Rozbor spiritualit – Demiurg jako soupeř
Srovna´nı´ duchovny´ch syste´mu z hlediska role Demiurga.
DEMIURG JAKO SOUPEŘ
BART D. EHRMAN 91 – 7 ZÁKLADNÍCH GNOSTICKÝCH
ZNAKŮ92
V božské říši žije nejen jeden nejvyšší Bůh, ale také řada dalších božských bytostí, obecně známých jako aeony. Tyto aeony jsou v jistém smyslu zosobněním duševních schopností a/nebo sil nejvyššího Boha (některé z nich se nazývaly například Rozum, Vůle, Milost a Moudrost).
Fyzický svět, který obýváme, nebyl stvořen konečným Bohem, ale nižší, nevědomou božskou bytostí, která je často ztotožňována s Bohem židovské Bible. Protože Bůh -Stvořitel je nižší bytostí, je hmotný svět ubohým místem k životu a je značně oddělen od duchovního světa nahoře.
Konečný důvod, proč na tomto světě existuje zlo – a proč vůbec vznikl nižší Stvořitel-Bůh – souvisí s jednáním jedné z vyšších božských sil (aeonů), které obývají duchovní říši. Obvykle se tato božská postava nazývá "Sofie" nebo "Moudrost".
Všechny lidské bytosti, nebo u některých gnostiků jen některé lidské bytosti, mají duchovní prvek neboli nesmrtelnou duši, která je spojena s božskou říší. Tyto lidské bytosti však kvůli svému uvěznění v tomto světě zapomněly na svůj božský původ.
Spásy bylo dosaženo díky tomu, že božská bytost z duchovní říše navštívila tuto říši a probudila lidské bytosti obdařené duchovním prvkem nebo nesmrtelnou duší k poznání (gnózi) jejich božského původu.
Pro křesťanské gnostiky je touto božskou bytostí shůry Ježíš Kristus, který přišel, aby poskytl poznání přinášející spásu.
Nejčastějším způsobem, jak si gnostici tyto názory vysvětlovali, nebylo jejich uvádění jako "učení", kterému je třeba věřit, ale vyprávění mýtů, které ztělesňovaly a zobrazovaly jejich různé představy. Různé gnostické skupiny měly různé verze těchto mýtů. 91 Bart D. Ehrman je James A. Gray Distinguished Professor na University of North Carolina at Chapel Hill. Na UNC přišel v roce 1988 po čtyřech letech výuky na Rutgers University. Na UNC působil jako ředitel postgraduálního studia i jako vedoucí katedry religionistiky.; Zdroj: https://ehrmanblog.org/about-bart/ 92 Gnostic Views in General and the More Specific Views of One Known Group (The Sethians);
https://ehrmanblog.org/gnostic-views-in-general-and-one-known-group-the-sethians-in-
particular/#
Essejci byli židovskou sektou, která existovala v období Druhého chrámu ve starověkém Judsku, především ve 2. století př. n. l. až 1. století n. l.. Essejce nemůžeme automaticky jednoduše zařadit mezi uctívače Demiurga, protože podle vlastních praktik tohoto náboženství se rozešli se vším chrámovým uctíváním Jahveho, a to hlavně v ohledu na nábož enské krvavé obětování, tím se zařadili jako skupina mimo hlavní proud – nicméně dále věřili v Demiurga Jahveho. Jako Gnostik u nich oceňuji onu vzpouru proti celém u krvavému obětnictví spojené s Druhým chrámem – tato myšlenka vzpoury z nich činila zpočátku výzkumu jejich cesty dokonce kandidáta na skupinu (po nalezení svitků od Mrtvého moře/Qumránu), ze které vzešel Jan Křtitel, nebo dokonce Ježíš Kristus. Samozřejm ě po plném průzkumu jejich textů zůstávají Essejci v Jahvismu, ale jsou napůl cesty ven z Jahvismu.
TEXTY ESSEJCŮ:
Příručka kázně (Pravidla komunity): Tento text popisuje pravidla a předpisy, jimiž se řídila Essejská komunita. Zabývá se například otázkami organizace komunity, iniciačními rituály, životem ve společenství a etickým chováním.
Válečný svitek: Tento text je často považován za popis apokalyptické války mezi silami dobra ("syny světla") a silami zla ("syny temnoty"). Odráží víru Essejců v nadcházející kosmickou bitvu.
Děkovné hymny (Hodayot): Tyto hymny vyjadřují vděčnost a chválu Bohu. Poskytují vhled do zbožného a náboženského cítění Essejců.
Pravidlo o požehnání: Tento text obsahuje požehnání a prokletí, často vzývá božské požehnání pro ty, kdo se řídí učením sekty, a prokletí pro ty, kdo se jím neřídí.
Damašský dokument: Tento dokument popisuje historii a předpisy Essejské komunity. Obsahuje obřad obnovení smlouvy a zdůrazňuje dodržování Mojžíšova zákona.
Žalmy a modlitby: Mezi svitky od Mrtvého moře byly nalezeny různé žalmy, modlitby a liturgické texty. Tyto texty odhalují duchovní a zbožné praktiky esejců.
Apokalyptické texty: Některé texty, jako například "Apokryf Daniela" a "Mesiášská apokalypsa", obsahují apokalyptická témata, mesiášská očekávání a vize posledních časů.
Essejské spisy odrážejí přísné dodržování židovských zákonů, důraz na život ve společenství a očekávání mesiášské postavy, která bude hrát ústřední roli v jejich eschatologických představách. Ačkoli Essejské spisy nejsou považovány za gnostické, nabízejí cenný pohled na náboženský a komunitní život této židovské sekty v období Druhého chrámu ve starověké Judeji.
PRAXE ESSEJCŮ:
Askeze: Essejci byli známí svým asketickým životním stylem, který zahrnoval sliby chudoby, celibát a závazek k prostému způsobu života. Věřili ve zdrženlivost od světských radostí a hmotných statků.
Život ve společenství: Essejci žili ve společných osadách, kde se dělili o své zdroje, práci a náboženské praktiky. Nejznámější Essejská komunita se nacházela v Kumránu u Mrtvého moře.
Rituální čistota: Essejci kladli důraz na rituální čistotu, která zahrnovala pravidelné rituální koupele a přísné dodržování zákonů o čistotě. Věřili, že očistné rituály jsou nezbytné pro duchovní růst a společenství s Bohem.
Mesiášská víra: Mnozí Essejci zastávali mesiášské názory a očekávali příchod mesiáše nebo "Učitele spravedlnosti", který je povede k budoucí duchovní obnově. Někteří badatelé se domnívají, že Jan Křtitel mohl být ovlivněn esejským učením.
Tento prvek byl pro Essejce extrémně závazný, ze všech svých sil doufali v ukončení lidského věku a příchodu Mesiáše, název Učitel Spravedlnosti někteří vědci nebo badatelé připisovali po objevu v Qumránu v prvním nadšení Ježíši Kristu, protože Učitel Spra vedlnosti je terminologicky silně nabytý termín evokující mesiášské směřování.
Dodržování soboty: Essejci dodržovali sobotu a další židovské náboženské svátky se zvláštní oddaností a pečlivostí.
Božští andělé a uzdravování: Essejci věřili v existenci božských andělů, kteří hrají určitou roli ve světě a v lidských záležitostech. Praktikovali také léčebné rituály a věřili v léčivé vlastnosti přírody a přírodních prostředků.
Studium Písma: Essejci byli známí pečlivým opisováním a studiem posvátných textů, včetně hebrejské Bible. Někteří vědci se domnívají, že Essejci jsou zodpovědní za svitky od Mrtvého moře, sbírku starověkých židovských textů nalezených v Kumránu.
Dualismus: Některé Essejské texty odrážejí dualistický pohled na svět, který viděl vesmírný boj mezi silami světla a temnoty. Předpokládá se, že tento dualismus ovlivnil jejich mesiášskou a apokalyptickou víru.
Tímto silným dualismem se blížili tomu silnému gnostickému dualismu, tato cesta pro ně znamenala nepřetržitý boj ve světě, který jim žádným způsobem nedával smysl a na nějž neměli jako Židé žádnou možnou variantu než
starozákonní, samozřejmě více odpovědí našli i v mimo kanonických knihách.
Vegetariánství: Někteří Essejci vyznávali vegetariánství, protože věřili, že je v souladu s jejich ideály čistoty a nenásilí.
Tajná učení: Některé zprávy naznačují, že Essejci měli tajné učení a rituály vyhrazené pro zasvěcené členy. Tato učení byla pravděpodobně předávána ústně a mohla zahrnovat esoterickou moudrost.
Úcta k životnímu prostředí: Esejci měli hlubokou úctu k přírodě a životnímu prostředí. Věřili v život v souladu s přírodou a praktikovali trvale udržitelné zemědělství.
V JAKÉHO BOHA ESSEJCI VĚŘILI A JAKÉ VLASTNOSTI MU PŘISUZOVALI?
Essejci byli monoteisté a jejich víra se soustředila na uctívání jediného Boha Judaismu, kterého nazývali "Jahve" nebo "Hospodin". Jejich chápání Boha bylo v souladu s tradičním židovským monoteismem a s ostatními židovskými skupinami své doby sdíleli mnoho společných atributů a přesvědčení o Bohu.
Monoteismus: Esejci věřili v existenci jediného Boha, stvořitele a vládce vesmíru. Odmítali uctívání jiných božstev nebo uctívání model.
Transcendence: Bůh byl považován za transcendentní a všemocnou bytost, která je mimo lidské chápání. Chovali k Bohu nejvyšší úctu a zdůrazňovali obrovskou propast mezi božským a stvořeným světem.
Všemohoucnost: Bůh byl považován za všemocného a schopného ovládat všechny aspekty stvoření. Esejci považovali Boha za nejvyšší zdroj autority a kontroly ve vesmíru.
Boží prozřetelnost: Essejci věřili v aktivní zapojení Boha do lidských dějin a každodenního života. Události, pozitivní i negativní, připisovali Boží prozřetelnosti a Božímu soudu.
Morální zákon: Esejci se řídili přísným morálním kodexem založeným na přikázáních a učeních hebrejské Bible. Věřili, že Bůh dal tyto morální zákony, aby usměrňovaly lidské chování a udržovaly řád ve společnosti.
Soud a spravedlnost: Stejně jako mnoho židovských sekt té doby i Essejci věřili v Boží soud a konečnou spravedlnost. Očekávali, že Bůh odmění spravedlivé a potrestá bezbožné, a to buď v tomto životě, nebo v posmrtném životě.
Smluvní vztah: Essejci se považovali za vyvolený národ, který uzavřel s Bohem zvláštní smlouvu nebo vztah. Věřili, že svou smlouvu udržují dodržováním Božích přikázání.
Modlitba a uctívání: Esejci byli známí svým disciplinovaným a zbožným přístupem k modlitbě a uctívání. Prováděli každodenní modlitby a rituály, aby komunikovali s Bohem a hledali jeho vedení.
Věčný život: Některé Essejské texty naznačují víru ve vzkříšení mrtvých a myšlenku věčného života. Těšili se na budoucí život v Boží přítomnosti. Essejci sice sdíleli tato základní přesvědčení o Bohu s hlavním proudem židovské teologie, ale jejich důraz na společný život, rituální čistotu a asketické praktiky je odlišoval jako samostatnou náboženskou sektu v období Druhého chrámu ve starověké Judeji. Jejich monoteistická oddanost Bohu a snaha o duchovní čistotu hrály významnou roli v jejich náboženské identitě.
Simoniáni [byli] gnostickou sektou, kterou založil Šimon Mág v 1. století n. l. Zastávali svébytné názory, které kombinovaly prvky gnosticismu, mystiky a synkretismu. Simon Mág, nebo Šimon Mág se stal docela silnou legendou i mezi Gnostiky, ale i mimo ně. Hlavně kvůli tomu, že se ocitl i jako postava, samozřejmě negativní, jak jinak, v knize Skutky Apoštolů, která je součástí kánonu Nového Zákona. V něm je samozřejmě vy líčen extrémně negativně jako ten, který si chtěl za peníze koupit Moc Ducha Svatého. Jakmile před Křesťany vyslovíte jeho jméno, automaticky si ho spojí s touto legendou – neprokazatelnou legendou. Jinak Šimon Mág zastával specifické učení i na Gnostiky – za mne osobně je jeho cesta asi nejméně prozkoumatelná, docela dost se liší chápáním od dalších gnostických sekt – prostě nám chybí texty jeho skupiny, abychom dokázali porozumět skutečnému Šimonovi, jediné, co putuje jsou zmatené a nactiutrhačské legendy, ze kterých nevyčteme nic – jen sílu křesťanské nenávisti k němu.
Božská monáda: Ústředním pojmem simoniánské teologie byla koncepce božské monády, která představovala androgynní, vyšší božstvo, jež přesahovalo všechny ostatní božské bytosti. Tato monáda byla často ztotožňována se samotným Simonem a byla považována za nejvyšší zdroj veškeré reality.
Dualistická kosmologie: Stejně jako mnoho jiných gnostických skupin i Simoniáni věřili v dualistickou kosmologii. Viděli zásadní protiklad mezi hmotným světem, stvořeným nižším, nevědomým Demiurgem, a vyššími, duchovními sférami. Spása lidských duší spočívala v překonání hmotného světa a jeho omezení.
Sofie a pád: Simoniáni začlenili do své kosmologie postavu Sofie (Moudrosti). Věřili, že Sofiin pád z božských sfér vedl ke vzniku hmotného světa. Její vykoupení a znovusjednocení s božskou monádou byly ústředními tématy jejich učení.
Mystické rituály: Simoniáni praktikovali mystické rituály, při nichž často používali posvátné symboly a zaklínadla. Věřilo se, že tyto rituály usnadňují vzestup duše a dosažení gnóze neboli božského poznání.
Spása prostřednictvím poznání (gnóze): Stejně jako ostatní gnostické sekty i Simoniáni zdůrazňovali význam gnóze, tajného poznání, které jednotlivcům umožňuje rozpoznat jejich božský původ a překročit hmotný svět.
Ztotožnění se Šimonem Mágem: Šimon Mág byl nejen zakladatelem sekty, ale byl také sám považován za božskou postavu, často ztotožňovanou s božskou monádou. Členové sekty věřili v Šimonovu zvláštní roli zjevitele gnóze a spasitele. Zde bych podtrhl jeho cenu jako vyvýšeného proroka mez i Simoniány – právě z těch negativních legend se dozvídáme i to, že vedl v rámci společenství boj o „první pozici.“ Nicméně je to absolutně neověřitelné.
Alegorický výklad Písma: Simoniáni se zabývali alegorickým výkladem posvátných textů, včetně Bible, aby odhalili skryté esoterické významy, které podporovaly jejich gnostickou víru.
Enkratismus: Simoniáni praktikovali askezi a prosazovali život v sebekázni a sexuální zdrženlivosti. Věřili, že tyto praktiky jsou nezbytné pro duchovní očištění a dosažení gnóze.
Synkretismus: Simoniáni v sobě zahrnovali prvky různých náboženských a filozofických tradic, včetně helénistických, židovských a samaritánských vlivů. Tento synkretický přístup jim umožnil vytvořit osobitý gnostický systém.
Kontroverze a kritika: Šimon Mág a jeho následovníci byli často kritizováni raně křesťanskými autory, včetně Ireneje a Justina Mučedníka. Křesťanští autoři líčili Šimona jako kacíře a mága.
Sethiáni [byli] ranou gnostickou skupinou, jejíž víra se soustředila kolem postavy Seta, třetího syna Adama a Evy v Bibli. Zastávali charakteristické gnostické nauky, které je odlišovaly od hlavního proudu křesťanství.
Kosmický dualismus: Stejně jako mnoho jiných gnostických skupin věřili Sethiáni v základní dualitu v kosmu. Hmotný svět považovali za výtvor nevědomého nebo zlomyslného božstva, často označovaného jako "Demiurg" nebo "Archont", které je zodpovědné za nedokonalou a chybnou povahu fyzického vesmíru. Naproti tomu věřili ve vyššího, transcendentního a nepoznatelného Boha spojeného s říší světla.
Božské emanace: Sethiáni, stejně jako ostatní gnostici, věřili v řadu božských emanací neboli eonů, které vycházejí z nejvyššího, nepoznatelného Boha. Tyto eony představovaly různé božské vlastnosti a principy.
Reinkarnace a vzestup duše: Sethiáni věřili v cyklickou povahu existence a v cestu duše několika životy. Učili, že cílem lidské existence je dosáhnout duchovního osvícení a osvobození z hmotného světa prostřednictvím poznání (gnóze). Konečným cílem duše bylo vystoupit skrze sféry božských eonů a vrátit se k nejvyššímu Bohu.
Božské sémě: Sethiáni věřili v existenci božského sémě nebo jiskry v každém jedinci, která po probuzení prostřednictvím gnóze může vést k návratu duše k transcendentnímu Bohu. Tato božská jiskra byla často symbolizována postavou Setha.
Písma a texty: Sethiáni vytvořili různé gnostické texty, z nichž se některé dochovaly, například "Tajná kniha Janova" a "Jidášovo evangelium". Tyto texty
poskytovaly učení a vyprávění, která zprostředkovávala jejich kosmologii a duchovní vhledy.
Odmítání Starého zákona: Sethiáni, stejně jako mnohé gnostické skupiny, odmítali Starý zákon Bible a považovali starozákonního Boha za stvořitele hmotného světa a podřadné božstvo. Často reinterpretovali starozákonní postavy a příběhy v gnostickém světle.
Tajné poznání (gnóze): Gnóze: Ústředním bodem sethského gnosticismu bylo hledání tajného poznání (gnóze), které by vedlo k osvícení a spáse duše. Gnóze byla považována za božské zjevení a prostředek, díky němuž mohli jednotlivci poznat svůj božský původ a uniknout hmotnému světu.
HLAVNÍ SETHIÁNSKÉ SPISY:
Apokryf Janův – Tajná kniha Janova: Jedná se o jeden z nejdůležitějších sethských textů, který obsahuje popis tajných zjevení, jež apoštolu Janovi předal vzkříšený Kristus. Obsahuje mýtus o stvoření a popisy různých božských sfér.
Jidášovo evangelium: Jidášovo evangelium je sice často spojováno s Kainity, odnoží Sethiánského gnosticismu, ale obsahuje Sethiánské prvky. Představuje alternativní pohled na Jidáše Iškariotského a líčí ho jako Ježíšova oblíbeného učedníka, který plní nezbytnou úlohu v božském plánu.
Tři Setovy stély: Jedná se o tři samostatné nápisy, které poskytují vhled do sethovské víry v božské emanace, roli Seta a strukturu kosmu.
Kruhový tanec kříže: Tento text popisuje vizionářský vzestup duše a její interakci s různými božskými bytostmi, včetně Setha.
Trimorfní protennoia: V tomto textu vystupuje božská ženská postava Protennoia, která gnostickému hledači předává poznání a porozumění. Obsahuje témata vykoupení a božské říše.
Evangelium Egypťanů: Tento text je někdy považován za součást Sethiánské tradice a obsahuje učení a dialogy připisované Ježíšovi, jakož i kosmologické a teologické prvky.
BART D. EHRMAN93 – SETHIÁNŠTÍ GNOSTICI94 Jednou z nejvíce studovaných gnostických skupin byli (učenci) nazváni Sethiáni. "Sethiánští gnostici" jsou známi jak ze spisů protoortodoxních křesťanů, kteří jim oponovali, počínaje Irenejem (kolem roku 180 n. l.), tak z některých významných spisů z knihovny v Nag Hammádí. Již v polovině 2. století byli prosperující sektou. Její členové si možná neříkali Sethiáni. Učenci je tak nazývají proto, že mezi jejich charakteristické rysy patřilo i to, že se chápali jako duchovní potomci Seta, třetího syna Adama a Evy. Mnohé knihy spojené se Sethiany předkládají podrobné a složité mýty, které vysvětlují původ božské říše, h motného světa a lidí, kteří hmotný svět obývají. Tyto mysl napínající mýty byly chápány jako vysvětlení velmi reálné, ale nepřiměřené složitosti světa, zejména božské, duchovní říše nahoře, která byla oddělena od hmotné říše, kterou obýváme. Pochopením světa se člověk mohl spojit s Boží myslí a oddělit se od starostí těla. Setské mýty začínají popisem původní, jediné, dokonalé božské bytosti zvané Neviditelný duch. Tato bytost je neznámá a nepoznatelná zároveň, natolik odlišná od všeho, co si dokážeme představit, že ji nelze popsat. Tento Duch se prý vyvinul v celou Pleromu (což znamená "plnost") dalších božských bytostí, aeonů. První z nich je matka všech, jménem Barbelo, kterou často doprovází bytost zvaná Syn (or Christ, or “Self - Originate”) - tvoří tak jakousi prvotní trojici. Pleroma, v níž vznikají a existují následující aeony, je obklopena čtyřmi světelnými říšemi, z nichž každá je přiřazena jiné bytosti: Harmozel, Oroiael, Daveithai a Eleleth. V těchto sférách žije mnoho dalších bytostí – včetně prvního člověka jménem Adamas, který je božskou verzí prvního hmotného člověka Adama a všech ostatních příslušníků duchovního lidského rodu. V řadě těchto mýtů vznikají různé aeony, které tvoří Pleromu, v genderových dvojicích, mužské a ženské. Jedna z ženských postav, která se nachází daleko v řetězci božství, se jmenuje Sofie (což znamená "moudrost"), která z nějakého důvodu počne potomka95 bez svého mužského chotě. Mezi výsledným potomstvem Sofie je božstvo jménem Sakla (nazývané také Ialdabaoth). Protože se toto božstvo narodí mimo říši božské Pleromy – nebo je z ní vyvrženo -, je zobrazováno jako povýšené, nevědomé a někdy dokonce zlovolné. 93 Bart D. Ehrman je James A. Gray Distinguished Professor na University of North Carolina at Chapel Hill. Na UNC přišel v roce 1988 po čtyřech letech výuky na Rutgers University. Na UNC působil jako ředitel postgraduálního studia i jako vedoucí katedry religionistiky.; Zdroj: https://ehrmanblog.org/about-bart/ 94 Gnostic Views in General and the More Specific Views of One Known Group (The Sethians);
https://ehrmanblog.org/gnostic-views-in-general-and-one-known-group-the-sethians-in-
particular/# 95 Sophie má mít původně za partnera Theletose, v jiném spisu Krista. Nicméně se sama od sebe rozhodne vystoupit výš, než je povoleno – chce dosáhnout vlastní silou Velkého Neviditelného Jediného Dobrého Boha, což nejde, a tak ji čeká duchovní pád mimo Pleromu, kdy tam jako plod vzpoury zplodí potrat – Yaldabaotha. Mezi Gnostiky se vede opravdu ostrá debata o tom, co způsobilo tak hluboký pád Matky Moudrosti Sophie – poznat to, a přijít na to, znamená studovat terminus technikus až do úplného pochopení. A věřte tomu, že Sophiin příběh má mnoho verzí.
Sakla/Ialdabaoth se ve své nevědomosti chlubí, že on sám je Bůh. Ve skutečnosti je to starozákonní Bůh-Stvořitel. Na základě toho mála, co ví nebo si pamatuje o duchovní říši Pleroma, vytváří toto vyvržené božstvo hmotný svět, místo nedokonalosti, nespravedlnosti a utrpení. V těchto setských mýtech je tedy silný dualistický prvek: nedokonalý a hrozný hmotný svět stojí v ostrém kontrastu s dokonalostí duchovní říše nad ním. Lidé sami jsou stvořeni jako čistě hmotné bytosti, ale je jim (nebo některým z nich) vdechnuta duchovní síla shůry, protože ji nižší Bůh-Stvořitel ukradl své matce Sofii. Cílem sethského náboženství je vrátit tuto božskou sílu, sídlící v lidech, do jejího nebeského domova. Aby se tak stalo, je třeba toto nedokonalé stvoření, v němž žijeme, napravit. "Setovo sémě" - ti z lidí, v nichž sídlí síla Sofie – může ztracené lidstvo navrátit do duchovní říše. To se stane, když člověk pozná pravdu o svém božském původu. Jak se však člověk může tuto pravdu dozvědět? Stane se to, když se sám božský Set vtěluje do člověka Ježíše, který je lidskou podobou Spasitele nahoře. On pak poskytuje prostředky k dokonalosti a návratu do božské říše. V tomto chápání věcí má
Ježíš skutečné tělo, ale je inkarnací aeonu z Pleromy, který přišel přinést spásu duším, jež uvízly ve vězení svých hmotných těl a které se potřebují vrátit do svého nebeského domova. Nebeský návrat přichází nejen poznáním pravdy o světě a našem místě v něm, ale také přijetím křtu, který zahrnuje zapečetění pěti mystickými pečetěmi. Tento křest umožňuje člověku překročit tuto omezenou hmotnou existenci a prožít mystický výstup do říše nahoře, aby mohl kontemplovat její velikost a splynout s božstvím. Kromě poznání pravdy a podstoupení křtu má setský gnostik žít asketickým životem, vyhýbat se tělesným požitkům, které člověka poutají k této hmotné existenci, a připravovat duši na výstup do božského světa Pleromy. V čem přesně se Valentiniánský gnosticismus liší od Sethiánského gnosticismu? Valentiniánský gnosticismus a Sethiánský gnosticismus jsou dvě odlišné, ale příbuzné větve gnostického myšlení, které vznikly v prvních staletích společného letopočtu. Mají sice některé společné rysy a přesvědčení, ale zároveň se výrazně liší v kosmologii, teologii a přístupu ke gnostickému učení. Dodatek editora: Klasický příklad Gnostika 21. století – v současné době se pohybuji myšlením spíše v Sethiánské Gnosticismu, ale přesto samozřejmě čtu pečlivě i Valentiniánské výklady, spisy i traktáty. Ano Valentiniáni šli jinou cestou, ale pro Sethiány stále platí absolutní respekt ke všem gnostickým sektám – skupinám.
ROZDÍL Y
Kosmologie:
Valentiniánský gnosticismus: Valentiniáni vytvořili velmi složitou a strukturovanou kosmologii. Navrhli systém třiceti eónů (božských emanací nebo atributů) uspořádaných do dvojic, známých jako syzygie, s nejvyšším božstvem, Monádou, na vrcholu. Tato struktura odráží uspořádanější a hierarchičtější pohled na svět.
Sethiánský gnosticismus: Sethiáni měli naopak obvykle méně strukturovanou kosmologii. Často zdůrazňovali chaotičtější a roztříštěnější pohled na božskou říši s různými božskými entitami a archonty. Sethiánská kosmologie bývá ve srovnání s valentinským systémem méně systematická.
TEOLOGIE:
Valentiniánský gnosticismus: Valentiniáni ve srovnání se Sethiány často zastávali pozitivnější názor na Demiurga, stvořitele hmotného světa. Považovali Demiurga za poněkud nevědomou, ale ne ve své podstatě zlou bytost, zatímco Sethiáni měli tendenci považovat Demiurga za zlovolného.
Sethiánský gnosticismus: Sethiáni měli temnější pohled na Demiurga, kterého považovali za zlovolnou sílu zodpovědnou za uvěznění lidských duší v hmotném světě. Jejich pohled na hmotný svět a roli Demiurga v něm byl obecně negativnější.
ÚLOHA JEŽÍŠE:
Valentiniánský gnosticismus: Valentiniáni kladli značný důraz na roli Ježíše jako božské postavy, kterou poslaly vyšší aeony, aby pomohla osvobodit lidské duše. Na Ježíše často pohlíželi jako na Spasitele, který učil tajnému poznání (gnózi) pro spásu duchovní elity (pneumatiků).
Sethiánský gnosticismus: Sethiáni měli na Ježíše rozmanitější pohled. Některé sethiánské sekty začlenily prvky Ježíšova učení do svého gnostického rámce, zatímco jiné měly odlišné názory na jeho význam nebo se na Ježíše jako ústřední postavu nezaměřovaly.
SPÁSA:
Valentiniánský gnosticismus: Valentiniáni věřili ve spásu duchovní elity, známé jako pneumatikové, prostřednictvím přijetí gnóze. Jejich cílem byl návrat do Pleromy, božské říše, překonáním hmotného světa.
Sethiánský gnosticismus: Sethiáni podobně jako Valentiniáni usilovali o spásu prostřednictvím gnóze. Jejich důraz na gnózi a cestu ke spáse byl však často více individualistický a méně strukturovaný.
PÍSMA A TEXTY:
Valentiniánský gnosticismus: Valentiniánský gnosticismus je spojen s Evangeliem pravdy, které odráží některé valentiniánské myšlenky. Jejich hlavní teologické spisy jsou však často připisovány samotnému Valentinovi a jeho následovníkům.
Sethiánský gnosticismus: Gnosticismus Sethiánský je spojován s různými texty, včetně Apocryphon of John, the Trimorphic Protennoia, a the Untitled Text v Bruceově kodexu. Tyto texty představují charakteristickou kosmologii a učení sethiánské tradice. Je důležité si uvědomit, že gnostické sekty a víry byly velmi různorodé a hranice mezi valencijským a setským gnosticismem nebyly vždy jasně vymezené. Mezi různými gnostickými skupinami docházelo ke značnému vzájemnému prolínání myšlenek a učení, takže je obtížné je vymezit v pevných kategoriích.
SETHIÁNSKÁ GNOSTICKÁ KOSMOLOGIE
ZDROJ TEXTU A OBRÁZKŮ96
Citace: Jedním z nejčastějších rysů sethiánských gnostických textů byly jejich kosmologické výzkumy a spekulace. V tomto ohledu mohou být samotné texty někdy obtížně proniknutelné a snadno chybně interpretovatelné, zatímco mnohé z výkladů zmíněných kosmologií mají tendenci být buď dlouhé a (někdy) stejně hutné akademické publikace, nebo jednoduché diagramy, které nabízejí jen málo vysvětlení nebo objasnění. To, co se pokoušíme prezentovat níže, by mělo sloužit jako snadný referenční průvodce jak pro aeony, tak pro ontologické vrstvy Pleroma, viděné séthiánskýma očima. Následuje harmonizace současných vědeckých názorů s přihlédnutím k odlišným popisům, které nabízejí samotné dochované texty. Stručné, ale doufejme, že srozumitelné.
HLAVNÍ PRVKY V SESTUPNÉM POŘADÍ
Otec, Monáda, "Velký Neviditelný Duch" (také známý jako Panenský Duch a "Trojitý Mocný" pro své platónské atributy Života, Mysli a Existence ). Nejvyšší transcendentní božstvo neboli čisté skutečné božstvo. Tradičně popisovaná převážně pomocí negativní teologie spíše než definitivně, je nepoznatelná, mimo bytí a mimo chápání. Navzdory vzdálenému klidu, který je mu připisován, je Neviditelný duch v podstatě intelekt a jeho myšlení vede k jeho evoluci do "celistvosti" (Pleroma) se složitou strukturou věků. Tyto aeony jsou současně místy a aktéry gnostického mýtu. 96 https://www.gnosisforall.com/
Většinou představují ideální intelektuální kvality, ctnosti nebo abstrakce. Eóny, které tvoří Pleroma, jsou výsledkem poznání sebe sama Neviditelným Duchem, jsou jeho intelektem v celé jeho složitosti. Každý následující aeon nakonec pochází z Monády, jejíž jediný přímý tvůrčí akt byl emanací Barbelo, Matky a "První myšlenky", prostřednictvím sebereflexe. Ačkoliv vše v konečném důsledku pochází z monády, neměla žádnou přímou roli ve stvoření světa nebo hmotného kosmu.
Matka. Barbelo, Pronnoia, Protennoia (také známá jako Neúplatnost a "Matka-Otec"). Druhým principem séthského gnosticismu je Barbelo, první myšlenka Neviditelného ducha – univerzálního intelektu obsahujícího všechny potenciální archetypy a formy (a tedy také popisovaného jako androgynního), nejvyšší úrovně čistého určitého bytí. Stejně jako Otec nad ní, i Pronnoia je jedna z mnoha, a přesto jedinečná a jednotná. Sub -aeony Barbelo jsou někdy prezentovány Sethiáni jako odlišné aeony a někdy jako funkční atributy nebo ontologické úrovně bytí uvnitř většího aeonu Barbelo. Staří Setiáni dlouz e spekulovali o obsahu a tajemstvích Barbelo a zkoumali je ve vizionářských výstupech. Dřívější texty (např. Janův apokryf) pojmenovávají Barbelo sub aiony jako Předzvědění, Neporušitelnost, Věčný život a Pravda nebo Hlas, Řeč a Slovo, zatímco pozdější tex ty (např. Zostrianos) je pojmenovávají jako Kalyptos, Protophanes a Autogenes (Syn, který je jak částí Barbelo, tak zároveň její první odlišnou emanací). symbolizující potenciální existenci, projevení a uskutečnění. Protofanův subaeon je také popisován jako nejvyšší dosažitelná úroveň existence osvícených duší, "dokonale dokonalých", které zůstávají odlišnými inteligencemi, ale jsou sjednoceny s objekty jejich kontemplace – ideálními formami aeonu Barbelo.
Syn, Autogenes, Christos (Kristus, "pomazaný"), Logos. Přímá emanace a "jediné dítě" Neviditelného ducha a Barbelo, platónské demiurgické postavy v čistě duchovním, pleromatickém smyslu, formující božskou energii shora do ideálních forem a božských archetypů Pleroma. Autogenes je také prostředníkem mezi horními aeony a Samogenerovanými aeony pod ním, za které je zodpov ědný, a proto je orientován na obojí nad anodem níže. S ním přebývají "dokonalí jedinci", kteří již nepodléhají reinkarnaci. Je to také te nto aeon, který sestoupil na svět (v některých vyprávěních skrze nebeského Seta) a do těla Ježíše Nazaretského jako Spasitele, aby napravil Sofiin omyl a zjevil lidstvu poselství duchovního osvobození (gnóze).
Čtyři Světla, "stojící před božským samorozeným" - Harmozel, Oraiel, Davithe a nejvýznačněji Elelet, jsou autogenem emanována jako nebeská místa, Harmozel pro Adama (Geradamas), Seta (Velkého Seta, Emmacha Seta) v Oraielovi a jeho potomstvo v Davithe, zatímco kající se nebo dříve nevědomé duše přebývají s Eleleth. Jako personifikace Čtyři Světla také někdy vstupují přímo do gnostického mytologického vyprávění, jako například dramatické zjevení Eleleth v Hypostazi Archóntů. Je to také přímo ze Čtyř Světel, které vyzařují následujících dvanáct aeonů.
Samozrozené aeony, vše, co je obsaženo ve Čtyřech Světlech nebo z nich vyzařovalo, lze nalézt v této poněkud zalidněné ontologické vrstvě Pleroma. Dvanáct aionů představujících základní prvky Pleroma: Milost, Pravda a Forma, které pocházejí z Harmozela; Vhled, vnímání a pam ěť od Oroiaela; Porozumění, láska a myšlenka od Daveithaie; Dokonalost, Mír a samozřejmě Sofie (Moudrost) pocházejí od Eleleth.
Sophia (Moudrost), Metanoia (Pokání) Poslední z klasických gnostických aeonů, které byly emanovány, je to omyl nebo zavádějící akt stvoření z její strany, že vznikl materiální vesmír a jeho demiurg. Osud Sofie je vnímán jako analogie lidské zkušenosti, když upadla do nepořádku a omylu, pak č iní pokání a přijímá odpuštění i obnovu. Vyprávěno buď v tom smyslu, že jednala sama v imitaci, bez Neviditelného ducha, a bez své mužské poloviny (partnera), nebo nejednala na příkaz Eleleth, ale přesto se dopustila n ějaké chyby, která měla za následek, že část jejího "světla" byla ukradena Archonem Stvoření (jehož fragmenty se staly dušemi lidstva).
Pokání, nižší aeonická říše a ontologická rovina bytí spojená se Sophiiným pokáním a možná vytvořená jejím utrpením. Říká se, že obsahuje nesmrtelné duše, které se zřekly hmotného světa a jsou schopny vzestupu do vlastního Pleroma, ale potřebují "pokání" – což zde možná znamená proces učení a odpoutání se od hmotného světa.
Sojourn, další říše, podobná Pokání, která se nachází mezi Pleromou a vesmírem hmotného stvoření pod ním, a možná je spojena s nejnižším sestupem aeonu Sofia. Místo lidských duší mezi inkarnacemi – některé mohou postupovat vzhůru k Pleroma, zatímco ostatní budou podléhat reinkarnaci zpět do světa.
Saklas, Yaldabaoth, Samael (také známý jako 'Archon Stvoření', 'Falešný Duch' a 'Demiurge') - ten, kdo utvářel materiální vesmír a ten, kdo stanovil jeho pravidla. V klasickém gnostickém mýtu je výsledkem Sofiina pomýleného aktu stvoření a zůstává z velké části v nevědomosti o Pleromě. Dokázal vytvořit krásu, utvářel materiální svět v nedokonalé napodobeninách toho, co viděl v Pleromě, ale také krutosti a arogance – a tak, když se v mytologickém vyprávění objevuje jako personifikovaná postava, má tendenci ztělesňovat tyranské a narcistické osobnostní rysy, neschopné uznat nebo skutečně pochopit, co je nad ním a za ním. Občas se popisuje, že má ženský protějšek jménem Nebruel, nebo je prostě partnerem "Hmoty".
Archóntové, Vládci, Mocnosti, "Třináct aeonů" (skládajících se z 12 Archóntů plus demiurga). Tyto síly, stvořené demiurgem, slouží jako duchovní ztělesnění elementů, které oddělují hmotný svět od Pleromy, a také jako výsledek demiurgova pokusu napodobit pravé aeonické emanace. Jsou to právě tyto síly, které musí lidská duše překonat a vystoupit, aby mohla vystoupit vzhůru k Pleroma nahoře.
Hmotný kosmos (Kenoma), "příroda", pozorovatelný vesmír a říše pomíjivé hmoty, ve které se v současnosti nacházíme. Místo "vášně a rozdělení", v jistém smyslu odraz krásy v Pleromě, ale nedokonalé kvůli své nestálé, pomíjivé povaze (ve srovnání s ideálními formami Pleroma) a přítomnosti utrpení a smrti v ní. Lidské duše jsou archontskými silami nuceny neustále se vtělovat do této říše až do té doby, než ji budou schopny překročit a "vrátit" se do Pleroma nahoře.
Další prvky Poznámka:
Epinnoia (Vhled, božský dovětek), nižší spásonosný dvojník nebo emanace Barbelo, blízce příbuzná Sofii. Epinnoia, jako duchovní Eva, sestupuje do těla pozemské Evy v podstatě stejným způsobem, jakým Kristus sestoupil do těla pozemského Ježíše. Tento termín se v některých textech používá také jako alternativní název pro samotnou Sophii.
Logos (Slovo), spíše funkce než oddělený aeon, "Logos" je každý aeon, který sestupuje do světa nebo je ve světě činný; tak Pronoia, Autogenes nebo Set mohou být různě popisováni jako takové.
Yoel nebo Youel, nižší dvojnice Barbelo/Pronoia, která funguje jako odhalovatel a průvodce Pleromy v pozdějších sethiánských textech, kde se objevuje jako narativní postava. Příklad archetypu "Matka", přestože je také popisován jako "Panna mužského pohlaví".
Doxomedon, nebo Domedon Doxomedon, termín používaný v některých sethských textech k popisu nejvyšší aeonské pentády, která se nachází v propracovanějších kosmologických popisech: Neviditelný duch, Barbelo, Trojnásobný chlapec, Júel a Esefech.
Velký Kristus ("trojitý chlapec"), vyšší odraz samorozeného, Syna. V některých textech je přítomen jako aeonický partner Yoela.
Jeseus Mazaraeus Jesedekeus (Ježíš Nazaretský, Spravedlivý) je séthská záměna jména pozemského "Ježíše Nazaretského", smrtelného mudrce, který nesl Kristova ducha a v jehož jménu je člověk pokřtěn v "živé vodě" (esenci Pleromy). Po jeho oběti byl prý jeho duch vyzdvižen, aby byl mezi samozrozenými aeony samorozených.
Efes ("dítě dítěte") nebo Esefech, emanace Joela a trojitého chlapce. Příklad archetypu "Syn", a tedy pravděpodobně příbuzný s autogenním aeonem. Stejně jako Yoel slouží také jako průvodce a odhalovatel pro ty, kteří vystoupí do Pleroma.
Ministři Světel, Gamaliel (nejvýznačnější ze čtyř), Gabriel, Samblo a Abrasax. Aeoničtí asistenti, kteří jednají jménem Čtyř Světel.
Zoe, v některých textech popisovaná jako dcera Sofie, se, v nichž také stává partnerkou vykoupeného archónta Sabbaotha. Je také spojována s Epinnoiou, a tedy s duchovní Evou. Sabbaoth, původně archónt ve službách Saklase, činí pokání, když spatří světlo Pleromy, a jako takový je povýšen nad svého otce do osmého nebe (možná analogicky k "pokání a pobytu" z pozdějších sethských textů – rovina existence nad demiurgickými říšemi, ale mimo vlastní Pleromu), kde sedí vedle Zoe. Někdy je chápán jako příklad univerzální spásy, která je možná ze sethiánského hlediska.
Michaeus, Michar a Mnesinous, menší aeoničtí pomocníci, kteří působí jako křestní asistenti při duchovních výstupech do Pleromy. Obecně se považuje za jeden z "samogenerovaných aeonů".
Svítidla Barbelo Aeon, Salamex, Semen a Arme. Trojice aeonských pomocníků, o nichž se zmiňují některé pozdější séthské texty, působí jako pomocníci a zjevovatelé v aeonu Bábel.
"Aeonské kopie", poněkud záhadný koncept zmiňovaný v některých textech zabývajících se výstupem do Pleromy. Zdá se, že představují "kopie" nebo nižší odraz tří ontologických vrstev nad nimi – Pobyt, Pokání a Samozrozené aeony, fungující jako jakýsi zadržovací prostor pro část lidského ducha, která se neinkarnovala do světa, a jako místo tréninku a přípravy na konečný vzestup úplné duše do "skutečně existujících" aeonů. Zdá se, že s touto vrstvou reality existuje archontská asociace, i když navzdory tomu není v samotných textech popisována zcela negativně.
Neznámý Tichý, božská síla, která překračuje dokonce i konvenční sethijskou monádu nebo "neviditelného ducha". Horní tok monády je někdy v některých textech popisován odděleně, ale pouze v Marsenes je koncept "Neznámého mlčenlivého" popsán zcela odlišnými termíny – jakási monáda nad monádou, o které nelze nic vědět. * S poděkováním profesorům Johnu Turnerovi a Dylanu Burnsovi, jejichž obsáhlá práce v oboru informovala o výše uvedeném.
Kainité byli gnostickou sektou v raně křesťanské éře a jsou známí svými vyhraněnými teologickými a mytologickými názory.
Obdiv k biblickým padouchům: Kainité se vyznačovali obdivem k postavám z hebrejské Bible, které byly většinovým křesťanstvím obvykle považovány za padouchy nebo přestupníky. Patřily sem postavy jako Kain (biblický vrah svého bratra Ábela), Ezau (starší syn Izáka, který prodal své prv orozenství) a dokonce Jidáš Iškariotský (učedník, který zradil Ježíše).
Reinterpretace Písma: Kainisté měli svérázný výklad těchto biblických postav, často je zobrazovali jako hrdiny nebo jako jedince, kteří se v honbě za vyšším poznáním či gnózí postavili demiurgovi (bohu stvořiteli hmotného světa).
Kosmická a mytologická víra: Kainité, stejně jako jiné gnostické skupiny, zastávali složité kosmologické a mytologické názory. Věřili ve složitou hierarchii božských bytostí a sfér, která často zahrnovala božské emanace nebo aeony. Hmotný svět považovali za výtvor nižšího, nedokonalé ho božstva (demiurga) a snažili se tuto sféru překročit a vrátit se k vyššímu, božskému zdroji.
Vykoupení prostřednictvím poznání: Kainité podobně jako jiné gnostické sekty věřili, že spása přichází skrze získání gnóze neboli tajného poznání, které duši umožní uniknout z hmotného světa a vrátit se do božské říše.
Antinomické praktiky: Některé Kainitské skupiny byly známé antinomickými praktikami, což znamenalo, že odmítaly nebo záměrně porušovaly konvenční morální a náboženské zákony a normy. Často to vycházelo z jejich přesvědčení, že jsou mimo morální omezení demiurgova světa.
Různé větve: Je důležité poznamenat, že sekta Kainitů nebyla monolitní skupinou a mezi jednotlivými větvemi či společenstvími existovaly rozdíly ve víře a praktikách.
Basilidiáni [byli] ranou gnostickou sektou, která vznikla ve 2. století n. l. a byla následovníky Basilida, významného gnostického učitele.
Emanace a eony: Basilidiáni vyznávali gnostickou koncepci emanací a eonů, které představují různé božské atributy nebo duchovní entity. Věřili ve složitou hierarchii těchto emanací, z nichž každá vycházela z vyššího, transcendentnějšího zdroje.
Neznámý Bůh: V basilidské teologii byl ústředním pojmem "neznámý Bůh", nejvyšší a nepoznatelný božský zdroj, který stojí mimo všechny ostatní božské emanace. Tento Neznámý Bůh byl často považován za konečný a nevýslovný zdroj veškeré reality.
Dualistická kosmologie: Stejně jako mnoho jiných gnostických skupin i Baziliáni věřili v dualistickou kosmologii. Viděli zásadní protiklad mezi hmotným světem, stvořeným nižším, nevědomým Demiurgem, a vyššími, duchovními sférami. Spása lidských duší spočívala v překonání hmotného světa a jeho omezení.
Reinkarnace: Basilidské učení zahrnovalo myšlenku reinkarnace. Věřili, že duše procházejí mnoha životy a zkušenostmi, dokud se nevysvobodí z koloběhu znovuzrození a nevrátí se do vyšších duchovních sfér.
Sofie a pád: Basilidiáni často zahrnovali do své kosmologie postavu Sofie (Moudrosti). Věřili, že Sofiin pád z božských sfér vedl ke stvoření Demiurga a hmotného světa. Její vykoupení bylo ústředním tématem jejich učení.
Spása prostřednictvím poznání (gnóze): Stejně jako ostatní gnostické sekty zdůrazňovali Basilidiáni význam gnóze neboli tajného poznání jako prostředku spásy. Gnóze umožňovala jednotlivcům uvědomit si svůj božský původ, překročit omezení hmotného světa a vrátit se do vyšších duchovních sfér.
Mystéria a rituály: Basilidiáni praktikovali různá mystéria a rituály, které byly často spojeny s jejich zasvěcením do vyšších úrovní poznání. Věřilo se, že tyto rituály pomáhají jednotlivcům dosáhnout gnóze.
Synkretismus: Basilidiáni byli známí tím, že do svých myšlenek zahrnovali prvky různých náboženských a filozofických tradic, včetně helénistického myšlení a myšlenek raného křesťanského hnutí. Tento synkretický přístup jim umožnil vytvořit osobitý gnostický systém.
Stvoření Demiurgem: Věřili, že hmotný svět a lidské tělo stvořilo nižší, nedokonalé božstvo známé jako Demiurg. Tento Demiurg byl považován za nevědomého a neznalého vyššího, transcendentního Boha.
Učení o Vykupiteli: Basilidiáni měli jedinečný výklad Krista jako Vykupitele. Věřili, že Ježíš Kristus je vyslancem Neznámého Boha, který sestoupil do hmotného světa, aby pomohl lidstvu ke spáse. Kristovou úlohou bylo předávat gnózi a poznání těm, kteří k němu byli vnímaví.
Naassejci, známí také jako ofité, byli gnostickou sektou, která existovala v prvních staletích společného letopočtu.
Uctívání hada: Název "Naassenes" je odvozen z řeckého slova "naas", což znamená had. Sekta kladla velký důraz na hadí symboliku. Hadi byli považováni za posvátné a symbolizovali moudrost a osvícení. Naassejci věřili, že had v rajské zahradě je symbolem božské moudrosti a osvoboditelem lidstva.
Emanace a eony: Naasejci věřili podobně jako mnoho jiných gnostických skupin ve složitou kosmologii emanací nebo aeonů. Předpokládali řadu božských bytostí neboli aeonů, z nichž každý vyzařoval z toho, který byl nad ním, a nakonec vedl k nejvyššímu božskému zdroji.
Sofie a pád: Naasejci do své kosmologie začlenili postavu Sofie (Moudrosti). Věřili, že Sofiin pád z božské říše souvisí s její touhou tvořit bez svolení nejvyššího božstva. Tento pád měl za následek stvoření hmotného světa a uvěznění lidských duší. Božská androgynie: Naasejci věřili v božskou androgynii, kdy nejvyšší božstvo bylo vnímáno jako mužské i ženské, což odráželo úplnou jednotu protikladů.
Reinkarnace: Reinkarnace byla u Naasejců základní vírou. Věřili, že lidské duše procházejí cyklem reinkarnace, dokud nedosáhnou duchovního osvobození a gnóze, kdy už nebudou podléhat znovuzrození.
Vykupující Spasitel: Naassejci, stejně jako mnoho gnostických sekt, věřili v existenci božského vykupitele nebo spasitele, který povede lidské duše k osvobození a osvícení.
Gnóze a spása: Naassejci, stejně jako jiné gnostické skupiny, kladli velký důraz na získání gnóze neboli ezoterického poznání. Věřili, že spása přichází díky zjevení této skryté moudrosti, která jednotlivcům umožňuje překročit hmotný svět a vrátit se k božskému zdroji.
Alegorický výklad Písma: Naassejci se stejně jako ostatní gnostické sekty zabývali alegorickým výkladem posvátných textů, včetně Bible, aby odhalili skryté významy, které podporovaly jejich gnostickou víru.
Asketické praktiky: Mnoho gnostických skupin, včetně Naasejců, praktikovalo askezi. Věřili, že zdržením se světských požitků a tužeb mohou jednotlivci očistit svou duši a urychlit své duchovní osvobození.
Synkretismus: Naassejci, podobně jako jiné gnostické sekty, zahrnovali prvky z různých náboženských a filozofických tradic, čímž vytvořili synkretický přístup k duchovnosti.
MÝTUS O STVOŘENÍ DO DETAILŮ U NAASSEJCŮ?
Naasejci, gnostická sekta, měli vlastní jedinečný výklad mýtu o stvoření světa, který obsahoval prvky hadí symboliky a křesťanské motivy. Prvotní zdroj: Naasejci, stejně jako mnoho dalších gnostických skupin, věřili v transcendentní a nevýslovný božský zdroj, často označovaný jako "Jedno" nebo "Monáda". Tato nejvyšší realita je mimo lidské chápání a je zdrojem všeho, co existuje.
Symbolika hada: Naasové kladli značný důraz na hadí symboliku. Hada považovali za symbol božské moudrosti a osvícení. V jejich kosmologii je had ústřední postavou představující poznání a duchovní probuzení.
Sofie a emanace: Naasejci do svého učení zahrnuli také gnostický koncept Sofie, božské ženské postavy moudrosti. Podle jejich přesvědčení byla Sofie emanací z Jediného, která se zapojila do procesu stvoření.
Stvoření světa: Podle naasenské kosmologie byl hmotný svět, včetně fyzického vesmíru a lidské říše, výsledkem řady emanací od Jednoho. Tyto emanace byly považovány za postupně vzdálenější od božského zdroje a často byly personifikovány jako duchovní bytosti.
Demiurg: Naasejci, stejně jako mnoho gnostických skupin, považovali Demiurga za nižší a nevědomé božstvo, které je zodpovědné za stvoření hmotného světa. Demiurg byl často považován za postavu spojenou s hebrejským Bohem Starého zákona a nebyl skutečným božským zdrojem.
Kristovský prvek: Naasové do své gnostické víry začlenili křesťanské prvky. Věřili ve význam Ježíše Krista jako významné postavy, která poskytovala duchovní poznání a osvobození. Křesťanské příběhy a učení interpretovali gnostickým a alegorickým způsobem.
Spása prostřednictvím poznání: Podobně jako jiné gnostické sekty i Naasejci zdůrazňovali roli gnóze neboli duchovního poznání při dosahování spásy. Věřili, že díky pochopení pravé podstaty božského a hmotného světa mohou jednotlivci dosáhnout osvícení a uniknout z koloběhu znovuzrození a nevědomosti. Souhrnně lze říci, že v mýtu o stvoření u Naasejců se objevovala symbolika hada, koncept emanací z božského zdroje a význam gnóze a křesťanských prvků pro dosažení duchovního osvobození. Jejich gnostický světonázor v sobě spojoval prvky různých náboženských tradic včetně křesťanství a soustředil se na snahu o poznání a osvícení, aby unikl omezením hmotného světa.
Ofité byli ranou gnostickou sektou, která vznikla ve 2. století n. l. a zastávala jedinečné názory a praktiky. Byli známí svým uctíváním hada jako symbolu moudrosti a duchovního osvícení.
Uctívání hada: Ofité přikládali velký význam hadovi jako symbolu božské moudrosti a poznání. Věřili, že had představuje pravé a osvobozující poznání (gnózi), které může vést k duchovnímu osvícení a spáse.
Dualistická kosmologie: Stejně jako mnoho jiných gnostických skupin vyznávali i Ofité dualistickou kosmologii. Věřili v existenci dvou protikladných sfér nebo sil. Vyšší říše byla spojována s nejvyšším, nepoznatelným Bohem, zatímco nižší říše byla spojována s Demiurgem, menším stvořitelským božstvem odpovědným za hmotný svět.
Demiurg: Ofité považovali Demiurga za nevědomou a arogantní postavu, která stvořila fyzický svět, aniž by chápala pravou podstatu božství. Věřili, že Demiurga zmátl jeho vlastní pocit moci a kontroly.
Emanace a eony: Ofité vyznávali gnostickou koncepci božských emanací a eonů, které představovaly různé aspekty nebo atributy božství. Tyto eony hrály určitou roli v hierarchii duchovních sfér a věřilo se, že vedou ke konečnému Bohu za Demiurgem.
Pád Sofie: Ofité do své kosmologie často zahrnovali postavu Sofie (Moudrosti). Věřili, že Sofie spadla z božských sfér, zrodila Demiurga a neúmyslně tak stvořila hmotný svět. Její pád byl považován za tragickou událost, ale zároveň v sobě skrýval potenciál pro osvobození lidských duší.
Spása prostřednictvím gnóze: Ofité zdůrazňovali význam gnóze (poznání) jako prostředku k dosažení spásy. Věřili, že získáním tajných znalostí a vhledu mohou jednotlivci překročit hmotný svět, uniknout kontrole Demiurga a vrátit se do vyšších božských sfér.
Reinterpretace biblických postav: Ofité reinterpretovali biblické postavy, jako například Adama a Evu, v gnostickém světle. Tyto postavy považovali za symbolické znázornění boje lidstva za překonání nevědomosti, kterou mu vnutil Demiurg, a za znovuzískání poznání svého božského původu.
Rituály a zasvěcení: Ofité měli specifické rituály a iniciační obřady, které měly zprostředkovat tajné poznání a duchovní vhled nezbytný ke spáse.
Mytologická vyprávění: Ofité často vytvářeli jedinečná mytologická vyprávění, která ilustrovala jejich kosmologii a víru. Tato vyprávění mohla zahrnovat pád Sofie, roli hada jako symbolu poznání a lidskou snahu o osvobození.
Synkretické vlivy: Ofitismus zahrnoval prvky různých náboženských a filozofických tradic, včetně prvků egyptského, helénistického a židovského myšlení. Tento synkretický přístup umožnil Ofitům vytvořit osobitý gnostický systém.
Ofitská sekta patřila k různorodým gnostickým skupinám té doby, z nichž každá měla vlastní výklad gnostických myšlenek a symbolů. Ačkoli byl Ofitismus ve své době významný, nakonec upadl v zapomnění a raně křesťanská církev jej považovala za kacířský.
OFITSKÝ HAD – STVOŘENÍ SVĚTA/ZDROJ WIKIPEDIE97
OFITSKÝ MÝTUS O STVOŘENÍ – UNIKÁTNÍ ROZMĚR STVOŘENÍ ŽIVOTA?
Gnostická skupina Ofitů měla jedinečný mýtus o stvoření světa, který zahrnoval hadí symboliku a zdůrazňoval jejich výklad hada jako pozitivní síly. Jejich mýtus o stvoření lze shrnout následovně:
Prvotní zdroj: V ofitské kosmologii existuje transcendentní, nevýslovný a nepoznatelný božský zdroj, často označovaný jako "Bythos" (což znamená "hloubka" nebo "hloubka"). Bythos je konečná, bezmezná realita, z níž vše vychází. 97 https://en.wikipedia.org/wiki/World_egg
Had jako božská emanace: Z Bythosu vychází božský had nebo drak známý jako "Ophis". Tento had představuje božskou moudrost a poznání a je vnímán jako pozitivní a osvobozující síla.
Stvoření vesmíru: Ophis ve své tvůrčí roli vytváří hmotný kosmos, včetně fyzického světa, nebes a všeho, co v nich existuje. Tento akt stvoření je vnímán jako pozitivní událost, přičemž had je prostředníkem božské moudrosti.
Demiurg: V ofitském gnosticismu existuje také postava známá jako Demiurg, což je nižší, stvořená bytost zodpovědná za vznik hmotného světa. V ofitské tradici není Demiurg nutně zlý nebo zlomyslný, ale je považován za omezeného a nedokonalého stvořitele.
Spása prostřednictvím poznání: Ofitové věřili ve spásu prostřednictvím gnóze, což znamená poznání nebo duchovní vhled. Učili, že lidstvo může dosáhnout spásy tím, že hlouběji pochopí svůj božský původ a spojí se s moudrostí, kterou představuje had.
Ofitské rituály: Některé ofitské sekty praktikovaly rituály, které zahrnovaly uctívání hadů jako symbolů božské moudrosti a vykoupení. Tyto rituály byly považovány za prostředek k dosažení duchovního osvícení a osvobození. Souhrnně lze říci, že ofitský mýtus o stvoření světa vyniká pozitivním pohledem na hada jako symbol božské moudrosti a poznání. Věřili, že had hrál hlavní roli při stvoření a že díky gnózi a pochopení svého božského původu mohou jednotlivci dosáhnout duchovní spásy a osvobození z hmotného světa. Tento gnostický pohled na stvoření a spásu se liší od tradičnějších náboženských vyprávění.
NAASEJCŮ A OFITŮ?
Naasejci i Ofité byli gnostické skupiny, které existovaly v prvních staletích společného letopočtu. Ačkoli sdílely některá společná gnostická témata a víru, měly také výrazné rozdíly. Zde jsou uvedeny některé klíčové rozdíly mezi Naasejci a Ofity:
Naasejci: Důraz na hadí symboliku: Naasejci, jak napovídá jejich název (z řeckého "naas", což znamená had), kladli velký důraz na hadí symboliku. Hada považovali za symbol moudrosti a duchovního probuzení.
Vliv křesťanství: Naasejci do své gnostické víry začlenili křesťanské prvky. Věřili v Ježíše Krista jako významnou postavu a křesťanské příběhy interpretovali gnostickým a alegorickým způsobem.
Sofie: Naasejci podobně jako mnoho gnostických skupin věřili v koncept Sofie, božské ženské postavy moudrosti, která hrála určitou roli v jejich kosmologii.
Ofité: Uctívání hada: Ofité odvozovali své jméno od řeckého slova "ophis", což znamená had. Uctívání hada bylo významným rysem ofitského gnosticismu. Uctívali hada jako symbol božské moudrosti a poznání.
Mýtus o stvoření: Ofité měli jedinečný mýtus o stvoření, který zahrnoval božského hada nebo draka jako zdroj stvoření. V jejich kosmologii byl had pozitivní silou, která lidstvu přinášela poznání.
Anti-Demiurg: Na rozdíl od některých jiných gnostických skupin, které zobrazovaly Demiurga jako nevědomého nebo zlovolného, Ofité viděli Demiurga jako nižší, stvořenou bytost, ale ne nutně zlou. Věřili, že had pomáhá lidem uniknout omezením, která jim Demiurg ukládá.
Judaistické prvky: Ofité do své gnostické víry zahrnovali prvky judaismu, včetně hebrejské Bible a postavy Mojžíše. Tyto prvky reinterpretovali v gnostickém a alegorickém kontextu. Souhrnně lze říci, že jak Naasejci, tak Ofité byli gnostickými skupinami, které přikládaly význam hadí symbolice a sdílely některé gnostické myšlenky, jako je snaha o vyšší poznání a role božských prostředníků. Měly však odlišné interpretace křesťanských a judaistických prvků, mýtů o stvoření a svého pohledu na Demiurga, což je v rámci rozmanitého prostředí gnostického myšlení navzájem odlišovalo.
Valentiniáni [byli] významnou gnostickou skupinou, kterou založil učitel Valentinus ve 2. století n. l.. Vytvořili složitý a vlivný gnostický systém s jedinečnými naukami. Toto společenství mělo nejblíže k Protoortodoxnímu Křesťanství – mnoho prvků Valentiniánů přešlo postupně do Protoortodoxního Křesťanství.
Emanace a eony: Valentiniáni věřili v hierarchii božských emanací neboli eonů, které vycházejí z nejvyššího, nevýslovného Boha. Tyto eony představovaly různé božské vlastnosti a principy a hrály klíčovou roli v jejich kosmologii.
Sofie a Demiurg: Valentiniáni do své kosmologie často zahrnovali postavu Sofie (Moudrosti). Sofie, eón, byla zodpovědná za neúmyslný čin, který vedl ke stvoření hmotného světa, a Demiurg, nižší božstvo, které stvořilo fyzický vesmír a vládlo mu. Hmotný svět byl považován za důsledek Sofiina pádu.
Pleroma a Kenoma: Valentiniáni rozdělovali vesmír na dvě hlavní sféry: Pleromu (Plnost) a Kenomu (Prázdnotu nebo Prázdnotu). Pleroma byla božská říše eonů a dokonalosti, zatímco Kenoma představovala hmotný, nedokonalý a chaotický svět stvořený Demiurgem.
Vykoupení a spása: Valentiniáni věřili, že lidské duše mohou dosáhnout vykoupení a spásy prostřednictvím poznání (gnóze). Gnóze byla klíčem k probuzení božské jiskry v jedinci a k opětovnému spojení s božskými sférami, což nakonec vedlo k úniku z hmotného světa.
Trojčlenná struktura lidstva: Valentiniáni často popisovali trojčlennou strukturu lidství, která se skládala z hmotného těla, psychické (duše) a duchovní (pneumatické) složky. Pouze ti, kteří měli duchovní složku, mohli dosáhnout spásy prostřednictvím gnóze.
Hylici: Lidé, jejichž život je určován především péčí o hmotu, hyle, a kteří se skládají pouze z materiálních instinktů a tělesných tužeb. Nejnižší ze tří skupin lidstva v gnostickém hnutí – Valentinianismus; Zdroj – kniha SLOVNÍK GNOSTICISMU; Andrew Phillip Smith; Teosofické nakladatelství; Wheaton, Illinois Chennai, Indie; První Quest Edition 2009
Psychici (mentální či psychičtí lidé): Ti, kteří jsou na úrovni duše. Valentiniáni rozlišovali mezi hyliky, psychiky a pneumatiky, kteří byli typičtí tělem, duší a duchem. Psychici byli často ztotožňováni s obyčejnými křesťany, kteří nebyli ani gnostiky, ani pohany; Zdroj – kniha SLOVNÍK GNOSTICISMU; Andrew Phillip Smith; Teosofické nakladatelství; Wheaton, Illinois Chennai, Indie; První Quest Edition 2009
Pneumatici: To jsou Ti, kteří jsou, ve své vyšší úrovni ducha. Valentiniáni rozlišovali mezi hyliky, psychiky a pneumatiky, kteří byli typičtí tělem, duší a duchem. Pneumatik byl vždy gnostik a byl považován za zachráněnou a vykoupenou i probuzenou
bytost; Zdroj – kniha SLOVNÍK GNOSTICISMU; Andrew Phillip Smith; Teosofické nakladatelství; Wheaton, Illinois Chennai, Indie; První Quest Edition 2009
Spasitel: Valentiniáni věřili v přítomnost božské postavy Spasitele, často spojované s Ježíšem Kristem, který přišel předat gnózi a vést duše uvězněné v hmotném světě zpět do Pleromy.
Reinterpretace křesťanského Písma: Valentiniáni reinterpretovali křesťanské spisy, například Nový zákon, tak, aby odpovídaly jejich gnostické víře. V biblických textech viděli skryté gnostické významy.
Spojení s božstvím: Konečným cílem Valentiniánů bylo dosáhnout mystického spojení s božskými sférami a vrátit se do Pléromy. To vyžadovalo uznání vlastní pravé, duchovní identity a odmítnutí hmotného světa.
Duchové a syzygie: Valentiniáni často popisovali duchovní bytosti a párové eony (syzygie), které hrály v jejich kosmologii specifickou roli a poskytovaly vhled do struktury božských sfér.
Odmítání legalismu a rituálů: Valentiniáni odmítali legalistické a rituální aspekty hlavního proudu křesťanství a zdůrazňovali význam osobního zjevení a vnitřního poznání před vnějšími náboženskými praktikami. Valentiniánský gnostický systém měl v prvních staletích křesťanské éry velký vliv. Ačkoli samotný Valentinianismus nakonec upadl, jeho vliv na gnostické myšlení a raně křesťanskou teologii přetrval a přispěl k bohaté tapiserii starověkých náboženských a filozofických hnutí. Valentiniáni se dnes znovu probouzejí – dokonalý přehled jejich nauk najdete na webu http://www.gnosis.org/library/valentinus/index.html Valentinus and the Valentinian Tradition Sophia a Eva Dvojice (syzygie) ve valentinovském myšlení Role Krista Učení o jménu Valentiniánský monismus Psychologie a spása Uskutečněná eschatologie Víra (pistis) a poznání (gnóze) ve valentinovském myšlení Církev jako Kristovo tělo Spojení s andělem Valentiniánské učení o hříchu Etika Svátostná praxe
Valentiniáni a židovský chrám Valentiniánský výklad Písma Demiurg ve valentinianismu Omyl v evangeliu pravdy Valentiniánský pohled na stvoření (návrh) Bibliografie V českém překladu jsou texty umístěny na mém webu - [CZ/EN – Základní gnostické nauky/Basic Gnostic Doctrines] https://samanskecesty.wordpress.com/gnosticism-extremely-detailed- teaching-2021-2022/
POHLED PROFESORA BARTA EHRMANA98 NA VALENTINIÁNY
Citace: "Na rozdíl od Sethiánských gnostiků byli Valentiniáni pojmenováni po skutečné osobě, Valentinovi, zakladateli a původním vůdci skupiny. O Valentiniánech víme ze spisů protoortodoxních hereziologů, počínaje Ireneem, a z některých spisů objevených v knihovně v Nag Hammádí, které téměř jistě pocházejí od Valentinovských autorů, včetně jedné knihy, která mohla být ve skutečnosti napsána samotným Valentinem (Evangelium pravdy). Valentinus se narodil kolem roku 100 n. l. a vyrůstal v egyptské Alexandrii. Údajně byl žákem křesťanského učitele Theudase, který byl zase žákem apoštola Pavla. Valentinus se přestěhoval do Říma na konci 130. let a stal se tam vlivným řečníkem a učitelem. Podle některých našich raných zpráv byl téměř zvolen římským biskupem. Navzdory svým odlišným názorům – které se protoortodoxním zdály být zcela scestné – on a jeho následovníci pokračovali v římské církvi. Nic nenasvědčuje tomu, že by on nebo jeho následovníci založili své vlastní církve; uctívali Boha s protoortodoxními křesťany a navenek je bylo velmi těžké od nich rozeznat. Valentinus byl nicméně silně ovlivněn Sethiánským gnostickým mýtem a přijal jej do jakéhosi proto -ortodoxního rámce. Jeho chápání božských a materiálních říší bylo poněkud méně složité než u Sethiánů; jeho názory na Boha stvořitele nebyly tak tvrdé; on neodsuzoval materiální svět; a měl rozvinutější chápání lidské rasy: podle Ireneje on a jeho následovníci učili, že stejně jako má člověk tělo, duši a ducha, tak i samotná rasa se dělí na lidi, kteří jsou čistě živočišní - Hylici (těla, která přestala existo vat, když zemřeli), nebo Psychici (tj. "duševní" – to jsou běžní křesťané, kteří mohou být spaseni a mohou jim být dán slušný posmrtný život, pokud mají víru a dělají dobré skutky) nebo Pneumatici (tj. "duchovní: – to jsou Valentiniáni, kteří chápou hlubší pravdy, které jsou nezbytné pro plnou spásu v návratu do Pleromy, říše tam nahoře). Žádný z dochovaných Valentiniánských spisů nepředkládá své chápání toho, jak božská a lidská říše vznikly způsobem, který by byl srovnatelný se Sethiány (například 98 Valentiniáni. Zde je to, co o nich říkám ve druhém vydání své knihy After the New Testament (Oxford University Press). https://www.bartehrman.com/the-new-testament-a-historical-introduction-to- the-early-christian-writings-4th-ed/
Tajná kniha Janova nebo mýtus v Jidášově evangeliu, který jsem uvedl v předchozím příspěvku). Je však jasné, že Valentiniáni nejen uctívali v protoortodoxních církvích, ale také přijímali protoortodoxní biblické texty (knihy, které začínaly být považovány za kanonické) a drželi se protoortodoxního doktrinálního učení – alespoň navenek. To, co činilo Valentiniány charakteristickými, bylo to, že interpretovali jak tyto spisy, tak tyto doktríny svým vlastním, rozhodně neortodoxním způsobem, aby učili plnější m pravdám o povaze horní božské Pleromy (nebe), a také o méněcennosti tohoto materiálního světa, o uvěznění božských prvků zde v lidských tělech a o potřebě osvobodit je uznáním pravd, které by Kristus mohl přinést shůry, a tím, že podstoupí rituály nezbytné pro vykoupení. Protože zůstávali v protoortodoxních církvích, vyznávali protoortodoxní doktríny a četli protoortodoxní spisy – a přitom je vykládali zcela odlišným způsobem než nevalentiniáni mezi nimi – byli protoortodoxními hereziology považováni za obzvláště hanebnou skupinu, kterou je těžké odhalit a vykořenit. A byli považováni za nebezpečné pro komunity, ve kterých žili, protože vyučovali své názory jako jakési elitářské chápání víry pro ty, kteří chtěli postoupit na vyšší úroveň duchovního poznání. Přitažlivost valentinovského pohledu lze spatřovat v krásném odrazu známém jako Evangelium Pravdy, který, jak bylo naznačeno, může ve skutečnosti pocházet z pera samotného Valentina. Jiné jejich spisy ukazují, jak blízko k protoortodoxním názorům Písma st áli Valentiniáni (na rozdíl od Sethiánů), jako v Ptolemaiově dopise Floře (viz kapitola 10) a v Pojednání o vzkříšení. Jiné spisy však ukazují, jak mystické, hluboké a esoterické mohou být Valentinovské úvahy o povaze světa a našem místě v něm, jako v mocném, ale obtížném Filipově evangeliu. " Konec citace
VALENTINIANISMUS – NÁSLEDOVNÍCI UČITELE VALENTINA
Valentinianismus je škola křesťanské teologie, která je často ztotožňována s širší kategorií gnosticismu. Valentiniánská škola se poprvé objevila na počátku 2. století se spisy a učením teologa Valentina, jehož nejistá biografie ho sleduje jako talentovaného myslitele, který se potýkal s egyptským, řeckým, římským, židovským a raně křesťanským myšlením ve snaze vytvořit první souvislý a systematický popis křesťanské víry. Záznamy, které máme k dispozici, naznačují, že valentiniáni (na rozdíl například od séthovské školy) se nepovažovali za náboženství nebo duchovní hnutí odlišné od apoštolského křesťanství, ale spíše za vyšší teologické vysvětlení tohoto náboženství. Starověcí Valentiniáni neměli rádi, když se o nich takto mluvilo, považovali se v první řadě za "křesťany" a až za přívržence valentinovské filozofie. Valentiniáni navštěvovali stejná církevní shromáždění jako proto-ortodoxní a zároveň rozvíjeli svou vlastní jedinečnou liturgickou a svátostnou tradici pro vzájemnou praxi, z níž se mnohé ztratilo. "EVANGELIUM PRAVDY JE RADOSTÍ PRO TY, KTEŘÍ PŘIJALI MILOST OD OTCE..." - EVANGELIUM PRAVDY To, co nám zbývá, je systém a škola filosofického křesťanství, které zdůrazňují: A. naprostou transcendenci platónského "Jednoho" – tj. Otce, B. Rozdíl mezi Otcem a ideou Boha jako Mistra a Krále, C. suprakosmologické drama Pádu a Utrpení vysvětlující stvoření světa a D. jedinečné zjevení Otce v Ježíši Nazaretském jako zdroj spásy a konečný účel kosmického dramatu. Ne všem těmto tématům se tento článek
bude věnovat, ani tento článek nemůže plně vystihnout témata, kterými se zabývá – doporučuji zainteresovaným čtenářům, aby si starověké texty prozkoumali sami, doprovázené dobrým základem v sekundární literatuře k danému tématu. "ABYCHOM MOHLI MLUVIT O VZNEŠENÝCH VĚCECH, JE NUTNÉ ZAČÍT U OTCE, KTERÝ JE KOŘENEM VŠEHO A OD NĚHOŽ JSME OBDRŽELI MILOST MLUVIT O NĚM. " - TROJDÍLNÝ
TRAKTÁT
Valentinovský systém začíná a je orientován kolem dvou pólů – křesťanského zjevení a lidské touhy po poznání Nejvyššího, která nabývá rozvinuté podoby (ve světě 2. století) v platónském myšlení. Valentinovská filosofie tedy začíná u Otce, o němž lze z čistě filozofického hlediska mluvit jen apofaticky – je nepochopitelný, nepoznatelný, neomezený, nekonečný, nadčasový, neměnný. Otázka "ale jak tedy můžeme poznat Otce?" se proto stává ústředním ohniskem valentininovského myšlení – v jistém smyslu lze celý systém chápat jako pokus o odpověď na tuto otázku. Valentinovská představa Boha nekončí pouze apofatickým tvrzením o nepoznatelném Otci. Zatímco nikdo nemůže poznat Otce zvnějšku, Valentiniáni tvrdili, že Otec má sebe-noesis (sebepoznání) – to znamená, že zná sám sebe. Toto sebe-noesis dává vzniknout Synu, který je jedno s Otcem, a přesto vyšel z Otce jako jediné zjevení všeho, čím je Otec v sobě samém. Vzájemné sebepoznání Otce a Syna také přináší nesčetné (vskutku nekonečné) různé projevy Otcovy přirozenosti, a tento třetí aspekt Božství se nazývá Církev neboli Duch svatý. Lze říci, že zatímco Syn je jedinost Otce, církev je nekonečná rozmanitost Otce. Církev je v Otci, ale Otec chtěl, aby členové Církve měli svou vlastní bytost, odlišnou od Božství. Proto Valentiniáni předpokládali druhou rovinu reality – v Božství,
ale mimo něj, členové Církve vystupovali jako své vlastní bytí, stále závislé na Otci, pokud jde o jejich bytí, ale již ne pouze jako vyjádření Otce, aniž by byli sami sebou. Tato druhá úroveň reality se nazývá Pleroma neboli "Plnost". Tyto aiony, členové Církve, dané bytí, neznali Otce a jako takoví nebyli od počátku dokonalí. Kromě toho se dramatem pádu a utrpení, procesem zdokonalování v Pleromě, jímž věčné aeony poznávají a milují Otce, zformovala třetí úroveň reality, Kenoma, což znamená "prázdnota" složená ze tří substancí – masa, duše a duchovního semene. Tato Kenoma je totožná s tím, co bychom považovali za celý hmotný vesmír – Kenoma je vesmír. Je třeba také poznamenat, že výše uvedené schéma (a celý tento článek) třístupňové reality Kenomy, Pleromy a božství je charakteristické pro "východní" valentinianismus, ten druh, který je reprezentován v textech z Nag Hammádí. "Západní" valentinianismus má velmi odlišné teologické schéma a možná si někdy v budoucnu zaslouží vlastní článek.
"STVOŘENÍ ČLOVĚKA SE ODEHRÁLO STEJNÝM ZPŮSOBEM JAKO VŠECHNO
OSTATNÍ. " - TROJDÍLNÝ TRAKTÁT Valentinovská antropologie vychází z předpokladu, že základní konstituce vesmíru (vysvětlená v Sofiánském dramatu, které lze podrobně lokalizovat v trojdílném traktátu) a základní konstituce každé lidské bytosti jsou totožné – vesmír obsahuje tři substance (tělo charakterizované vůlí, touhou, úsilím a nedostatkem, duši charakterizovanou nedokonalostí, racionalitou a hledáním Dobra a duchovní semeno charakterizované dokonalostí, nepomíjivostí a jednotou s Otcem), které jsou všechny přítomny v lidské bytosti. Mezi učenci a moderními valentinisty probíhá debata o tom, jak přesně by tato antropologie měla být a historicky byla koncipována, přičemž se objevují tři dominantní interpretace:
Každá lidská bytost je tělesná osoba, psychická (mentální nebo oduševnělá) osoba a duchovní osoba, podle tří základních složek svého ustrojení. Tělesný aspekt všech lidí je odsouzen ke zničení, duchovní aspekt je předurčen k rozkvětu a dokonalosti a duše každého obdrží spasení tím, že se sjednotí se svým duchovním aspektem.
Každá lidská bytost je buď tělesná osoba, nebo psychická osoba, nebo duchovní osoba. Jedná se o stavy, které lze změnit a závisí na tom, který aspekt v daném okamžiku převládá. Tělesná osoba je odsouzena ke zničení, duchovní osoba má jisté neboli "lepší" spasení a jasnovidná osoba má nejistou neboli "menší" spásu.
Každá lidská bytost je buď tělesná osoba, nebo psychická osoba, nebo duchovní osoba. Jedná se o přísné kasty a nelze je změnit. Jak bylo řečeno, tělesný člověk je odsouzen ke zničení, jasnovidec k nejistému nebo menšímu osudu a duchovní k jisté nebo větší spáse.
Pisatel tohoto článku se osobně přiklání k prvnímu výkladu, ale je třeba připustit, že na toto téma probíhá skutečná debata a je pravděpodobné, že mezi samotnými starověkými Valentinovci panovala skutečná neshoda ohledně toho, o jaký výklad se jedná. Přijmeme-li tedy první výklad, pak Valentinovské chápání antropologie zachází s každým člověkem jako s člověkem, který se skládá ze tří neredukovatelných částí – tělem jsme dětmi nedostatku, duší dětmi pokání a duchem dětmi Otce.
"... aby jako syn Boží mohl přemoci smrt a aby jako syn lidstva byla obnovena plnost." - Pojednání o vzkříšení Bez ohledu na interpretaci je valentinovské pojetí toho, jak k této spáse dochází, jasné a je skutečně ústředním smyslem celého systému.
ODPOVĚĎ NA OTÁZKU "ALE JAK TEDY MŮŽEME POZNAT OTCE?" JE
ZODPOVĚZENA TAKTO: SKRZE JEDINEČNÉ ZJEVENÍ OTCOVA CHARAKTERU A
PODSTATY V JEŽÍŠI NAZARETSKÉM. Valentiniánská zpráva o Ježíšovi před jeho křtem je smíšená. Některé starověké valentinovské prameny naznačují, že Ježíš byl nějakým způsobem jedinečný (nebo dokonce již sám Bůh) již před svým křtem, zatímco jiné nenaznačují nic jiného než to, že Ježíš byl dobrým člověkem již před křtem. Ať už to bylo v tomto ohledu jakkoliv, Valentinianův konsensus byl takový, že po Ježíšově křtu Janem Křtitelem je Ježíš "Synem" přítomným lidstvu jako lidská bytost. Ježíšovou úlohou v jeho službě bylo projevit Otcovu přirozenost a charakter tak, že když člověk pozná Ježíše, pozná svého duchovního Otce a duchovní podstata v něm začne rozkvétat a dospívat k dokonalosti. A TAK SE NALÉZÁ ODPOVĚĎ NA POSLEDNÍ OTÁZKU – POZNÁNÍM JEŽÍŠE POZNÁVÁME OTCE A DOSAHUJEME DOKONALOSTI POZNÁNÍM, KTERÉ JE NÁM DÁNO. Ježíš projevil Otcův charakter až do té míry, že byl římským státem pronásledován a popraven na kříži, a přesto tuto smrt překračuje svou přirozeností jako dítě (ba Syn) Otce. To je vyjádřeno v tomto úryvku z evangelia pravdy: "ACH, TAK SKVĚLÉ UČENÍ! PONIŽUJE SE AŽ K SMRTI, AČKOLI JE ODĚN VĚČNÝM ŽIVOTEM. KDYŽ SE ZBAVIL TĚCHTO POMÍJIVÝCH HADRŮ, OBLÉKL SE DO NEPORUŠITELNOSTI, KTEROU MU NIKDO NEMOHL VZÍT. KDYŽ VSTOUPIL NA PRÁZDNÉ ÚZEMÍ STRACHU, PŘEDSTOUPIL PŘED TY, KTEŘÍ BYLI ZBAVENI ZAPOMNĚNÍ, JSA POZNÁNÍM I DOKONALOSTÍ, HLÁSAJE VĚCI, KTERÉ JSOU V SRDCI OTCE, TAKŽE SE STAL MOUDROSTÍ TĚCH, KTEŘÍ BYLI POUČENI." Ježíš Kristus tedy nebyl Valentiniány chápán jako oběť nebo zákonný odhlazovač hříchů. Valentinský Kristus je osvěcovatel a moudrý muž (vskutku Světlo a Moudrost sama), který zachraňuje tím, že zjevuje Otcův charakter a tím uděluje zdokonalující poznání Otce. Myslelo se, že skrze Ježíšovo láskyplné poznání se naše duchovní podstata narodí v poznání Otce, což není nic jiného než vzkříšení, království Boží a věčný život, který zcela přesahuje nedostatek, utrpení a smrt, které charakterizují Kenomu. Valentiniáni mezi gnostickými myšlenkovými systémy poněkud ojediněle nepopírali význam Ukřižování. Význam Ukřižování ve Valentiniánském myšlení spočívá v tom, že je konečným vyjádřením Otcovy přirozenosti jako sebedarující lásky – v tom, že Kristus kvůli nám zjevil Otcovu vůli a charakter, i když věděl, že to povede k jeho mučivé smrti. Ukřižování však nebylo samo o sobě považováno za spásonosnou událost, ale pouze za etapu Ježíšova sebezjevení Otce.
DODATEČNÉ POZNÁMKY:
Tématem, které moderního historicky smýšlejícího Valentiniána velmi zajímá, je valentinovská eschatologie. Nemáme žádný dochovaný přesný eschatologický záznam, který by nebyl vyplněn mezerami nebo obtížně interpretovatelný. I když z
Valentinova teologického systému můžeme vyvodit určité závěry, je ponecháno na čtenáři, aby prozkoumal samotné texty a teoretizoval o filozofických důsledcích. Zdá se, že valentinovská tradice nabídla hierarchické církvi alternativní vizi křesťanské organizace. Pagelsina kniha Gnostická evangelia pojednává o valentinovské praxi, kdy se odmítalo rozlišovat mezi laiky a duchovenstvem, místo toho praktikovalo přísnou rovnost (včetně rovnosti pohlaví) a přijímalo určité role v církevních bohoslužbách pouze dočasně a podle výsledku losování. Pravděpodobným možným důvodem je to, že Valentiniáni rozlišují mezi "Demiurgem" z Kenomy, který je ostatními křesťany často označován jako Bůh, a Otcem. Valentinův obraz Otce popírá, že by mohl být správně popsán jako soudce, vojenský velitel nebo jiná autorita, a místo toho by měl být považován za čistě sebedávajícího a štědrého Otce. V důsledku tohoto názoru se Valentiniáni považovali za transcendentní vůči církevní autoritě, která byla chápána pouze jako nástroj demiurga – odtud vážná teopolitická hrozba, kterou Valentiniáni představovali pro církevní hierarchii dychtící potvrdit svou vlastní autoritu. Valentinská tradice, jak pro nás přežívá dodnes, se nejlépe nachází ve slovech samotných starých Valentiniánů v příslušných textech z Nag Hammádí, zejména (podle názoru autora tohoto článku) textech, jako je například Evangelium pravdy, Tajná kniha Jakubova, Tripartitní traktát a Pojednání o vzkříšení – viz naše Starověká gnostická písma stránka. I když z popisů lovců herezí lze získat cenné informace (jako je výše uvedená poznámka o Valentiniánském rovnostářství), měli bychom být opatrní a upřednostňovat slova skutečných starověkých Valentiniánů před slovy těch, kteří je pronásledovali.
Karpokratovci byli raně křesťanskou gnostickou sektou, která vznikla ve 2. století n.l. Zastávali soubor osobitých přesvědčení a praktik, které je odlišovaly od hlavního proudu křesťanství.
Odmítání morálního zákona: Karpokratovci odmítali morální a etické zákony, které byly ústředním bodem tradičního křesťanství. Věřili, že morální normy a zákony vytvořil nižší bůh neboli Demiurg, který je zodpovědný za fyzický svět. Místo toho zdůrazňovali osobní svobodu a naplňování vlastních tužeb.
Univerzální spása: Karpokratovci věřili v koncept univerzální spásy. Tvrdili, že všechny duše budou nakonec vykoupeny bez ohledu na jejich činy nebo přesvědčení. Tato víra stála v protikladu k myšlence božího soudu a důležitosti osobní ctnosti, které byly ústředním bodem hlavního proudu křesťanského učení.
Poznání (gnóze) a osvobození: Stejně jako ostatní gnostické skupiny i Karpokratovci zdůrazňovali význam poznání (gnóze) jako prostředku osvobození od hmotného světa a ovládání Demiurga. Věřili, že jednotlivci mohou dosáhnout vyššího duchovního stavu získáním tajného poznání a vhledu.
Reinkarnace: Karpokratovci věřili v reinkarnaci. Věřili, že duše procházejí cyklem znovuzrození, dokud nedosáhnou stavu duchovní dokonalosti a osvobození. To bylo v souladu s jejich učením o univerzální spáse.
Magie a rituály: Karpokratovci byli známí tím, že používali magické rituály a praktiky, které, jak věřili, mohly jednotlivcům pomoci dosáhnout gnóze a duchovního osvobození. Tyto rituály často zahrnovaly vyvolávání a ovládání duchovních sil.
Libertinismus: Karpokratovci byli spojováni s libertinským chováním, které zahrnovalo praktiky považované podle tradičních křesťanských měřítek za nemorální nebo hédonistické. Věřili, že prožívání všech aspektů života, včetně toho, co bylo považováno za hříšné nebo tabu, může přispět k duchovnímu růstu člověka.
Apokryfní texty: Karpokratovci měli vlastní sbírku apokryfních textů, včetně "Karpokratova evangelia", která obsahovala učení a vyprávění odpovídající jejich jedinečné víře. Tyto texty byly většinovým křesťanstvím často považovány za kacířské.
Tajná jména a vášně: Karpokratovci věřili, že duše jsou s fyzickým světem spojeny prostřednictvím tajných jmen a vášní. Aby dosáhly osvobození, musely překonat tato pouta, která byla často spojena s hmotným světem. Je důležité poznamenat, že Karpokratovská víra a praxe byly velmi kontroverzní a rané křesťanské autority je považovaly za kacířské. Jejich důraz na libertinské chování a odmítání morálních norem z nich učinily terč kritiky a odporu uvnitř křesťanské komunity. Sekta nepřežila v hlavním proudu křesťanské tradice, a nakonec upadla v zapomnění.