jménem Adamas – božský prototyp pozemského Adama z Genesis. Adamas je spojen s družkou, Dokonalým poznáním (gnózí). Učení tak podává mýtický popis toho, jak pluralita (božských atributů) vznikla z jednoty a jak je pravé lidství také božské. Poslední božskou entitou, která se vynořuje, je Moudrost. Na rozdíl od ostatních entit je však Moudrost údajně bez chotě. Její snaha najít si ho, ačkoli s dobrým úmyslem, ji odvede z nadpozemské sféry do nižších oblastí a ona zplodí nižšího "prvního vládce", který pak stvoří hmotný svět. Mýtus přináší poselství, že biblický stvořitel je pouze parodií božství. Život v tomto nedokonalém světě obsahuje záblesky pravdy; lidská moudrost má vztah k božské skutečnosti. Moudrost však může sejít z cesty a výsledkem mohou být falešní bohové. Lidstvo, které se před přijetím zjevení mýtu nacházelo ve stavu duchovní amnézie, je probuzeno opětovným spojením s Dokonalým poznáním. Mnozí badatelé by termín gnostik v nejvlastnějším smyslu vyhradili sektářům, kteří mýtus učili. Irenejovo používání termínu gnostikoi je však poněkud matoucí, protože se někdy zdá, že jej vztahuje na všechny skupiny, které odsuzuje, a nikoli pouze na jednu nebo dvě sekty – jako když mluví o "Marcionovi nebo Valentinovi nebo Basilidovi nebo Karpokratovi nebo Šimonovi nebo ostatních falešně nazývaných 'gnostiků'". Z jeho zprávy navíc není jisté, kolik z těchto hnutí se označovalo za gnostiky a zda ti, kteří tak činili, zamýšleli tento termín jako vlastní jméno označující sektářskou identitu, nebo pouze jako tvrzení o obecné vlastnosti ("informovaný" nebo "osvícený"). Pozdější prameny poskytují další informace o hnutích popsaných Irenejem i o dalších skupinách, ale poskytují jen malou pomoc při pochopení samotného termínu gnostikoi, který někdy vztahují na jednu nebo dvě konkrétní sekty a někdy na širokou škálu skupin považovaných za heretické.

JANŮV APOKRYF

Až do 20. století byla hlavním zdrojem informací o gnostických hnutích díla Irenejova a dalších hereziologů (pravověrných křesťanských spisovatelů, kteří popisovali neortodoxní skupiny). Bylo známo jen několik rukopisů obsahujících autentické spisy těchto skupin; existovaly především ve dvou souborech koptských textů, Askewově kodexu a Bruceově kodexu, které byly objeveny v Egyptě v 18. století, ale publikovány byly až ve století devatenáctém. Třetí významný koptský text, známý

jako Berlínský kodex 8502, byl oznámen v roce 1896, ale publikován byl až v polovině 20. století. V roce 1945 bylo poblíž města Nag Hammádí (dnes Najʿ Ḥammádí) v Egyptě objeveno dalších 12 kodexů a části 13. kodexu, všechny pravděpodobně ze 4. století. Sbírka z Nag Hammádí obsahuje koptské překlady více než čtyř desítek spisů, které se liší typem i obsahem, včetně "tajných výroků" Ježíše, nekřesťanských d ěl patřících k egyptské hermetické tradici, teologických traktátů a dlouhých mytologických příběhů. Mnohá z těchto děl obsahují také nauky nebo mýty, které byly odsouzeny Irenejem a dalšími hereziology. }

∎

"Janův apokryf" – Tajná kniha Janova (rozhovor Spasitele s apoštolem Janem o uspořádání světa a Poznání jako cestě záchrany před cestami světa). Dochoval se ve čtyřech verzích, z nichž tři jsou v koptské "knihovně Nag Hammádí" objevené v Egyptě v roce 1945 a jedna je na berlínském papyru 8502 . Tam jsou "oficiální" ruské překlady pouze nejúplnější verze textu (Nag -Hammadi, II, 1) od M. K. Trofimova (1989) a Dm. Alexejeva (2010), stejně jako nejstručnější verze textu (z berlínského papyru 8502). Mezi spisy z Nag Hammádí se nacházejí tři samostatné kopie Janova apokryfu, obzvláště důležitého gnostického mýtu; čtvrtá kopie je obsažena v berlínském kodexu 8502. Apokryf, který úzce koresponduje s mýtem, jenž Irenej připisoval sektě zvané gnostické, tvrdí, že jde o tajné zjevení od Ježíše, které ve vidění obdržel apoštol Jan. Zprostředkovává pravou povahu božské říše a její vztah k hmotnému kosmu a lidstvu. Zatímco transcendentní bůh neboli neviditelný duch je nepředstavitelný a nevýslovný, Pleroma (řec ky "plná dokonalost") božství je hierarchická rodina personifikovaných eonů, kteří se vynořují jako plod sebereflexe nebo sebevyjádření ducha. Například jako v mýtu popsaném Irenejem se Barbelo vynořuje jako první myšlenka transcendentního boha a brzy ji d oprovází Předzvěst, Neporušitelnost, Věčný život a další. Nedokonalá hmotná sféra je chápána jako kopie dokonalé duchovní sféry, což je myšlenka částečně odvozená z platónského učení o idejích neboli formách. Mýtus také čerpá z biblického tématu lidstva ja ko stvořeného k obrazu Božímu (Genesis 1,26 -27); pravé neboli božské lidstvo je však onou duchovní rodinou, která byla uvedena v život v říši dokonalosti jako obraz ducha. Tato říše je příbytkem duchovního Adama, jeho syna Seta a rodu či potomků Seta.

ADAM A EVA V RAJSKÉ ZAHRADĚ

Stvořitelem viditelné říše a pozemského Adama a Evy z biblické Rajské zahrady je nižší bytost, vládce (Archont) jménem Ialdabaoth, který je temnou karikaturou Boha stvořitele z Genesis a demiurga platonismu. Moudrost, nejnižší bytost v říši dokonalosti, st voří Ialdabaotha v neoprávněném pokusu vytvořit svou podobu. Ialdabaoth na oplátku stvoří hmotný kosmos a vládne mu pomocí podřízených sil, které jsou jeho vlastními nedokonalými potomky. Ialdabaoth, svéhlavá a zlovolná postava, si není vědom žádné moci, která by stála nad ním, a prozřetelnost ho snadno oklame a přiměje k činům, které buď slouží božským cílům, nebo je zastaví protiopatření z božské říše. Neuvědomuje si, že jeho vesmír je vytvořen podle vzoru transcendentnější říše, a nevědomky se chlubí, že nad ním žádný bůh není.

Když se v reakci na toto prohlášení zjeví obraz božského lidství nahoře na vodách dole – což je narážka na Genesis 1,2 ("země byla beztvará prázdnota a temnota pokrývala tvář hlubin, zatímco vítr od Boha se proháněl po tváři vod") -, Ialdabaot a jeho vládci vytvoří Adama podle jeho podoby. Moudrost pak Ialdabaota přiměje, aby do této postavy vdechl život, což je čin, který ho zbaví moci, kterou od Moudrosti získal, a přenese ji na Adama. Duchovní síla, která je nyní v Adamovi, je zobrazena jako ženská entita, která mu dodává vhled, díky němuž je neposlušný Ialdabaothovi. Ten se pak pokusí Adama zbavit jeho moci tím, že ho uspí, vytáhne sílu z Adamova žebra a zformuje ho do podoby ženy. Ialdabaothův plán však selže, neboť v této revizi biblického mýtu (Genesi s 2,21-23), když se Adam probudí a spatří ženu, Evu, zažije ještě hlubší prozření, probuzení z "opojení temnoty". Rozzuřený Ialdabaoth vyhání dvojici z ráje, zavádí sexuální touhu, svádí Evu a plodí z ní Kaina a Ábela. Protože je však jejich otcem spíše de spotický Archont než člověk, jsou Kain a Ábel stejní. Jako archonti vládnou hmotným živlům (ohni, větru, zemi a vodě), a tedy i hmotným tělům budoucích lidí. Adam však zplodí svého syna Seta podle vzoru božského Seta, syna Adama, prototypu ideálního lidstva. Lidský rod je tedy duchovně Setovým potomkem, ačkoli tělesné vtělení při narození znamená zapomenutí tohoto božského původu. Uvědomění si svého duchovního původu musí být znovu probuzeno zjevením.

PLATÓN

Téma pochází z platónské filozofie a ilustruje ho mýtus o Erovi v Platónově Republice, v němž zabitý bojovník jménem Er krátce ožije na pohřební hranici a vypráví o tom, co viděl o osudu duší po smrti. Dlouhé vyprávění obsahuje popis reinkarnace a nutnosti každé duše napít se z řeky Zapomnění, než přijde do jiného těla. Podle apokryfu, dokud není duše zachráněna tím, že se jí dostane zjevení její pravé identity, pokračuje v dalších reinkarnacích. Pokud duše toto zjevení vědomě odmítnou, čeká je věčné zatracení. {konec citace} ◼ Platón (narozen 428/427 př. n. l., Athény, Řecko – zemřel 348/347, Athény) byl starořecký filozof, Sokratův žák (asi 470-399 př. n. l.), Aristotelův učitel (384-322 př. n. l.) a zakladatel Akademie. Je znám především jako autor filozofických děl nebývalého vlivu a patří k významným osobnostem klasického starověku. V návaznosti na Sokratovu ukázku, že ti, kdo byli považováni za odborníky v etických otázkách, neměli porozumění nezbytné pro dobrý lidský život, Platón představil myšlenku, že jejich chyby jsou způsobeny tím, že se řádně nezabývají třídou entit, které nazval formy, jejichž hlavními příklady byly Spravedlnost, Krása a Rovnost. Zatímco jiní myslitelé – a v některých pasážích i Platón sám – používali tento termín bez přesné technické platnosti, Platón v průběhu své kariéry začal těmto entitám věnovat specializovanou pozornost. V jeho pojetí nebyly přístupné smyslům, ale pouze mysli, a byly nejdůležitějšími složkami skutečnosti, které jsou základem existence smyslového světa a dávají mu tu srozumitelnost, kterou má. V metafyzice si Platón představoval systemati cké, racionální pojednání o formách a jejich vzájemných vztazích, počínaje tou nejzákladnější z nich (Dobrem neboli Jedním); v etice a morální psychologii rozvinul názor, že dobrý život vyžaduje nejen určitý druh poznání (jak navrhoval Sokrates), ale také návyk na zdravé citové reakce, a tedy harmonii mezi třemi částmi duše (podle Platóna rozumem, duchem a chutí). Jeho dílo obsahuje také diskuse z oblasti estetiky, politické filozofie, teologie, kosmologie, epistemologie a

filozofie jazyka. Jeho škola podporovala bádání nejen v úzce pojaté filozofii, ale v širokém spektru snah, které bychom dnes označili za matematické nebo vědecké. Meinwald, Constance C.. "Plato". Encyclopedia Britannica, 23 Sep. 2024, https:/ /www.britannica.com/biography/Plato. Accessed 25 September 2024. {začátek citace} Několik textů z Nag Hammádí obsahuje mýty, které jsou podobné mýtům z Janova apokryfu. Tato tradice bývá někdy označována jako "sethská", protože v několika z nich hraje významnou roli postava Seta. Původ sethiánské mytologie zůstává nejistý, ale mohla vzn iknout před vznikem křesťanství nebo mimo křesťanství v heterodoxních židovských kruzích. Poté ji mohli upravit křesťanští spisovatelé, kteří ztotožnili Ježíše s původní postavou zjevitele mýtu. V každém případě se takzvané setské prameny značně liší a je pravděpodobné, že je nejlépe na ně pohlížet jako na produkty různých fází složité řady náboženských inovací.

VALENTINSKÝ GNOSTICISMUS

Kategorie "gnosticismus" však konvenčně zahrnuje ještě další hnutí. Nejznámější z nich jsou valentinské tradice, o nichž obšírně pojednává Irenej a další hereziologové a které se nacházejí také mezi díly z Nag Hammádí. Důkazy o samotném Valentinovi jsou sice kusé, ale naznačují, že šlo o křesťanského mystika s platónským přístupem k výkladu Písma. Jeho podíl na propracovanějších mytologiích valentinské tradice však zůstává nejistý. Tato tradice obvykle zahrnuje mýtus o rozvíjení božské dokonalosti v genealogii eónů, z nichž posledním je Moudrost. Valentinianismus uznává demiurga, který je stvořen Moudrostí a je odlišný od pravého boha. Demiurg, stvořitel hmotného vesmíru a lidstva, není zlovolnou postavou, jakou je Ialdabaoth v Janově apokryfu. Lidské bytosti mají duši, kterou jim dal demiurg, duchovní prvek poskytnutý Moudrostí a tělo vytvořené z hmoty. Duchovní prvek, který je někdy označován jako "semeno", je ten božský aspekt člověka, který je schopen případného spojení s duchovní říší. Valentinské prameny často používají obraz školy k popisu účelu existence člověka na tomto světě. Prostřednictvím životní kázně obecně i prostřednictvím výuky, která byla zřejmě důležitým aspektem valentinského komunitního života, tak duchovní osoba dosahuje zralosti nezbytné k tomu, aby se po fyzické smrti těla vr átila do říše dokonalosti, zatímco duše zůstává s demiurgem na přechodném místě. Některé prameny rozlišují nejen tři prvky v člověku, ale také tři různé lidské typy: duchovní, "dušní" a hmotný. A konečně valentinská tradice tvrdí, že Ježíšova úloha je především instruktivní: duchovní dokonalosti a spásy lze dosáhnout poznáním jeho božské podstaty a rozpoznáním skrytého významu pasáží v evangeliích a dalších spisech. {konec citace}

∎

VALENTINIÁNI: Gnostičtí křesťané pojmenovaní podle gnostického učitele Valentina. Navštěvovali bohoslužby katolické církve, ale pořádali také vlastní studijní setkání a hojně využívali alegorickou metodu, aby z Písma vyčetli hlubší význam. Valentiniáni se vyskytovali v Římě, Galii (Irenej se s nimi setkal v Lyonu), Sýrii, Egyptě, Malé Asii, Kartágu a Mezopotámii. Ve čtvrtém století byli Valentiniáni odlišnou skupinou od katolických křesťanů. Zdá se, že přežili přinejmenším do sedmého století; Zdroj – kniha A DICTIONARY O F GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

ROZMANITOST GNOSTICKÝCH MÝTŮ

{začátek citace} Jak ukazuje valentinská tradice, mýty obvykle řazené mezi gnostické mýty nedémonizují vždy stvořitele, jak tomu bylo v případě Janova apokryfu. To, co je jim společné, není nutně extrémní nepřátelství vůči stvořiteli nebo hmotnému kosmu, ale jednoduše inte rpretace biblického vyprávění, která zavádí – různými způsoby – podřadné stvořitele. Například mýtus, který Ireneus uvádí pro učitele Satornila z Antiochie z počátku 2. století, se zdá být paralelní s mnoha prvky Janova apokryfu. V Satornilově mýtu je však sedm andělů stvořitelů světa – jeden z nich je Jahve, bůh Izraelitů – stvořeno transcendentním bohem a vzbouří se až později. Jiná postava 2. století, Justin (nezaměňovat se slavnějším Justinem Mučedníkem), učil, že existují tři původní entity, transcendentní bytost zvaná Dobro, mužská zprostředkující postava jménem Elohim (Bůh Izraele v hebrejské Bibli neboli Starém zákoně) a po stava matky země jménem Eden nebo Izrael. Svět byl stvořen z lásky Elohima a Edenu a jako symbol této lásky byl stvořen i první lidský pár. Ironií osudu se zlo objevilo poté, co se Elohim dozvěděl o existenci Dobra nad ním a opustil Eden, aby k němu vystou pil. Elohimův vzestup znamenal bolest pro Eden, jehož následný hněv přinesl lidstvu zlo. Dva spisy v knihovně Nag Hammádí, Podstata archontů a O původu světa, obsahují postavu jménem Sabaoth, jednoho ze synů Ialdabaotha, který připomíná Justinova Elohima. Když si Sabaoth uvědomí, že existuje vyšší říše, projde jakýmsi obrácením, odsoudí Ialdabaotha a usedne nad ním na trůn. Podobný mýtus učil i Markion ze Sinópé (narozen kolem roku 110 n. l.). Považoval Kristova otce za zcela odlišného od Boha stvořitele judaismu a mezi židovským náboženstvím a křesťanskými evangelii viděl pouze kontrasty. Lidská spása, ohlášená Ježíšem, přišla od otce jako nabídka čisté milosti a jako záchrana ze systému přísného stvořitele. Stvořitel v markionovském učení není potomkem vyšší sféry jako Ialdabaoth nebo valentinský demiurg a Markion neměl žádnou mytologii o zvláštním lidském rodu pocházejícím z transcendentní sféry. Jeho učení je proto často považováno pouze za příbuzné "gnosticismu". Přitažlivost takových mýtů spočívala zejména v jejich řešení problémů teodiceje (snaha smířit dobrotu a spravedlnost Boha s existencí zla ve světě), neboť rozlišování nižšího stvořitele zbavovalo vyšší božstvo odpovědnosti za zlo či nedokonalost ve vesmíru. Mýty se také zabývaly problémy týkajícími se výkladu biblických textů (včetně knihy Genesis), v nichž jsou stvořiteli připisovány lidské vlastnosti, jako je žárlivost nebo hněv. Podobné doktríny o nižších demiurgovi byly aktuální již v pozdně helénistické filozofii a některým křesťanům (a možná již dříve některým Židům) se výklad biblické tradice v tomto duchu zdál být jedině rozumný. Odpůrci, jako byl Irenej, naopak považovali takové nauky za pohanské zkomolení pravého monoteismu. Kromě častého zařazení demiurgického mýtu se gnostické prameny v jiných ohledech značně liší, ačkoli lze identifikovat skupiny pramenů, které mají mnohem více společného, jako například sethovské nebo valentinské skupiny. Velmi často se v nich objevuje učení o preexistenci duše nebo ducha, o vtělení a uvěznění duše v těle, o její případné záchraně a vzestupu a někdy i o reinkarnaci – témata, která byla běžná i v platonismu nebo novopythagorejství. Tato témata lze nalézt i v křesťanských textech,

které postrádají jakýkoli mýtus o nižším demiurgovi, jako je například Exegeze o duši, která se objevuje ve sbírce z Nag Hammádí. Výzkum nových pramenů, jako jsou ty z Nag Hammádí, také zpochybnil několik tradičních zobecnění o gnosticismu. Například v oblasti etiky existuje jen málo důkazů na podporu přesvědčení, že gnostici byli buď extrémní asketové, nebo libertinové. Mnohé gnosti cké tradice jsou asketické, ale jiné zřejmě předpokládají instituce manželství a rodiny. Občasná obvinění odpůrců z libertinských praktik zůstávají problematická a nejsou podložena původními spisy, jako jsou texty z Nag Hammádí. Jazyk o duchovní rase nebo třídě lidí spasených zjevením byl často chápán jako implikace charakteristického gnostického determinismu, nicméně tato představa se ukázala být dalším pochybným stereotypem. Zdá se například, že Janův apokryf předpokládá konečnou spásu pro všechny kromě těch, kteří vědomě odmítnou zjevení poté, co je přijali. Podobně, ačkoli je gnosticismus často spojován s dokétismem – představou, že božská účast na lidské zkušenosti (např. Ježíšovo utrpení při ukřižování) je pouze zdánlivé, nikoli skutečné – traktát Melchizedech z Nag Hammádí, který vykazuje rysy sethiánského gnosticismu, je výslovně kritický k dokétickým výkladům Ježíšova života a utrpení. Některé spisy často označované jako "gnostické" přitahují neobvyklý zájem veřejnosti, ale ilustrují obtíže takové klasifikace. Například Tomášovo evangelium z Nag Hammádí neobsahuje žádné rozsáhlejší mýtické vyprávění a existují pochybnosti o tom, zda je o právněně klasifikováno jako gnostické. Skládá se výhradně z řady tajných výroků připisovaných Ježíši, z nichž některé mají blízké paralely v novozákonních evangeliích. Ačkoli se badatelé v této otázce rozcházejí, někteří tvrdí, že některé prvky Tomášova evangelia patří k nejstarším svědectvím Ježíšových slov. Dochované řecké fragmenty skutečně naznačují, že verze Tomášova evangelia existovaly přinejmenším již ve 2. století. Koptská verze Tomášova evangelia se částečně dochovala v Berlínském kodexu 8502 a existují i dva starší řecké zlomky ze 3. století. Text vzbudil velký zájem veřejnosti, především pro význam, který dává Marii (pravděpodobně Magdaleně, i když někteří tvrdí, že jde o Ježíšovu matku), která je zde privilegována zvláštními viděními, jež nesdílejí mužští apoštolové. Význam duchovního vhledu se zdá být hlavním tématem Mariina evangelia, ale to, co se z tohoto spisu dochovalo, neobsahuje žádný mýtus o nižším stvořiteli a panují neshody ohledně vztahu evangelia k tzv. gnostickým tradicím. {konec citace} EDITORSKÁ POZNÁMKA: Tomášovo evangelium Tvrdí se, že Tomášovo evangelium bylo napsáno Ježíšovým dvojčetem a skládá se ze 114 logií neboli Ježíšových výroků. Autor byl obeznámen s mnohými kanonickými podobenstvími a učením, ale evangelium také kritizuje tradiční pojetí Ježíše jako mesiáše a propaguje Ježíše spíše jako osvíceného filozofa. To Ježíš říká, abychom neočekávali pozemské kr álovství Boží;

Nachází se v obrácení vnitřního člověka. Tomášovo evangelium se v posledních desetiletích stalo populárním v souvislosti s populistickým křesťanským hnutím známým jako teologie osvobození, které také učí sebereflexi každého člověka jako Krista ve vás. Gustavo Gutierrez vytvořil tento termín ve sv é knize z roku 1971 Teologie osvobození. Kritizoval katolickou církev v Latinské Americe za to, že překrucuje původní Ježíšovo učení. Když se texty z Nag Hammádí staly dostupnými, mnoho moderních feministických teoložek je obdivovalo za to, že zahrnuly ženy do svých studijních skupin a podporovaly ženy vysluhující eucharistii. Ve stejné době skupiny New Age obdivovaly to, co považovaly z a povznesení božské ženskosti v Sofii. Gnostikové však nebyli ekvivalentem moderních feministek. Každý text by měl být analyzován z hlediska jeho konceptu. Tomášovo evangelium končí slovy: Šimon Petr jim řekl: Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou života hodny. Ježíš pravil: Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se stala živým mužným duchem podobným, jako jste vy. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebe. V tomto systému budou ženy zachráněny tím, že se zřeknou svého pohlaví, své konvenční role manželek a matek. To byl způsob, jak mohla být žena obnovena do jednoty, do konceptu androgynie. {konec citace}164 {začátek citace} Velmi diskutované Jidášovo evangelium bylo nalezeno v papyrovém rukopise ze 4. století, v kodexu Tchacos, který obsahoval také nejméně tři další spisy, z nichž dva byly nalezeny ve sbírce z Nag Hammádí. Kodex byl objeven v Egyptě v 70. letech 20. století, ale následně byl získán a po léta předáván mezi sběrateli v Evropě a Spojených státech. Zpoždění při řádné konzervaci odborníky vedlo k vážnému poškození rukopisu. Když byl kodex v roce 2006 konečně zveřejněn, strhla se kolem Jidášova evangelia senzační po zornost. Ačkoli se Irenej krátce zmínil o "Jidášově evangeliu", žádné evangelium s tímto názvem nebylo nalezeno (a někteří badatelé stále pochybují, zda je Jidáš z Tchacosu totožný s tím, o němž mluvil Irenej). Zvědavost veřejnosti vzbudily zejména první n áznaky, že Ježíš v textu Tchacos chválí 164 Autorka: Rebecca Denova; ZDROJ INFORMACE Č. [8] ENCYKLOPEDIE SVĚTOVÝCH DĚJIN

Jidáše jako hrdinu, místo aby ho označil za zrádce. Následné vědecké analýzy však vyústily v živou diskusi na toto téma. Někteří tvrdili, že Jidáš je ve skutečnosti démonizován a je spojen s demiurgickými schopnostmi v propracovaném mýtu spisu, který podle všeho čerpá z tradic podobných těm v Setových dílech. Špatné dochování rukopisu umožnilo takovéto rozdílné analýzy. V každém případě je tento nanejvýš kuriózní spis dalším nesporně důležitým svědectvím o obrovské rozmanitosti mezi tzv. gnostickými díly. {konec citace} ◼ Jidášovo evangelium, apokryfní křesťanský spis z 2. století ad. připisovaný apoštolu Jidáši Iškariotskému. Evangelium rozvíjí gnostickou kosmologii a líčí Jidáše v pozitivním světle jako jediného apoštola, který plně chápe Ježíšovo učení. Ačkoli bylo Jidášovo evangelium po staletí ztraceno, vědělo se, že existovalo, protože se o něm zmínil svatý Irenej z Lyonu, který ho v roce 180 odsoudil jako výmysl. V 70. letech 20. století byl však v kodexu nalezeném v Egyptě objeven koptský překlad (asi 300) původního řeckého textu. V roce 1978 kodex získal egyptský obchodník se starožitnostmi, který jej po neúspěšných pokusech o prodej uložil do bezpečnostní schránky ve státě New York v USA. Tam zůstal až do roku 2000, kdy jej zakoupila nadace Maecenas Foundation for Ancient Art se sídlem ve Švýcarsku. Ta zadala rekonstrukci folií a studii jejich obsahu a v roce 2006 byl zveřejněn text evangelia a jeho překlad. Spolu s Jidášovým evangeliem kodex obsahuje pseudepigrafickou (nekanonickou a neautentickou) První apokalypsu Jakubovu, dopis apoštola Petra a část značně fragmentárního díla, které bylo předběžně identifikováno jako Kniha Allogenova nebo Kniha cizince, gnostický text, který byl rovněž mezi kodexy nalezenými v Najʿ Hammádí v roce 1945. Jidášovo evangelium bylo pravděpodobně sestaveno stoupencem gnostické sekty. (Gnostici zdůrazňovali spásnou moc esoterického poznání a učili, že hmotný svět je výtvorem nižšího božstva, které se liší od transcendentního Boha; viz gnosticismus). Jde o jedin ečné vyobrazení Jidáše, tradičně odsuzovaného za zradu a zrazení Ježíše. Evangelium líčí Jidáše jako Ježíšova oblíbeného učedníka a zaznamenává, jak mu Ježíš

zjevil tajné poznání, které bylo ostatním apoštolům zatajeno; toto zvláštní zjevení se týká podstaty kosmu a transcendentního Boha, stvoření andělů a dalších nebeských bytostí a stvoření lidstva. Evangelium obsahuje také zprávu o rozhovorech mezi Ježíšem a Jidášem, které se podle úvodní pasáže odehrály „během týdne, tři dny předtím, než slavil velikonoce“. V těchto dialozích vystupuje Jidáš jako Ježíšův blízký důvěrník, který mu říká: „Ty je všechny předčíš. Obětuješ totiž člověka, který mě obléká.“ Zdá se, že Ježíš tímto způsobem žádá Jidáše, aby mu pomohl osvobodit jeho duchovní já od hmotného těla. Jidáš z evangelia tedy není Ježíšovým zrádcem, ale jeho nejdůležitějším spolupracovníkem.165

VLIV

{začátek citace} Ačkoli gnostická hnutí různých typů v období formování křesťanství vzkvétala, na většině míst byla pravděpodobně v menšině. V době, kdy ještě neexistovala pevná křesťanská bible ani jednotná církevní organizace, představovaly jejich často propracované mýty o stvoření a eschatologie jedny z prvních pokusů o systematické vyjádření křesťanské víry. Základní rysy toho, co se nakonec stalo křesťanskou ortodoxií, se utvářely prostřednictvím sporů o tyto doktríny. Například argumenty, jimiž ortodoxní křesťané obha jovali tak základní učení, jako že Ježíš byl synem téhož Boha, který dal Mojžíšovi Tóru, vznikly uprostřed polemiky proti demiurgickým mýtům, jako jsou ty, které se nacházejí ve spisech z Nag Hammádí. Pravoslavné vyznání víry, že Ježíš skutečně trpěl, a přesto byl plně božský i plně lidský, bylo rozhodujícím způsobem ovlivněno ranými polemikami o názorech, které se vyskytovaly ve valentinských a podobných tradicích a které se zdály popírat jakékoli skutečné lidské vtělení božského Spasitele. Podobné mytologické tradice byly důležité také při formování manicheismu, dualistického náboženského hnutí, které založil íránský kazatel Mani ve 3. století n. l. a které přetrvalo tisíciletí. Přestože byl Mani perskými úřady pronásledován a nakonec umučen, manicheismus se rozšířil do západního Středomoří a až do Číny a v 8. -9. století se k němu hlásili i ujgurští vládci. Moderní mandejské komunity se dříve soustřeďovaly v jižním Iráku a v Íránu, ale na počátku 21. století pronásledování donutilo většinu z asi 70 000 příslušníků tohoto etnika rozptýlit se do diaspor po celém světě. Někteří badatelé tvrdí, že kořeny složité mytologie, křtů a dalších rituálů, které praktikují moderní mandejci, lze vysledovat až do pozdní antiky a jsou příbuzné se setskými a starověkými manichejskými mýty. Mandejci proto mohou být "posledními gnostiky".{konec citace} 165 Britannica, The Editors of Encyclopaedia. "Gospel of Judas" . Encyclopedia Britannica, 26 Aug. 2024, https://www.britannica.com/topic/Gospel-of-Judas. Accessed 25 September 2024.

ZDROJ INFORMACE Č. [8] ENCYKLOPEDIE SVĚTOVÝCH

DĚJIN

Autorka: Rebecca Denova166 {začátek citace} Gnosticismus je víra, že lidské bytosti obsahují kus Boha (nejvyšší dobro nebo božská jiskra) v sobě, která spadla z nehmotného světa do těl lidí. Veškerá fyzická hmota podléhá rozkladu, hnilobě a smrti. Tato těla a hmotný svět, stvořené nižší bytostí, jsou proto zlé. Uvězněné v hmotném světě, ale nevědouce o jeho postavení, části Boha vyžadují poznání ( gnóze), aby je informoval o jejich skutečném stavu. Toto poznání musí pocházet z vnějšku hmotného světa a zprostředkovatel, který je přináší, je spasitel nebo vykupitel. Během prvních tří století našeho letopočtu Křesťanství, neexistoval žádný mezi křesťany žádný ústřední orgán, dokud nedošlo k přeměně za Římského císaře Konstantina Velikého v roce 312 n. l. Křesťanská společenství učila mnoho různých názorů. Ve 2. století n. l. se některé skupiny, nyní souhrnně označované jako Gnostičtí Křesťané tvrdili, že mají přístup k "tajným znalostem" o povaze vesmíru, o povaze Krista a o tom, co jeho příchod na zemi znamenal pro věřící. V polovině 2. století n. l. se skupina křesťan ských vůdců zpětně označovaná jako církevní otcové (Justin) Mučedník, Irenej, Tertullianus a další) psali svazky proti těmto gnostickým křesťanům. Gnostici, stejně jako církevní otcové, byli vzděláváni v různých filozofických školách. Mnoho škol sdílelo Platónovy teorie (428/427–348/347 př. n. l.) a jeho pohledu na vesmír. Podle Platóna "bůh" (nebo "nejvyšší dobro") existoval mimo hmotný vesmír, byl dokonalý, a tak by nestvořil nedokonalý svět. Postuloval existenci druhotné síly, "Demiurge", která stvořila hmotu, substan ci fyzické říše. Většina gnostických systémů prosazovala tento názor. Gnostické koncepty odrážejí moderní filozofickou školu známou jako existencialismus ("jak a proč existujeme?") Gnostikové kladli a odpovídali na otázky jako: "Kdo jsem?" "Odkud jsem přišel?" "Jaký je smysl života?" "Proč jsem tady?" a "Jaké je mé pravé já?" Teologie Gnostikové prosazovali koncepty radikálního dualismu, které vládnou vesmíru. To bylo polarizováno jako duše/jiskra proti tělu, světlo proti temnotě. Bůh, který netvoří, původně emanoval Archónty (síly), jako světlo ze slunce, viděné, ale ne fyzické. Jeden z archontů, Sophia ("moudrost"), ve slabé chvilce zplodil Demiurga, který pak stvořil 166 Rebecca I. Denova, Ph.D. je emeritní profesorkou raného křesťanství na katedře religionistiky University of Pittsburgh. Nedávno dokončila učebnici "Původ křesťanství a Nový zákon" (Wiley-Blackwell); Denova, R. (2021, April 09). Gnosticism. World History Encyclopedia. Retrieved from https://www.worldhistory.org/Gnosticism/ - uveřejněno se souhlasem autorky

fyzický vesmír včetně lidí. Ve filozofickém myšlení byl logos ("slovo") principem racionality, který spojoval nejvyššího boha s materiálním světem. Některé systémy tvrdily, že existovali mytičtí "před Adamem a Evou" předtím, než se projevili jako lidé v zahradě Eden. V gnostickém chápání došlo k pádu, a to byl důsledek fyzického stvoření. V souladu s "jednotou" věčného Boha prosazovali gnostikové myšl enku androgynie nebo sjednocení pohlaví. Po pádu přišel na zem logos, pre -existující Kristus, v lidské podobě, aby naučil lidstvo, jak se vrátit k této původní androgynii a znovu se spojit s Bohem. Podle nich Bůh poslal Krista, aby obnovil původní vesmír. Když božská jiskra v lidech usnula, nepamatovala si svůj původ. Lidé museli být probuzeni do přítomnosti tohoto kousku boha v sobě; je to podobný koncept odrážející pojetí v zenovém buddhismu. Až se to podaří, vláda Archóntů skončí. Vynález pravoslaví/hereze Církevní otcové reagovali na gnostické učení tím, že vymysleli dvojí pojetí ortodoxie a hereze. Tyto pojmy ve starověkém světě neexistovaly. S tisíci různými domorodými kulty v okolí Středozemního moře neexistovala žádná centrální autorita, která by určovala, čemu mají lidé věřit. Pravoslaví ("správná víra") a hereze (pochází z řečtiny – slovo haeresis, tedy "myšlenková škola") jsou dvě strany jedné mince. Kacíři jsou tak nazýváni těmi, kteří s nimi nesouhlasí, ale obě strany věří, že mají správnou víru. Gnostikové byli církevními otci odsouzeni jako heretici z následujících důvodů:

∎

Gnostikové prosazovali vyššího Boha čisté podstaty a lásky jako bytost pravého Boha nad Bohem stvořitelem.

∎

Ve 2. století n. l. bylo křesťanství samostatným náboženství od Judaismu, ale křesťané si uchovali Boha Izraele a mnohá učení Židovských písem. Gnostikové souhlasili s tím, že Bůh stvořitel v Genesis stvořil vesmír, ale stvoření se skládalo ze zlé hmoty. V některých gnostických systémech byl Bůh Izraele nejen zlem, ale i samotným Satanem. Přikázání Boha Izraele byla tedy považována za neplatná.

∎

Gnostikové tvrdili, že jejich učení pochází přímo od Ježíše. V evangelijních scénách, kdy si Ježíš bere učedníky stranou, aby je lépe informoval, učil také tajné věci, které jim byly předány. Církevní otcové proti tomu kontrovali tvrzením o apoštolské tradici; že jejich učení přišlo od Ježíše k původním učedníkům, kteří je předali zakládajícím biskupům svých komunit.

∎

Lidské tělo, které se skládalo z fyzické hmoty, bylo zlé. Pro většinu gnostických systémů nebyl Ježíš vtělen do lidského těla. Hlásali koncept známý jako doketismus neboli "pouhý vzhled." Ježíš se zjevil pouze v podobě člověka, aby mohl komunikovat s lidstvem. Pokud Kristus nikdy neměl materiální tělo, ústřední pilíře křesťanství ukřižování a vzkříšení mrtvých jsou tím zrušeny.

∎

Gnostik poté, co se probudil, studoval nebesa a naučil se způsob, jak se orientovat v různých vrstvách. V tomto smyslu gnostikové pohlíželi na spasení jako na individuální záležitost, spíše, než aby se týkala zbytku komunity. Jinými slovy, spasení nemohlo být dosaženo skrze kříž, církevní hierarchii nebo pravidla.

∎

Jakmile se člověku podařilo úspěšně projít horní atmosférou, jeho jiskra, nyní domov, se spojila s božstvím; v některých systémech se člověk stal Bohem.

∎

V gnostických systémech dochází k popírání toho, co se stávalo standardním křesťanským učením, eschatologie nebo budoucího návratu Krista, aby uvedl Boží království. Pro gnostiky je království v jednotlivci. Gnostické rituály Gnostičtí křesťané byli pokřtěni a účastnili se eucharistie (přijímání). Gnostikové se snažili podporovat služebnice při slavení eucharistie, čímž je přiváděli do sporu s církevními otci. Nejkontroverznějším gnostickým rituálem byl "Svatební komnata", kde člověk dosáhl "Kristovství." V gnostickém dokumentu Exegeze duše byly jazyk a metafory manželství použity ve spojení s Kristem. Filozofické školy učily, že člověk by měl pečovat o duši více než o tělo (apathea - "žádné vášně") a nedovolit, aby jeho život ovládaly fyzické touhy těla. Takové učení bylo chápáno jako askeze ("kázeň"), jako atletická disciplína těla. Gnostičtí křesťané převzali kontrolu nad tělem doslova. Byli prvními, kdo praktikovali celibát (neuzavírali manželské smlouvy) a také cudnost (nikdy se neoddávali pohlavnímu styku). Tímto způsobem byl přerušen tradiční životní cyklus; Ve fyzickém těle by již nebyly uvězněny žádné božské jiskry. Malá menšina gnostických sekt mohla mít opačný názor. Jako součást zlého fyzického světa již neplatily vlády, lidmi vytvořené zákony a společenské konvence. Několik církevních otců tvrdilo, že to vedlo k sexuální nemorálnosti. Tyto praktiky nemůžeme potvrdit, ale v 18. století n. l. byly tyto skupiny po vydání spisů francouzského filozofa, markýze de Sade (1740-1814 n. l.), označeny za libertiny. Církevní otcové sice odsuzovali gnostiky, ale přijali koncept celibátu pro duchovenstvo. Tím se to chápalo jako živá oběť (vzdání se normální ženy a dětí). Toto pojetí povzneslo duchovenstvo nad sbor s pocitem svatosti. Stejně jako všichni ostatní, kteří byli vyškoleni ve filozofii, i gnostikové používali literární prostředek alegorie. Alegorie je příběh, báseň nebo obraz, který lze interpretovat tak, aby odhalil skrytý význam, obvykle morální nebo politický. Zároveň, pokud člověk není naladěn na alegorické symboly nebo význam, mnoho gnostických spisů se průměrnému čtenáři jeví neuvěřitelně esoterické a záhadné. Při čtení takových textů má člověk dojem, že strávili svůj život ve věžích ze slonoviny a rozjímali o vesmíru. Ú častnili se však sborů, ke kterým patřili. Měli studijní skupiny, ale to, co studovali, byly horní části vesmíru, kde přebývaly gradienty sil. Když gnostik zemřel, jeho jiskra/duše byla uvolněna z jeho zlého těla, ale pak se musela vydat na cestu domů. Cestou musel znát hesla, aby se dostal přes a obešel síly, aby nebyl rozptylován.

Některé systémy tvrdily, že existuje sedm nebes, zatímco jiné tvrdily, že mají 365 úrovní. Gnostické spisy – Knihovna z Nag Hammádí Církevní otcové byli ve své kritice gnostických spisů nenasytní. Učenci však byli skeptičtí a až do roku 1945 n. l. si nemohli být jisti, zda jsou citace přesné. Pak dva bratři kopali dusičnany v Egyptské poušti u města Nag Hammadi v Horním Egyptě, když jejich lopata narazila na velkou nádobu naplněnou kodexy (ranými knihami). Vzali je k muži, kterého znali a který byl aktivní v černém trhu se starožitnostmi. Bylo tam 13 knih obsahujících traktáty, evangelia a gnostické mýty. Nyní jsou shromážděny v jednom svazku, Knihovny z Nag Hammádí. Jak se ukazuje, církevní otcové odvedli poctivou práci při kopírování. Zatímco oni používali citace, nyní máme kompletní texty pro lepší analýzu každého dokumentu. Gnostická evangelia se liší od kanonických evangelií Nového zákona. Často postrádají vyprávění nebo příběh a skládají se pouze z Ježíšova učení při objasňování existence pravého Boha. Evangelium pravdy Mělo se za to, že Evangelium pravdy napsal Valentinus, gnostický učitel z Alexandrie, který byl následně exkomunikován z Říma (asi 150 n. l.). Jedno z nejduchovnějších gnostických evangelií, zosobňoval abstrakce jako Omyl, Strach a Naděje jako živé bytosti. Kristus je popisován jako projev naděje. Evangelium Máří Magdalény Tento text je neúplný a dochovaný opis začíná uprostřed. Po Ježíšově smrti se učedníci cítí bez vůdce a zděšeni. Jeden z učedníků žádá Marii, aby mu sdělila všechny informace, které by mohla nabídnout, protože se vědělo, že Ježíš k ní má zvláštní vztah. Maria pak odhaluje, že měla zjevení po vzkříšení od Ježíše, který vysvětlil mnohá gnostická témata, která jsme již viděli. Tomášovo evangelium Tvrdí se, že Tomášovo evangelium bylo napsáno Ježíšovým dvojčetem a skládá se ze 114 logií neboli Ježíšových výroků. Autor byl obeznámen s mnohými kanonickými podobenstvími a učením, ale evangelium také kritizuje tradiční pojetí Ježíše jako mesiáše a propaguje Ježíše spíše jako osvíceného filozofa. To Ježíš říká, abychom neočekávali pozemské kr álovství Boží; Nachází se v obrácení vnitřního člověka. Tomášovo evangelium se v posledních desetiletích stalo populárním v souvislosti s populistickým křesťanským hnutím známým jako teologie osvobození, které také učí sebereflexi každého člověka jako Krista ve vás. Gustavo Gutierrez vytvořil tento termín ve sv é knize z roku 1971 Teologie osvobození. Kritizoval katolickou církev v Latinské Americe za to, že překrucuje původní Ježíšovo učení.

Když se texty z Nag Hammádí staly dostupnými, mnoho moderních feministických teoložek je obdivovalo za to, že zahrnuly ženy do svých studijních skupin a podporovaly ženy vysluhující eucharistii. Ve stejné době skupiny New Age obdivovaly to, co považovaly za povznesení božské ženskosti v Sofii. Gnostikové však nebyli ekvivalentem moderních feministek. Každý text by měl být analyzován z hlediska jeho konceptu. Tomášovo evangelium končí slovy: Šimon Petr jim řekl: Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou života hodny. Ježíš pravil: Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se stala živým mužným duchem podobným, jako jste vy. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebe. V tomto systému budou ženy zachráněny tím, že se zřeknou svého pohlaví, své konvenční role manželek a matek. To byl způsob, jak mohla být žena obnovena do jednoty, do konceptu androgynie. Filipovo evangelium Filipovo evangelium je příkladem gnostických pokusů o kompromis s proto - ortodoxním učením církevních otců. Toto evangelium prosazovalo dvojí podobu Krista: Kristus byl již dříve existující postavou vykupitele, který vlastnil lidství Ježíše Nazaretského po dobu trvání služby. Kristus vstoupil do člověka Ježíše, když holubice přistála na Ježíši při jeho křtu. V době ukřižování Kristus opustil tělo, aby to byl Ježíš, který byl ukřižován. Jiná gnostická škola v Alexandrii, vedená Basilidem (120-140 n. l.), učila, že při ukřižování došlo k návnadě a přepínači; byl to Šimon z Kyrény (v kanonických evangeliích), který byl ukřižován, ne Kristus. Filipovo evangelium je také známé tím, co se nechvalně proslavilo v knize Dana Browna Šifra mistra Leonarda – vztahem mezi Ježíšem a Máří Magdalénou. Opakujeme-li scénu z Evangelia Máří Magdalény, že Ježíš měl k ní zvláštní vztah, máme verš "... Ježíš tě vždycky pozdravil polibkem na..." následovaná dírou v rukopise. Tato věta může být významná, nebo může jednoduš e odkazovat na skutečnost, že první křesťané (včetně mužů) se navzájem zdravili polibkem na rty. Jidášovo evangelium Jidášovo evangelium se skládá z rozhovorů mezi Ježíšem a Jidášem Iškariotským. Jeho znovuobjevení a překlad vydal National Geographic Society v roce 2006 n. l. Předtím byla známa pouze ze spisů biskupa Ireneje z 2. století n. l. v jeho díle Proti všem herezím. Na rozdíl od kanonických evangelií, která Jidáše vykreslují jako zrádce, toto evangelium tvrdí, že Ježíš Jidášovi nařídil, aby ho zradil. Ostatní učedníci nepoznali pravé evangelium, kterému Ježíš učil Jidáše. V mnoha scénách Ježíš a Jidáš hovoří o ostatních jedenácti učednících, kteří vnímají realitu pouze fyzickými smysly. Pokračují v obětování zvířat (Ježíš se vysmívá Eucharistii jako kanibalismu) a věří, že je zachrání mučednictví.

Koncepty radikálního monismu Mnoho gnostických textů zpochybnilo tradiční chápání osobnosti. Ve starověkém pojetí monismu se osoba skládala z fyzického těla a osobnosti. Obě starověká náboženství, Zoroastrismus, jakož i školy Řeckých filozofií člověku vnesla druhou podstatu, duši (dualismus). Ve většině systémů fungovalo tělo a duše v harmonii. V gnostických textech se tělo a duše staví proti sobě o nadvládu. V esoteričtějších textech se gnostikové vrátili k monismu, k jedné bytosti, v níž byla existence nediferencovaná. Některé texty šly ještě dál a tvrdily, že hmotný svět a samotná existence jsou iluzí. To je místo, kde gnosticismus zapadá do starověkých konceptů, které se nacházejí v Hinduismu a Buddhismu. Dědictví V roce 312 n. l. konvertoval Konstantin I. ke křesťanství církevních otců. Jakýkoli nesouhlas s jejich učením byl považován za kacířství a bylo nařízeno, aby takové texty byly zničeny. Myslíme si, že to bylo tehdy, když někdo (možná mnich?) pohřbil texty v Nag Hammádí. Na kacířství se nyní pohlíželo jako na zradu. Gnostikové v podstatě odešli do ilegality, aby se znovu objevili ve středověku na Balkáně (Valdenští) a v jižní Francii (Albigenští). Jejich učení bylo motivací pro vytvoření instituce inkvizice středověkou církví ve 12. století našeho letopočtu. Dnes používáme termín "agnostik" k popisu někoho, kdo ví, že něco existuje ve vztahu k božskému, ale není si jistý přesně čím. Původní slovo vymyslel v 18. století ministr našeho letopočtu, který o sobě tvrdil, že je agnostik, což v původním smyslu znamená "ne gnostik – ani jeden z těch lidí". Aldous Huxley (1894-1963 n. l.) ve svých románech razil agnosticismus na základě toho, že veškeré poznání musí být založeno na rozumu. Psycholog Carl Jung (1875-1961 n. l.) využil gnostické koncepty nalezené ve středověku, a alchymii na jeho teorii archetypů. Gnostické koncepty jsou nyní součástí sci-fi filmů, počínaje filmem Ridleyho Scotta CE Blade Runner z roku 1982. Byl založen na povídce Sní androidi o elektrických ovečkách? od Philipa K. Dicka. Zápletka se týkala stvoření dokonalých androidů, u kterých se však díky paměťovým implantátům v jejich systémech začaly rozvíjet lidské emoce. Matrix bratrů Wachowských z roku 1999 čerpá z gnostického křesťanství a buddhismu, aby nastolil základní problém lidstva a jeho řešení z hlediska nevědomosti a osvícení. Kvůli nevědomosti si lidé pletou hmotný svět s něčím skutečným, ale s pomocí průvodce, který je učí jejich pravé podstatě, se z tohoto snu mohou odejít. Otázky a odpovědi Čemu věří gnostikové? Gnostikové věří, že existovala první bytost ("Jeden"), která vyzařovala množství archontů (sil), které vedly ke stvoření fyzického vesmíru a lidí. Lidské bytosti však obsahují původní "božskou jiskru" (kousek "Jednoho"), která byla uvězněna ve hmotných těl ech. Cílem gnosticismu ("poznání") je

znovusjednocení jiskry s božstvím. "Poslové světla" nabízeli způsoby, jak této jednoty dosáhnout, z nichž nejdůležitější byl Ježíš Kristus. Jak se gnosticismus liší od křesťanství? Gnostikové byli křesťané, ale nabízeli alternativní pohledy na Kristovu přirozenost, na to, jak a proč přišel na svět, a způsoby, jak interpretovat pravé chápání jeho učení. Gnostikové vytvářeli svá vlastní "evangelia", využívající prostředky alegorie a me tafory. "Spása" byla považována za individuální úsilí, což je stavělo proti hlavním církvím s jejich biskupy a svátostmi. Gnostikové byli oficiálně považováni za první heretiky. Věří gnostikové v Ježíše? Většina z mnoha gnostických systémů věřila, že Ježíš je "poslem světla" nebo postavou vykupitele. Ale jejich Ježíš se nenarodil do hmotného těla (považovaného za zlého). Zjevil se pouze jako člověk (doketismus), aby nás naučil, jak se vrátit k "Jedinému". To zpochybnilo důležitost fyzického ukřižování a vzkříšení těla. Kdo jsou dnes gnostici? Moderní zájem o gnosticismus byl oživen členy Teosofické společnosti ve Spojených státech v roce 1875, která zahrnovala východní náboženství. Poté byly založeny odnože jako Gnostická společnost (1928) a Ecclesia Gnostica (1953). Mnoho moderních církví přiz působilo toto učení svým týdenním liturgiím a kázáním. {konec citace} Bibliografie Freke, Timothy & Gandy, Peter. Ježíš a ztracená bohyně. Harmonie, 2002. Meyer, Elaine H. Pagels, James M. Robinson, Wolf, Peter Funk a Paul -Hubert Poirier. Písma z Nag Hammádí. HarperOne, 2009. Pagels, Elaine. Gnostická evangelia. Vinobraní, 1989. World History Encyclopedia je spolupracovníkem Amazonu a získává provizi z kvalifikovaných nákupů knih. https://www.worldhistory.org/Gnosticism/#citation_info