Lekce – První kroky

VE JMÉNU VELIKÉHO ŽIVOTA NECHŤ JE OSLAVENO POSVĚCENÉ SVĚTLO!3

Každá cesta učení má své fáze a pochopení gnosticismu není výjimkou. Nikdo z nás nikdy skutečně nepochopil téma tak, že by přeskočil na konec učebnice, aniž by se zamyslel nad základními kapitolami. Proto doporučuji začít zkoumat gnosticismus od základů a postupně se ponořit do jeho doktrín. Abychom zahájili tuto cestu, obrátíme se ke třem článkům praktikujícího izraelského gnostika Alexandra Maistrovoye. Tyto články nám poslouží jako odrazový můstek, který nás povede přímo k podstatě gnosticismu.

∎

ALEXANDR MAISTROVOY – DEFINICE GNOSTICISMU "Když se nořím do různých náboženství, vybavuje se mi první setkání s gnostickým učením, šokován jeho hloubkou a realismem. Co mě zarazilo, byl akt gnostiků sesazení Stvořitele z trůnu – akt radikálně odporující učení jiných náboženství. Na rozdíl od buddhistů, kteří připisují lidská neštěstí přílišné připoutanosti k životu, nebo židů a muslimů, kteří obdarovávají pozemské strasti "vyšší božskou nutností", gnostikové odmítají spásu v podsvětí jako křesťané a nevysvětlují neštěstí nevyhnutelnou karmou jako hinduisté. Neutěšují se vykoupením a osvobozením spojeným s přikázáními, ani neslibují pozemský ráj, kterého lze dosáhnout ideologickými snahami. Dokonce i Platónův demiurg se zdá být na první pohled spravedlivý a spravedlivý. Gnosticismus tuto perspektivu převrátil. Stvořitel kosmu, architekt hmotného světa, se nejevil jako vševidoucí, soucitný a starostlivý, ale jako nevědomý, domýšlivý a pouhý st ín Boha. Gnosticismus ho vykresloval jako absurdní karikaturu nepochopitelné duchovnosti, v lepším případě jako výsledek dramatických střetů ve vyšších sférách, v horším jako vládce světa ve válkách a temnotě. Tento Stvořitel považoval kosmos, hmotu a tělo za zlé, cizí božskému duchu. Svět se stal mučírnou ovládanou démony – odpornou parodií na nebeské sféry, kde vládlo světlo a harmonie. Pouze pomýlení lidé si činili nárok na život těla, který přímo souvisel s nepoznatelným Bohem. Přesto v lidstvu – v tomto absurdním, trpícím stvoření zrozeném ze Stvořitelova šílenství či lsti – přebývala částečka božského světla. Tato částice, podobná stoické pneumě, umožňovala spojení s pravým božským poznáním a poskytovala vhled do povahy světa a místa člověka v něm. Toto poznání bylo Gnózí – přesným a realistickým vnímáním světa a lidstva. 3 Citace – je z Traktátu z Mandejské gnostické tradice: TRAKTÁT "RYBÁŘ DUŠÍ" Z JANOVY KNIHY/NA

POČÁTKU (§ 13)

∎

ALEXANDR MAISTROVOY – PROČ POVAŽUJI GNOSTICISMUS

ZA NEJMOUDŘEJŠÍ NÁBOŽENSKÝ A FILOZOFICKÝ SYSTÉM?

Gnostikové tvrdili, že lidské bytosti trpí těžkostmi a bolestmi, ne kvůli nějakému hříchu, který byl někdy spáchán jejich předky, a ne kvůli intrikám zlověstných sil, které nepochopitelně existují v míru a v souladu s všemocným a ctnostným Bohem, ale kvůli božskému sporu, který zničil harmonii duchovních sfér. Tvrdili, že lidské bytosti jsou rukojmími nejen nekonečného množství eventualit, ale co je ještě horší, jejich vlastního já, vášní, křivd a zábran. Byly arénou neustálých bojů různých sil uvnitř sebe. Jejich povaha nebyla jen nedokonalá, ale byla především zlá. Lidé byli odsouzeni k tomu, aby hledali štěstí, které se od nich vzdaluje, když se k nim přiblíží, jako fata morgána. Lidem bylo souzeno trpět a bloudit. "Tímto způsobem je srdce, pokud se nesetkalo s prozřetelností, nečisté, protože je příbytkem mnoha démonů," napsal Valentinus. Basilides nazval lidskou bytost "táborem mnoha různých duchů". "Mnoho démonů srdce" pro ně nebylo ničím jiným než, podle Basilidových následovníků, "upínací kolíčky na prádlo", které bránily pneumě v návratu do duchovního světa. Považuji to za nejhlubší ze všech filozofických a náboženských nauk.

∎

RYBY NEMOHOU NÉST ZBRANĚ, ANEB DO VÍRY (VĚROUKY)

NIKDY NEPATŘÍ STRACH JAKO PROSTŘEDEK PRO OVLÁDÁNÍ LIDÍ

Jako nadpis jsem použil málo známý výrok spisovatele Philipa Kindreda Dicka uvedeném v jeho životopise ( Divine Invasions – A Life of Philip K. Dick – Lawrence Sutin), který zní „Ryby nemohou nést zbraně,“ a v němž spatřuji pravý význam v tom, že následovníci Ježíše Krista, ať hlavního proudu – tedy katolického, pravoslavného,

protestantského nebo vedlejšího proudu (novo) gnostického či (staro) gnostického proudu, či jiná společenství, která se hlásí svoji alternativou k Ježíši Kristu (např. Mormoni - Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů; nebo Obec Křesťanů), nemohou svoji víru, či věrouku nést pomocí strachu a manipulace, ale jen tím jediným měřítkem, které dal Ježíš Kristus – a to je láska. Bible4, Nový zákon, ČEP – 1 Korintským 11, 19 citace: "Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí." Náboženský život ve strachu, či život pod dohledem, nebo život v uzavřeném vzorci myšlení nikam nevede. Strach nesmí tedy být nikdy nástrojem, kterým by měla jakákoli víra (věrouka) v náboženství, či spiritualitě komunikovat ani vnitřně, ani navenek. Pokud tomu, ale tak je, tak je to prvním signálem, že se děje něco nedobrého. Strach vede přesně podle vzoru Uroborose – gnostického hada požírajícího sama sebe, k nekonečnému kolu manipulace, závislosti a nakonec sebezničení. Pokud se tedy setkáte s tím, že jakákoliv náboženská skupina, či jedinec s osobní spiritualitou operuje a manipuluje ve svém zvěstování své pravdy (omylné či neomylné) ke strachu, opravdu to vezměte jako první signál, který Vám naznačí, že se děje něco nekalého. A upřímně, utíkejte, svoboda je tak cenná věc, že jen, když ji ztratíte, tak poznáte její význam.

∎

BIBLE, NOVÝ ZÁKON – KORINTSKÝM 13; CITACE: 1. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 2. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 3. A, kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 4. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 5. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 6. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 7. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 8. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. 9. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10. až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. 4 Bible, posvátná písma Judaismu a Křesťanství. Křesťanská Bible se skládá ze Starého a Nového zákona, přičemž římskokatolická a pravoslavná verze Starého zákona je o něco rozsáhlejší, protože přijímá některé knihy a části knih, které protestanti považují za apokryfní. Hebrejská Bible zahrnuje pouze knihy, které křesťané znají jako Starý zákon. Uspořádání židovského a křesťanského kánonu se značně liší. Protestantské a římskokatolické uspořádání se navzájem více shodují. Source – Encyclopedia Britannica; Web - https://www.britannica.com/topic/Bible

11. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. 12. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. 13. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. Tato měřítka neplatí jen pro Křesťanství. Tato měřítka, jak věřím, jsou univerzální, a v mnoha spisech a v různých věroukách by se našly podobné citace ve stejném znění. Ta univerzální platnost je pro mě zárukou, že můžeme pochopit, jak jsme si lidsky podobní, v našich věroukách a vírách, protože chceme živoucí víru bez strachu a bez područí, protože jiná cesta Vás nikam nedovede.

∎

BIBLE JAKO PROVOKACE ALEXANDRA MAISTROVOYE Bible vždy byla a dodnes zůstává hlavní knihou lidstva; jeho příběhy, konflikty a hrdinové jsou zdrojem inspirace pro největší filozofy, spisovatele beletrie, dramatiky, hudebníky a umělce, i když se zřekli Boha i jeho knihy. Bible je součástí našich život ů, základem našeho pohledu na svět a základním kamenem civilizace. Stejně jako komunisté, i ti, kdo ji nenáviděli, byli rukojmími biblických proroctví, hledání dokonalosti, harmonie a univerzálního sjednocení. Bibličtí hrdinové se stali postavami dramat, k terá se stala základem světové literatury. Myšlenka nemilosrdného antagonismu nejen vášní, jako ve starověké řecké tragédii, ale univerzálního dobra a zla, podrobení se velkému otroctví, sebeobětování a spravedlnosti, zamýšleného záměru a svobody volby – to vše pochází z hlavní knihy lidstva. Michelangelo a Shakespeare se povznesli do výšin Bible, poměřovali se s biblickými hrdiny a vysloužili si tak věčnou slávu. Ale co Bible sama o sobě představuje, od začátku do konce, ne -li nádhernou trvalou provokaci? A hlavním provokatérem je sám Stvořitel. On, Stvořitel, umístil Adama a Evu do zahrady Eden. Byli jako děti, které nepoznaly zlo, a zůstávaly v blažené nevědomosti. Jejich blaženost však byla poskvrněna podivným zákazem: nesměli okusit ovoce ze stromu poznání. Neposlušnost je spojena s hrozným pokáním. Všichni rodiče vědí, že když svým dětem přísně zakazují něco dělat, provokují je tím k páchání zakázaného, protože není nic žádoucnějšího než zakázané ovoce. Stvořitel se však neomezil jen na toto: umístil do zahrady Eden s jejími podivuhodnými a dojemnými tvory nebezpečnou a lstivou věc – hada pokušení. Od té chvíle neměli Adam s Evou žádnou šanci. Zakázané ovoce bylo lákavé samo o sobě, ale démon, jehož kouzlům tato naivní stvoření nedokázala odolat, je pokoušel všemi možnými způsoby. A když ve své prostotě podlehli pokušení, přivolali na sebe všechny možné tresty od Stvořitele, který neodpustil svým dětem špatný krok, který zosnoval. Jinými slovy, rodiče zakazují svým dětem dotýkat se vytouženého bonbónu a pak nechají některé postavy, aby jim samot ným bonbónem zamávaly přímo před nosem. A pak se v zuřivosti vrhají na děti, když nejsou schopny odolat pokušení. Všichni normální rodiče by tyto činy označili za spletitý sadismus. Ale to je jen začátek. Synové Adama a Evy, Kain a Ábel, přinášeli oběti pro Stvořitele. Ábel jako chovatel dobytka obětoval býky ze svého stáda a farmář Kain obětoval plody své první sklizně. Zkusme si tuto situaci ještě jednou v běžném lidském

životě. Dva bratři, kteří milují svého otce stejnou měrou, mu dávají dary a vkládají do nich svou oddanost a duši. Normální otec by bezpochyby přijal dary obou synů příznivě a pochválil by je za jejich horlivost. Náš "otec" šel jinou cestou. Přijal dar jed noho ze svých synů a odmítl dar druhého. Existuje lepší způsob, jak v dítěti vzbudit šílenou žárlivost a hořkou zášť, než jednat podobným způsobem? Všichni rodiče by na tuto otázku odpověděli přímo. Vědí, že když odstrčí jedno dítě, hluboce by se dotkli jeho citů a následky by mohly být fatální. Ale 'nebeský otec' byl hluchý k hlasu srdce a mysli. Neoprávněně odmítl dar nešťastného Kaina, způsobil mu bolest a zoufalství, a tak ho dohnal k bratrovraždě. Tentýž provokativní příběh v různých obměnách je reprodukován v četných po sobě jdoucích biblických zápletkách. Cham, jeden ze tří Noemových synů, byl proti své vůli vystaven strašlivé provokaci. Náhodou uviděl svého otce 'nahého ve stanu' a řekl Šémovi a Jáfetovi, co viděl. To vyvolalo hněv mezi Noemovými a Chamovými bratry. Cham, oběť strašlivé náhody, byl proklet, stejně jako jeho potomci v osobě Kanaánu a jeho dětí. V biblickém výkladu byl Cham praotcem afrických národů, které byly od té doby odsouzeny k osudu vyděděnců. "Zlořečený Kanaán, služebníkem služebníků bude svým bratrům." Také řekl: "Kéž Bůh rozšíří Jáfeta, ať bydlí v stanech Šémových a Kanaán ať je jeho služebníkem" (Genesis 9:25–27). V moderní Evropě, stejně jako v dnešních islámských zemích, je Chámův "hřích" vnímán jako ospravedlnění zvěrstev páchaných na černoších, včetně obchodu s otroky. Zápletka stavby Babylonské věže je příběhem záměrného rozdělení dětí do "jazyků", kmenů a národů. Zbaveni možnosti porozumět jeden druhému byli lidé odsouzeni k nevyhnutelným hádkám, válkám a konfliktům. Od té doby se krev a utrpení staly osudem lidstva, které se stalo nesouvislým a pros áklým předsudky. Řídil by milující otec své početné děti podle zásady "rozděl a panuj"? A kdo je v tomto případě – milující otec nebo mazaný despota? Všichni jsme 'děti Abrahamovy'. Ale k některým ze svých dětí nebyl náš prapředek příliš milosrdný a příběh o Hagar a jejím synu Izmaelovi je toho důkazem. Hagar, služebnice bezdětné Abrahamovy manželky Sáry, dala Abrahamovi syna, a když Sára zázračně otěho tněla, byla tato ubohá služebnice i se svým dítětem vyhnána z domu na poušť. Výsledek je znám. Izmael, jak víme, se stal praotcem Arabů: " Bude to divoký osel, jeho ruka proti všem a ruka všech proti němu, a bude bydlet proti všem svým příbuzným" (Genesis 16:12). Dnes sledujeme, jak se tento příběh externalizuje. S takovou historií to není překvapivé. Jak víme, Abrahamovi potomci byli také odsouzeni k utrpení, a to také z vůle svého Stvořitele. Dva synové praotce Izáka — statečný lovec Ezau a bázlivý Jákob — mají stejný nárok na otcovo požehnání. Ezau byl starší bratr a zasloužil si požehnání na základě svých osobních rysů. Navíc byl oblíbeným synem Izáka. Jákobův trik, který přiměl svého hladového bratra, aby vyměnil své přednostní právo za čočkový guláš, však s pomocí své matky Rebeky, Izákovy manželky, vedl k tomu, že slepý Izák omylem požehnal Jákobovi, který byl považován za praotce židovského národa. Ezau, který byl spojen s Římem a křesťanskou církví, byl nespravedlivě ukřivděn a zbaven svého podílu. Pomstil se svému bratrovi a tato pomsta byla brutální. Jákob se stal otcem zakladatelem "vyvoleného národa" a zároveň se stal poutníkem, pronásledovaným a vyděšeným vlastním stínem. Byla to důmyslná provokace – vrazit klín mezi bratry kvůli

otcovu požehnání s cílem proměnit mladšího bratra ve věčného psance a staršího v nemilosrdného, zlomyslného pronásledovatele. Znovu a znovu se setkáváme se situací, kdy Otec vyvolává neshody a žárlivost mezi svými dětmi. Izrael miloval Josefa více než kteréhokoli jiného ze svých synů, protože byl synem jeho stáří. A zhotovil mu roucho mnoha barev. Když však jeho bratři viděli, že ho jejich otec miluje víc než všechny jeho bratry, nenáviděli ho a nemohli s ním pokojně mluvit" (Genesis 37:3–4). Toto zranění vede ke slepé nenávisti. Oblíbené dítě se stává předmětem žárlivosti a zuřivosti nemilovaných dětí. Bratři hodili Josefa do jámy a pak ho 'prodali Izmaelitům za dvacet šekelů stříbra' (Genesis 37:28). Josef skončil u Egypťanů a stal se faraonovým rádcem. Tak se utkaly intriky, které se zvrhly v nové kolo dramatu a novou provokaci, jejímž vyvrcholením se stal exodus. Příběh o exodu z Egypta je nestoudnou a absolutní provokací Stvořitele. Stvořitel neosvobodil svůj lid jen z egyptského otroctví. Záměrně 'zatvrdil faraónovo srdce', aby ukázal svou sílu, 'rozmnožil má znamení a zázraky v egyptské zemi' (Exodus 7:3). Stvořitel navštívil Egypťany nejrůznějšími strastmi a uvrhl egyptské království do katastrofy. Židé opustili Egypt, ale Egypťané přišli o své prvorozené, jejich pole a města byla zpustošena a země se ponořila do temnoty. To byl triumf vyšší moci na úkor ubohých tvorů, které zplodila. On, milující a starostlivý Otec, zatvrdil srdce velekněží Vysoké rady a zástupů a odsoudil svého "Syna" k smrti. On, všemocný a ctnostný Otec, věděl, že poprava "syna Božího" se v nadcházejících staletích změní v bědy a utrpení Jeho lidu, ale byl neúprosný. Takový byl jeho záměr, jeho plán, v němž nebylo místo pro soucit, ale jen krutou a chladnou kalkulaci, dát lidskému tragédii nový impuls, nenechat své stvoření zůstat v klidu a nepodporovat jeho rozvoj. Skrze utrpení, hněv, zranění a bolest tak dochází k neustálému postupu, neustálému vývoji, který nemá a nemůže mít šťastný konec, protože existuje pouze neúprosný boj s krátkými intervaly mezi zkouškami seslanými shůry. Ale je tu ještě jeden zlověstný faktor – Stvořitel nejen pobízí své stvoření k činnosti, ale také je testuje až do krajnosti, jako by jako výzkumník v laboratoři kontroloval hranici nemyslitelného pro své stvoření. V každém případě jsou důkazem této teorie tři významné biblické příběhy. Abraham miloval svého syna ze Sáry – malého Izáka – celým svým srdcem. Zde Tvůrce zorganizoval velkolepou provokaci. Požádal patriarchu, aby obětoval svého milovaného syna. To byla hrozná alternativa. Abraham si musel vybrat: zříci se požadavku Boha, s ním ž uzavřel smlouvu, nebo zabít svého dědice. Stařec si vybral druhou možnost a byl připraven k oběti. Na poslední chvíli Stvořitel zachránil Izáka a samotného Abrahama před nemyslitelným posláním a místo toho požadoval oběť ovce, která byla zamotaná ve větv ích stromu. Jednalo se o kultovní zápletku z Bible, která se stala nezbytnou součástí nejen judaismu, ale i křesťanské kultury. Jak domýšlivý však musí být všemohoucí Otec ve své ctižádosti ovládnout lidskou vůli, když svého spravedlivého služebníka postaví před tak strašlivé dilema!

Druhá, neméně přitažlivá zápletka je o Rácheliných útrapách. V Mezopotámii se Jákob zachránil před hněvem rozzuřeného bratra, setkal se s Ráchel, Lábanovou dcerou, a zamiloval se do ní. Konec této zápletky má ale k radosti daleko. Nejprve Lában uložil do postele Ráchelinu starší sestru Leu, kterou přestrojil za Ráchel, a pak sám Stvořitel vystavil své děti mučivým zkouškám: "Když Hospodin viděl, že je Lea v nenávisti, otevřel její lůno, ale Ráchel byla neplodná" (Genesis 29:31). Z Izáka Lea, která trpěla lh ostejností svého manžela, porodila prakticky všechny předky židovských kmenů a Ráchel v té době zakoušela muka zoufalství: 'Prosila Jákoba: 'Dej mi děti, nebo zemřu!'' (1. Mojžíšova 30:1). V zoufalství udělá poslední krok: "Dala mu tedy svou otrokyni Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel" (Genesis 30:1–4). Stvořitelovy dcery trpěly nesmírně, každá svým vlastním způsobem, ale On, jak se zdá, si jen liboval v jejich bolesti. A Jobův příběh tomu všemu korunuje. Job, jak víme, byl „bezúhonný a přímý, bál se Boha a odvracel se od zlého" (Job 1,1). Nedal Stvořiteli žádný důvod pochybovat o jeho hluboké a upřímné víře. A pak 'nebeský Otec' uzavřel smlouvu s ďáblem – Job musel ve zkoušce obstát. Byl připraven o všechno: o bohatství, o věrné služebníky, o milované děti. Přátelé se od něj odtáhli, byl p ostižen malomocenstvím, jeho tělo se proměnilo v jeden velký absces. Své dny trávil ve smradu a hnoji. Job snášel ďábelské zkoušky, a nakonec mu bylo odpuštěno a byl odměněn. Byla však uzavřena smlouva s ďáblem namířená proti milovanému synovi. Co by mohlo charakterizovat svět Demiurga (nebo Stvořitele), tohoto vypočítavého, a dokonce posměšného experimentátora, jasněji? Lidstvo bylo stvořeno k pravé podobě Stvořitele. Lidé se dokonce chovají k Jeho obrazu a podobě. Byl plný žízně po moci. Přizpůsobil se okolnímu světu tak, aby vyhovoval jemu. Zkoušel ostatní a prosazoval se na jejich úkor. Jeho cíle byly pochybné. I kdyby byli ctnostní, tato ctnost by byla nevyhnutelně následována zlem. A toto paradigma – dobro, které dává vzniknout zlu – pronásleduje lidstvo věčně a univerzálně, od mikroúrovně rodinných dramat až po makroúroveň dějin idejí. Anglický filozof Bernard Mandeville napsal: "Ti, kdo zkoumají přirozenost člověka, abstrahovanou od umění a vzdělání, mohou pozorovat, že to, co z něj činí společenského zvířete, nespočívá v jeho touze po společnosti, dobrosrdečnosti, soucitu, přívětivosti a jiných půvabech krásného zevnějšku; ale že jeho nejodpornější a nejodpornější vlastnosti jsou těmi nejnutnějšími úspěchy, které ho připravují na největší a podle světa nejšťastnější a nevzkvétající společnosti." Provokace jako motor lidského pokroku? Není to skutečný plán Demiurga?