Ukázka z knihy Agnostos Theos

AGNOSTOS THEOS – PROMLUVY

V DĚSU

[1] PRVNÍ ŽELEZNÝ KRUH – KRUH OTEVŘENÉ PASTI

[2] DRUHÝ ŽELEZNÝ KRUH – POSLEDNÍ VTEŘINY VÁLEČNÍKOVA ŽIVOTA?!

[3] TŘETÍ ŽELEZNÝ KRUH – RADUJME SE Z OSUDU SMRTELNÍKŮ?!

[4] ČTVRTÝ ŽELEZNÝ KRUH – POZOR NA VŠECHNY DOGMATICKÉ PRAVDY?!

[5] PÁTÝ ŽELEZNÝ KRUH – GNOSTIK JE VŽDY PROROKEM SÁM SOBĚ?!

[6] ŠESTÝ ŽELEZNÝ KRUH – MRTVÝ PROROK NAPOSLEDY PROMLOUVÁ Z

DRUHÉHO BŘEHU?!

[1] PRVNÍ ŽELEZNÝ KRUH – KRUH OTEVŘENÉ PASTI

Přicházíme na svět, který je spoután do pavoučí sítě. Ve světě, kde podle slov Carlose Castanedy (1)277, Orel mává svými křídly a nechává své oko dravce otevřené, aby mohl důkladně střežit vše kolem sebe. Proto je svět, do něhož jsme se všichni narodili, často vnímán jako otevřený možnostem rozvoje. Avšak z gnostického pohledu (který poskytuje přímou, bezpro střední zkušenost) je tento svět také vnímán jako pečlivě připravená past s ostrými bodci na dně. Ještě předtím, než vstoupíte do tohoto světa, má tento svět již připravené své dějiny, filozofie, náboženství a spirituality různých rozhledů, ale také politické systémy a s nimi přesně stanovené podmínky pro život člověka. K tomu patří i zdánlivě důležitý seznam toho, co se od nově narozeného, nově příchozího, skutečně očekává. V naší osvícené poslední postmoderní době je velmi oblíbené neustále mluvit o svobo dě, o překročení hranic dogmatického nebo fanatického vnímání světa, tedy o zničení okovů dědictví minulosti. Navzdory mnoha slovům člověk přichází do již hotového myšlenkově i ideologicky uzavřeného světa, ve kterém se stává pouze figurkou na šachovnici ve hře, kterou rozhodně nebude řídit. NARODÍTE SE TEDY DO SVÁZANÉHO, ZOTROČENÉHO SVĚTA, KDE VÁM LIDÉ PŘEDAJÍ SVÉ VLASTNÍ PRAVDIVÉ A PRAVÉ POJETÍ CHÁPÁNÍ REALITY, TEDY SVOJÍ HOTOVOU DOKONALE SLADCE UZAVŘENOU VIZI SVĚTA, KTEROU ZDĚDILI TAKÉ ONI. Možná přicházíte s nevinnou tváří, ale brzy vás zasypou pocity toho, co smíte a co nesmíte, co je třeba přijímat a co odmítat. V každé zemi, v každém národě, v každé rodině jste zahrnováni jiným správným pohledem na věci kolem vás. A čím více vášně, fanatismu, oddanosti a ochoty se podrobit kolektivním lžím projevujete, tím více stoupáte na vrchol sociálního, adaptovaného stavu v dokonalé hypnóze z opojení osobním pokrokem. Je vám neustále zdůrazňováno, že svět má své dějiny, svá náboženství a filozofie, ale i svou pravdivou vědu (samozřejmě existuje skutečná věda, ale problém lidí je spíše všeobecně rozšířená skepse z vědy a dojmologie, kterou také dostali předánu). Tento destruktivní tanec kolektivní hypnózy pro člověka začíná od dětství. Ať se ocitnete v jakémkoliv prostředí, budete dostávat dávky pravdy ve velkých 277 „Je to jediný cíl bojovníka. Proklouznout kolem Orla, ne se nechat sežrat. To je nejvyšší možná troufalost. Je to také svoboda volit a přijímat svoji volbu. “ (Carlos Castaneda)

porcích. Tyto pravdy budou většinou žít svým vlastním životem bez ohledu na to, kdy a za jakým účelem, i nekalým, byly stvořeny. Dávky kolektivní moudrosti jsou monotónně předávané z generace na generaci, had z ráje se zde stále směje časté naivitě člověka. Už se nepotřebuje plazit, radit, podbízet se a zpochybňovat, člověk sám se rozhodl svět klamu přijímat a lži tak udržovat dobrovolně a z pozice své síly jej i rozvíjet! A kdo ví, zda za tím skutečně stojí ten had, jak jsme si již zvykli říkat po celý věk lidstva. Je také bohužel pravdou, že si generace lidí předávali a budou dál předávat množství polopravd a lží, tisíce dogmat zapsaných v posvátných knihách náboženského, politického a vědeckého (pseudo) poznání jen ze zvyku, jen z laciného důvodu, že to t ak dělaly generace před nimi, protože moudrost předků je zkrátka vždy dobrou cestou i pro nově příchozí. Situace je tak extrémně vážná, kritická, že není cesty zpět, svět a lidský čas žije tragicky se zvyku, z nostalgie, z tradice, je tedy podivně svázán d ivným a šíleným Pavoukem a jeho smrtící vlákna se táhnou všemi směry. A bohužel i často končí jen v dokola opakovaných a nepřiznaných lžích. Pokud budete mít ale trochu čistého štěstí a dostanete druhou šanci od Jediného, a ponoříte se do jeho Hlubiny, tak se jednoho dne můžete probudit a prohlédnout lidskou masquerade, tedy divadlo s maskami prapodivných názorů, o kterých se nesmí přemýšlet, i dogmata zakotvená a předávaná z generace na generaci. Postupně Vám dojde, že slova mají pro každého jiný význam, že světem vládne těžké lživé předstírání, lehce nazývané ovoce života ve smyslu iluzorní reality. Tam se ubere,

tam se přidá a vytvoří se pravdivý, upravený odvar reality, a je připraven plně k servírování pravdy. Ochutnáte také následně svoji dávku frází, kterou Vám předají ve své (vysoké) škole života.(2)278Zní to zvláštně, ale slova nemají tu skutečnou moc, tedy nedokáží pravdivě předat pro každého člověka stejný význam. Každá myšlenka, která je vyslovena člověkem, je jen subjektivním vyjádřením vnitřní pravdy, podložená sice vnitřním postojem, přesto vznikla za určitých neopakovatelných podmínek, ale je jí hrdě dán ve vysoké škole života název absolutní a nezpochybnitelná! Pokud se ale čistou náhodou shodne více lidí na jedné takto vyprodukované pravdě, stává se tato základem pro více jedinců a je postupně přijata každým již domestikovaným člověkem. Nárok na reklamaci subjektivních pravd je ale pro další generaci těžké přijmout, dědíme přece nenarušitelnou moudrost předků a ta v zájmu zachování duševního zdraví domestikovaného jedince musí být nesena další generací vpřed, a hlavně s hrdostí! Po vnitřním probuzení v systému, v živoucím biosystému – matrixu, je vše jinak. Přichází otevřené znechucení nad zjednodušenými odpověďmi na složité otázky. Toto období pro nás začíná prvními zkouškami na prahu dospělosti. Stále máme chuť ptát se na nové věci, stále máme chuť vědět, proč se na složité otázky dávají zjednodušené a účelové odpovědi. Proč se nám v těchto chvílích nikdo nechce věnovat a raději jsme odkazováni na slovníky, encyklopedie, staré knihy staleté moudrosti, na učitele ve škole, na moudré osoby z našeho okolí, příbuzné a nejbližší? Skutečnou existenciální nevolnost to ale nedokáže odstranit ani zaplašit do nenávratna. Znovu a znovu nás v dalších vlnách zaplavuje a my jako (utajení) zbabělci před ní často utíkáme do bezpečných vod našich zděděných odpovědí. Vždyť tváří tvář zdrcující atomové nespoutané síle CHAOSU, schopné vymazat člověka ihned ve vteřině z povrchu Země, se existencionální nevolnost pouze skrytě nebezpečně šíří a udeří vždy nečekaně. A stále slyšíme a vnímáme to jako úder kladiva na kovadlinu, že Ti všichni moudře vyjmenovaní vzorní učitelé v součtu by měli něco vědět, a knihy by měly obsahovat vše, a proto moudrost předků nás musí něco naučit. Zařaď se, poslouchej příkazy i rozkazy, uč se jen bezmyšlenkovitě opakovat a pře staň vzývat kreativitu! Jsme opakovaně a důsledně přesvědčováni, že všechny naše zkušenosti již před námi někdo měl, že na stejné otázky se už před námi někdo ptal a nic originálního již není možné prožít. Život člověka je tedy dle Zlého ducha doby přece z dařile podařenou recyklací předchozích lidských životů, život člověka se dá přesně nadefinovat do životních okruhů, do uzavřených a předepsaných pořádků. Vše je přece opakováním téhož. V určité životní fázi se ale musíte naučit rozhodovat. Můžete se samozřejmě rozhodnout usnout v předepsaném postoji do světa, který se řádně, s noblesou a strnulou organizovaností světa přichystal na Váš příchod a zabydlet se v něm. Je poté nutné často zab ít sami sebe a svoji duši a v duchu prohry přijmout celou podivnou směs rozporů, přetvářky, vědomých a skrytých lží, spokojeně zavřít oči, číst encyklopedii světa, přijmout starý a ucelený pořádek, usadit se, svoji duši uvést slavnostně do soukolí reality. Už budete přece uspořádaně součástí světa, najdete si své dogmatické postoje ve víře, náboženství, různých – ismů, v politice, v rodinných hodnotách, v politické vyzrálosti, vědecké činnosti, a nakonec v usazenosti v tomto reálném světě. Budete pracovat pro dobro společnosti tím, že svojí ušlechtilou prací s nejlepším úmyslem se odevzdáte pro ukojení svých základních sobeckých potřeb, 278 Vesměs lidé zaklínající se vysokou školou života, tím míní, že vzdělávat se je zbytečné, je třeba už jen konzumovat a instantní pravdy prosazovat, bojovat až do konce svých dnů!

které vás budou vždy časem ospravedlňovat k mnoha lžím a kompromisům. Budete také studovat pravdy a vytvářet nové hodnoty ve starém plášti pro lepší svět Vašich budoucích dětí, a v tomto důsledku se zjednodušeně někam konečně zařadíte. Zamícháte kartami života, třeba si vyberete originální cestu mimo společnost, stanete se podivíny, najdete si svůj svět, zařadíte se mezi svoji subkulturu a schováte se tam s vírou v lepší časy? V tomto zajetí Vám hezky uplyne čas až do důchodu a smrti, jenže Smrt, ten starý nebezpečný protivník může být blíže, než si vůbec myslíte. Dobré je vědět, že ale také nemusíte zahazovat svoji vědomou touhu po smysluplných odpovědích na složité otázky. Můžete se také stát bojovníky proti zjednodušení, můžete hledat hluboko skryté těžké odpovědi napříč životem až na dně Mariánského příkopu lidské zkušenosti. Můžete chybovat, vracet se zpátky, opakovaně bloudit, napravovat přehmaty a tím se zbavovat každého otroctví, do kterého Vás bude chtít nějaký velmi přátelský malý i velký tyran mysl ící to s Vámi jako vždy dobře nenásilím nebo násilím dotlačit do správného směru pro něj. Můžete nečekaně pro druhé zpochybňovat zaběhnutý řád světa, můžete se mu vědomě postavit, vybírat z polopravd a zkreslení kousek po kousku pravdu a skládat ji do zají mavé mozaiky bojovníkova života. A pak začít třeba znovu, jít po jiné cestě a nezastavit se až do své smrti. Jenže pokud půjdete touto cestou, nakonec uniknete pohledu Orla, toho starého, vychytralého mrtvého úředníka střežícího Váš nezachytitelný život. Na této cestě ale musíte zpřetrhat pouta spojení s tímto světem a nevěnovat přílišnou pozornost starostem každodenního života. Jste sice jeho zdánlivou součástí a fungujete v něm, ale nepatříte do něj. Nesdílíte stejné starosti a zájmy s lidmi, kteří jdou cestou životem ve spánku. Nestaráte se o svoji sebereflexi, nemůžete se už vědomě spoutávat do pavoučí sítě sociálních vztahů a umělých problémů svazující moudré a rozumné podle Ducha světa. Co lze sdílet s těmi, kteří se zapomněli vydat na další cestu? Li dství? Obsah tohoto slova je také pro každého subjektivní. Ve skutečnosti totiž s nikým nic nesdílíme, hrajeme si jenom s neskutečným a umělým odrazem skutečnosti. Stačí odmítnout hrát hru podle pravidel Spících a začne se Vám svět rozpadat. Už nikdy nic n ebude jen tak moci zapadnout do sebe, jedno ozubené kolo nikdy už nezapadne do druhého. A slyšte velkou pravdu a velké Tajemství, tak to musí být, aby se svět pohnul dopředu, tak se vždy mění dějiny, tak je to přirozené, jenže lidé, lidé raději spí, než skutečně bdí. Co je vlastně komu po změně? Co bude ve Vašem životě na této cestě důležité? Především počítat život na hodiny, minuty a vteřiny, protože co do intenzity může bojovník za hodinu prožít tolik, jako někdo za celý život. Stezka gnostického bojovní ka je totiž velmi nebezpečná tím, že je přímo opačná životním situacím moderního člověka, nelze sdílet stejné nasměrování k trvalé domestikaci člověka. Bojovníci žijí po boku smrti, a právě z poznání, že Smrt je stále s nimi, čerpají odvahu postavit se čem ukoli. Kdo z nás zná obsah příští minuty, kdo ví, co bude mít smysl za vteřinu? Třeba Vám zlá a nevítaná nemoc za minutu vezme vše a budete malým dítětem, které se učí znovu mluvit?

[2] DRUHÝ ŽELEZNÝ KRUH – POSLEDNÍ VTEŘINY VÁLEČNÍKOVA ŽIVOTA?!

Na cestě ke skutečnému probuzení nemůže duchovní bojovník přijímat instantní, zjednodušené pravdy, nemůže pravdu konzumovat, což je hloupý zvyk moderního člověka 21. století. Tato anti konzumace reality a zkušeností v ní je základní předpoklad na skutečné duchovní cestě. Existuje totiž pokušení zhoubnější než všechny smrtelné hříchy. Je to určitý zlý duch doby, určité vnitřní prokletí každého

nového věku. Kdo už je na duchovní Cestě, ví, že čím více se něco nazývá nové, tím ve skutečnosti více opakuje starý zavedený otrocký řád v novém falešně se lesknoucím hávu. A se starým duchovnem to není také o moc lepší. Pro duchovní cestu je to dvojnásobná zhouba, stačí se podívat do lidské historie podléhání stávajícímu myšlenkovému řádu. Pokud tedy někdo křičí svoboda! Vysvobození! Nebo křičí jinak, budou za něj mluvit skutky! Jsou knihy, které mě stále inspirují na ces tě bojovníka, není to jen otázka jednoho přečtení, není to jen jednorázový zážitek. Moji osudovou knihou, ze které budu v druhé části těžké cesty k probuzení hojně citovat, je kniha Forresta Cartera o indiánském bojovníkovi Geronimovi, která se jmenuje: Od vedu Vás do Sierry Madre a vypráví příběh indiánského bojovníka, válečného šamana a duchovního vůdce Geronima. V jedné části je citován rozhovor, který vede indiánská bojovnice Chocole s neznámým mužem, tento rozhovor se odehrává na pozadí skutečnosti blíz ké smrti, kdy Chocole s neznámým mužem vede rozhovor o smyslu cesty bojovníka. „Ne, to ne,“ řekl zamyšleně muž, „posilovat ducha není snadné. Cesta je těžká. Většina lidí si vybírá snadnou cestu a jejich duch je pak malátný a chabý. Každý má možnost volby, víš?“ Kdo vyjde na duchovní cestu, kdo se stane hledačem Absolutna, komu je dán dar Cesty, ten se nemůže vrátit. Otočit se a jít zpět není možné, ten, kdo by se k tomu rozhodl, zničí svoji vlastní duši k duchovní smrti. Toto vykročení, tento obrat, je v každé skutečné duchovní cestě vystižen v konkrétním příběhu, konkrétní situaci. Když už se jednou rozhodneš přejít Jordán, když už vyjdeš jednou z Egypta, když už jednou opustíš dům svého otce a matky, když už se jednou otočíš proti vůli davu, předků, proti vůli různých ucelených instantních pravd, nemůžeš tuto cestu opustit. Už není možné se zařadit zpět do davu, nemůžeš už být nikdy součástí otroků na široké cestě, ostatně není k tomu žádný důvod, jsi pozván na úzkou Cestu. Orel se stále dívá, čeká na tvoji chybu, jeho drápy se při otočení zpět na cestě bez soucitu zatnou do Tvé šíje. Je to osudový bod obratu, bod setkání s Absolutnem, vykročení na cestu. Je to setkání Pavla z Tarsu se vzkříšeným Kristem, je to odchod Buddhy z domu, kde z pozemského hlediska nic nechybělo, je to setkání na Nejvyšší úrovni. Tak důležitý je to bod v lidském životě, že minout tento bod obratu znamená vybrat si modrou pilulku od Morfea a tím zabít sám sebe v blahobytu snového světa matrixu. Svět je vězením, vězením pro lidskou duši, bo d obratu je ale východiskem na Cestu z tohoto vězení. Nejvyšší varování – Bod obratu není instantní odpovědí, není to přijmutí jediné ustálené (nezpochybnitelné) pravdy, je to start k novému životu, životu na cestě k hledání Absolutna. Kristovci se setkají se vzkříšeným Kristem a jsou vysvobozeni z hříchu, buddhisté objevují hlubokou cestu k probuzení, Súfijové, Ti staří nádherní láskyplní Derviši v radosti tančí při setkání s absolutní láskou v Jediném, šamanský bojovník konečně vidí možnost rozbít okovy s vého otroctví, nachází možnost jít cestou svého srdce a proklouznout kolem Orla. Ale tím vším cesta teprve začíná. Jak ale máme zachyceno v Arijaparijesanasuttam, kde Buddha mluví o bodu obratu: „Tu mi přišlo Mnichové, na mysl: Objevil jsem tuto hlubokou pravdu, tak těžko zřetelnou, těžko srozumitelnou, tak tichou, vybranou, nepřístupnou pouhému rozumování, jemnou, pouze pro zasvěcence: libé pocity ale hledá toto pokolení, slastných pocitů miluje, libé pocity si cení.“

Je to začátek Cesty, jeden z pilířů na Cestě, východisko k dalšímu podivnému putování a nakonec (možná) cesta z otroctví. Je to jedinečná volba, zda zůstat otrokem nebo se stát bojovníkem. A na tomto základě je pak položen jiný základ pro skutečný život. Na těžké cestě k probuzení se setkáme i s podivnými nástrahami: „Jak jsem ti říkal,“ pokračoval lehkým, důvěrným tónem, „máš silného ducha. Odolala jsi mocichtivým vládám, které se vydávaly za bohy a žádaly po tobě, abys je uctívala, neboť tě živí a pečují o tvé hmotné tělo. Tvůj duch se držel vyšších zákonů Víry … ale,“ zamračil se, „… někdy mě napadlo, jestli jsi vždy bojovala jenom proto, … nebo zda to nebylo tak trochu ze msty.“ Máme skutečně možnost volby, cesta víry, cesta bojovníka, nás vezme daleko okolo uctívačů, kteří jsou ochotni pro své bohy zabíjet a ničit druhé, nemusíme se podvolovat hloupému řádu jednoduchých instantních pravd, nemusíme jít cestou otroka, který podléhá vyššímu řádu zděděnému po předcích, nebo od společnosti, v níž nás zastihlo povolání na cestu. Máme možnost se držet vyšších zákonů víry, být bojovníkem, zbavit se všech pout, vzbouřit se proti falešnému zákonictví panujícím v životech neprobuzených. Další smrtelné varování duchovního souputníka – nesmíme

ale zapomínat na to nejdůležitější a to, že bojovník si nesmí všímat lidí kolem sebe, posuzovat, soudit, dělat si názor, jde totiž po cestě bojovníka, ne pozorovatele. Musíme, opravdu musíme bojovat s každou nasazenou maskou a falešnými představami o sobě, se svou pošetilostí, pýchou na duchovní cestu, zbabělostí, leností. Bojovník nesmí ztrácet čas mimo sebe, potřebujeme energii přijímat, ne odevzdávat jako oběť mnoha božstvům vysávajícím jeho energii, (i lidé kolem nás slouží svým archetypálním vzorům více než bychom čekali). Je nutné se postupně zbavovat vláken Pavučiny tohoto věku, odstřihnout se od zdroje otroctví. Tyto zásady jsou na cestě bojovníka důležité, můžeme druhé lidi, ty, kteří nejsou doposud bojovníky, inspirovat, ukázat jim cestu, ale nemůžeme za ně jít cestou z otroctví ke svobodě. Je důležité vědět, že: „Nízké zákony, jimiž se řídí, brání jejich duchu vystoupit výš. Proto se musí znovu narodit do hmotných těl. Jejich potomci jsou zase jen oni sami, a tak sklízejí, co zaseli. Jak oni říkají, dějiny se znovu a znovu opakují. Někteří z nich v dalším životě odolají, jiní ne. Mají pochopitelně možnost volby.“ Neexistují zkratky, zjednodušené odpovědi, falešný pocit uspokojení z uchopeného konečného poznání. Bojovníkovi je cesta otroctví odpornou stezkou, nechce být myší lovenou Orlem, zároveň je mu vrcholně odporné do duchovního otroctví uvádět druhé. Od toho pryč, to je zkáza bojovníkovy cesty! „Tak, tak,“ řekl muž, „každý obvykle lituje, když opustí své hmotné tělo a vidí, jak je jeho duch slabý. Kdysi… nemusel jsem to dělat… kdysi jsem se vrátil do hmotného těla, abych lidem ukázal, jak v každém člověku probíhá neustále boj mezi nízkými a vyššími zákony. Dokonce jse m dovolil jedné z těch mocichtivých vlád, aby mé tělo usmrtili… dost bolestivě, abych ukázal, jak duch může zvítězit, když odolá pokušení nízkých zákony. Ale… jejich kněžské úřady to většinou nesprávně vykládaly. Oni mají rádi moc, víš, … zavádějí rituály, kde se prý duch může lehkými čárami a kouzly dostat přímo na Výšiny. Ale ve skutečnosti existuje vždycky jen Volba mezi nízkým a vyšším zákonem.“(3)279

[3] TŘETÍ ŽELEZNÝ KRUH – RADUJME SE Z OSUDU SMRTELNÍKŮ?!

Co vlastně můžeme dědit a kým se můžeme stát? (4) 280 Dostáváme do vínku dědictví od sudiček: rozdělení na rasy, podle příslušnosti k náboženství (či životu bez víry), rozdělení pohlaví, dědíme rozdělení lidí podle společenských řádů i společenských (zlo)řádů, jsme dědici všeho poznání a zkušeností předchozí ch generací. Je nám tak naloženo mnoho, často mnoho špinavého smetí ve formě zvyků, zlozvyků, společenských pravidel, ale také mnoho zdánlivě dobrých příkladů ctnosti! Dle platného chápání pak do sebe vlivem zaběhnutého řádu přijímáme všechna tato civilizační moudra od dětství, učíme se tedy jen přijímat a nepoznávat. Proud řeky nás strhává sebou. Při vstupu do tohoto zaběhnutého řádu nám však někdo zapomněl říci, že přijímáním falešné pravdy se zvyku se naše duše propadá do stavu hlubokého otroctví. Přesto se toto vše rádo honosně nazývá stará moudrost lidstva! 279 Forrest Carter: Odvedu vás do Sierry Madre – Na pozadí divoké krajiny arizonsko-mexického pomezí se odehrává drama posledních bojů apačského vojevůdce Geronima a jeho kmene proti cizím vetřelcům. Zdroj: http://www.databazeknih.cz/knihy/odvedu-vas-do-sierry-madre-25140 280 „Již jsem se odevzdal síle, která ovládá můj osud. Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil. Nemám myšlenky, a proto budu vidět. Ničeho se nebojím, a proto si budu sám sebe pamatovat. Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný.“ (don Juan) – Zdroj: výroky Carlose Castanedy

A tak nemusíme brát vážně, ba více než smrtelně vážně předepsané ctnosti, vlastnosti a vlastně celý zaběhnutý řád duše, jež pomyslně dědíme po těch předcích, které jste možná ani neznali. Máme dvě možnosti, jednou z nich je cesta otroka předstírajícího, že není otrokem a druhou možností je odvrhnout zaběhnutý řád a přestat se schovávat za poznání předchozích generací. Jít novou cestou, nabrat odvahu mít uši k slyšení a oči k vidění. Málokdo se odhodlá, málokdo dojde, proto je cesta vždycky hodně úzká. Na po čátku života je možností maska materialisticky orientovaného člověka. K tomuto postoji nás vychovávají moderní výchovné ústavy všeho druhu. Tito jednotlivci schovaní obvykle v davu vnímají náš svět zcela reálně, střízlivě, nedovolí si zpochybnit jeho reali tu, smiřují se s podmínkami k otrockému životu a zabydlují se v něm zcela otevřeně pod heslem – jezme, pijme a užívejme si všech slastí života, dokud nás smrt nesebere. Smrt a věci kolem ní jsou tabu, stejně tak jakékoli otázky po smyslu života, zde se neh odnotí, nehledá, přijímá se falešné poznání druhých a člověk se tak stává často zvěstovatelem cizího poznání bez špetky vlastního přispění. Zde není otevřená žádná možnost k hledání toho, co nás přesahuje, maximálně materialista vede oblíbené hovory o Nepoznatelném Nekonečnu s dopředu jasně uceleným, logickým názorem, nemajícím praktický vliv na jeho skutečný život. Může tak (jako naprogramovaný robot) aniž by se vystavil skutečnému procesu poznávání mluvit nekonečně dlouho bez inspirujícího obsahu. Vést ro zhovory s uzavřenými lidmi je tak prázdná cesta, je to vždy ztráta času, a to z toho důvodu, že takový člověk už do svého logického pohledu nic nepřijímá, je završený a zcela usazený v matrixu. Nesmí být rušen blázny a podivíny, kteří nemyslí logicky v jeh o uzavřeném světě. Dále jsou tu duchovně založení lidé se střepinou v hlavě, kteří už okusili jedinečnou a neopakovatelnou zkušenost z překročení krajní meze, a proto se lehce nedokáží smířit s podstatou světa a s podivnou (zdánlivě) otrockou realitou svéh o života. Tito lidé sice odhalili své otroctví, ale vyměnili ho za jiné v orientaci na život budoucí ve světle neurčeném, nebe, nirvánu, nebo soustředěním na duchovní cestu pouze podle duchovních jedinečných, nezpochybnitelných, dokonale pravdu předkládajících svatých knih a poselství. Jejich cesta vede dále než cesta materialisticky zaměřených lidí, berou vážně Život i Smrt, ale pokud podlehnou kouzlu jasné odpovědi na všechny důležité základní otázky života, stávají se jen opakovači minulosti, přijímají poznání předků a se strachu, že by se mohli mýlit, zahazují skutečný hluboký význam svých svatých spisů i poselství a usazují se v realitě světa. Zůstat v této pozici je už sladce a falešně příjemnější, vyvolává to dobrý pocit, že něco děláme, že jsme se snažili o poznání. Oproti materialistům je už duchovně zaměřený člověk o hodně dál na cestě k probuzení, ale zůstávají zde také osobně stanovené hranice, kam až může dojít. Usadit se v zemi Egyptské je příjemné, ale pak je možné přehlédnout naléhavou výzvu Stvořitele k opuštění domu otroctví a vydat se do pouště daleko od faraónova dozoru na cestu do neznáma. Nemyslel to nakonec Faraon s Izraelem taky vlastně dobře? Děsivá to myšlenka. Když poznávám tyto lidi kolem sebe, vím, že jsou jen v půli cesty a už nechtějí, nebo nemůž ou jít dále, anebo se prostě bojí jít dále, obávajíce se ztráty svých neměnných pravd. Ubohé ztracené duše, které jsou drženy duchem strachu z pomstychtivosti Boží, se pak životem potácejí mezi absurditou chybějících odpovědí na skutečné otázky Života a Sm rti a zakotvením v tradicích a věroukách, kterým ve skutečnosti nerozumějí nebo naopak rozumějí až příliš. Přesto jim vyhovuje být tam, kde jsou. A to je smutné. Žijí často v osidlech strachu, a přesto Vás falešně budou

ujišťovat o tom, že žijí svobodně a zvát Vás jako bludičky do svého močálu, kde Vás utopí ve svých nezpochybnitelných vizích! Co zbývá ale mně? Našel jsem jen jednu cestu pro svoji duši, a to cestu bez dozoru duchovních dohlížitelů, starostlivých kněží, a to cestu stopaře (5) 281 a snivce (6) 282. Pokud se tedy nějakým způsobem vymezíte ze skupiny duchovně založení lidé se střepinou v hlavě, bude to asi z toho důvodu, že střepina ve Vaší hlavě bude větší, a tudíž Vaše touha po skutečných otázkách a odpovědích bude větší než obvyklá. Naučené fráze a instantní odpovědi Vás budou nudit. Dokonce se budete těmto učitelům smát, odmítajíce svazující logiku odpovědí těch, kdo již došli až k úředně vymezené hranici všeho vědění a dál už nic nepotřebují na své cestě v otroctví. Určitě jako stopař a snivec půjdete jinudy, budete zpochybňovat ustálenost instantního poznání a stanete se stopařem a snivcem přijímajícím pravdu bez ohledu na to, kde ji najdete. Stopař bude stopovat fakta, zpochybňovat každou maličkost, drtit všechny učitele světa svojí nekompromisn í až nelidskou snahou vystopovat tajemství skutečného života, s vytrvalostí malého dítěte objevujícího podivný svět kolem. Čím více budete pátrat, tím budete mít více otázek, každá odpověď bude zároveň vytvářet tisíce nových otázek a budete se pohybovat dopředu i dozadu v čase. Zpochybnění se stane Vaším principem, budete stopovat život v jeho neskutečné podobě. Stanete se pro instantně moudré skutečným rebelem bez příčiny, vždy v opozici, a tajemným mystikem provokujícím čas a prostor. Stopař a snivec je nezachytitelný ve svých myšlenkách, je hned tu, hned tam, nedá se svázat do zjednodušených odpovědí. Stopařem a snivcem je mystická duše plná odvahy bloudit a pak po poznání o bludné cestě se vracet se zpět na rozcestí. Stopař a snivec jsou plni touhy hledat, zpochybňovat ustálené, dogmatické odpovědi, ale také jsou dušemi plnými vděčnosti Jedinému za každý nalezený střípek pravdy, za každou stopu vedoucí ke ztracené psí kosti, kdesi hluboko zahrabané a zapomenuté. Stopař a snivec se nezabydlují v tomto světě reality. Stopaře a snivce v jedné osobě nehledejte mezi dokonalými lidmi v dobré společnosti. Je to cesta mystické samoty v zajetí podivných subkultur, jimž bude normální svět asi většinou pohrdat pro jejich neuctivos t k reálnému světu. Kudy se ale chcete vydat vy sami, pečlivě se rozhodujte a pak rozehrajte svou osobní hru s ohněm, nebo oheň v sobě, ten posvátný plamen Jediného zadusíte. A co naleznete, to raději po poznání pocitu jasné mysli zahoďte!

[4] ČTVRTÝ ŽELEZNÝ KRUH – POZOR NA VŠECHNY DOGMATICKÉ PRAVDY?!

Když projdeme první částí probuzení, můžeme si zvolit několik cest. Věřte, že zpočátku zabloudíte a ne jednou, možná z touhy poznat pravdu. Je to dobře (zbavíte 281 „Stopařství je umění upevnit bod spojení v nové poloze, fixovat nové vjemy. Vyžaduje vnesení druhé pozornosti (vůle) do pozornosti první (rozumu). Stopař se zaměřuje na energii, myšlenky, pocity, události, na vše, co se vztahuje k matrixovému světu první pozornosti. Své vlastní chování i chování ostatních směruje k určitému cíli a s jasnou strategií. Stopařství se někdy také nazývá ovládaná pošetilost či kontrolované bláznovství. “ Zdroj: výroky Carlose Castanedy 282 „Snění je schopnost čarodějů pohybovat bodem spojení a vstupovat do jiných světů vnímání. Snění je způsob přenesení první pozornosti (intelektu) do druhé pozornosti (představivosti). Rovněž se mu říká bdělé snění, tj. vědomá kontrola nad děním ve snu. „Spící“ si neuvědomují (protože si nejsou vědomi toho, že žijí ve snovém světě), že když vnesou do svého snu vědomí, stanou se tak skutečnými. Umění snít je tak prostředkem přecházení z matrixu do skutečného světa, je branou do reality. “ Zdroj: výroky Carlose Castanedy

se osobního kultu všeznalého proroka), a až se z cesty poznání pravé pravdy vrátíte, budete skutečně hledat jenom jednu cestu, cestu srdce. Následně pochopíte, že pojem pravá nebo nová cesta se ráda používá v moderní době pro zotročení duše. Budete také mn ohem opatrnější na zjednodušené pravdy, na poselství, ze kterých na Vás dýchne naprosto jasné poznání skutečnosti. Opatrně proto zkoumejte všechny učitele, všechny svatosvaté muže a ženy s bílými vlasy vyzařujícími klid, živoucí moudrost a duchovní poznání. Zkoumejte otevřeně jejich ikony i ikony úředně schválených Svatých. Čekají Vás podivná zjištění a často jejich ut ajená temná minulost i děsivá přítomnost. Často totiž zjistíte, že když mrtvý vede mrtvého, nikam nedojde. Na stezkách srdce (7) 283 můžete zvolit i stezku po známých cestách různých vyznání, můžete se ji dokonce držet po celou dobu života, jen jedno bude podstatné, tato cesta Vás musí zavést na cestu mystickou, na cestu srdce, pokud se tak nestane, ztratíte svoji vlastní duši. Necháte-li se zastavit a přijmete- li dogmatická omezení, ztratíte svoji duši v otroctví jasných pravd. Jako příklad předkládám svoji křesťanskou cestu, jež volí mystickou osamělou cestu Parsifala, cestu rytíře za nalezením Svatého Grálu. Tato stezka přináší do ži vota následování Krista v osamělém putování, cestu, na níž padají všechny masky a na které se řídím svými osobními pravidly, základy, které mi dodávají i odvahu k hlubšímu sebepoznání. Jste tedy na cestě, jste stále bojovníkem,(8)284 a kde se tedy Vaše cesta srdce zastaví? Na to si každý musí odpovědět sám, nikdo za Vás v zastoupení jít nemůže. Rychlé a zjednodušené odpovědi stejně dlouho neobstojí tváří v tvář skutečnému nepříteli. Nebo můžete jít jinými neobvyklými cestami, cestami starých nebo nových spiritualit. Nebo můžete hledat napříč všemi směry, pravda se přece nedá uchopit instantně do Vašich rukou; vždy, když si myslíte, že stojíte, můžete padnout a Váš pád bude veliký. Je to ale nutnost pro hledače Absolutna. Pád může nakonec znamenat návrat na přímou stezku. Cesta srdce je totiž úzká, nesnese odkladu, stále je potřeba měnit své vlastní nezávislé pohledy, a hlavně nezůstávat v pokušení jasných odpovědí. Mezi extrémy, mezi zjednodušenými pohledy existuje náročnější cesta, cesta, která vede za pravdou navzdor y našim názorům, předpokladům, i předem připraveným odpovědím. Co nás může zastavit? Jsou to lákavé odpovědi, instantní odpovědi, nenutící člověka zpochybňovat vše, hlavně chladně přehodnocovat. Nenutí Vás k závaznému kroku na duchovní cestě k setkání s Ab solutnem ani k setkání s draky uvnitř Vás. Kdo nás ale vyzve k vykročení na střední cestu? Kdo to udělá, když ne my sami? Je to ale dar, ne samozvaná, předem vymyšlená cesta, je jediným smysluplným darem z nebes od Jediného. Tato střední cesta je cesta sto paře a snivce, cesta stopování každého nepatrného zrnka pravdy, vyžadující celoživotní hledání, ne očekávání instantní odpovědi. Je to cesta snění, kdy vidíme pravdu v její skutečné podstatě s dopadem na náš reálný život, není to cesta odtržená od všedního dne. Je to cesta srdce v každé neobyčejné minutě i vteřině. Stopař a snivec mají vnitřní 283 Existují pro mne pouze cesty po stezkách srdce. Jen po takových cestuji a projít je v celé délce je jedinou hodnotnou zkouškou, kterou znám. A tak po nich cestuji a bez dechu se dívám a dívám. (don Juan – Carlos Castaneda) 284 „Bojovník je lovec. Bere v úvahu vše. To je převzetí kontroly. Jakmile jsou jeho propočty u konce, jedná. Pak už neuvažuje. To je vzdání se kontroly. Bojovník není suchý list vydaný napospas větru. Nikdo jím nepostrkuje. Nikdo ho nemůže přinutit, aby jednal sám proti sobě nebo proti svému přesvědčení. Bojovník je vycvičen, aby přežil, a přežívá tím nejlepším z možných způsobů. “ (Carlos Castaneda)

povinnost vzít vážně objevená zrnka pravdy a pak v pravý čas zase utíkat dál, než budou svázáni Orlem do dalšího dogmatického systému nezpochybnitelných pravd. Dejte si však pozor, ne vždy se setkáte s příjemnou zkušeností, cesta bojovníka je hodně trnitá. Těžká cesta k probuzení zahrnuje cestu až na dno vlastní duše, denní cestu nalézání a zpochybňování, těžkou cestu lemovanou každodenní zkušeností ze setkávání s druhými lidmi, setkávání se situacemi, na které nebudete nikdy dopředu připraveni, na cestu se tkání se svým vlastním a často omezeným já, kterého v rámci jungiánské tradice rád nazývám Stínem skutečné duše, který nás stále doprovází. Stín je okamžikem přímého dopadu iracionality, který nás má obrovskou moc dostat z falešnosti. Čím více skutečné mystické iracionality, tím více nalézáme skutečnost v její pestré barvě a jsme přirozeně obrněni proti černobílému vnímání světa. Není to lehká cesta, nepomůže ani uzavření se do vlastní náboženské komunity, nepomůžou ani čtyři stěny vaší mnišské cely. Cela v tomto případě může zahrnovat celu vašeho ega, toho starého bojovníka za svatou pravdu, cela může být také cokoliv, co si postavíte mezi seb e a skutečné denní setkání s realitou. Moje volba je jasná, denně znovu a znovu začínat, denně znovu a znovu vidět jinak, sundat včas ony růžové nebo černé brýle, které si tak rádi nasazujeme za všech okolností. Věřte tomu, že pokud si dovolíte setkat se s realitou všedního dne, pokud vyjdete na bojiště všedního dne, vaše poznání, vaše cesta se musí změnit, setkání s realitou všedního dne bývá nejlepším učitelem. Už nebudete schovaní za řádky moudrých knih a poselství, budete připraveni obstát tváří v tvář denním radostem i starostem a také k tomu sestoupit až na dno své duše a potkat své stínové draky. Anebo, a to je mé další varování, třeba neobstojíte, a projeví se vaše zbabělost. A to je také dopad reality, kdy opakujeme stále znovu, v tlukotu svého života stejné chyby. Nikdy to ale bez chaosu v duši nepůjde, zdá se, že tam prostě je, a to už z naší hlubinné podstaty. Ale vraťme se na stezku – tuto třetí cestu Stopaře a Snivce nemůžete projít bez přímé zkušenosti, bez praxe všedního dne, kde všechny vaše masky, i falešné předpoklady, co už jste dokázali na duchovní cestě, všechny knižní teorie budou jenom prázdnými slovy, pokud neuděláte první krok. Třetí cesta je nejnáročnější ze všech cest, je to cesta do nitra duše bojovníka, je to cesta, která je nakonec tím nejlepším darem pro bojovníka. Je až neskutečné, jak mají lidé rádi fráze a přísloví, jak se snaží definovat každou stránku lidského života. Jak jsou schopni reagovat ve frázích, spoutat každou lidskou zkušenost do již jednou prožitého. Nejhorší noč ní můrou je dostat se do reálné situace, která má šanci nás zničit, definitivně smazat. I pro duševně silného a asertivního jedince nastane okamžik, kdy přijde do jeho života těžká krize, která má šanci ho zastavit, obrátit ho k minulému, rozbít okovy souč asného poznání, zničit jasně definovaný logický přístup k životu nashromážděný na cestě životem. V takovou chvíli všechny fráze, přísloví a duchovní rady jsou pouze překážkou na cestě, a prázdnotou na cestě dopředu. Tady přichází třetí cesta, tady uprostřed krize opravdu ověříme, co je frází, které učení má smysl. Zrovna teď, když píšu, mám před sebou řešení takové mezní, krizové situace. Situace, která nevznikla náhodou, situaci, kterou jsem si sám na sebe v reálném denním světě svojí hloupostí dokonale př ipravil jako past. Jak ji vyřeším, jaké další fráze, myšlenky, duchovní neměnné pravdy neprojdou se mnou dál přes skutečnost? Jaké hodnoty ztratím, kde zase zabloudím? Dokážu se postavit jako bojovník tváří tvář prohře?

Prorok konečně po letech hledání nalezl knihu. Kniha se jmenovala Živoucí kniha skutečně posledního Proroka. Prorok si knihu přečetl, promyslel, promeditoval a pak ji hodil do plamenů ohně. Když se ho ptali, proč to udělal, když měl v ruce takový poklad, odpověděl: „Tato kniha byla opravdu živoucí, přinášela do lidského srdce energii, naději, vedla ke konečné odpovědi, ukazovala cestu.“ Po chvíli se odmlčel a dodal: „A nebylo v ní nic, co by se nestalo v duši každého hledajícího mystika, pokud opravdu udělá první krok na cestě.“ Prorok se uklonil ke zklamanému davu hltajícímu každé jeho slovo a povzdechl si nahlas: „Většina z vás by raději chtěla slyšet konečné odpovědi bez celoživotní námahy, ale pro takové nemám Nic, a i Nic je pro vás dobrým darem.“ Dav zahlučel nazlobeně a prohlásil ho za falešného Proroka hodného kamenování. A tak později po opuštění davem prorok mluvil v osamocení, jako pravý monachos raději ke hvězdám: „Na počátku těžké cesty k probuzení jste povoláni být Prorokem sami sobě. Nemáte žádnou kvalifikaci k probuzení druhých, protože sami spíte. Nedělejte to! Vaší povinností je pouze navnadit ostatní na sladkou cestu poznání, ale nebuďte je, je to jejich volba a věřte, že každý dostane jedinečnou šanci miliony způsoby od Jediného! Znovu a zn ovu, takový je zákon Lásky Jediného! Věřte Jedinému, že jeho cesta neskončila po sedmi dnech Stvoření a že Jediný tvoří dál, Jediný tomu, ale na rozdíl od nás dokonale rozumí! To je ta nejdůležitější věc, spíte, uzavřeni ve svém vlastním otroctví, nechtějt e proto radit Jedinému! Hlubina života ví, kudy povedou všechny cesty. V okamžiku probuzení toto už nejsou prázdná slova, ale realita, je to tak těžká přítomná realita, že vzít vážně tato slova znamená v konečném důsledku probudit se. Jste ale připraveni n a probuzení, jste připraveni se opravdu postavit tváří v tvář skutečné pravdě? I kdyby ta pravda byla ve svém poselství jiná, než jste si za roky svého putování po cestě srdce vysnili? Jste ochotni se vzdát svých představ, předpokladů, své mystické cesty, svého dosaženého vzdělání, jste vůbec ochotni se pohnout dopředu? Stojím jako poutník na začátku temné ulice, je to tak napůl osvětlená ulice, zle černá ve svém polostínu. Ulice, která asi někam vede, já ale nevidím na konec cesty, nevidím mezi domy, stojím, čekám, bojím se vykročit. Nyní mám ještě nějakou jistotu, nyní ještě mohu odejít. Ne, už nechci jít po oné ulici, už nechci probudit svou duši uprostřed hry stínů, setkat se svou vlastní doposud do hloubky neprozkoumanou třináctou komnatou. Nakonec, ale vím, že tam stejně musím jít, i přesto že jsem už několikrát utekl jako malé dítě. Přiznávám si svoji opakovanou zbabělost, jen to mě posune dále k životu v pravdě. Každý návrat do třinácté komnaty duše bude těžší a těžší, jednou už nemusím najít odvahu p odívat se do své duše. Co tam najdu? Mám opravdu tolik cítit strach z nahlédnutí do neprozkoumané části své duše?“ Prorok se uklonil k hvězdám, poděkoval jim za to, že alespoň někdo mohl vyslechnout jeho vnitřní poselství, poselství, které není určeno lidem mimo cestu srdce. Takové poselství by se duším lačnícím po duchovním poznání moc nelíbilo, takové poselství by je odradilo, mnozí chtějí raději duchovní pravdy předložené v instantní podobě. A pro takové nemá Prorok žádnou výhodnou nabídku.

[6] ŠESTÝ ŽELEZNÝ KRUH – MRTVÝ PROROK NAPOSLEDY PROMLOUVÁ Z

DRUHÉHO BŘEHU?!

Aby se člověk dostal blíže k pochopení reality, v rámci subjektivního vnímání, musí důkladně znát svoji historii, svoje kořeny, i svoji možnou perspektivu v rámci přiděleného času, který mu zbývá. Při psaní těchto řádků si uvědomuji, zcela v plné

bdělosti, že mám možná už za sebou, dle předepsané normy k životu, kterou za mě určil buď slepý osud, nebo nějaké božstvo, už polovinu času za sebou a přede mnou je doposud nezmapovaný otevřeně neznámý život, jenž může být v předepsaném osudu, na který nemám vliv, kdykoliv ukončen. Možná pro své čtenáře už jsem dávno mrtvým mužem, jehož popel je vysypán do jeho rodné řeky. Smrt jako rádce, jako dokonalý průvodce hledače absolutna se tak stává nejvyšší jistotou, která nám v naší poušti naší reality zbývá, jsme totiž vrženi proti zdi naší vlastní smrti, podle filozofického pocitu buď našeho konce, nebo našeho nového začátku. Nikdo se s Vámi už nikdy nebude bavit o nesmyslnosti smrti, je to přece v rámci totalitního myšlení dokonale připravený konec jedince, kterým se zakončí určitý kruh. A Ti nejmoudřejší z lidí přece křičí, že to je součást přirozeného řádu! Lháři, ulhaní! A právě proto, nikdo, kdo ještě cítí svoji lidskost, sám sobě nemůže lhát, a to i přesto, že lidé rádi předstírají, zatloukají, mlží a skrývají všechny své nepohodlné myšlenky. Netýká se to jen těch bez zakotvení v různých – ismech, ale mnohdy i těch moudrých, k pravdě veřejně odhodlaných, věřících v Boha nebo Bohy nebo klanící se vlastnímu přeludu (třeba vědy), které povýšili na vládce vesmíru. Před lhaním, manipulací, před klaněním se lži o sobě neunikne nikdo z nás. Lhát sobě? Umíte to, jde Vám to? Je lež skutečně jen otázkou volby nebo návyku? Po skutečném probuzení to valný smysl nemá, nic nepředstíráte sami sobě, ničím si neomlouváte vlastní selhání a vlastní bludy a řešit je bez diskuse musíte řešit každý den v drtivé retrospektivě, která Vám jediná umožní vidět sebe sama v čistém světle. Řešení jsou pak různá, jedna s možností je to, co zjistíte řešit v skrytu s Bohem nebo Bohy, ve které věříte, ale ne ve veřejném představení zodpovědného o dláždění hlavou bijícího hříšníka. Druhou možnost dává prostor k osobnímu přiznání sami sobě v plné bdělosti. Obojí řešení ale spojuje touha vlastní selhání a bludy neopakovat a najít jinou otevřenou osobní cestu ke skutečné změně. Na tuto cestu musíte chtít vykročit sami, nikdo Vás na ní nepřinutí jít a nikdo nám nemůže dát univerzální recept. Tuto těžkou cestu k probuzení lze naplnit jen tím, že necháte probudit všechny spící draky historie své osobní, ale i historie kolektivní a poté, jedině poté můžete hledat možnost, jak draky v sobě přemoct a vykročit na jinou, úplně jinou cestu. Máme k tomu jako jedinci, ja ko druh, jako podivné, ke smrti už v lůně narození odsouzení jedinci odvahu? Nebo se ztotožníme s nesmyslným opakováním všech lží, jenž jedinci i lidstvo shromáždili ve své údajně čisté jedinečné historii na cestě od zlého věku po ten zlatý? Ne nebude to lehké, každý sám za sebe si musí tuto cestu vykonat pro sebe. Musíte učinit a tomu se nevyhnete, hlubokou sebereflexi ve světě spících draků i slepých proroků a uzavřené mysli. Kdo se toho ale odváží, kdo podstoupí cestu k probuzení, která ho bude stát všechny síly? Pokud se rozhodneme neprobudit se, nepoznat smysl nebo nesmysl všeho, uplyne nám čas přece jen do předem jasné, naprosto osudově jasné smrti, tahle cesta je ale cestou živé lidské zombie, která se utápí v každodenní realitě bez poznání reality. 21. století je zde, radujme se. Staré století i tisíciletí pominulo a odešlo do propadliště dějin. Nové, mnohem temnější 21. století se už bez ptaní zabydlelo mezi námi. Euforie z vyjití z Egypta, tedy z konfliktního 20. století, je pryč. Zůstala jen euforická vzpomínka na něco, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Mýtus poklidného konce 20. století provází mnohé euforisty až dodnes. Ve skutečnosti však oněch posledních deset let, tedy od roku 1989 do roku 1999, bylo jen krátkým zastavením v

dravém světě. V oněch údajně poklidných devadesátých letech 20. století mnozí zapomněli na to, že ve dvacátém století se naplno zrodil úplně jiný svět, který v sobě nesl dvě světové války. Ty jako mor požíraly svět a jejich odkaz mnohé naplňuje a inspiruje dodnes. Posedlost válečnou mystikou už není v souladu se studiem historie, ale je posedlostí válečnou mystikou na vlně strachu. Dvacáté století přineslo také vzestupy a pády totalitních režimů, které člověka rozumného degradovaly na naprosto bezvýznamného. Jedinec byl rozprášen, zničen, spálen. Většinou tedy v totalitních systémech byl vymazán zcela z historie různými násilnými prostředky. Jedinec se stal v historii totalitních velmocí čímsi zbytečným, bezvýznamným. Ale nemylme se, i v tzv. demokratických ze mích se jedinec stal jen pouhým zrnkem písku v moři saharské pouště. Je úplně jedno, kde se jedinec nalézá. Někde je prostě možná větší šance na život, ale pokud máte štěstí a narodili jste se mimo totalitní tábor různých – ismů, semele vás na prach totalita ekonomická. Před kterou zaznělo mnoho varování, ale i s těmito proroky chaosu, neklanícími se volnému trhu, nakonec volný trh ekonomické totality dokázal zatočit tak, aby jejich varování nikdo neslyšel a oni skončili v zapomenutí mimo oficiální dějiny. Nakonec je dvacáté století temným vzorem hromadné likvidace nepohodlných osob. Byla tu i snaha vymazat celé národy nebo jedince z historie, ale tato důkladná snaha přece jen napodobovala předešlou historii. Jak snadné je zapomenout na důkladnou likvidaci m nohých národů a jedinců tzv. dnes již civilizovanými národy po celou lidskou historii. Historie je vždy jen v rukou těch, kdo píší konečné dějiny, a tato snaha i po světových válkách pokračovala dál a pokračuje až do dnešních dnů. Přesně jak říká skrytý prorok ukrytý v příběhu Equlibrium: „Lidé jako bytosti žijící na Zemi vždy inklinovali k válce, proto se snažíme napravovat ne příznaky, ale samotnou nemoc. Vyhledali jsme individuality a nechali je přizpůsobit. Nahradili jsme je jed notvárností, jednotou, která umožňuje každému muži, ženě i dítěti žít v této společnosti stejný život. Pojetí stejné životní konstrukce vede každého z nás do každé situace s vědomím, že už byla prožita.“ Na samém konci druhé světové války se zrodila doba atomové radioaktivní mystiky, která začala hromadným vymazáním obyvatelstva ostrovní říše vycházejícího slunce. Jako lidstvo rozumné jsme dokázali najednou jako kdyby nikdy neexistovali, vymazat obyvatele dvou měst, abychom pokročili do doby nesmiřitelného a krutého atomu, jenž nám tak zrodil atomovou mystiku všemocného velkého třesku. Časem jsme sice dokázali sílu velkého třesku zkrotit a uzavřít, ale hvězda zvaná Pelyněk (Černobyl) ve 20. století a hvězda Fukušima ze země vycházejícího slunce v 21. století nám zase připomněli, že smrt může být plíživá a neviditelná. Postpunkoví mystici jsou tedy na světě. Spící drak nám jasně řekl, že k vymazání všeho lidstva tak nyní stačí pustit atomového draka ze řetězu a stačí na to atomové kufříky pouhých dvou pánů na planetě. Vítejte v pokroku Vy, kteří žijete v atomovém věku mystiky velkého třesku! Vítejte Vy, o nichž Druzí rozhodli, že už nejsou a nebudou lidmi!